Městský soud v Praze 8 A 70/2025 – Omezení vlastnického práva

Úřad městské části Praha 12, odbor výstavby (dále jen „stavební úřad“) vydal dne 13. 11. 2024 rozhodnutí č.j. P12 100693/2024 OVY, spis.zn. OVY/31332/2018/Ve (dále jen prvostupňové rozhodnutí“ nebo „povolení pro stavbu“, či „schválení stavebního záměru“), kterým byl schválen stavební záměr pro stavbu hlavní a vedlejší souboru staveb "Bytový dům Okružní ul. Okružní, k.ú. Komořany, Praha, Komořany, Okružní“ na pozemku parc. č. XA, XB, XC, XD, XE v katastrálním území X (dále jen „bytový dům“ nebo „předmětná stavba“) a podle ust. § 8 odst. 6 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů a ust. § 9 odst. 5 vyhl. č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů, bylo povoleno kácení dřevin a určena náhradní výsadba, dále tímto rozhodnutím byly stanoveny podmínky pro umístění stavby hlavní a vedlejší v souboru staveb, „Bytový dům Okružní“ a stanoveny podmínky pro provedení stavby hlavní a vedlejší v souboru staveb ,,Bytový dům Okružní“ a rovněž stanoveny povinnosti a podmínky pro užívání předmětné stavby.

Žalobci podali proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, o němž zamítavě rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím.

Stavební záměr jako takový není Městským soudem v Praze (dále také jen „městský soud“ nebo jen „soud“) řešen poprvé. Rozsudkem ze dne 8. 7. 2024, č. j. 3A 113/2023-99, bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2023, č. j. MHMP 1778721/2023, sp. zn. S-MHMP 800711/2023/STR (dále jen „rozsudek 3A 113/2023“).

Městský soud s ohledem na uvedené předně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2008, č. j. 2 Afs 80/2008–67, a na něj navazující rozsudek téhož soudu ze dne 20. 5. 2024, čj. 9 As 66/2023-72, řešící závaznost právního názoru podle § 78 odst. 5 s. ř. s. Podle uvedených rozhodnutí tato závaznost dopadá nejen na správní orgán, jehož rozhodnutí bylo soudem zrušeno, ale také na samotný soud, který věc znovu projednává. Závaznost vysloveného právního názoru platí bez ohledu na to, kterému senátu byla věc nově přidělena. Jinými slovy, krajský soud je při opakovaném rozhodování vázán svým dříve vysloveným právním názorem, pokud se nezměnily okolnosti případu. To platí i pro nyní řešenou věc.

Žalobci předně namítají, že v projednávané věci není dodržen minimální odstup předmětné stavby od pozemku parc. č. XF v k. ú. X, na němž se nacházejí garáže při ulici XA. Tvrdí, že u rohu budovy není zachována požadovaná minimální vzdálenost 3 metry od hranice uvedeného pozemku.

Vytýkají, že žalovaný tuto námitku v napadeném rozhodnutí odmítl s poukazem na to, že pozemek parc. č. XF nesousedí přímo s pozemky stavby, neboť je od nich oddělen pozemkem parc. č. XG, který je podle územně analytických podkladů veřejným prostranstvím, a proto se podle § 29 odst. 1 Pražských stavebních předpisů odstupové vzdálenosti na této hranici neposuzují. Žalobci nicméně uvádějí, že nerozporovali odstup od pozemku XG, nýbrž právě od pozemku XF, který veřejným prostranstvím není.

Žalobci dále namítají, že pozemek parc. č. XF je třeba považovat za sousední zastavěný pozemek ve smyslu § 29 odst. 1 PSP, neboť je zjevně zastavěn garážemi a svou polohou je ve vztahu ke stavbě významný, i když jej od stavby odděluje úzký pás pozemku XG. Dovolávají se judikatury, zejména nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 96/2000, podle níž pojem „sousední“ nelze vykládat výlučně formálně jako pozemek mající společnou hranici, ale i materiálně s ohledem na reálné dopady stavby, a připomínají i starší judikaturu prvorepublikového Nejvyššího správního soudu, která vykládala pojem „soused“ obdobně široce.

Žalobci tvrdí, že takový výklad je třeba použít také při aplikaci Pražských stavebních předpisů, neboť jinak by bylo možné obcházet odstupová pravidla pouhým oddělením úzkého pruhu pozemku prohlášeného za veřejné prostranství.

Současně žalobci nesouhlasí s tím, že žalovaný označil jejich námitku za nepřípustnou z důvodu, že nejsou vlastníky pozemku XF. Tvrdí, že dotčení nepředstavuje zásah do práv vlastníka pozemku XF, nýbrž zásah do jejich vlastních práv, neboť v důsledku nedodržení odstupu byla povolena větší a objemnější stavba, než by bylo možno umístit při dodržení odstupových vzdáleností. Zdůrazňují, že velikost stavby má přímý vliv na zastínění, požárně nebezpečný prostor, míru zásahu do soukromí, jakož i na intenzitu dopravy a nároky na veřejnou infrastrukturu. Uvádějí rovněž, že stavba umístěná v takto malé vzdálenosti může negativně působit i na užívání veřejného prostranství, které využívají oni sami.

K podpoře svých tvrzení žalobci odkazují i na části napadeného rozhodnutí, v nichž žalovaný uvádí, že institut odstupů slouží k ochraně proti nadměrnému zahuštění výstavby, a dovozují, že tato funkce odstupových pravidel byla v jejich případě porušena.

Žalobci dále namítají, že povolený stavební záměr není v souladu s územní studií Komořany ze dne 3. 9. 2019, která byla vložena do evidence územně plánovací činnosti. Podle textové části územní studie je pro oblasti označené jako vilová zástavba stanoven doplňkový prostorový regulativ, podle něhož maximální zastavěná plocha nadzemních částí hlavní stavby činí 200 m², a je možné ji přiměřeně navýšit pouze v odůvodněných případech a za předpokladu, že je to v souladu s charakterem okolní zástavby.

Žalobci uvádějí, že napadená stavba má 4 nadzemní podlaží, výšku nejméně 10,3 metru, jedná se o bytový dům, a její zastavěná plocha činí 335 m², čímž podle žalobců porušuje stanovený limit zastavěné plochy pro vilovou zástavbu.

Napadené rozhodnutí se podle žalobců vyjadřuje k jednotlivým parametrům (stavební čára, výšková hladina, vila, zastavěná plocha), avšak žalobci tvrdí, že všechny tyto závěry jsou věcně nesprávné či nedostatečně odůvodněné, a proto je rozporují v samostatných žalobních bodech.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že stavební úřad posuzoval stabilizované území, které zahrnuje ulice XC, XB, XA, XD a účelovou komunikaci X, přičemž toto vymezení odvodil z výkresu č. 4 územního plánu. Domy, jejichž parametry byly použity k porovnání, jsou podle žalovaného součástí této vymezené lokality se stabilizovanou zástavbou.

Žalobci namítají, že napadené rozhodnutí vůbec nezdůvodňuje, proč bylo použito takto široké vymezení lokality, ačkoliv územní studie členila území do více samostatných stavebních bloků (např. B05 a B06) s odlišnými regulativy týkajícími se funkčního využití, výšky, intenzity zástavby, vilového charakteru a dalších parametrů. Podle žalobců žalovaný nijak nezdůvodnil, proč pro posouzení souladu s územní studií ignoroval členění území, které samotná územní studie obsahovala.

Žalobci uvádějí, že odchýlení od územní studie je možné pouze s řádným odůvodněním, což podle nich plyne i z rozsudku 3 A 113/2023.

Prvostupňové rozhodnutí podle nich na str. 92 uvádí, že územní studie sloužila pouze k vytvoření základní prostorové koncepce pro rozvoj území a nové lokality, a že dané území je stabilizovaným územím, které nebylo podle územní studie určeno k rozvoji, a tudíž podle této argumentace neměly být parametry územní studie pro dané území závazné či určující.

Žalobci tvrdí, že takový výklad je zcela v rozporu s obsahem územní studie, která se výstavbě ve stabilizovaném území výslovně věnuje a stanoví pro ni regulativy (výškové limity, stavební čáry, charakter zástavby) využitelné při rozhodování v území. Odkazují zejména na kapitolu 1.3 – Stabilizované části a centrum Komořan a na kapitolu 2.2 – Požadavky na zástavbu, kde územní studie výslovně uvádí, že pro celé území, tedy včetně ploch stabilizovaných, stanovuje základní prostorové parametry.

Naproti tomu žalovaný tvrdil, že záměr byl projednán ještě před účinností územní studie a že odchýlení od regulativů je možné, jsouli splněny Pražské stavební předpisy, přičemž parametry územní studie „mohou, nikoliv musí“ být využity.

Žalobci namítají, že tento přístup zcela vyprázdňuje účel územní studie, neboť ponechává veškeré posouzení pouze na PSP a rezignuje na jakékoli hodnocení souladu stavby se smyslem, účelem nebo cíli územní studie.

Prvostupňové rozhodnutí argumentovalo, že jde o zástavbu nárožní proluky, která má rozšířit lokalitní veřejné prostranství a respektuje stavební čáru ulic XC, a že vzhledem k tomu, že nejde o novou obytnou lokalitu, nemůže dojít k narušení charakteru vilové zástavby.

Žalobci tvrdí, že tento závěr odhlíží od podmínek, které územní studie pro dostavbu proluk výslovně stanoví, a podle nichž lze proluku zastavět pouze za splnění konkrétních kritérií (měřítko zástavby, charakter lokality, výškové limity apod.). Podle žalobců územní studie s dostavbami proluk počítá, ale nevylučuje je automaticky, ani je nepovažuje za „automaticky souladné“ jen proto, že jde o proluku.

Žalobci namítají, že žalovaný na tyto námitky nereagoval věcně, když odkázal na posouzení souladu s územním plánem dotčeným orgánem a uvedl, že stavební úřad postupoval podle závazného stanoviska, avšak nezabýval se vůbec tím, zda byly splněny podmínky územní studie pro dostavbu proluky.

Podle žalobců tak napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodňuje odchýlení od územní studie a nevypořádává jejich odvolací námitky řádným způsobem.

Žalobci dále namítají, že povolovaná stavba nedodržuje stavební čáru stanovenou územní studií Komořany. Odkazují na text územní studie, která na str. 31 uvádí, že zástavba může být ustoupena od stavební čáry až o 3 metry, pokud je to potřebné pro přesnější popis vztahu stavby k uliční čáře. Žalobci tvrdí, že tato formulace umožňuje pouze ustoupení stavby dále od uličního prostranství, nikoliv naopak přiblížení stavby k uličnímu prostoru či překročení stavební čáry směrem k ulici. Upozorňují, že takový výklad odpovídá i definici stavební čáry v § 21 PSP.

Podle žalobců však povolovaná stavba stavební čáru překračuje, a to zejména v jejím jihozápadním rohu. V odvolání namítali, že z projektové dokumentace není okótována nejkratší vzdálenost mezi stavbou a uličním prostorem ani zakreslena stavební čára stanovená územní studií, a že ze vzájemného porovnání územní studie a půdorysu stavby překročení čáry vyplývá.

Nesouhlasí proto se závěrem napadeného rozhodnutí, podle něhož záměr stavební čáru nepřekračuje a pouze od ní neustupuje více než o 3 metry. Žalobci vytýkají, že napadené rozhodnutí nereaguje na jejich tvrzení o překročení stavební čáry a nezjišťuje, zda byla stavební čára dodržena ve smyslu nepřekročení, a zabývá se pouze otázkou, zda stavba není od stavební čáry odsunuta více než o 3 m.

Žalobci dále namítají, že napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodňuje přípustnost některých částí stavby umístěných v prostoru mezi uliční a stavební čárou, který je upraven v § 23 a § 24 PSP.

Prvostupňové rozhodnutí uvedlo, že v této ploše jsou umístěny části stavby, které jsou s PSP v souladu, konkrétně části suterénu, technická infrastruktura, balkony nepřesahující 1,5 m, vstup a vjezd do garáže, přičemž vjezd i schodiště jsou podle něj součástí suterénu.

Žalobci v odvolání namítali, že nelze bez dalšího považovat vjezd do garáže a schodiště za součást suterénu, a že napadené rozhodnutí nepřezkoumává, zda jsou tyto prvky v uvedené ploše umístěny v souladu s § 23 a § 24 PSP. Žalobci uvádějí, že napadené rozhodnutí neobsahuje žádné věcné vypořádání této odvolací námitky.

Žalobci dále namítají, že povolená stavba významně překračuje regulativ maximální zastavěné plochy stanovený územní studií Komořany. Odkazují na kapitolu 2.2 – Požadavky na zástavbu, podle níž územní studie stanoví základní prostorové regulativy pro celé území, tedy včetně ploch stabilizovaných, a která zároveň uvádí, že pro ochranu charakteru vilových čtvrtí Komořan je stanoven doplňkový regulativ, podle něhož maximální zastavěná plocha nadzemních částí hlavní stavby činí 200 m², s možností jejího přiměřeného navýšení pouze v odůvodněných případech a pouze tehdy, jeli to v souladu s charakterem okolní zástavby.

Žalobci uvádějí, že povolovaná stavba má zastavěnou plochu 335 m², tedy o 135 m² více než stanovuje regulativ. Podle žalobců se jedná o zásadní překročení limitu, které nebylo přiměřeně odůvodněno ani stavebním úřadem, ani odvolacím orgánem.

Žalobci rozporují závěr napadeného rozhodnutí, podle něhož má stavba „nepravidelný půdorys kopírující nároží“ a její výměra odpovídá „výměře okolních nárožních budov“ a „nijak výrazně nevybočuje z charakteru zástavby“. Uvádějí, že žádná z odvolacím orgánem uváděných nárožních staveb ve vilové zástavbě nepřekračuje regulativ 200 m². Přikládají příklady okolních nárožních domů:

Podle žalobců napadené rozhodnutí nesprávně tvrdí, že záměr odpovídá charakteru okolní zástavby, a zcela pomíjí početní a skutková data svědčící o tom, že veškerá okolní nárožní zástavba má výrazně menší zastavěnou plochu než nově povolovaná stavba. Žalobci rovněž zdůrazňují, že samotná územní studie výslovně uvádí, že tento regulativ je stanoven za účelem ochrany charakteru vilových čtvrtí Komořan, a napadené rozhodnutí se podle nich nevypořádalo se smyslem a účelem tohoto regulativu ani s povinností odůvodnit odchylku tam, kde nastala.

Podle žalobců tak napadené rozhodnutí dostatečně neodůvodňuje odchýlení od maximální zastavěné plochy stanovené územní studií a nesprávně dovozuje soulad stavby s charakterem okolní zástavby.

Žalobci dále namítají, že povolený stavební záměr neodpovídá charakteru vilové zástavby, jak je definována v územní studii Komořany. Odkazují na text územní studie, podle něhož je vilová zástavba charakterizována jako individuální bydlení tvořené samostatnými rodinnými domy a dvojdomy, včetně jejich zahrad a dvorů, přičemž na základě tohoto charakteru jsou stanoveny regulativy, zejména stavební čáry, výškové hladiny a prostupnost stavebních bloků.

Prvostupňové rozhodnutí samo uvádí, že záměr nenaplňuje parametry vilové zástavby, neboť se nejedná o samostatný rodinný dům ani dvojdům, ale o bytový dům. Odchýlení však považuje za přípustné s ohledem na situování záměru v nároží bloku a s odkazem na to, že i na ostatních nárožích pozemků parc. č. XI, XN a XO jsou podle stavebního úřadu stavby „obdobného typu“.

