1 Afs 111/2004 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 111/2004- 123 - text č. j. 1 Afs 111/2004-124 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Elišky Cihlářové v právní věci žalobkyně: Č. s., a. s., proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu se sídlem Štěpánská 28, 110 00 Praha 1, proti rozhodnutí ze dne 4. 7. 2002, č. j. FŘ 3878/15/02, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004, č. j. 38 Ca 624/200278, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobkyni s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 20. 3. 2002 uložil Finanční úřad pro Prahu 6 žalobkyni pokutu ve výši 100 000 Kč za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy, uložené jí exekučním příkazem ze dne 7. 11. 2001. Žalobkyně měla podle tohoto příkazu zablokovat peněžní prostředky na účtu svého klienta K. Z. do výše daňového nedoplatku jeho manželky coby povinné a po nabytí právní moci příkazu odepsat peněžní prostředky z tohoto účtu; to však neučinila. K odvolání žalobkyně změnil žalovaný rozhodnutí správce daně I. stupně tak, že výši uložené pokuty snížil na 30 000 Kč; setrval nicméně na tom, že žalobkyně porušila svou povinnost vůči správci daně tak, jak to bylo v napadeném rozhodnutí popsáno. Žalobě, jíž žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalovaného, Městský soud v Praze vyhověl, rozhodnutí žalovaného i správce daně I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalobkyně podle něj postupovala v souladu se zákonem a žádnou svou povinnost neporušila. Zákonná ustanovení upravující přikázání pohledávky – byť jsou v zákoně ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“, „d. ř.“), formulována trochu jinak než v občanském soudním řádu [srov. § 73 odst. 6 písm. a) d. ř. a § 303 odst. 1 o. s. ř.] – totiž neumožňují postihnout přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu jinou pohledávku než pohledávku majitele účtu. Majitelem účtu v projednávané věci však nebyla povinná Z. Z., nýbrž její manžel K. Z. Jen on měl pohledávku vůči žalobkyni a tuto pohledávku by bylo možno přikázat ve prospěch žalovaného jen tehdy, kdyby byl povinným – tedy daňovým dlužníkem – sám majitel účtu; tak tomu ale nebylo. Není podstatné, zda se na účtu nacházely prostředky ve společném jmění manželů: výkon rozhodnutí totiž nepostihuje přímo peníze na účtu uložené, nýbrž pohledávku na jejich vyplacení. Samotná pohledávka není věcí ani jiným majetkem ve smyslu § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, a nespadá tedy do společného jmění manželů: jeho součástí se stávají až peníze z účtu vybrané. Ustanovení § 262a odst. 1 o. s. ř., které umožňuje nařídit výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů, pokud jde o vydobytí závazku vzniklého za trvání manželství jen jednomu z manželů, se tak u přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu neuplatní. To neznamená, že prostředky na účtu nelze vůbec postihnout výkonem rozhodnutí: těchto prostředků se oprávněný může domáhat formou přikázání jiné peněžité pohledávky povinného podle § 312 a násl. o. s. ř., nebo formou postižení jiných majetkových práv povinného podle § 320 o. s. ř. Správce daně krom toho nemohl uložit žalobkyni pokutu za porušení povinnosti nepeněžité povahy, jak to umožňuje ustanovení § 37 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“): povinnosti, které byly žalobkyni stanoveny exekučním příkazem a které se týkaly dispozice s peněžními prostředky evidovanými na účtu manžela povinné, totiž bezprostředně směřovaly ke splnění daňové povinnosti, jež stíhala povinnou; není důležité, že k tomu mělo dojít výkonem rozhodnutí, tedy nuceným postupem. Povinnost vyplatit správci daně částku uvedenou v exekučním příkazu tak byla povinností peněžité povahy; to platí tím spíše, že peníze na účtu patří žalobkyni, nikoli majiteli účtu (ten má za žalobkyní pouze pohledávku a může požadovat vyplacení těchto peněz). Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalovaný (stěžovatel) včas kasační stížnost z důvodu nesprávného posouzení právní otázky [§ 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen „s. ř. s.