3 Ads 49/2005 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 49/2005- 56 - text č. j. 3 Ads 49/2005 - 56 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně M. Š., zast. JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem Praha 8, Nad Rokoskou 38, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 11. 11. 2003, o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 7 Ca 309/2003 – 24 ze dne 31. 1. 2005, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 11. 2003. Česká správa sociálního zabezpečení jím rozhodla o žádosti stěžovatelky o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen „zákon č. 261/2001 Sb.“), o kterou požádala jako vdova po panu J. Š., tak, že jí podle § 5 odst. 7 věty první zákona č. 261/2001 Sb. přiznala jednorázovou peněžní částku 30 000 Kč za dobu manželovy účasti v národním boji za osvobození od 1. 2. 1945 do 5. 5. 1945. Současně rozhodla, že peněžní částka podle § 5 odst. 7 věty druhé zákona č. 261/2001 Sb. jí nenáleží. Městský soud v Praze se neztotožnil s žádnou ze stěžovatelkou tvrzených námitek. Žalovaná podle soudu postupovala přesně v intencích pokynu Nejvyššího správního soudu vysloveného v jeho rozsudku sp. zn. 6 A 529/2002 ze dne 9. 7. 2003, jímž tento původní rozhodnutí žalované zrušil. Správní orgán si v dalším řízení opatřil značné množství listinných podkladů, jakož i přezkoumal souvislost smrti J. Š. s jeho činností v domácím hnutí jako účastníka národního boje za osvobození přesně tak, jak mu to Nejvyšší správní soud uložil. Námitka je pak nedůvodná i z toho důvodu, že v předmětném zrušovacím rozsudku Nejvyšší správní soud žádný závazný právní názor na to, jak vykládat a hodnotit souvislost smrti J. Š. s jeho činností jako účastníka národního boje za osvobození, neformuloval. České správě sociálního zabezpečení pouze vytkl, že se otázkou souvislosti smrti manžela stěžovatelky s jeho účastí v národním boji za osvobození ve svém rozhodnutí nezabývala. Důvodnou neshledal Městský soud v Praze ani další námitky stěžovatelky, týkající se především aplikace ust. § 15 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození (dále jen „zákon č. 255/1946 Sb.“). Dle názoru stěžovatelky není pro použití bodu 2. cit ust., jenž se týká konce doby strávené ve vlastnosti účastníka národního boje za osvobození, v zákoně č. 261/2001 Sb. žádný odkaz a žalovaná proto aplikovala toto ustanovení neoprávněně. Městský soud v Praze naproti tomu dospěl k závěru, že neexistuje žádný důvod, pro který by nebylo možno vycházet při stanovení doby účasti v národním boji za osvobození ze zákona č. 255/1946 Sb., a to proto, že ust. § 1 odst. 1 věty první zákona č. 261/2001 Sb. nestanoví v případě účastníků národního boje za osvobození podmínky pro přiznání jednorázové peněžní částky samo, nýbrž právě s odkazem na zákon č. 255/1946 Sb. Dle ust. § 15 zákona č. 255/1946 Sb. pak doba účasti v národním boji za osvobození v případě účastníka domácího hnutí počíná dnem, kdy započala činnost uvedená v § 1 odst. 1 bod 1. písm. e) a končí dnem faktického ukončení činné služby, vždy však nejpozději dnem 5. 5. 1945. Zákon tedy v případě účastníků domácího hnutí vylučuje započítat do účasti v národním boji za osvobození dobu po 5. 5. 1945. V daném konkrétním případě se žalovaná neopírala o zúžený výklad zákona ani nevytrhávala dílčí ustanovení ze všech souvislostí zákona č. 255/1946 Sb., jak tvrdí stěžovatelka, nýbrž zvažovala i to, zda úmrtí J. Š. nebylo v přímé příčinné souvislosti s jeho smrtelným zraněním utrpěným v době národního boje za osvobození. Jelikož zjistila, že k jeho smrtelnému zranění došlo až po skončení období, které je považováno za dobu účasti v národním boji za osvobození, nemohla Česká správa sociálního zabezpečení přiznat stěžovatelce požadovanou peněžní částku. Doba strávená ve vlastnosti účastníka národního boje za osvobození je pak upravena jedině v ust. § 15 zákona č. 255/1946 Sb. a ani absence přímého odkazu na toto ustanovení zákonem č. 261/2001 Sb. nemůže proto jeho