Žalobci s tím nesouhlasí a tvrdí, že ani jeden z uvedených domů nemá parametry povolované stavby, ať již jde o tvar, počet podlaží, podkroví, zastavěnou plochu, či celkové měřítko stavby.

Žalobci rozporují závěry žalovaného, který odchýlení od vilového charakteru odůvodňuje zejména: - využitím staveb dle katastru nemovitostí – podle žalobců údaj ve způsobu využití neodpovídá faktickému stavu a není závazný pro posouzení souladu s územní studií, - tvrzením o obdobné výšce stavby – podle žalobců srovnatelnou výšku má pouze krátký úsek fasády jediného domu na parc. č. XN, - tvrzením, že disproporční velikost stavby lze relativizovat jejím „nepravidelným půdorysem“ – žalobci uvádějí, že nepravidelné půdorysy nejsou pro vilovou zástavbu typické, - odkazem na soulad s Pražskými stavebními předpisy – žalobci uvádějí, že jde o samostatné žalobní body a že PSP nemohou nahradit regulativy územní studie, - argumentem, že stavba je umístěna „na okraji lokality“ v návaznosti na uvažovanou výškovou hladinu III – žalobci proti tomu uvádějí, že stavba je organickou součástí stavebního bloku vilové zástavby a bude působit zejména na něj; její parametry zcela přesahují limity dané pro tento stavební blok a netvoří žádný plynulý přechod mezi vilovou a intenzivnější zástavbou.

Žalobci tvrdí, že závěry napadeného rozhodnutí jsou nepřesvědčivé a nesrozumitelné. Zdůrazňují, že domy, na které žalovaný odkazuje, mají dva nadzemní podlaží a podkroví, výrazně menší zastavěnou plochu, odlišný charakter a měřítko než povolovaná stavba.

Podle žalobců napadené rozhodnutí neodůvodňuje, proč je odchylka od vilového charakteru přípustná, a nedokládá, že by byla v souladu s cíli a smyslem územní studie.

Napadené rozhodnutí uvádí, že záměr byl připraven před vydáním územní studie, která původně sloužila jako podklad pro změnu územního plánu, a že proto lze odchylky akceptovat, pokud je stavba v souladu s PSP.

Žalobci uvádějí, že tato argumentace vede k popření závaznosti územní studie, neboť umožňuje realizaci jakékoli stavby splňující PSP, zcela bez ohledu na regulativy územní studie, která má chránit charakter vilové čtvrti.

Žalobci dále namítají, že povolený záměr nesplňuje výškové regulativy stanovené územní studií Komořany a že napadené rozhodnutí nesprávně a nedostatečně posoudilo otázku výšky stavby, výškové hladiny a regulované výšky, jakož i správnost projektové dokumentace, která podle žalobců obsahuje chyby vždy ve prospěch stavebníka.

Prvostupňové rozhodnutí dovozovalo přípustnost výšky záměru s argumentem, že vyšší výška je odůvodněna situováním na nároží proluky a vazbou na jiné nárožní stavby v území, zejména stavby na pozemcích parc. č. XN, XP a XO v k. ú. X. Žalobci předkládají srovnávací tabulku, z níž podle nich vyplývá, že žádná z uváděných staveb nedosahuje výšky povolované stavby:

Pozemek

Výška max / obvyklá

parc. č. XH

parc. č. XI

parc. č. XO

Umísťovaná stavba

Žalobci zdůrazňují, že na rozdíl od stávajících domů, jejichž nejvyšší bod je pouze v krátkém úseku fasády, má povolovaná stavba výšku 10,1 m po celém svém obvodu, což podle nich výškově zcela neodpovídá charakteru vilové zástavby.

Žalobci rovněž namítají, že žalovaný odůvodnil přijetí této odchylky tím, že záměr byl zpracován před dokončením územní studie, a odkázal na možnost posouzení výšky podle Pražských stavebních předpisů. Podle žalobců žalovaný opomíjí pasáž územní studie, která výslovně uvádí, že v blocích s bytovými domy má být navrhována nižší výšková hladina, aby nebylo možné novými stavbami dosáhnout či překročit výšku těch stávajících objektů, které nekorespondují s nízkopodlažním charakterem okolí.

Žalobci uvádějí, že napadené rozhodnutí bez dalšího odůvodňuje výšku stavby existencí vyšších objektů v území, ačkoli územní studie výslovně vylučuje odvozování výšky z nejvyšších staveb v okolí.

Žalobci dále namítají, že napadené rozhodnutí nesprávně určilo výškovou hladinu ve smyslu § 26 PSP. Podle územní studie se má výšková hladina na předmětném pozemku odvíjet od výškové hladiny II (0–9 m). Povolovaná stavba má však výšku nejméně 10,1 m, a podle žalobců bude vzhledem k umístění vstupu do 1. PP nad úrovní terénu působit ještě vyšší.

Žalobci upozorňují, že závazné stanovisko MMR ze dne 11. 3. 2021 stanoví, že výškovou hladinu má posuzovat stavební úřad, nikoli stavebník. Napadené rozhodnutí však podle nich neurčuje výškovou hladinu jednoznačně, přebírá určení výškové hladiny od stavebníka, uvádí rozporné informace (odkaz na hladinu VII, následně IV, poté konstatování, že záměr odpovídá hladině III) a dále nevysvětluje, proč vychází z heterogenní stávající zástavby, namísto z jednotné výškové hladiny uvedené v územní studii.

Žalobci také namítají, že prvostupňové rozhodnutí dovozovalo výškovou hladinu III z ÚAP na základě několika málo staveb, zatímco převládající zástavba v území má nižší výšky. Podle žalobců ÚAP uvádí vyšší hodnoty pouze u malých úseků fasád, zatímco většina objektů výšku 9 m nepřesahuje.

Odkazují rovněž na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 14 A 41/2022, který podle nich potvrzuje, že nelze dovozovat výškovou hladinu vyšší, než odpovídá převládající výšce staveb.

Žalobci dále rozporují způsob, jakým žalovaný určil regulovanou výšku stavby ve smyslu § 27 PSP (měřenou od nejnižšího bodu přilehlého terénu po hlavní římsu).

Napadené rozhodnutí uvedlo, že pouze v místě vjezdu je upravený terén nižší, ale že toto místo není přilehlé, protože se zde nachází strop 1. PP řešený jako zelená střecha; obdobně má být nenáležitý i vstup do 1. PP z východní strany, neboť jde o rozšířenou část podzemního podlaží.

Žalobci s tím nesouhlasí a uvádějí, že účelem určení regulované výšky je vnímání stavby z úrovně parteru, přičemž i vstup a vjezd se z této úrovně jeví jako součást fasády. Podle žalobců je tak vjezd i vstup přilehlým terénem, a výška stavby by měla být určena od těchto bodů, což by výsledek zvýšilo.

Žalobci dále namítají věcné chyby v projektové dokumentaci, zejména ve výkresech výškových vztahů, které podle nich systematicky nadhodnocují výšku stávajících staveb a tím zmenšují rozdíl mezi existující zástavbou a povolovanou stavbou. Tvrdí, že stávající výška sousedních domů je v dokumentaci „navýšena“, zatímco nová stavba působí drobněji.

Upozorňují také na chybnou regulovanou výšku sousedního dvojdomu č. p. č. XE, kde projekt uvádí rozdílné výšky obou polovin domu (0,8 m), což má být v rozporu se skutečným stavem.

Napadené rozhodnutí sice uznává, že výkres „výškové vztahy“ obsahuje chyby, ale uvádí, že tyto chyby nejsou podstatné a nemají vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť rozhodné jsou výšky uvedené v ÚAP. Podle žalobců však napadené rozhodnutí nijak nevypořádává jejich konkrétní výhrady k výšce sousedních staveb ani jejich vliv na celkové posouzení výšky záměru.

Žalobci dále namítají, že napadené rozhodnutí nesprávně posoudilo otázku souladu záměru s územní studií Komořany, neboť se opřelo o závazné stanovisko orgánu územního plánování, aniž by jeho obsah přezkoumalo, a aniž by vypořádalo odvolací námitky směřující proti tomuto stanovisku.

Podle žalobců byl postup žalovaného v rozporu s požadavky stavebního zákona na přezkum závazných stanovisek, přičemž žalovaný stanovení souladu se studií zcela přenechal dotčenému orgánu, přestože žalobci podrobně rozporovali faktické i právní závěry závazného stanoviska.

Žalobci uvádějí, že prvostupňové rozhodnutí se otázkou souladu s územní studií nevěnovalo, pouze odkázalo na závazné stanovisko orgánu územního plánování a na pravidla přezkumu závazných stanovisek. Žalobci proto v odvolání závazné stanovisko obsáhle napadli a požadovali, aby bylo předloženo žalovanému k přezkumu.

Podle žalobců však žalovaný závazné stanovisko k přezkumu nepředložil, nevypořádal odvolací námitky k závaznému stanovisku a omezil se na konstatování, že „mu nepřísluší posuzovat věcnou správnost závazného stanoviska“ a že je stanovisko „úplné, srozumitelné a určité“.

Žalobci namítají, že takový přístup je v rozporu s právní úpravou, která umožňuje správnímu orgánu vyššího stupně přezkoumat závazné stanovisko, pokud je jeho obsah napaden v odvolání.

Žalobci podrobně rozporují závazné stanovisko MMR ze dne 11. 3. 2021, které podle nich vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu a obsahuje řadu nepřesných či nepravdivých tvrzení.

Závazné stanovisko tvrdí zejména že stavba „nevyčnívá z výškového profilu“ okolní zástavby, podstatné není absolutní číslo výšky, ale srovnatelnost počtu podlaží, stavba „odpovídá urbanistickému charakteru lokality“ a bude „uzavírat stavební blok“ a v lokalitě nejsou pouze domy se dvěma nadzemními podlažími.

Podle žalobců však závazné stanovisko: - argumentuje stavbami mimo oblast regulovanou územní studií, např. domy v ulici XB nebo XD, - uvádí stavby s 2 NP, a vydává je za stavby s více NP, - zcela opomíjí skutečnost, že u některých staveb je nejvyšší výška dosažena pouze na krátkém úseku fasády, - mylně tvrdí, že okolní stavby mají charakter bytových domů vhodných pro odvozování parametrů.

Žalobci dále uvádějí, že stavba s výškou 10,1 m po celém obvodu je nesrovnatelná s uvedenými příklady, které mají běžně 2 NP a podkroví, a celkově působí podstatně menším měřítkem.

Žalobci vytýkají závaznému stanovisku, že nerespektuje výškovou hladinu II stanovenou územní studií, nesprávně tvrdí, že výšku lze odvozovat z nejvyšších staveb v území, ačkoli územní studie výslovně uvádí opak, nesprávně ztotožňuje charakterovou regulaci („vilová zástavba“) pouze s regulací prostorovou, nikoli funkční, neprovádí žádné skutečné posouzení přiměřenosti navýšení zastavěné plochy, ačkoli tvrdí opak.

Žalobci uvádějí, že závazné stanovisko nedokládá ani nevyhodnocuje údajné „přiměřené navýšení“ zastavěné plochy, a nevysvětluje, v čem má být plánovaná stavba „v souladu s charakterem okolní zástavby“.

Žalobci rozporují tvrzení závazného stanoviska s tím, že regulativ „charakteru vilové zástavby“ se na posuzované pozemky nevztahuje, není odůvodněno, proč byl tento regulativ stanoven právě zde, „omezení zastavitelnosti“ na 200 m² je neproporcionální, je možná budoucí demolice a výstavba vyšších bytových domů v okolí, a proto nelze očekávat trvalý vilový charakter.

Žalobci uvádějí, že územní studie jednoznačně stanoví plochu vilové zástavby, a tato plochá zahrnuje i předmětné pozemky, a že závazné stanovisko nahrazuje posouzení souladu se studií posouzením podle územního plánu, což je metodicky i věcně nesprávné.

Žalobci shrnují, že závazné stanovisko MMR: - vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu, - nesprávně interpretuje obsah územní studie, - nevypořádává regulativy týkající se vilové zástavby, výškové hladiny, zastavěné plochy, výškových limitů ani charakteru okolní zástavby, - argumentuje stavbami, které nespadají do regulovaného území vilové zástavby, - nahrazuje posouzení souladu s územní studií pouhým posouzením souladu se „stabilizovaným územím“ podle územního plánu.

Podle žalobců napadené rozhodnutí převzalo závěry závazného stanoviska bez vlastního přezkumu, a tím nedostatečně odůvodnilo odchylky od územní studie.

Žalobci dále namítají, že povolená stavba není v souladu s regulativy pro stabilizované území podle územního plánu hlavního města Prahy. Uvádějí, že podle přílohy č. 1 ke změně územního plánu Z 2832 je území Prahy členěno na zastavitelné a nezastavitelné plochy, přičemž zastavitelné území je dále rozděleno na rozvojové, stabilizované, transformační a nerozvojové.

Podle bodu 7a odst. 3 oddílu 7 této přílohy platí, že ve stabilizovaném území není stanovena míra využití ploch u ploch OB, OV, SV a SMJ, přičemž je přípustné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury, a nikoli rozsáhlá stavební činnost. Přípustné řešení se podle žalobců určuje v souladu s charakterem území, a to s přihlédnutím ke stávající urbanistické struktuře a hodnotám výškových hladin uvedeným v Územně analytických podkladech (ÚAP).

Dále žalobci odkazují na oddíl 15 bod 45 přílohy, podle nějž je stabilizované území definováno jako území tvořené stávající souvislou zástavbou a stabilizovanou hmotovou strukturou, v němž územní plán nepředpokládá významný stavební rozvoj.

Podle žalobců z definice stabilizovaného území vyplývá, že nová výstavba může být umístěna pouze tehdy, pokud nepřekračuje limity dané charakterem této struktury, zejména v parametrech výškové hladiny, hmoty, počtu podlaží, zastavěné plochy, intenzity zástavby a urbanistického měřítka.

Žalobci uvádějí, že popis stávající urbanistické struktury pro jednotlivé lokality lze nalézt v ÚAP hl. m. Prahy 2016, zejména ve výkresu „Struktura zástavby“, který pro každou lokalitu vymezuje typ struktury a současně uvádí i výškovou hladinu. Pokud projektovaná zástavba neodpovídá typu struktury nebo převyšuje stanovenou výškovou hladinu, jedná se podle žalobců o rozpor s územním plánem.

Žalobci tvrdí, že v odvolání detailně popsali rozpor se všemi relevantními regulativy, včetně výškových hodnot, typologie zástavby, měřítka a intenzity využití území. Na tyto závěry ve své žalobě odkazují.

Žalobci dále uvádějí, že závazné stanovisko MMR ze dne 11. 3. 2021, o něž se napadené rozhodnutí opírá, posuzuje charakter lokality pouze na základě cca 14 staveb, ačkoli se v území nachází několik desítek objektů, z nichž většina je menší a odpovídá charakteru stabilizované vilové zástavby.

Žalobci uvádějí přehled parametrů staveb, na které závazné stanovisko odkazuje, a tvrdí, že naprostá většina z nich se nenachází ve stejné lokalitě vymezené územní studií, nespadají do regulace vilové zástavby a mají odlišnou podlažnost, výšku nebo rozsah, a nelze je proto považovat za relevantní vzor.