“]. Zdůraznil, že jelikož součástí společného jmění manželů jsou i pohledávky, spadá sem i pohledávka z účtu u peněžního ústavu, pokud vznikla za trvání manželství, a není důležité, že stranou smlouvy o účtu je kromě peněžního ústavu jen majitel účtu. Majetek ze společného jmění přitom může být v souladu s § 262a o. s. ř. postižen výkonem rozhodnutí i k vydobytí závazku pouze jediného z manželů. Stěžovatel má dále za to, že dosavadní judikatura Nejvyššího soudu, na niž se žalobkyně i soud odvolávají, nepřipouštěla přikázání pohledávky z účtu manžela povinného s ohledem na otázku účastenství v řízení o výkon rozhodnutí podle občanského soudního řádu; dosud se však nezabývala tím, zda je pohledávka majitele účtu vůči peněžnímu ústavu součástí společného jmění manželů. Účastníci daňového řízení jsou však vymezeni jinak než účastníci řízení o výkon rozhodnutí: účastníkem daňové exekuce je též majitel účtu, jemuž se doručuje exekuční příkaz v souladu s § 73 odst. 8 d. ř. a jemuž jsou jím ukládány stejné povinnosti jako daňovému dlužníku. Dále stěžovatel setrval na svém názoru, že povinnost uložená žalobkyni exekučním příkazem je povinnosti nepeněžité povahy: žalobkyně totiž nebyla povinna platit něco ze svých prostředků, ale pouze vyplatit správci daně, resp. odepsat v jeho prospěch, peněžní prostředky daňového dlužníka nacházející se na účtu postiženém exekucí. Povinností nepeněžité povahy je podle stěžovatele vše, kromě povinnosti něco zaplatit. Taková povinnost však žalobkyni uložena nebyla: žalobkyně měla jen zablokovat prostředky na účtu (což nelze považovat za povinnost peněžité povahy v žádném případě) a poté je vyplatit správci daně. Soud si tedy vyložil ustanovení § 37 odst. 1 d. ř. nesprávně. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Kasační stížnost není důvodná. Ohledně možnosti provést výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu i v případě, že majitelem účtu není povinný, nýbrž jeho manžel, zastává teorie dva protichůdné názory. Prvá názorová skupina, k jejímuž postoji se přiklonila civilní soudní praxe a v napadeném rozsudku i Městský soud v Praze, tuto možnost odmítá; poukazuje přitom na to, že pohledávku z běžného či vkladového účtu má vůči bance jen majitel účtu samotný. Podle druhého názoru lze takovou pohledávku postihnout v souladu s § 303 a násl. o. s. ř. za předpokladu, že peněžní prostředky složené na účtu jsou předmětem společného jmění manželů; není důležité, kdo je majitelem účtu. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s prvým z těchto názorů a s vyčerpávající argumentací provedenou Městským soudem v Praze, a má tedy za to, že přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu lze postihnout pouze pohledávku povinného, nikoli jeho manžela. To plyne již ze samotné povahy smluvního vztahu, který je založen smlouvou o běžném účtu (§ 708 a násl. obchodního zákoníku). Peněžní ústav je za trvání takového vztahu povinen přijímat na účet peněžité vklady nebo platby ve prospěch majitele a k písemnému pokynu majitele účtu mu vyplatit peníze nebo je převádět třetím osobám; po zániku smluvního vztahu je pak povinen vyplatit majiteli účtu uvolněné peněžní prostředky, resp. zůstatek účtu. Jen majitel účtu má pohledávku vůči peněžnímu ústavu  jenon tedy může od peněžního ústavu žádat výše uvedené. To platí bez ohledu na to, čí peněžní prostředky byly na účet vloženy: předmětem exekuce totiž nejsou peníze samotné, ale nárok na jejich vyplacení. Okolnost, že daňový dlužník vložil své peníze na účet manžela, je pro výkon rozhodnutí podle § 303 a násl. o. s. ř. stejně nevýznamná, jako kdyby na účet vložila peníze jakákoli jiná osoba (ať už by tato osoba byla osobou blízkou nebo by vložené peníze vzešly ze společné ekonomické činnosti této osoby a majitele účtu apod.). Přikázání pohledávky z účtu podle § 303 a násl. o. s. ř. je tak podmíněno tím, že majitel účtu a povinný (při daňové exekuci tedy daňový dlužník) jsou jedna a táž osoba. To v dané věci splněno nebylo, a žalobkyně tak nepochybila, když nesplnila povinnost uloženou jí exekučním příkazem. Pokud stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud dosud odmítal možnost exekuce přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného jen z důvodů procesních – tj. proto, že manžel nebyl účastníkem exekučního řízení – mýlí se. Je pravda, že první z judikátů věnující se této problematice (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, publikované pod č. 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) byl vydán ještě před tzv. velkou novelou občanského soudního řádu s číslem 30/2000 Sb., kt