aplikaci nijak bránit. Z výše uvedených důvodů Městský soud v Praze podle ust. § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) žalobu jako nedůvodnou zamítl. Stěžovatelka napadla rozsudek Městského soudu v Praze zejména pro podle jejího názoru svévolné užití ust. § 15 zákona č. 255/1946 Sb. správním orgánem, neboť zákon č. 261/2001 Sb. na něj neodkazuje. Zákon č. 261/2001 Sb. definuje okruh oprávněných osob odkazem na zákon č. 255/1946 Sb., zákonodárce však neodkazuje na tuto normu jako celek, nýbrž jen a pouze na definici uvedenou v jejím § 1 odst. 1 bod 1. písm. c) – f), resp. také písm. a). Jak žalovaný správní orgán, tak i soud však zužují definici pojmu účastník národního boje za osvobození uvedenou v § 1 odst. 1 zákona č. 255/1946 Sb. použitím ust. § 15 tohoto zákona, pro jehož aplikaci chybí zákonný důvod. Užití zákona č. 255/1946 Sb. jako celku je pak dle názoru stěžovatelky absurdní, neboť účelem tohoto zákona bylo zabezpečit příslušníky odboje. Usoudily-li žalovaná i soud, že je nutno v dané věci užít zákona č. 255/1946 Sb. jako celku, musely by použít i jeho dalších ustanovení, zejména ust. § 16. V souladu s tímto ustanovením by pak žalovaná musela manželu stěžovatelky započítat dvojnásobek doby strávené ve vlastnosti účastníka odboje. Jak žalovaná, tak soud měly vycházet z terminologie, kterou zákon zná, a to z pojmu partyzán podle zákona č. 34/1946 Sb., o československých partyzánech. Z jeho ust. § 1 odst. 1, bodu 2) jasně vyplývá, že padlý J. Š. přišel v souvislosti s partyzánskou činností o život ve smyslu písm. a) a zároveň vykonal hrdinský čin podle písm. b) cit. ust. a byl tedy „československým partyzánem“. Je proto v daném případě splněna podmínka ust. § 1 odst. 1 bodu 1. písm. d) zákona č. 255/1946 Sb., a tím i podmínka § 1 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. Žalovaná i soud podle stěžovatelky de facto mění pravomocné rozhodnutí Ministerstva národní obrany ze dne 11. 1. 1949 o tom, že padlý J. Š. byl účastníkem národního boje za osvobození. Toto rozhodnutí je přitom veřejnou listinou, u které platí právní domněnka správnosti, která nebyla vyvrácena. Podle stěžovatelky dále není pravdou, že si žalovaná opatřila další důkazy a zkoumala souvislost smrti J. Š. s jeho činností jako účastníka národního boje za osvobození. Ze spisu je naopak patrné, že si žádný důkaz neopatřila, neboť veškeré další listinné důkazy dodala sama stěžovatelka. Ani žalovaná ani soud nakonec nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího správního soudu uvedený v jeho zrušovacím rozsudku. Žádá proto Nejvyšší správní soud, aby napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně žádá, aby soud vyslovil právní názor, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ust. § 1 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 11. 5. 2005 především poukazuje na neopodstatněnost druhého bodu petitu kasační stížnosti. Skutečnost, že stěžovatelka je osobou oprávněnou ve smyslu ust. § 1 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. žalovaná ani Městský soud v Praze nikdy nepopíraly. Kdyby takovou osobou nebyla, nenáležela by jí ani jednorázová peněžní částka odpovídající prokázané době účasti jejího manžela v národním boji za osvobození. V této souvislosti poukazuje žalovaná na jistý posun v argumentaci stěžovatelky, kdy v opravném prostředku proti prvnímu rozhodnutí žalované připustila, že tím, že manžel padl dne 14. 5. 1945, není naplněna litera zákona, a výslovně proto žádá o zmírnění jeho tvrdosti. K hlavní námitce stěžovatelky, že žalovaná i Městský soud v Praze svévolně aplikovaly ust. § 15 zákona č. 255/1946 Sb., ačkoli zákon č. 261/2001 Sb. na něj výslovně neodkazuje, uvádí, že námitka by byla opodstatněná za předpokladu, že by zákon č. 261/2001 Sb. sám výslovně definoval „účast v národním boji za osvobození“, jakož i rozhodné období a kdyby se uvedené orgány aplikací § 15 zákona č. 255/1946 Sb. od této definice odchýlily. Taková definice v něm však není, a to přesto, že