Zvláště uvádějí, že: - panelové domy (např. č. p. XW v ulici XB) nejsou součástí vilové zástavby, - bytové domy uváděné závazným stanoviskem (např. č.p. XB) se nenacházejí v regulované oblasti B05/B06 územní studie, - některé domy citované jako „vícepodlažní“ ve skutečnosti mají 2 NP + podkroví, - jediný dům, který je intenzivnější než navrhovaná stavba, je panelový dům na vnějším okraji lokality, který nelze považovat za regulativní referenční bod.

Podle žalobců tedy závazné stanovisko vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu.

Žalobci uvádějí, že závazné stanovisko i napadené rozhodnutí chybně vyvozují přípustnost stavby z toho, že v lokalitě se již nacházejí stavby s většími parametry (HPP, výška, zastavěná plocha).

Podle žalobců je tato argumentace v rozporu s definicí stabilizovaného území, jakož i v rozporu s judikaturou Městského soudu v Praze (rozsudek sp. zn. 3 A 31/2022), podle níž ve stabilizovaném území není přípustné vytvářet nové dominanty, v rozporu s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 10 A 131/2021–142, který konstatuje, že nelze srovnávat záměr s ojedinělými excesy a v rozporu s rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 62 A 161/2018, podle něhož nelze připustit zásadní odchýlení od charakteru nízkopodlažní rodinné zástavby.

Žalobci zdůrazňují, že závazné stanovisko se snaží zdůvodnit přípustnost stavby na základě existence jednoho či dvou objektů, které samotné vybočují z charakteru území, a tím „relativizuje“ celý regulativ stabilizovaného území.

Závazné stanovisko dále tvrdí, že navrhovaná stavba nevybočuje z hlediska procentuální zastavěnosti pozemků či HPP a že navýšení parametrů je možné považovat za „přiměřené“.

Podle žalobců však závazné stanovisko nepředkládá žádné údaje, které by takový závěr podporovaly, vychází ze srovnání se stavbami, které do regulované lokality nespadají a nehodnotí přiměřenost ani soulad s charakterem území ve smyslu stabilizované struktury.

Podle žalobců tak závazné stanovisko nevypořádává podstatu regulace stabilizovaného území a fakticky umožňuje „jakoukoli“ zástavbu splňující obecné technické předpisy, což je v rozporu s funkčním a prostorovým vymezením územního plánu.

Žalobci rovněž namítají, že ačkoli v odvolání významně rozšířili argumentaci ohledně parametrů staveb uvedených v závazném stanovisku, žalovaný jejich odvolání nevypořádal, pouze odkázal na dřívější závěry žalovaného nebo na závazné stanovisko MMR, aniž by jej sám přezkoumal.

Podle žalobců tak napadené rozhodnutí: - vychází z nepřezkoumaného závazného stanoviska, - nevypořádává nové skutečnosti uvedené v odvolání, - a nevyhovuje požadavkům na úplné a srozumitelné odůvodnění.

Žalobci dále namítají, že povolený záměr není v souladu s § 20 Pražských stavebních předpisů, podle něhož musí být při umisťování stavby přihlédnuto ke charakteru území, zejména: - k vztahu zástavby k veřejným prostranstvím, - k půdorysným rozměrům okolních staveb, - k jejich výšce, - a k celkovému měřítku a charakteru urbanistické struktury.

Žalobci odkazují na své samostatné žalobní body, v nichž namítají, že stavební úřad nesprávně vymezil lokalitu, z níž odvozoval měřítko a výškové parametry stavby. Tvrdí, že vymezení území nebylo řádně zdůvodněno a že stavební úřad nevycházel z relevantní části vilové zástavby, ale z několika málo staveb, které jsou ve skutečnosti výjimkami a charakter lokality nevystihují.

Žalobci dále uvádějí, že prvostupňové rozhodnutí téměř doslovně převzalo argumentaci ze závazného stanoviska MMR týkající se výškového posouzení stavby. V odvolání namítali, že posouzení souladu s PSP má provést sám stavební úřad, nikoli bez dalšího přebírat stanovisko jiného orgánu.

Napadené rozhodnutí se k tomu vyjádřilo tak, že podobnost textu je dána tím, že „posuzoval shodné objekty“. Žalobci tvrdí, že tím žalovaný neodpověděl na jejich námitku, že stavební úřad měl provést samostatné posouzení podle PSP, nikoli přejímat argumentaci dotčeného orgánu.

Žalobci uvádějí, že napadené rozhodnutí nesprávně tvrdí, že hmotové řešení záměru „se nevymyká stavbám v lokalitě“ a že jde o „hmotu situovanou v nároží“. Podle žalobců: - žádná z okolních nárožních staveb nemá půdorys ve tvaru L, - žádná z okolních nárožních staveb nekopíruje nároží, - okolní stavby nejsou složitě členěné, - žádná nemá délku obvodu jako plánovaná stavba.

Žalobci uvádějí, že napadené rozhodnutí tvrdí, že „žádná obvodová stěna není delší než 15 m“, zatímco z projektové dokumentace vyplývá, že stavba má přes 30 m (mezi vytyčovacími body 1 a 5).

Napadené rozhodnutí uvádí, že stavba vytváří „plynulý přechod“ k navazující části lokality v režimu transformačních ploch. Žalobci namítají, že stavba je umístěna uvnitř vilové zástavby, její parametry nepřekračuje jen mírně, ale zásadně a současně nepůsobí jako přechod mezi rozdílnými částmi území, ale sama představuje intenzivní zástavbu, v rozporu s okolím.

Žalobci uvádějí, že napadené rozhodnutí tvrdí, že půdorysné rozměry stavby „odpovídají rozměrům domů č.p. XX, XY, XZ, XD“, avšak tyto domy jsou menší, jejich výšky jsou nižší, mají jednodušší půdorys, nemají žádnou obvodovou stěnu délky přes 15 m, natož 30 m a nejsou složitě členěné.

Podle žalobců napadené rozhodnutí pracuje s parametry, které neodpovídají skutečnosti.

Žalobci uvádějí, že v území je pouze jedna vyšší a rozsáhlejší stavba – panelový dům č.p. XW – a ten je navíc vzdálený a nemá charakter vilové zástavby.

Z ostatních domů pouze některé mírně přesahují výšku nebo rozsah plánované stavby, ale žádný z nich nemá její celkovou výšku po obvodu, počet podlaží, půdorysnou velikost, zastavěnou plochu a hmotu.

Podle žalobců tak stavba neodpovídá výškovému charakteru lokality.

Žalobci dále tvrdí, že napadené rozhodnutí i závazné stanovisko MMR pracují pouze s několika málo domy, které tvoří malou menšinu zástavby v lokalitě. Podle žalobců: - většina staveb v dotčené lokalitě je nižší a menší, - napadené rozhodnutí většinu těchto staveb nezmiňuje, přebírá pouze parametry jediné větší stavby (panelového domu) a na jeho základě dovozuje přípustnost výrazně intenzivnější zástavby.

Žalobci uvádějí, že takový postup je v rozporu s judikaturou (např. Městského soudu v Praze sp. zn. 3 A 31/2022; 10 A 131/2021–142), podle níž: ve stabilizovaném území nelze vytvářet nové dominanty, nelze odvozovat charakter území od ojedinělé extrémní stavby, je třeba hodnotit převažující charakter lokality, nikoli její excesy.

Žalobci dále namítají, že povolovaná stavba výrazně překračuje podlažnost odpovídající vilové zástavbě v ulici XC a jejím blízkém okolí. Podle žalobců se v této části Komořan nenachází žádný dům o čtyřech nadzemních podlažích, neboť jde o území tvořené rodinnými domy a viladomy s nejvýše dvěma nadzemními podlažími a podkrovím se sedlovou střechou.

Napadené rozhodnutí k tomu uvádí, že údaj o podlažnosti není pro posouzení záměru podstatný a že regulativ počtu podlaží nelze použít, neboť není stanoveno, jaká má být výška podlaží, ani územní plán tento údaj nestanoví.

Žalobci namítají, že tento přístup je nesprávný, neboť stavba je umísťována do stabilizovaného území regulovaného územní studií, územním plánem a Pražskými stavebními předpisy, přičemž všechny tyto předpisy pracují s neurčitými právními pojmy, jako jsou: - „v souladu s charakterem území“, - „přihlédnutí ke stávající urbanistické struktuře“, - „vztah zástavby k veřejným prostranstvím“, - „půdorysné rozměry okolních staveb a jejich výška“.

Podle žalobců je v rámci těchto kritérií nezbytné zahrnout i posouzení podlažnosti, protože jde o parametr, který zásadním způsobem formuje celkový hmotový charakter stavby, její výšku a měřítko, dopady na okolí a začlenění stavby do existujícího stavebního bloku.

Žalobci zdůrazňují, že tento parametr je v projednávané věci zásadně překročen, a odkazují přitom na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 A 161/2018, podle něhož již samotné navýšení počtu nadzemních podlaží může znamenat nepřípustné narušení charakteru stabilizované zástavby.

Žalobci tak namítají, že napadené rozhodnutí se parametrem podlažnosti vůbec nezabývalo, přestože jde o klíčový znak charakteru území. Podle nich je nepřijatelné, že žalovaný odmítá podlažnost jako irelevantní, čímž vyřazuje jeden z nejzásadnějších prostorových regulativů používaných při popisu a ochraně vilové zástavby.

Žalobci dále namítají, že povolený záměr představuje nepřiměřeně intenzivní využití pozemku, což podle nich odporuje urbanistickému charakteru lokality, územnímu plánu, územní studii i dalším koncepčním dokumentům. V odvolání žalobci uvedli, že zastavěnost pozemku činí 36 %, zatímco v lokalitě je obvyklá zastavěnost pouze 18–22 %. Tvrdí, že tato intenzita využití pozemku je excesivní, narušuje stávající urbanistickou strukturu území a neodpovídá parametrům vilové zástavby.

Žalobci požadovali přepočet a porovnání intenzity využití pozemků, a to jak v absolutních hodnotách (zastavěná plocha), tak v relativních hodnotách (poměr zastavěné a nezastavěné části pozemku, HPP), a označili za rozhodné následující okruhy rozporů:

Rozpor s územním plánem, neboť stabilizované území nepřipouští rozsáhlou nebo intenzivní stavební činnost a má zachovávat stávající urbanistické měřítko;

Rozpor s Politikou architektury a stavební kultury ČR, která zdůrazňuje proporcionalitu, udržitelnost a respekt ke stávající urbanistické struktuře;

Rozpor se závazným stanoviskem MMR, které podle nich vycházelo z nesprávných údajů — především tím, že pro srovnání sčítalo parametry více domů dohromady, porovnávalo stabilizované území s rozvojovým a neprokazovalo údajné nedodržení regulativu 200 m² pro vilovou zástavbu.

Žalobci uvádějí, že vše uvedené podrobně rozvedli ve svém odvolání, včetně výpočtů zastavěnosti jednotlivých okolních staveb.

Podle žalobců však napadené rozhodnutí jejich argumentaci nevypořádalo, neboť reagovalo pouze odkazem na předchozí odvolací rozhodnutí žalovaného v jiné věci, soustředilo se jen na otázku dodržení odstupů od hranic pozemků, konstatovalo, že záměr „nenaplňuje kritéria pro rozsáhlou stavební činnost“, aniž by provedlo jakékoliv porovnání intenzity využití pozemků a nevypořádalo ani jeden z konkrétních argumentačních bodů žalobců týkajících se zastavěnosti, procentuálního využití pozemků či urbanistického charakteru území.

Žalobci tak uzavírají, že napadené rozhodnutí se jejich námitkou nezabývalo věcně, neprovedlo přepočet ani srovnání zastavěnosti, a neposoudilo, zda je intenzita využití pozemku v souladu s urbanistickou strukturou stabilizované vilové zástavby v Komořanech.

Žalobci rovněž namítají, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť podané odvolání nevypořádává věcně, ale v řadě případů pouze cituje předchozí odvolací rozhodnutí, které se týkalo jiné verze projektu a jiného odvolání. Žalobci uvádějí, že jejich aktuální odvolání obsahovalo zásadně odlišnou argumentaci, avšak napadené rozhodnutí na tuto argumentaci nereagovalo, případně ji opomíjí, což se týká zejména odvolacích námitek: č. 10 — zastavěnost pozemku, č. 12 — dopravní obslužnost, č. 13 — dopravní napojení, č. 14 — osvětlení a oslunění, č. 15 — vlivy výstavby, č. 17 — ohrožení stability sousedních staveb, č. 18 — zásah do pohody bydlení, č. 19 — ochranné pásmo plynovodu.

Podle žalobců napadené rozhodnutí nereflektuje, že text jejich odvolání byl oproti předchozímu řízení významně změněn a rozšířen, a reaguje na něj způsobem, který je „mimoběžný“. Podle nich tak žalovaný ve skutečnosti vypořádává předchozí odvolání, nikoli odvolání v nyní projednávané věci.

Žalobci uvádějí, že v bodě týkajícím se dopravní obslužnosti napadené rozhodnutí pouze rekapituluje závěry prvostupňového rozhodnutí, které tvrdí, že doprava nebude zvýšena, protože v těsném sousedství je plocha s garážemi o obdobné kapacitě.

Žalobci namítají, že: - toto tvrzení je nelogické, neboť přítomnost dalšího zdroje dopravy v podobě garáží nezmenšuje, ale naopak zvyšuje celkovou dopravní zátěž, - garáže a obytný dům mají zcela odlišnou frekvenci jízd, - některé uváděné bytové domy (např. č.p. XW) nemají žádnou dopravní vazbu přes ulici XC nebo místní úzké ulice, a nelze jimi argumentovat.

Podle žalobců napadené rozhodnutí jejich námitky zcela ignoruje.

Žalobci dále uvádějí, že v odvolacím bodu č. 11 poukazovali na zastaralá nebo neaktuální závazná stanoviska, přičemž prvostupňové rozhodnutí samo podrobně popsalo, která stanoviska byla v řízení aktualizována.

Napadené rozhodnutí však podle žalobců uvádí, že závazná stanoviska „není potřeba aktualizovat“, protože projektová dokumentace „nebyla změněna“, ačkoliv některá stanoviska aktualizována byla. Podle žalobců tím napadené rozhodnutí jejich odvolací námitku vůbec nevypořádalo.

Žalobci připomínají, že v odvolání uplatnili rozsáhlou argumentaci týkající se nepřiměřené zastavěnosti, včetně rozporů s územním plánem, s Politikou architektury a stavební kultury ČR, a se závazným stanoviskem MMR.

Podle žalobců se napadené rozhodnutí omezilo na pouhé převzetí textu z předchozího odvolacího rozhodnutí žalovaného ve věci vedené pod jinou spisovou značkou, které argumentovalo pouze dodržením odstupů a nenaplněním kritéria „rozsáhlé stavební činnosti“, aniž by jakkoli reagovalo na jejich aktuální odvolací argumentaci.

Žalobci uvádějí, že napadené rozhodnutí obdobně: - zcela opomíjí argumentaci k rozdílu mezi obecným a zvláštním užíváním veřejné komunikace (odvolací bod č. 13), - nereaguje na argumentaci o neprokázaném splnění podmínek osvětlení a oslunění (bod č. 14), - nevypořádává námitky o nedostatečném posouzení vlivů výstavby (bod č. 15), - neřeší tvrzené ohrožení stability sousedních staveb (bod č. 17), - nereaguje na námitky o zásahu do pohody bydlení (bod č. 18), - a nevypořádává ani výhrady k ochrannému pásmu plynovodu (bod č. 19).

Podle žalobců je ve všech těchto případech odvolací námitka zaměněna za námitku z předchozího řízení, anebo je zcela ignorována.

Žalobci dále namítají, že napadené rozhodnutí je vnitřně rozporné, neboť na jedné straně tvrdí, že výšku stavby posuzuje stavební úřad podle PSP, na druhé straně však odkazuje na závazná stanoviska MMR, která výšku dříve posuzovala a současně cituje rozsáhlé pasáže neaktuálních rozhodnutí a stanovisek.

Podle žalobců tak napadené rozhodnutí postrádá srozumitelnost, neboť není zřejmé, z jakých podkladů a jakou metodikou žalovaný skutečně vycházel.

Žalobci uzavírají, že napadené rozhodnutí: - nereflektuje podané odvolání, - vypořádává námitky mimoběžně, - vychází z neaktuálních či nesouvisejících podkladů, - a v řadě částí je zcela bez odůvodnění.

Podle žalobců četnost těchto pochybení významně ztěžuje možnost smysluplně napadnout závěry napadeného rozhodnutí, a vede k závěru o jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů i nesrozumitelnost.

Žalobci dále namítají, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné v části týkající se dopravního napojení záměru na veřejnou účelovou komunikaci. Podle žalobců nebylo řádně vypořádáno stanovisko vlastníka komunikace, ani důvody, proč se žalovaný s jeho nesouhlasem neztotožnil.

Podle žalobců je v projednávané věci nepochybné, že podle § 94l odst. 2 písm. c) stavebního zákona (příp. § 86 odst. 2 písm. c) ve znění účinném do 31. 12. 2023) je pro připojení stavby na veřejnou účelovou komunikaci třeba stanovisko vlastníka veřejné dopravní infrastruktury.

Městská část Praha 12 jako vlastník komunikace XC ve svém stanovisku výslovně vyslovila nesouhlas s připojením pozemku stavebníka, a to z důvodu, že: - připojení by komunikaci nadměrně zatížilo dopravou, - kapacita a technický stav komunikace tomu neodpovídají, - jedná se o vedlejší, dnes minimálně využívanou účelovou komunikaci, na kterou by záměr přivedl násobně vyšší intenzitu dopravy.

Žalobci uvádějí, že záměr počítá s 19 parkovacími místy, což představuje potenciálně stovky jízd denně, a že nárůst dopravy bude řádově vyšší než současný stav.

Podle žalobců proto závěr vlastníka komunikace představuje zásadní skutečnost, kterou měl žalovaný řádně vypořádat.

Žalobci namítají, že napadené rozhodnutí pouze konstatuje, že bylo vydáno nesouhlasné stanovisko vlastníka, obsáhle rekapituluje, že podle zákona postačuje stanovisko a nikoli „souhlas“, avšak neuvádí jediný důvod, proč se správní orgán od tohoto nesouhlasného stanoviska odchýlil.

Podle žalobců napadené rozhodnutí postrádá jakoukoliv úvahu, proč je navzdory negativnímu stanovisku připojení stavby přípustné, jaké úvahy byly vzaty v potaz, a zda byly zohledněny konkrétní argumenty vlastníka komunikace týkající se dopravního zatížení, profilu ulice a kapacitních omezení.

Žalobci rovněž uvádějí, že napadené rozhodnutí nereaguje na jejich námitku, podle níž nelze argumentovat tím, že v sousedství existuje plocha garáží s obdobným počtem parkovacích míst, a že tedy nová stavba nezvýší intenzitu dopravy.

Žalobci k tomu uváděli, že provoz z garáží a provoz z obytného domu mají odlišnou frekvenci a charakter, dva intenzivní zdroje dopravy nelze považovat za argument, že zvýšení dopravy nebude významné, v daných ulicích se žádné jiné stavby generující obdobnou dopravní zátěž nenacházejí.

Napadené rozhodnutí však podle žalobců tyto konkrétní argumenty zcela ignoruje, a nehodnotí ani vliv nárůstu dopravy na bezpečnost, prostupnost, hluk a další dopady na okolní nemovitosti.

Žalobci dále namítají, že stavební záměr nesplňuje požadavky na denní osvětlení a proslunění sousední stavby č. p. č. XE v k. ú. X, a že napadené rozhodnutí k této námitce vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu.

Žalobci uvádějí, že jejich dům č. p. č. XE se nachází východně od povolované stavby, přičemž hlavní obytné místnosti v přízemí a 1. NP mají okna orientovaná na západ, tj. směrem k umísťované stavbě. Vzhledem k výšce nové stavby podle žalobců hrozí: - že nebude splněn požadavek proslunění podle § 45 PSP, - že dojde ke snížení proslunění obytných místností oproti dosavadnímu stavu, - a tím dojde ke zhoršení kvality bydlení vlastníků sousední nemovitosti.

Napadené rozhodnutí k této námitce odkazuje na dokumentaci ve spise, zejména na: „Studii denního osvětlení, bytový dům Okružní, Praha 12“, vypracovanou společností Dalea s.r.o., autor M. S., dne 16. 10. 2019.

Z této studie podle napadeného rozhodnutí vyplynulo, že v dotčené části domu č. p. č. XE nejsou okna obytných místností, ale pouze „okna do chodeb“. Na tomto závěru napadené rozhodnutí staví celé své vypořádání námitky.

Žalobci však tvrdí, že tento závěr je nesprávný, neboť dotčená okna nepatří chodbám, ale kuchyním, které jsou bezprostředně propojené s hlavní obytnou místností, jedná se tedy o okna obytných místností ve smyslu § 45 PSP.

Studie denního osvětlení proto vychází z chybného skutkového předpokladu, což napadené rozhodnutí převzalo bez kritického posouzení.

Podle žalobců tak napadené rozhodnutí vychází z nesprávného skutkového stavu, neboť akceptuje závěr, že byty v domě č. p. č. XE nejsou osvětlením a prosluněním dotčeny. Napadené rozhodnutí v části hodnotící „pohodu bydlení“ téměř doslovně přebírá části dřívějšího vypořádání této námitky z předchozího řízení a tedy vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu.

Žalobci dále namítají, že povolená stavba byla posouzena na základě neúplné a věcně nesprávné hlukové studie, která nehodnotí všechny významné hlučné technologie, pracuje s nesprávnými vstupními údaji a obsahuje rozpory, přičemž napadené rozhodnutí jejich námitky nevypořádalo.

Žalobci uvádějí, že v odvolání namítali, že projektová dokumentace ani akustická studie neposuzuje použití nejhlučnějších technologií, zejména technologií pro kotvení zápor.

Prvostupňové rozhodnutí sice uznalo, že ve doplňující dokumentaci (11/19 dopl. 08/22) došlo ke změně v technologii zajištění stavební jámy (nově beranění, vrtané piloty), avšak podle žalobců na podstatu námitky již dále nereaguje, zejména: - nehodnotí, zda technologie beranění či vrtání pilotů bude v akustické studii řádně zohledněna, - ani neprovádí vlastní posouzení hlukové zátěže z těchto technologií. - Žalobci tvrdí, že současná dokumentace nezahrnuje všechny relevantní hlučné stavební činnosti.

Žalobci dále namítají, že doplněná akustická studie (AKS): - nově posuzuje kontrolní bod u stěny sousedního domu č.p. č. XE (KB 1, KB 1S), - tvrdí, že hluková zátěž na západní i jižní fasádě je shodná (65 dB), což je na samé hranici limitu, což je podle žalobců věcně nesprávné, zejména vzhledem k odlišné orientaci fasád a srovnatelným místům na domě Okružní XD (KB 2, KB 2S), kde je výsledná hluková zátěž rozdílná.

Žalobci zdůrazňují, že doplněná AKS vykazuje neodůvodněné rozdíly mezi jednotlivými fázemi výstavby u různých kontrolních bodů, nezdůvodněnou shodu výsledků u nejbližší sousední stavby, chybějící vysvětlení toho, proč se nejvyšší emisní hodnoty objevují právě u domu žalobce a zůstávají konstantní.

Napadené rozhodnutí k této námitce odkazuje na stanovisko Hygienické stanice hl. m. Prahy (HSHMP), které uvádí, že „úkolem HSHMP není podrobné zkoumání použitých technologií“. Žalobci však namítají, že taková argumentace obchází podstatu námitky, napadené rozhodnutí se zabývá pouze vysvětlením shodných hodnot v AKS odkazem na „jeden výpočtový sektor“, tato odpověď nereflektuje rozpory mezi jednotlivými kontrolními body, a neodůvodňuje, proč má být shoda naměřených hodnot u nejbližší nemovitosti považována za správnou.

Podle žalobců je uvedené odůvodnění věcně nesprávné, neboť vznik odlišných hodnot v různých fázích u jiných bodů nelze vysvětlit tvrzením o jednom výpočtovém sektoru.

Žalobci uvádějí, že předložená akustická studie není dostatečným podkladem pro posouzení záměru, neboť: - trpí věcnými chybami, - vychází z neúplných údajů, - nereflektuje nejhlučnější technologie, - nezohledňuje reálné akustické poměry v lokalitě, - a nezaručuje, že hlukové limity budou dodrženy.

Napadené rozhodnutí podle žalobců bagatelizuje riziko překročení limitů konstatováním, že případné měření lze provést in situ, avšak žalobci uvádějí, že podle vyjádření KHS provádí hygienické orgány v praxi tato měření zcela výjimečně (v roce 2023 pouze 3 měření na celém území Prahy). Podle žalobců tedy nelze považovat možnost následného měření za dostatečnou ochranu jejich práv.

Žalobci rovněž uvádějí, že opakovaně požadovali omezení stavebních prací ve dnech pracovního volna, avšak napadené rozhodnutí na tuto námitku pouze odkázalo na prvostupňové rozhodnutí, s tím, že práce budou probíhat „v denní době“ a že jde o běžné zatížení při stavební činnosti.

Podle žalobců však stavební úřad opomněl posoudit: - charakter lokality jako klidné rezidenční čtvrti, - individuální dopady na sousední vlastníky, - podmínky pro případné omezení nejhlučnějších prací, - vztah k ochraně pohody bydlení podle judikatury i správních předpisů.

Žalobci uzavírají, že napadené rozhodnutí, závazné stanovisko HSHMP a vyjádření Ministerstva zdravotnictví vycházejí z nesprávně zjištěného skutkového stavu, podceňují dopady hluku na okolní rezidenty, a nezohledňují povinnost stavebního úřadu chránit zájmy sousedních vlastníků podle § 76 odst. 2 stavebního zákona a dalších předpisů včetně Listiny základních práv a svobod a občanského zákoníku.

Žalobci uvádějí, že stavba je situována uprostřed rezidenční zástavby rodinných domů, kde se hlukové limity a zvlášť víkendová hluková zátěž posuzují přísněji, a že k omezení hlučných prací nebyla stanovena žádná podmínka.

Žalobci dále namítají, že povolený záměr může ohrozit stabilitu sousedních nemovitostí, zejména domu č. p. č. XE a pozemku parc. č. XT v katastrálním území X. Uvádějí, že projekt počítá s rozsáhlými zemními pracemi, včetně: výkopu pro první podzemní podlaží v hloubce –2,95 m, zajištění stavební jámy až do hloubky 8 m, provádění hlubokých základů v bezprostřední blízkosti sousedních pozemků, provádění stavebních prací v podmínkách podloží tvořeného navážkou, hlinitým pískem a zvětralou břidlicí, tedy geologicky méně stabilních vrstev.

Podle žalobců tyto práce mohou způsobit: sesuvy půdy, poklesy terénu, statické narušení sousedních staveb, nebo přímé poškození jejich nemovitostí.

Žalobci z těchto důvodů požadovali, aby byla před zahájením výstavby provedena pasportizace sousedních staveb, která by umožnila doložit případné škody vzniklé stavební činností. Odvolací orgán řešil námitku odkazem na předchozí řízení

Podle žalobců odvolací orgán tuto námitku nevypořádal, ale pouze odkázal na dřívější rozhodnutí žalovaného (č. j. MHMP 1711527/2024), které obsahovalo shodné tvrzení. Toto dřívější odůvodnění uvádělo zejména: - že předložený inženýrskogeologický průzkum (RNDr. J. K., Mgr. J. K.) obsahuje potřebné údaje pro statické posouzení, - že byly provedeny dva jádrové vrty, dvě penetrační sondy a jedna zarážená sonda, - že bylo navrženo zajištění stavební jámy pomocí berlínské stěny tvořené velkoprofilovými záporami do hloubky 8 m, - že statické posouzení „vyhovuje“ a „není důvod se domnívat, že dojde k ohrožení okolních objektů“.

Podle žalobců však napadené rozhodnutí na jejich aktuální argumentaci vůbec nereaguje, ani ji neporovnává s novější projektovou dokumentací či skutečným stavem území.

Žalobci namítají, že žalovaný pouze zopakoval závěr, že stavební úřad nemá pravomoc pasportizaci nařídit. Pasport slouží jen pro soukromoprávní nároky vlastníků v případě škody, projektant není povinen navrhovat opatření k ochraně sousedních staveb před poškozením, způsob provedení je „v kompetenci provádějící organizace“.

Žalobci namítají, že toto odůvodnění zcela pomíjí jejich odvolací argumentaci a neodpovídá na otázku, zda stavba reálně ohrožuje stabilitu jejich nemovitostí, ani zda měla být stanovena opatření ke snížení rizik.

Žalobci uvádějí, že napadené rozhodnutí i odkazované dřívější rozhodnutí zcela odhlížejí od povinností stavebního úřadu stanovených v § 76 odst. 2 stavebního zákona, podle něhož je stavební úřad povinen dbát na ochranu práv a oprávněných zájmů sousedních vlastníků a předcházet škodám a hrozícím rizikům.

Podle žalobců je zcela nesprávné tvrdit, že ochrana sousedních staveb je výlučně záležitostí soukromoprávních nároků, bez povinnosti stavebního úřadu posoudit rizika provádění stavby a případně určit podmínky, které těmto rizikům předejdou.

Žalobci uvádějí, že považují za „absurdní“, aby stavební úřad i projektant odmítali přijmout odpovědnost za ochranu sousedních staveb a konstatovali, že bude na sousedech, aby se poškození domáhali až ex post.

Žalobci dále namítají, že povolený záměr povede k narušení pohody bydlení ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (zejména rozsudek NSS ze dne 1. 11. 2012, č. j. 8 As 27/2012113, publ. pod č. 2776/2013 Sb. NSS, a rozsudek NSS ze dne 4. 3. 2009, č. j. 6 As 38/2008123). Podle žalobců napadené rozhodnutí hodnotí pouze dílčí složky pohody bydlení, vychází z nesprávných skutkových předpokladů a nesplňuje požadavek NSS na komplexní posouzení všech relevantních faktorů.

Podle žalobců se správní orgány spokojily s konstatováním, že nejsou překročeny některé technické limity, avšak ponechaly bez povšimnutí řadu dalších vlivů významných pro pohodu bydlení.

Žalobci uvádějí, že stavba má čtyři nadzemní podlaží, přičemž čtvrté NP je ustupující a obsahuje terasy orientované na východ, tedy směrem k jejich domu č. p. č. XE. Podle žalobců: - terasy jsou situovány výše než všechna okna i střešní okna jejich domu, - osoby na terasách tak budou mít přímý výhled do obytných místností žalobců, včetně ložnic, - světlo, hluk a další emise z užívání teras budou přímo dopadat na sousední objekt.

Podle žalobců tyto skutečnosti představují značný zásah do soukromí, což je podle judikatury NSS jeden z klíčových prvků pohody bydlení.

Žalobci dále uvádějí, že výška stavby povede k významnému poklesu proslunění jejich obytných místností, stavba způsobí snížení přirozeného osvětlení, jejich dům zcela ztratí výhled na západ, zahrada bude zastíněna, a tím dojde k omezení jejího běžného užívání a k poklesu její hodnoty.

Žalobci uvádějí, že se jedná o zásadní změnu životních podmínek, která má dopad na kvalitu bydlení v jejich nemovitosti.

Podle žalobců povede záměr k výraznému zahuštění lokality, nárůstu počtu obyvatel, a zvýšené dopravní zátěži, zejména v úzkých přilehlých ulicích. Žalobci tvrdí, že jde o klidnou vilovou lokalitu, jejíž charakter bude novou stavbou narušen.

Žalobci rovněž namítají, že výstavba bude mít sama o sobě zásadní negativní vliv na pohodu bydlení, a to zejména zvýšeným hlukem po dobu výstavby, zvýšeným imisním pozadím a prachem, rizikem zhoršení respiračního zdraví při špatných rozptylových podmínkách. Podle žalobců stavební úřad tyto vlivy nedostatečně posoudil.

Napadené rozhodnutí podle žalobců rozebírá jednotlivé složky pohody bydlení odděleně, přičemž u některých uvádí, že „neexistují normové hodnoty“ u jiných uvádí, že normové hodnoty byly splněny a následně uzavírá, že „pohoda bydlení nebude narušena nad míru přiměřenou poměrům“.

Žalobci uvádějí, že jde o nesprávný přístup, protože splnění technických norem neznamená automaticky zachování pohody bydlení, napadené rozhodnutí ignoruje závěry NSS, podle nichž není překročení technických limitů podmínkou zásahu do pohody bydlení, závěr o „obvyklosti“ stavby je v rozporu s jejich ostatními žalobními body, podle nichž se v lokalitě nenachází žádná obdobně vysoká a rozsáhlá stavba.

Napadené rozhodnutí podle žalobců z velké části odkazuje na předchozí rozhodnutí žalovaného z roku 2021, ve kterém byla podobná námitka řešena. Žalobci namítají, že jejich současná námitka byla podstatně rozšířena, žalovaný ji však vypořádal převážně odkazem na dřívější závěry, a nereagoval na novou argumentaci týkající se prostoru, výšky, výhledu, odstupů či dopadů na jejich nemovitost.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvádí, že územní studie Komořany (dále také jen jako „územní studie“ nebo jen „ÚS“) byla pořízena až po podání posuzované žádosti, přičemž jejím hlavním cílem bylo řešit rozvojovou část území, nikoli podrobně regulovat stabilizovanou část Komořan. Územní studie není územně plánovací dokumentací, nýbrž pouze územně plánovacím podkladem, který nemá povahu závazného podkladu pro rozhodování v území. Při posouzení záměru je proto nezbytné vycházet současně z územního plánu a z Pražských stavebních předpisů (PSP), nikoli jen z územní studie.

Žalovaný dále uvádí, že územní studie stanovuje výškové hladiny jednotlivých bloků, nicméně podle § 26 PSP se ve stabilizovaném území výškové hladiny odvozují buď z územní studie, nebo (u hladin I–VII) z charakteru okolní zástavby s přihlédnutím k výškám uvedeným v ÚAP. Protože v době podání žádosti ÚS ještě neexistovala, stavebník vycházel z údajů Územně analytických podkladů, což PSP připouštějí.

Žalovaný považuje postup stavebního úřadu za správný: záměr byl posouzen ve výškové hladině III, která byla podle dokumentace stavebníka zvolena s ohledem na výšku nejbližších objektů v ulici XC. Regulovaná výška 10,1 m odpovídá limitům § 25 odst. 2 PSP pro hladinu III. Podle žalovaného je předmětný záměr s PSP ve vztahu k výškové regulaci v souladu.

Žalovaný doplňuje, že v jižní části Komořan se nachází heterogenní zástavba: na severovýchodě lokální centrum s výškovými domy (hladina VII), na jihozápadě areálová zástavba (hladiny IV až VI), střední část zástavby v ulici XC odpovídá výškové hladině IV.

Ve světle této struktury je podle žalovaného výšková hladina III přijatelná.

Ve vztahu ke stavební čáře žalovaný uvádí, že územní studie připouští ustoupení od stavební čáry až o 3 m, což posuzovaný záměr splňuje. Ustoupení podle něj přispívá k vytvoření veřejného prostranství, což odpovídá části 02.3 ÚS – Požadavky na veřejná prostranství.

Podle žalovaného navíc není jednoznačné, kde přesně stávající stavební čára v ulici XC probíhá, protože uliční zástavba je nepravidelná. Stavební úřad na str. 27 napadeného rozhodnutí vyhodnotil, že se jedná o volnou stavební čáru, jejíž průběh lze odvodit od domu č.p. č. XA, umístěného cca 3,6 m od komunikace. Při srovnání s tímto údajem záměr umísťovaný ve vzdálenosti max. 6,3 m od vozovky (podle koordinační situace C.3) požadavkům územní studie vyhovuje.

Žalovaný se dále v celém rozsahu ztotožňuje s obsáhlým odůvodněním stavebního úřadu uvedeným v napadeném rozhodnutí a považuje jeho závěry za správné. Podle žalovaného je záměr v souladu s územním plánem, v souladu s PSP, výškově a hmotově přiměřený urbanistickému kontextu, situován v části území, která je z hlediska výškových hladin heterogenní, a využívá možností, které územní studie nezakazuje, neboť tato nebyla pořizována jako závazný regulační podklad.

K námitce týkající se maximální zastavěné plochy žalovaný pouze odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které podle něj dostatečně a správně posoudilo, že překročení regulativu územní studie je přípustné, splňujeli záměr požadavky PSP a urbanistického kontextu.

Žalovaný uvádí, že podle územní studie má být v posuzované části Komořan zachován „charakter individuálního bydlení – samostatné rodinné domy a dvojdomy včetně zahrad a dvorů“, jak vyplývá z hlavního výkresu a textu ÚS pro blok B05_01_a, označený jako vilová zástavba.

Žalovaný zdůrazňuje, že stavební úřad na str. 93 svého rozhodnutí výslovně konstatoval, že posuzovaný záměr vilové zástavbě neodpovídá, avšak odůvodnil, proč považuje odchylku za přípustnou. Stavební úřad podle něj správně vyhodnotil, že záměr je umístěn v nárožní poloze, v úseku mezi bloky B05_01_a a B05_02 se již nyní nacházejí tři nárožní objekty na pozemcích parc. č. XI, XN a XO, které podle žalovaného mají obdobný charakter jako umísťovaný záměr, lze proto přiměřeně vycházet z existující zástavby v daném nárožním úseku.

Žalovaný dále uvádí, že projekt byl připravován před vydáním územní studie, která původně sloužila jako podklad pro změnu územního plánu, a nikoli jako závazný regulační dokument. Odchylku proto lze podle něj považovat za přijatelnou, pokud je stavba v souladu s PSP, což má být v tomto případě splněno.

K námitkám týkajícím se dopravního napojení žalovaný odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 54 A 34/202044 ze dne 31. 1. 2022. Z něj vyvozuje, že nesouhlasné stanovisko vlastníka veřejné dopravní infrastruktury nebrání vydání povolení, pokud je jinak prokázáno, že stavba bude dopravně obsloužitelná.

Žalovaný dále zdůrazňuje, že stavební zákon vyžaduje stanovisko vlastníka komunikace, nikoli jeho souhlas; zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu je podle § 16 odst. 2 ZPK posuzováno Policií ČR jako dotčeným orgánem. Stavebník doložil jak stanovisko vlastníka komunikace, tak závazné stanovisko Policie ČR, které bylo souhlasné, přičemž jeho podmínky (stanovené v č.j. KRPA1391955/ČJ20220000DŽ) byly převzaty do podmínek pro provedení stavby (podmínka č. 9 napadeného rozhodnutí).

Policie ČR rovněž dne 27. 9. 2022 vydala další souhlasné stanovisko (č.j. KRPA1391957/ČJ20220000DŽ) bez podmínek.

Žalovaný ve zbytku odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

Stavebník, jako osoba zúčastněná na řízení považuje námitku žalobců týkající se nedodržení odstupových vzdáleností za irelevantní, neboť žádný z žalobců není vlastníkem pozemku parc. č. XF ani pozemku parc. č. XG v k. ú. X. Zásah do jejich práv proto není možný.

Stavebník souhlasí se závěrem správních orgánů, že námitka byla shodně vypořádána již v předchozím odvolacím řízení a byla shledána nedůvodnou.

Podle projektové dokumentace činí odstup stavby od pozemku parc. č. XF 3 m. Odstup menší než 3 m se týká pouze pozemku parc. č. XG, který je veřejným prostranstvím, a proto se na něj požadavek odstupu nevztahuje. Mobilní oplocení bezpečnostního charakteru nelze s vlastní stavbou zaměňovat.

Argumentace žalobců, že jsou dotčeni „velikostí stavby“, se odstupových vzdáleností rovněž netýká; proporce stavby byly posouzeny v rámci stavebního řízení a žalobci proti nim v odvolání konkrétní námitky nevznesli. Za lichý označuje stavebník i argument o údajné horší využitelnosti veřejného prostranství, neboť stavba do něj nijak nezasahuje.

Stavebník uvádí, že územní studie z 3. 9. 2019 je územně plánovacím podkladem, nikoli územně plánovací dokumentací. Z toho vyplývá, že nemá závaznou povahu pro rozhodování v jednotlivých správních řízeních.

Závěr o nezávaznosti územních studií je podle zúčastněné osoby ustálen v judikatuře NSS (rozsudek NSS č. j. 7 As 191/201426 (12. 3. 2015): územní studie je „neformální odborný podklad, správní orgán jí není vázán“; rozsudek NSS č. j. 1 Ao 2/200986 (20. 1. 2010); ve vztahu k umisťování staveb je relevantní pouze schválená územně plánovací dokumentace, nikoli územní studie.

Stavebník zdůrazňuje, že žalobci chybně interpretují charakter a závaznost územní studie a požadují její aplikaci v rozporu s výkladem NSS. Podle stavebníka představuje požadavek žalobců fakticky retroaktivní aplikaci územní studie, jelikož územní studie vznikla až po vypracování stavebního záměru, nelze požadovat, aby pozdější územní studie měnila posouzení záměru podaného dříve, dotčené orgány shodně potvrdily, že záměr byl posouzen podle platné územně plánovací dokumentace, zejména změny Z 2832/00.

Podle stavebníka je nepřípustné, aby požadavky územní studie měly přednost před územním plánem.

Stavebník uvádí, že jak stavební úřad, tak žalovaný dostatečně vysvětlili, proč je odchýlení od územní studie přípustné. Tento závěr se opírá o konkrétní hodnocení charakteru lokality, srovnání se stávající okolní zástavbou, posouzení podle Pražských stavebních předpisů a územního plánu.

Stavebník dále zdůrazňuje, že žalovaný poukázal také na rozpor některých parametrů územní studie se skutečným stavem území. S ohledem na zásadu materiální pravdy proto podle stavebníka nelze jejím požadavkům přiznat rozhodující význam.

Osoba zúčastněná na řízení zdůrazňuje, že žalobci neúplně a účelově interpretují závěry žalovaného ohledně územní studie Komořany. Žalovaný nikde nekonstatoval, že „jakákoliv stavba v souladu s PSP“ je automaticky přípustná i při nesouladu s územní studií. Podstatou závěrů žalovaného je, že: - územní studie byla zpracována až po podání stavebního záměru, - má povahu nezávazného územně plánovacího podkladu, nikoliv regulativu, - její závěry mohou být v rozhodování využity, nikoliv musí být závazně aplikovány, - případné odchýlení je přípustné, pokud je záměr souladný s PSP, a pokud stavební úřad provede vlastní posouzení charakteru zástavby.

Stavebník zdůrazňuje, že Úřad městské části Praha 12 takové porovnání provedl, a žalovaný se s jeho úvahami ztotožnil.

Současně zúčastněná osoba poukazuje na to, že ÚS vznikla až po vypracování stavebního záměru. Požadavek žalobců, aby záměr byl posuzován podle pozdější územní studie, proto představuje nepřípustnou retroaktivitu. K závaznosti územních studií připomíná konstantní judikaturu NSS (např. 7 As 191/201426; 1 Ao 2/200986), podle níž jde o nezávazný odborný podklad, nikoli normativní regulaci.

Zúčastněná osoba nesouhlasí s tvrzením žalobců, že správní orgány připustily „jakoukoliv výstavbu do proluky“. Podle stavebníka je tato námitka vytržením z kontextu.

Stavebník uvádí, že jde o jedinou nárožní stavbu doplňující stávající uliční frontu, územní proluka není „novou obytnou lokalitou“, stavba je umístěna na výměrově rozsáhlejším pozemku, její tvar odráží konfiguraci nároží a terénní poměry. Bylo provedeno posouzení její výšky, hmoty, půdorysu, zasazení do zástavby a urbanistických vztahů.

Podle stavebníka z podkladů vyplývá, že stavba odpovídá charakteru nárožní zástavby v posuzovaném prostoru.

Stavebník namítá, že žalobci pracují s manipulativním obrazovým materiálem, neboť fotografie připojená k žalobě na str. 17 nezobrazuje dům č.p. č. XE, ale jiný objekt (dvojdům XC XAA a XAB). Na fotografii je navíc viditelný panelový dům, který podle stavebníka jednoznačně vyvrací tezi žalobců, že plánovaná stavba je „rozměrově anomální“.

Stavebník dodává, že ze západní strany je rovněž patrný svažitý terén, který způsobuje, že nová stavba nebude převyšovat střechy rodinných domů žalobců v podobě jimi tvrzené.

Stavebník uvádí, že žalobci nesprávně vykládají pojem stabilizovaného území, když jej zaměňují za „neměnitelné území“, v němž údajně nelze umísťovat žádné nové stavby. Výklad žalobců je podle zúčastněné osoby úzký a selektivní, neboť hodnotí pouze několik rodinných domů v ulici XC, ale ignoruje širší okolí, které zahrnuje panelovou zástavbu, areálové objekty, skladové a garážové stavby, různé typy bytových domů.

Podle stavebníka není urbanistická struktura determinována výlučně rodinnými vilami; naopak jde o heterogenní území, kde nelze aplikovat jednostranný výklad žalobců.

Stavebník proto odkazuje na rozsudek NSS č. j. 3 As 247/202262, podle něhož je třeba hodnotit urbanistickou strukturu v širším kontextu, nikoli pouze v rámci nejbližšího sousedství.

Stavebník uvádí, že na základě odborné studie bylo ověřeno, že stavba doplňuje a uzavírá uliční blok, vytváří přechod mezi různými typy zástavby, chrání obytnou strukturu před průmyslovými objekty v bezprostředním sousedství, reaguje na terénní spád, svou výškou a objemem nevyčnívá z výškového profilu lokality.

Stavebník rovněž uvádí, že tvrzení žalobců o pouze „dvoupodlažní vilové zástavbě“ v lokalitě je nepravdivé, protože v širším okolí se nachází i domy se 3 NP, s vyšší nadstavbou, nebo velké panelové domy v ulici XB.

Zúčastněná osoba uvádí, že žalobci pracují s nereálným nebo přepjatým požadavkem na „maximální 20% zastavěnost“, který neodpovídá současným parametrům staveb v lokalitě. Upozorňuje například, že pozemek žalobkyně a) má zastavěnost cca 31 % podle údajů KN.

Podle stavebníka byly všechny tyto parametry řádně posouzeny jak stavebním úřadem, tak žalovaným, s konkrétním srovnáním okolních staveb.

Osoba zúčastněná na řízení dále uvádí, že žalobní body se soustředí na technické parametry stavby (rozměry, výška, podlažnost, zastavěnost) a na její soulad s Pražskými stavebními předpisy. Zúčastněná osoba setrvává na svých předchozích vyjádřeních a odmítá tvrzení žalobců, podle něhož se v daném území nachází pouze jediná vyšší a rozsáhlejší stavba.

Stavebník zdůrazňuje, že žalobci selektivně pracují s urbanistickým kontextem a opomíjejí skutečnost, že v širším území se nachází řada větších staveb, což potvrzuje i závazné stanovisko MMR ze dne 11. 3. 2021, č.j. MMR–20991/202181. V tomto stanovisku je výslovně konstatováno, že záměr neodporuje regulativu dotváření stávající urbanistické struktury, nejde o stavební činnost nepřiměřenou charakteru území, umístění stavby do stabilizované plochy OB je tedy přípustné.

Na podporu uvedeného stavebník poukazuje na panelové domy v ulici XB, vzdálené necelých 200 metrů, a dále na komplex panelových domů v ulicích XD, XE či XF, které rovněž tvoří součást širší urbanistické struktury Komořan. Území proto nelze považovat za homogenní vilovou zástavbu, nýbrž za heterogenní soubor staveb různých měřítek, jak ostatně uvádí i MMR.

Argumentace žalobců vycházející pouze z několika rodinných domů v ulici XC je podle zúčastněné osoby neúplná a neodpovídá požadavku posuzovat stavby v kontextu širšího území, jak to ostatně vyžaduje i judikatura Nejvyššího správního soudu.

Zúčastněná osoba má za to, že žalovaný se námitkami žalobců zabýval podrobně a přezkoumatelným způsobem. Skutečnost, že žalovaný v některých bodech odkázal na předchozí rozhodnutí, považuje stavebník za zcela legitimní, neboť od předchozího řízení nedošlo ke změně skutkového stavu, parametry stavby zůstaly identické, žalovaný se stejnou otázkou již jednou důkladně zabýval, a opětovné posouzení téže argumentace logicky vede ke stejným závěrům.

V této souvislosti stavebník poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2017, č.j. 29 Af 96/2013234, podle něhož volba metody odůvodnění (včetně odkazu na předchozí rozhodnutí) není sama o sobě vadou, rozsah odůvodnění závisí na okolnostech věci, správní orgán není povinen poskytnout podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument, pokud jsou závěry dostatečné a opírají se o obsah spisu. Stavebník proto nesouhlasí s tvrzením žalobců o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.

K námitce žalobců týkající se dopravní obslužnosti zúčastněná osoba uvádí, že se jedná o nepodložené domněnky odporující obecnému užívání pozemních komunikací podle § 19 zákona č. 13/1997 Sb.

Stavebník poukazuje na souhlasné stanovisko Krajského ředitelství Policie ČR ze dne 18. 7. 2022, č.j. KRPA1391957/ČJ20220000DŽ, které potvrdilo, že dopravní napojení je bezpečné a vyhovující.

Podle zúčastněné osoby jde o stanovisko dotčeného orgánu s vyšší odbornou autoritou, než jakou mají subjektivní výhrady žalobců.

Pokud žalobci argumentují nesouhlasným stanoviskem MČ Praha 12 z roku 2020, stavebník uvádí, že podle aktuální právní úpravy se již nevyžaduje souhlas, nýbrž stanovisko, které není závazné a správní orgán se od něj může odchýlit s řádným odůvodněním. Žalovaný se s touto otázkou vypořádal v souladu s judikaturou, na kterou odkázal.

K námitce nedodržení požadavků na osvětlení zúčastněná osoba uvádí, že Studie denního osvětlení ze dne 16. 10. 2019 (M. S.) prokazuje, že Stavba sousední objekty výrazně neovlivní. Doplňuje, že z fotodokumentace založené ve spise je patrné, že případné ovlivnění osvětlení je zanedbatelné.

K námitce nadměrné hlukové zátěže zúčastněná osoba uvádí, že žalobci nepředložili žádný odborný podklad, který by zpochybnil závěry aktualizované hlukové studie ani závěry dotčených orgánů ochrany veřejného zdraví. Tvrdíli žalobci, že použití nízkofrekvenčního beranidla povede k překročení limitů, jde podle stavebníka o nepodloženou spekulaci.

Stavebník zdůrazňuje, že použité stavební technologie byly posouzeny v závazných stanoviscích Hygienické stanice hl. m. Prahy i Ministerstva zdravotnictví, porušení hlukových limitů nelze předjímat, dokud stavba neprobíhá, případné překročení limitů by bylo řešitelné postupy v rámci kompetencí hygienického orgánu.

K námitce možného ohrožení stability sousedních staveb stavebník uvádí, že jde o nepodloženou obavu žalobců. Před zahájením řízení byl proveden inženýrskogeologický průzkum, obsahující: jádrové vrty, penetrační sondy, zaráženou sondu, návrh zajištění stavební jámy pomocí berlínské stěny s ocelovými záporami do hloubky 8 m.

Statické posouzení podle stavebníka potvrdilo, že neexistuje důvod předpokládat jakékoliv ohrožení sousedních staveb. Zúčastněná osoba zdůrazňuje, že byla přijata preventivní opatření a námitky žalobců nejsou opřeny o žádný důkazní prostředek.

K námitce narušení pohody bydlení stavebník uvádí, že žalobci předkládají subjektivní a nepodložená tvrzení, která nejsou způsobilá prokázat kvalifikovaný zásah do pohody bydlení. Stavebník souhlasí s posouzením obsaženým v prvostupňovém i napadeném rozhodnutí. Zdůrazňuje, že tato rozhodnutí byla podpořena relevantní judikaturou NSS, zejména rozsudkem NSS č. j. 2 As 44/2005116, podle něhož požadavky na pohodu bydlení nelze absolutizovat; určité zatížení je nutné v přiměřené míře snést.

Zúčastněná osoba uvádí, že každá výstavba vyvolává hluk, prach či pohyb techniky, rozhodné je kritérium přiměřenosti, žalobci netvrdí ani nedokládají konkrétní mimořádné dopady, které by překračovaly obvyklou míru v daném území. Podle stavebníka tedy nelze tvrdit, že dojde k zásahu do pohody bydlení nad míru přiměřenou poměrům.

Při ústním jednání konaném dne 11. 2. 2026 setrvali účastníci na svých stanoviscích.

Pokud jde o žalobce, k ústnímu jednání se nedostavila zástupkyně žalobců, ačkoli jí bylo řádně a včas doručeno předvolání k jednání (č.l. 128), právní zástupkyně byla poučena, že předvolání současně platí i pro jí zastupované účastníky. Předvolání bylo do datové schránky zástupkyně doručeno dne 27. 12. 2025.

K ústnímu jednání se dostavil žalobce b) L. M., který omluvil neúčast žalobkyně a) paní J. Š. s tím, že jejím prostřednictvím se o konání jednání dozvěděl. Důvod neúčasti právní zástupkyně mu nebyl znám. Jelikož advokátka JUDr. H. zastupovala i část osob zúčastněných na řízení (a jako taková byla i samostatně vyrozuměna o konání jednání – viz č.l. 131) soud ještě aktuálně před začátkem jednání ověřil, že ze strany zástupkyně nebyla zaslána žádná omluva. Z uvedených důvodů jednal městský soud v nepřítomnosti zástupkyně žalobců a OZNŘ (V. M., M. Z., H. C., K. P., S. K., J. P., T. P., B. H.).

Žalobce odkázal na žalobní argumentaci a doplnil ji v prvé řadě popisem historie vzniku lokality Kolonka v Komořanech, zejména pokud jde o výstavbu domů pro zaměstnance modřanských strojíren. Popsal charakter lokality jako místa, kde převažuje bydlení v rodinných domech nejvýše o dvou patrech. Zdůraznil, že stavební záměr se vymyká dosavadní zástavbě jak co do počtu podlaží, tak co do rozměrů a zastavěnosti. Připustit by bylo možno stavbu nanejvýše o třech podlažích. Dále zdůraznil nezbytnost pasportizace sousedních domů. Namítl, že rozsah stavebních prací, které jsou povoleny i ve dnech pracovního klidu a volna až do 21.00 hod., zásadně ztíží pohodu bydlení všech dosavadních obyvatel.

Žalovaný odkázal na odůvodnění rozhodnutí s tím, že v novém řízení byly plně respektovány závěry plynoucí z rozsudku 3A 113/2023. Zdůraznil povahu územní studie jako podkladového dokumentu.

Osoba zúčastněná na řízení – stavebník setrval na tom, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem i stavebními předpisy a řádně odůvodněno. Pokud jde o pasportizaci – její provedení bylo nabídnuto vlastníkům sousedních domů včetně žalobkyně paní Š., ta ji však odmítla. Ačkoli dům žalobce se stavbou přímo nesousedí, je stavebník ochoten zajistit pasportizaci i v jeho případě.

Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí.

V projednávané věci bylo řízení zahájeno ještě před nabytím účinnosti zákona č. 283/2021 Sb. stavební zákon Podle § 330 odst. 1 tohoto zákona se taková řízení dokončí podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Stejně tak § 330 odst. 9 stanoví, že v řízeních o opravných prostředcích se postupuje podle dosavadní právní úpravy.

Z tohoto důvodu soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí podle zákona č. 183/2006 Sb., dále jen „stavební zákon“

Jak již soud shora uvedl, stavební záměr jako takový není městským soudem řešen poprvé. Rozsudkem ze dne 8. 7. 2024, č. j. 3A 113/2023-99, bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2023, č. j. MHMP 1778721/2023, sp. zn. S-MHMP 800711/2023/STR. Soud odmítl námitku nedodržení odstupových vzdáleností od hranice pozemku jako nepřípustnou, neboť žalobci nebyli vlastníky dotčeného pozemku a nemohli uplatňovat námitky hájící práva třetích osob. Námitku nedostatečného posouzení hlukové zátěže soud shledal nedůvodnou; existovala platná a opakovaně potvrzená závazná stanoviska Hygienické stanice hl. m. Prahy, z nichž vyplývalo, že při dodržení předepsaných opatření lze hygienické limity splnit, a žalobci nepředložili žádné odborné podklady, které by tato stanoviska zpochybňovaly.

Za důvodnou však soud označil námitku rozporu záměru s územní studií Komořany. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že územní studii nelze pro rozhodování v území použít, ačkoliv závazné stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj výslovně stanovilo, že v této lokalitě je nutné ke studii přihlížet jako k územně plánovacímu podkladu. Napadené rozhodnutí tak bylo vnitřně rozporné: žalovaný cituje závazné stanovisko MMR, které mu ukládá studii zohlednit, avšak současně uvádí, že studii nezohlední vůbec. Soud proto rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti. Otázku souladu záměru se stabilizovaným územím nemohl soud věcně posoudit, protože její hodnocení podmiňovalo předchozí řádné vypořádání vztahu k územní studii, které v napadeném rozhodnutí chybělo.

V nyní projednávané věci osmý senát městského soudu doplnil dokazování Územní studií Komořany dostupné na https://www.praha12.cz/uzemni-studie-komorany/os-1566, s jejímž obsahem se podrobně seznámil

Městský soud dále s ohledem na uvedené doplnil podklady pro rozhodnutí vyžádáním Závazného stanoviska nadřízeného orgánu územního plánování – Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 11. 3. 2021, č. j. MMR-20991/2021-81 (dále jen „závazné stanovisko“ nebo „stanovisko MMR“), které rovněž provedl jako důkaz.

Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Ad A) Námitka nedodržení odstupové vzdálenosti od pozemku parc. č. XF

Podle nařízení 10/2016 hl. m. Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze (pražské stavební předpisy) dále jen „pražské stavební předpisy“ nebo jen „PSP“) platí:

§ 28 Odstupy od okolních budov (1) Stavba musí být umístěna tak, aby měla dostatečný odstup od oken obytných místností stávajících okolních budov. Splnění požadavku se prokazuje splněním odstupového úhlu podle bodu 2 přílohy č. 1 k tomuto nařízení pro okna obytných místností stávajících okolních budov. (2) Požadavek na odstup se neuplatní, pokud by znemožnil splnění podmínek prostorové regulace stanovené územním nebo regulačním plánem nebo znemožnil ve stabilizovaném území zástavbu v souladu se stavební čarou; v takovém případě lze stavět do hloubky zastavění a výšky odpovídající okolní zástavbě.

§ 29 Odstupy staveb a pravidla pro výstavbu při hranici pozemku (1) Odstup od hranice pozemku a pravidla pro umisťování staveb při hranici pozemku se uplatní výhradně při umisťování staveb při hranici se sousedními zastavěnými pozemky a pozemky určenými k zastavění. Na hranici s veřejným prostranstvím a vodními plochami se tyto neuplatní. (2) Nestanoví-li územní nebo regulační plán v souladu s § 83 odst. 2 jinak, musí být odstup stavby od hranice sousedního pozemku minimálně 3 m. Požadavek se neuplatní: a) tam, kde z vedení stavební čáry nebo z územního či regulačního plánu vyplývá povinnost umístit stavbu s nižším odstupem než 3 m nebo na hranici pozemku; b) je-li takový způsob zástavby v místě obvyklý, odpovídá charakteru území nebo vyplývá ze způsobu parcelace; c) mezi pozemky v rámci společně řešeného celku, d) pro stavbu nebo její část, nepřesahuje-li výšku 2,5 m, nebo e) pro stavbu nebo její část, nepřesahuje-li výšku 3,5 m a délku hrany přiléhající k jednomu sousednímu pozemku 9 m a ke všem sousedním pozemkům 15 m; tyto podmínky musí být splněny v součtu pro všechny stavby nově umisťované i stávající. (3) Minimální odstup od hranice pozemku může překročit střecha maximálně o 0,5 m, dodatečné zateplení budovy maximálně o 0,3 m a podzemní část stavby až k hranici pozemku. (4) Je-li stavba umístěna na hranici pozemku, nesmí být ve stěně umisťované stavby orientované k sousednímu pozemku žádné stavební otvory a musí být zabráněno stékání vody a pádu sněhu na sousední pozemek. (5) Tam, kde mezi sebou stavby tvoří volný prostor, musí být tento přístupný k provedení údržby. (6) Odstupy staveb musí dále splňovat požadavky jiných právních předpisů14).

Podstata námitek žalobců spočívá v tvrzení, že stavba nerespektuje minimální odstup 3 m od hranice pozemku parc. č. XF v k. ú. X, který je zastavěn řadovými garážemi, a že tento pozemek je nutno považovat za „sousední zastavěný pozemek“ ve smyslu § 29 odst. 1 Pražských stavebních předpisů. Tuto argumentaci soud nepřijímá.

Ze spisové dokumentace, jakož i z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, jednoznačně vyplývá, že pozemek parc. č. XF nemá společnou hranici s pozemkem, na němž je předmětná stavba umísťována. Mezi nimi se nachází pozemek parc. č. XG, jenž je podle územně analytických podkladů kvalifikován jako veřejné prostranství. Podle § 29 odst. 1 PSP se odstupové vzdálenosti neuplatní na hranicích stavebního pozemku s veřejným prostranstvím. Pokud mezi stavbou a pozemkem žalobci namítaným leží veřejné prostranství, nelze pozemek parc. č. XF považovat za sousední pozemek z hlediska odstupových vzdáleností.

Žalobci poukazují na judikaturu Ústavního soudu a historické judikatury Nejvyššího správního soudu, která vykládá pojem souseda liberálněji. Tyto závěry jsou však nepřenositelné na výklad § 29 PSP, který pojem „sousední“ používá v jednoznačně územně-technickém významu při regulaci umísťování staveb. Pražské stavební předpisy pracují s jasnou systémovou vazbou mezi sousedními zastavěnými pozemky, pozemky určenými k zastavění a veřejnými prostranstvími, na něž se pravidla odstupů neuplatní (§ 29 odst. 1 věta první).

Výklad, podle něhož by bylo možno za „sousední“ považovat i pozemky oddělené veřejným prostranstvím, je v přímém rozporu s textem i účelem normy, která vylučuje aplikaci odstupových pravidel právě na hranicích veřejných prostranství. Argumentace žalobců by vedla k nepřípustnému rozšíření normativního obsahu ustanovení a ke znefunkčnění systematické struktury pravidel odstupů.

Žalovaný dospěl k závěru, že námitka není způsobilá přivodit zásah do práv žalobců, neboť se netýká jejich vlastního pozemku. Soud se s tímto závěrem ztotožňuje.

Přestože žalobci jsou vlastníky pozemků v lokalitě, jejich tvrzení o dotčení na právech vyplývajícím z objemu stavby nemůže zvrátit závěr, že § 29 PSP chrání konkrétní vztah dvou přímo sousedících pozemků, nikoli prostorové vztahy obecně. Dotčení světelnými poměry, pohledem, pocitem soukromí či intenzitou dopravy může být relevantní při posouzení jiných parametrů záměru (např. hmoty a měřítka stavby, vlivů na sousední pozemky podle § 28 PSP), nikoli však ve vztahu k tvrzenému nedodržení odstupové vzdálenosti od pozemku, který není sousední.

Žalobci opírají námitku o hypotézu, že nedodržení odstupu umožnilo povolit větší objem stavby. Toto tvrzení je čistě spekulativní a nesměřuje proti konkrétní části rozhodnutí, ale proti obecné míře intenzity využití území. Jak přitom vyplývá z napadeného rozhodnutí, posouzení souladu stavby s požadavky na regulaci hmoty a využití území bylo provedeno samostatně, zejména podle § 28 PSP.

Soud nepřisvědčuje ani tvrzení, že by snad oddělení veřejného prostranství umožnilo stavebníkovi „obejít“ pravidla odstupů. Pravidla § 29 PSP konstruují objektivní kategorizaci hranic stavebního pozemku, přičemž veřejné prostranství má svůj specifický právní režim. Vzhledem k tomu, že pozemek parc. č. XG je veřejným prostranstvím na základě územně analytických podkladů, nelze – bez ohledu na to, kdo jej vlastní – presumovat jeho účelové vyčlenění či účelovou manipulaci.

Jelikož mezi pozemkem stavebníka a pozemkem garáží parc. č. XF neleží hranice dvou sousedních zastavěných pozemků, nelze na danou situaci aplikovat odstupové vzdálenosti podle § 29 odst. 1 PSP. Žalobní námitka vychází z nesprávného výkladu právní úpravy, nedefinuje existenci skutečného zásahu do veřejných subjektivních práv žalobců a je proto nedůvodná.

Žalobci namítají, že stavební úřad a žalovaný nedefinovali stavební čáru správně, resp. že nesprávně vyhodnotili, zda povolovaná stavba stavební čáru nepřekračuje. Územní studie Komořany však ve svém textu (str. 31) připouští možnost ustoupení objektů od stavební čáry až o 3 metry, přičemž stanoví pouze požadavek rovnoběžnosti či zdůvodněné odchylky. Z textu územní studie nevyplývá nic o zákazu umístění stavby blíže k uličnímu prostranství, ani nelze tvrzení žalobců dovodit z definice stavební čáry dle § 21 PSP, který se vztahuje na regulativy územního plánu, nikoliv na nezávazný územně plánovací podklad ve smyslu § 25 stavebního zákona.

Podle § 21 PSP Způsob zástavby stavebních bloků a prostorový vztah zástavby k veřejným prostranstvím se zpravidla vymezuje stavební čarou. (2) Stavební čára je hranice vymezující v rámci stavebního bloku nepřekročitelnou hranici trvalého zastavění budovami. Stavební čára dále určuje tyto parametry: a) ustoupení zástavby od hranice zastavění, která může nebo nesmí ustupovat; b) rozsah a míru zastavění hranice zastavitelné části bloku, které musí, nesmí, nebo může být souvislé a úplné. (3) Podle těchto parametrů se v území uplatní převážně stavební čára: a) uzavřená, která vymezuje hranici zastavitelné a nezastavitelné části bloku, 1. jejíž zástavba nesmí nikde ustupovat a 2. která musí být v celé své délce souvisle a úplně zastavěná; b) otevřená, která vymezuje hranici zastavitelné a nezastavitelné části bloku, 1. jejíž zástavba nesmí nikde ustupovat a 2. která nesmí být v celé své délce souvisle a úplně zastavěná, anebo c) volná, která vymezuje hranici zastavitelné a nezastavitelné části bloku, 1. jejíž zástavba může libovolně ustupovat a 2. která může být v celé své délce souvisle a úplně zastavěná.

Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že stavební úřad vyšel z analýzy okótované koordinace záměru a existující uliční čáry v ulici XC, přičemž dospěl k závěru, že záměr není umístěn blíže než 3m od stavební čáry podle územní studie. Žalovaný tento závěr převzal a doplnil o úvahu, že ustoupení stavby vytváří předprostor směrem k veřejnému prostranství, což odpovídá koncepci ÚS (část 02.3). Skutečnost, že projektová dokumentace neobsahuje explicitní grafické vyznačení stavební čáry, nebyla způsobilá zpochybnit výsledek, neboť vzdálenosti byly rekonstruovány na základě údajů obsažených v rozhodnutí (např. srovnání se stavbou č.p. č. XA) a žalobci sami uvedli údaje potvrzující její přibližný průběh.

Soud má proto za to, že žalovaný se otázkou dodržení stavební čáry zabýval dostatečně, jeho závěry jsou přezkoumatelné a skutkově podložené. Námitka, že stavební čára byla překročena, nebyla prokázána.

Co se týče prvků před stavební čárou, pak žalobci tvrdí, že stavební úřad i žalovaný nedostatečně odůvodnili, proč je vjezd do garáže a schodiště možné považovat za součást suterénu, a tudíž za přípustné umístění mezi uliční a stavební čárou. Soud tento argument nepřijímá.

Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že stavební úřad posoudil umístění těchto prvků jako přípustné s odkazem na § 23 a § 24 PSP, které umožňují umístění suterénu, technické infrastruktury a balkonů v tomto prostoru. Stavební úřad výslovně konstatoval, že vjezd do garáže i schodiště jsou součástí suterénu. Žalovaný na tuto úvahu navázal a odkázal na předchozí vypořádání námitky č. 130 a na závazné stanovisko MMR, které potvrdilo, že posouzení souladu těchto prvků s PSP je věcí stavebního úřadu.

Námitka žalobců směřuje primárně proti technické klasifikaci prvků stavby, nikoliv proti právnímu posouzení jejich přípustnosti. Soud neshledal, že by závěr správních orgánů o jejich zařazení do suterénu byl nelogický či v rozporu s projektovou dokumentací. Jelikož PSP regulují umístění těchto prvků nikoliv podle jejich názvu, ale podle jejich funkčního a konstrukčního zařazení, soud nemá důvod závěry správních orgánů zpochybňovat.

Dále žalobci nesouhlasí se závěrem žalovaného, že regulativ „charakteru vilové zástavby“ se v daném případě neuplatní. Závěr žalovaného je však podložen závazným stanoviskem nadřízeného orgánu územního plánování (MMR), kterým je stavební úřad vázán (§ 149 odst. 1 správního řádu).

MMR ve svém stanovisku detailně odůvodnilo, proč regulativ vilové zástavby není v předmětné části lokality přiměřený, zejména s ohledem na: - heterogenní strukturu zástavby dle UAP, - existenci bytových domů při východní i západní hraně obdobných parametrů jako posuzovaný záměr, - nárožní polohu záměru a jeho orientaci převážně k bezejmenné komunikaci, - skutečnost, že územní studie sama umožňuje umístění obdobně velkých objektů v přilehlých blocích B05_01_b a dalších.

Soud konstatuje, že závěry MMR jsou logické, konzistentní a reflektují skutečný stav území, nikoliv abstraktní teoretickou představu o vilovém charakteru, který již není dominantním prvkem zástavby v dané části lokality.

Co se týče výškové hladiny, žalobci rozporují odchýlení se od Územní studie vyššími stavbami.

Soud předně konstatuje, že územní studie představuje nezávazný územně plánovací podklad (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2025, č. j. 22 As 11/2025–72, nebo 12. 3. 2015, č. j. 7 As 191/201426), nikoli nástroj územního plánování. Jejím účelem je poskytovat odborné vodítko zejména pro území rozvojová, nikoliv stanovovat závazné parametry pro stavby v stabilizovaném území, do něhož záměr nepochybně spadá. Správní orgány proto nepochybily, pokud z územní studie nevycházely jako z dokumentu určujícího závaznou výškovou regulaci.

Žalobci tvrdí, že územní studie brání tomu, aby byla výška nové stavby odvozována od nejvyšších existujících objektů. Takový závěr však z územní studie neplyne. Text, o který žalobci opírají svou argumentaci („V blocích s vyššími bytovými domy…“), se týká rozvojových bloků, nikoli stabilizované části území, kde je předmětný záměr situován a kde – jak územní studie výslovně uvádí – „nepředpokládá rozsáhlejší transformace ani novou výstavbu kromě doplňování proluk“. Výslovně přitom stanoví, že limity „mohou být využity při rozhodování v území“, nikoli že musí být bezvýjimečně aplikovány.

K tomu přistupuje skutečnost, že posuzovaná žádost byla podána před pořízením územní studie. Stavebník tak při návrhu záměru logicky vycházel z výškových údajů územně analytických podkladů (UAP), které jsou závazným referenčním zdrojem pro posouzení výškové hladiny v případech, kdy neexistuje závazná výšková regulace územního plánu (§ 26 PSP). Tuto úvahu potvrdilo i Ministerstvo pro místní rozvoj ve svém závazném stanovisku, jímž jsou správní orgány vázány.

Soud proto uzavírá, že postup žalovaného, který výškovou hladinu neposuzoval primárně podle územní studie, nýbrž podle PSP a UAP, byl zcela v souladu s právní úpravou.

K argumentaci odvození výškové hladiny podle § 26 PSP městský soud uvádí:

Předně § 25 a § 26 PSP upravují výškovou regulaci a umísťování staveb s ohledem na výškovou regulaci.

Podle § 25 odst. 1 a 2 PSP

Výškové uspořádání se definuje stanovením výškových hladin podle odstavce 2, určením závazné maximální a minimální regulované výšky budov nebo stanovením minimálního a maximálního počtu podlaží.

Výškové hladiny určují minimální a maximální regulovanou výšku budov a stanovují se takto: a) hladina I 0 m – 6 m, b) hladina II 0 m – 9 m, c) hladina III 0 m – 12 m, d) hladina IV 9 m – 16 m, e) hladina V 12 m − 21 m, f) hladina VI 16 m – 26 m, g) hladina VII 21 m – 40 m, h) hladina VIII nad 40 m; rozsah výšek v území lze stanovit určením jedné nebo více hladin. Maximální regulovaná výška je pro jednotlivé hladiny stanovena v celé vymezené ploše, minimální regulovaná výška pouze podél stavební čáry orientované do uličního prostranství.

Předmětné území je jednoznačně územím stabilizovaným. Žalovaný se proto oprávněně zabýval oběma alternativami, přičemž z odůvodnění je patrné, že výpočet výškové hladiny odvodil z charakteru okolní zástavby, který je podle UAP heterogenní a zahrnuje podlažnost odpovídající hladinám III až VII v bezprostředním i širším okolí. Záměr situovaný v jižní části lokality Komořan byl správně posuzován v kontextu existujících staveb při ulici XC, z nichž některé dosahují hladiny III a další (včetně objektů v blízké návaznosti) i vyšších hladin.

Námitka, že výškou odpovídající hladině III disponují jen „krátké úseky fasád“, není důvodná. PSP nestanoví, že výšková hladina má být odvozena z převažující výšky objektu nebo jeho nejdelší fasády; posuzuje se celkové působení stavby v území. To odpovídá i relevantní judikatuře, která zdůrazňuje urbanistické působení zástavby, nikoli matematickou převahu určité výšky. Záměr s regulovanou výškou 10,1 m se plně vejde do rozmezí definovaného pro hladinu III (§ 25 odst. 2 PSP).

Judikaturní závěry shrnul Nejvyšší správní soud například v rozsudku z 16. 7. 2024, č. j. 10 As 332/2023–122. Zdůraznil v něm potřebu zohlednění urbanistické struktury v rámci dotčeného území, tj. širšího okolí záměru, nikoli jen nejbližšího okolí (jakkoli to je samozřejmě podstatné – záměr se mu nemůže vymykat, i kdyby konvenoval vzdálenější výstavbě). Podstatné je, že záměr musí být srovnáván s charakterem plochy s jednotnou strukturou a výškovou hladinou, uvnitř níž se nachází. V případě, kdy je zástavba v lokalitě různorodá, nelze hovořit o nenarušitelné jednotnosti (zejména, když je umisťován na okraji lokality).

Správní orgány jsou dle citovaného rozsudku jednak povinny posoudit, zda stavební záměr lze považovat za zachování, dotvoření, či rehabilitaci stávající urbanistické struktury. Tyto pojmy, jakož i pojem rozsáhlá stavební činnost jsou neurčitými právními pojmy. Musí proto být správními orgány vyloženy a vyhodnoceny, a to vždy s ohledem na konkrétní skutkovou podstatu případu; takové posouzení je plně přezkoumatelné správním soudem. Pojem rozsáhlé stavební činnosti (k tomu viz dále) se pak posuzuje s ohledem na velikost, hmotu či urbanistický ráz záměru; směřuje především k regulaci rozsáhlých stavebních záměrů, jako například komplexu budov či obchodního centra (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 11. 2023, č. j. 5 As 275/2022–56).

Argument žalobců, že prvostupňový a odvolací orgán určily výškovou hladinu odlišně, není přesný. Oba orgány dospěly ke shodnému závěru, že záměr výškově odpovídá hladině III. Skutečnost, že k tomuto závěru dospěly zčásti jinou argumentační cestou, nezpůsobuje nepřezkoumatelnost ani nezákonnost rozhodnutí, jestliže výsledek je shodný a odůvodnění odvolacího orgánu je samo o sobě úplné.

Regulovaná výška je podle § 27 odst. 1 PSP definována jako svislá vzdálenost od nejnižšího bodu přilehlého terénu k úrovni hlavní římsy. Správní orgány posoudily regulovanou výšku záměru jako 10,1 m.

Žalobci tvrdí, že za přilehlý terén měly být považovány i části snížené úpravy terénu v místě vjezdu do suterénu. Tato argumentace není přiléhavá. Místo vjezdu není v dotčeném úseku přilehlé k obvodové stěně, neboť je odděleno předsazeným stropem nad 1.PP řešeným jako zelená střecha. Totéž platí pro vstup do 1.PP na východní straně, jenž je součástí rozšířené části podzemního podlaží. Správní orgány se tak při určení regulované výšky opřely o objektivně nejnižší terén přiléhající přímo k fasádě, jak PSP vyžadují.

Soud nepřisvědčuje ani názoru žalobců, že určení regulované výšky má vycházet ze subjektivního „působení stavby“ při pohledu z parteru. Regulovaná výška je právně definovaný technický parametr, nikoli estetické kritérium. Správní orgány použily zákonnou definici, nikoli pocitové hledisko.

Správní orgány připustily dílčí nepřesnosti v některých výkresech (např. u znázornění výškových vztahů sousedního objektu č.p. č. XE). Odvolací orgán však správně dovodil, že tyto nepřesnosti nemají vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť výšková hladina byla odvozena z údajů UAP, nikoli z výkresů předložených stavebníkem.

Judikatura připouští, že nepřesnosti v grafických podkladech nemohou vést ke zrušení rozhodnutí, pokud nejsou způsobilé ovlivnit zákonnost výsledného posouzení, výšková regulace byla určena na základě jiných, objektivních podkladů, odvolací orgán nesrovnalosti identifikoval a vypořádal. Tyto podmínky jsou v nyní posuzované věci splněny.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, č. j. 14A 41/2022-209, na nějž žalobci odkazují řeší výškové hladiny v území u staveb zcela odlišných rozměrů. Navrhovaný záměr zde měl 39,9 metru, jednalo se konkrétně o bytový komplex v lokalitě sídliště Stodůlky, kde záměr předpokládal výstavbu 6 věží s nejméně 6 a nejvíce 13 podlažími. Závěry, k nimž městský soud dospěl v uvedeném rozsudku, dopadají na zcela rozdílné stavební, či v širším smyslu urbanistické podmínky.

Správní orgány odvodily výškovou hladinu záměru v souladu s § 25 až 27 PSP, s ohledem na charakter stabilizovaného území i výškové údaje dle UAP, a postupovaly korektně i při určení regulované výšky. Nezávazné regulativy územní studie nemohly stanovit závazný limit pro posouzení výškové hladiny. Dílčí nepřesnosti v grafických podkladech neměly vliv na zákonnost rozhodnutí.

Soud proto uzavírá, že žalobní námitka týkající se výškové hladiny je nedůvodná.

Soud neshledal námitku žalobců, dle níž se žalovaný neodůvodněně odchýlil od regulativů Územní studie Komořany a svévolně vymezil lokalitu, jako důvodnou.

Jak soud již shora uvedl, územní studie představuje nezávazný územně plánovací podklad (§ 30 stavebního zákona), který slouží jako odborný podklad pro pořizování změn územně plánovací dokumentace, nikoliv jako přímo závazný regulační nástroj určující limity využití území. Výklad požadavků územní studie proto nemůže nahrazovat závazné regulativy územního plánu ani determinovat vymezení lokality rozhodné pro posouzení souladu záměru se stávající urbanistickou strukturou území. Správní orgány proto nepochybily, pokud při vymezení lokality vycházely primárně z Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy, nikoliv z dílčích bloků územní studie (B05 a B06), která nemá regulační povahu.

Žalovaný ve svém rozhodnutí přiléhavě vyložil, z jakých podkladů a úvah při stanovení lokality vycházel. Opřel se zejména o výkres č. 4 Územního plánu, z něhož dovodil, že předmětné území tvoří stabilizovanou obytnou plochu (označení OB bez koeficientu), do níž spadá ulice XC a navazující uliční síť (XB, XA, XD a účelová komunikace X). Tento postup odpovídá judikaturním závěrům, podle nichž je rozhodující skutečný urbanistický a funkční charakter okolní zástavby, nikoliv administrativní členění územní studie na bloky, které mohou mít odlišnou míru podrobnosti a účel.

Žalovaný dále podrobně zhodnotil urbanistickou heterogenitu lokality, vyplývající z územně analytických podkladů, které lokalitu č. 149 (Komořany) výslovně charakterizují jako území s heterogenní strukturou zástavby a s typickou podlažností 2, maximální však až 11. Soud přisvědčuje, že takto popsaný charakter území je pro posouzení souladu záměru relevantní více než členění územní studie do dvou bloků, neboť správní orgán je povinen hodnotit aktuální skutečný stav území a jeho reálné urbanistické vazby.

Z napadeného rozhodnutí je rovněž patrné, že žalovaný nevymezil lokalitu svévolně, nýbrž po podrobném rozboru jednotlivých částí širšího území. Přiléhavě rozlišil severozápadní část lokality, kde se nachází předmětná stavba, a dále její dělení na část severní a jižní podle vedení vlečky. Popsal rozdílné urbanistické znaky jednotlivých úseků lokality, včetně existence výškových objektů v severovýchodní části, areálové zástavby podél tratě a nízkopodlažní uliční zástavby v centrální části. Právě tato rozdílnost urbanistických struktur, doložená územně analytickými podklady, potvrzuje, že nelze přisvědčit tvrzení žalobců o jednoznačné a regulované uniformitě lokality vyplývající z územní studie.

Konečně soud konstatuje, že žalovaný přihlédl též k dokumentaci předložené stavebníkem, v níž byla navržena výšková hladina III (cca 10 m), korespondující s parametry staveb v nejbližším okolí záměru při ulici XC. Tento postup odpovídá požadavku na individualizované posouzení okolní zástavby, které je v právu územního plánování rozhodující.

Soud proto neshledal žádnou pochybení v tom, jak žalovaný vymezil rozhodné území. Postupoval na základě závazných podkladů (ÚPn, UAP), zohlednil skutečný urbanistický charakter území a vypořádal se s odlišnostmi jednotlivých částí lokality racionálním a přezkoumatelným způsobem. Námitka, že žalovaný nereflektoval členění územní studie na bloky B05 a B06, nemůže obstát, neboť územní studie není závazným dokumentem a její vnitřní členění nemůže správním orgánům bránit v posouzení skutečných urbanistických souvislostí.

Žalobci namítají, že stavební úřad neodůvodnil odchýlení od územní studie a rezignoval na její regulační funkci, když posoudil záměr primárně podle pražských stavebních předpisů. Tvrdí, že ÚS se výslovně věnuje i stabilizovanému území a stanoví pro něj regulativy využitelné při rozhodování v území (odkazují zejména na kap. 1.3 a 2.2 ÚS), proto nelze bez řádného zdůvodnění parametry ÚS pominout. Žalovaný naopak uvádí, že (i) předmětný záměr byl projednáván ještě před účinností ÚS, (ii) ÚS je územně plánovacím podkladem ve smyslu § 25 stavebního zákona, jehož regulativy mohou, nikoli musí být využity, a (iii) rozhodné je především splnění požadavků PSP, přičemž případná odchylka od parametrů ÚS je přípustná, je-li řádně odůvodněna charakterem zástavby a kontextem území.

Žalobci akcentují pasáže ÚS, které se věnují stabilizovaným plochám a uvádějí pro ně limity (výškové regulace, stavební čáry) „využitelné“ při rozhodování. Z dikce ÚS však neplyne, že by šlo o bezvýjimečně závazné regulativy; samotné znění („mohou být využity“) vyjadřuje jejich metodický charakter. V projednávané věci stavební úřad z ÚS vycházel, identifikoval dotčený blok B05_01 (resp. jeho část) jako území stabilizované bez navržené transformace a přihlédl k základním parametrům uváděným v grafice i textu ÚS (otevřená stavební čára, vilová zástavba, výšková hladina II, odkaz na orientační hrubou podlažní plochu). Zároveň však správně podrobil záměr primárnímu testu souladu s PSP a charakterem okolní zástavby, neboť právě tyto rámce jsou pro připuštění záměru rozhodující.

Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí (zejména str. 91 - 92) a z navazujících úvah odvolacího orgánu plyne, že stavební úřad identifikoval charakter území jako heterogenní (UAP), s převahou uličního uspořádání, tj. samostatné stavby řazené podél veřejného prostranství, uliční čáru zpravidla vymezuje oplocení; porovnal půdorysnou stopu záměru s průběhem uliční čáry a vyhodnotil, že záměr na ni navazuje; posoudil výškovou hladinu ve vztahu k okolní zástavbě a regulační logice ÚS (výšková hladina II), přičemž neshledal exces vůči kontextu území;

Stavební úřad rovněž zhodnotil architektonický výraz (jednoduché fasády, plochá střecha, terasy) a doložil, že není cizorodý ve vztahu k ulici XC (srovnatelné prvky v konkrétních domech).

Tento postup odpovídá rozdělení rolí mezi dotčeným orgánem a stavebním úřadem: zatímco dotčený orgán (MMR) v závazném stanovisku připustil možnost odchýlení v odůvodněných případech a sám akcentoval, že parametry navázané na PSP (stavební čára, výška) přísluší posoudit stavebnímu úřadu, stavební úřad toto posouzení skutečně provedl a výslovně konfrontoval záměr s PSP i s parametrovými východisky ÚS.

Nelze přisvědčit tvrzení, že přístup správních orgánů „vyprazdňuje“ účel ÚS tím, že rozhodnutí stojí primárně na PSP. ÚS v systému stavebního práva plní prověřovací a upřesňující roli; není však nadřazena zákonu, PSP ani územnímu plánu. Správní orgány v projednávané věci ÚS nezanedbaly: citovaly její relevantní části, vymezily stav území (stabilizované, bez transformace), přihlédly k navrhované morfologii a parametrům, a teprve poté — v návaznosti na PSP — vyhodnotily proporcionalitu a kontextuální přiměřenost odchylky. Takový postup účel ÚS nenarušuje, nýbrž jej respektuje v jeho skutečné normativní funkci.

Žalobci namítají, že správní orgány nesprávně posoudily předmětný záměr jako dostavbu „nárožní proluky“ a nedostatečně ověřily splnění kritérií, která podle jejich názoru ÚS pro dostavbu proluk stanoví. Podle žalobců ÚS sice možnost doplnění proluk připouští, avšak jen za splnění konkrétních kvalitativních požadavků (měřítko zástavby, charakter lokality, výškové limity apod.). Žalovaný podle nich na tuto námitku nereagoval věcně, pouze odkázal na závazné stanovisko orgánu územního plánování a zdůraznil soulad záměru s PSP.

Soud má za to, že tato námitka je nedůvodná, a to ze dvou samostatných důvodů: (i) námitka je v podstatné části obecná, neboť žalobci nevymezují, která konkrétní kritéria ÚS měla být porušena a jakým způsobem, a (ii) žalobci užívají pojem „proluka“ v odlišném významu, než jak je tento pojem používán stavebním zákonem i správními předpisy, což vede jejich argumentaci k nesprávné právní premise.

Stavební zákon pojem „proluka“ upravuje výslovně v § 58 odst. 2 písm. b), a to pro účely vymezení zastavěného území. Prolukou se zde rozumí nezastavěný stavební pozemek v rámci jinak zastavěného území, tj. plocha přerušující souvislou zástavbu. Metodický pokyn MMR k vymezení zastavěného území výslovně zdůrazňuje, že účelem práce s tímto pojmem je ochrana nezastavěného území před neodůvodněnou přeměnou a podpora hospodárného využívání zastavěného území.

PSP upravují pojem proluka v § 2 odst. 4 písm. r) tak, že prolukou se rozumí chybějící část zástavby, a to blok nebo část bloku dosud nezastavěný v území jinak převážně zastavěném, určený k zastavění, nebo nezastavěná nebo částečně zastavěná část pozemku nebo souboru pozemků včetně nároží ve stávající zástavbě, určená k zastavění, vymezená stavebními čarami a hranicemi sousedních pozemků zastavěných nebo k zastavění určených;

Je tedy nutné rozlišovat mezi: - prolukou dle stavebního zákona (§ 58 odst. 2), - prolukou jako urbanistickým pojmem, jak jej používá ÚS (doplnění mezery v uliční frontě, doplnění blokové struktury apod.).

Žalobci tuto distinkci ve své argumentaci nereflektují. To vede k mylnému předpokladu, že u jakékoli dostavby „proluky“ má stavební úřad povinnost hodnotit splnění zvláštních podmínek, které však právní řád v této podobě nezná.

Žalobci odkazují na vybrané části ÚS, avšak neuvádějí, jaké konkrétní parametry (měřítkové, výškové, kompoziční) měly být porušeny. Jejich námitka tak zpravidla zůstává v úrovni obecného nesouhlasu s tím, že záměr byl jako dostavba proluky posouzen kladně.

Správní orgány se přitom otázkou měřítka, výškové hladiny, charakteru zástavby i uliční čáry zabývaly podrobně — jak z hlediska ÚS, tak z hlediska PSP. Stavební úřad identifikoval dotčené území jako stabilizovanou část Komořan, vycházel z heterogenní struktury zástavby, a vyhodnotil, že záměr respektuje uliční čáru ulice XC, hmotově ani výškově nevybočuje z okolní zástavby, členění objektu (ustupující podlaží, půdorysná členitost) přispívá k omezení objemového účinku stavby a tedy architektonické řešení je kompatibilní se zástavbou v ulici XC.

Žalobní námitka stojí na nesprávné premise ohledně právního významu pojmu „proluka“ a zůstává zčásti v obecné rovině. Správní orgány věnovaly posouzení dostavby náležité úvahy, zohlednily relevantní části ÚS, a správně dovodily, že záměr je přijatelný z hlediska PSP i charakteru stabilizovaného území.

Z uvedených důvodů soud uzavírá, že žalobní námitka B) je nedůvodná.

Námitky obsažené v této části žalobní argumentace již byly částečně vypořádány v odůvodnění rozsudku pod písm. B)

Žalobci namítají, že povolovaná stavba překračuje stavební čáru vymezenou ÚS, a že ustanovení ÚS umožňuje pouze ustoupení stavby směrem dál od uličního prostranství, nikoliv její přiblížení k ulici či její umístění před stavební čáru. Dále tvrdí, že projektová dokumentace neobsahuje zakreslení stavební čáry stanovené ÚS a že stavební úřad ani žalovaný nezjistili, zda byla stavební čára skutečně dodržena.

Soud nejprve konstatuje, že žalovaný na tuto námitku reagoval. V napadeném rozhodnutí odkázal na odůvodnění stavebního úřadu, které na str. 92 podrobně hodnotí jak druh stavební čáry vymezené ÚS (otevřená / volná), tak i umístění stavby ve vztahu k této čáře. Odvolací orgán dále sám doplnil výklad k § 21 PSP, k povaze otevřené stavební čáry a k možnosti ustoupení zástavby až o 3 m podle ÚS.

Žalovaný tedy nevycházel pouze z konstatování stavebního úřadu, ale převzal jeho věcné závěry, rozvedl jejich právní rámec a vysvětlil, proč považuje umístění stavby za souladné s ÚS i PSP. Reakce žalovaného tak není nepřezkoumatelná.

Podle § 24 odst. 1 písm. f) PSP Nestanoví-li územní nebo regulační plán v souladu s § 83 odst. 2 jinak, stavební čáru mohou překročit podzemní části staveb, nepřekročí-li zároveň čáru uliční;