7 Afs 169/2006 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 169/2006- 104 - text  7 Afs 169/2006 - 104 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele společnosti K. b., a. s., zastoupeného JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Elišky Peškové 15, za účasti Celního ředitelství Praha, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 11, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2006, č. j. 8 Ca 170/2005 - 41, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem městského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha (dále jen „správní orgán“) ze dne 25. 2. 2005, č. j. 13480/04-21-45, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele (dále též „ručitel“) proti rozhodnutí Celního úřadu Beroun ze dne 15. 4. 2004, č. j. R/400045/2004, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti ručitele k plnění pohledávky za dlužníka společnost T., s. s r. o., se sídlem v P. 3, K. 6033 (dále též „dlužník“), neboť se pro případ nesplnění povinnosti dlužníkem zavázal v záruční listině svým písemným prohlášením ve smyslu ust. § 260 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění platném pro projednávanou věc, přijatým rozhodnutím Celního úřadu Beroun ze dne 10. 4. 1996, č. j. PR-243/96-044, splnit zaručenou výši pohledávky společně a nerozdílně s dlužníkem, který jemu vyměřený celní dluh neuhradil. Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel namítl nezákonnost napadeného rozhodnutí městského soudu. Uvedl, že dne 29. 3. 1996 vystavil záruční listinu (systém globální záruky) ve prospěch Celního úřadu Beroun, kterou se za dlužníka zavázl zaplatit celní dluh až do konečné částky uvedené v záruční listině. Záruka byla poskytnuta až po nejvyšší částku 300 000 Kč, přesto mu bylo uloženo zaplatit celkem padesáti pěti rozhodnutími Celního úřadu Beroun částku v celkové výši 12 499 645 Kč. Ručitelský závazek byl dle názoru stěžovatele zaplacením částky 300 000 Kč zcela vyčerpán a zanikl splněním, s čímž však nesouhlasí správní orgán, který dovozuje, že stěžovatel byl povinen ručit jednotlivě za každý celní dluh. Stěžovatel má za to, že v případě globálního zajištění celního dluhu jde o institut veřejného práva, proto musí být najisto postavena zaručená výše celního dluhu, když se jeho vůle vztahovala pouze na zajištění 300 000 Kč. Výklad provedený městským soudem je nutno odmítnout pro jeho neurčitost, který vede k jeho neplatnosti. Stěžovatel zastává názor, že globální zajištění se vztahuje na více možných dluhů celního dlužníka, avšak s tím, že tento souhrn dílčích dluhů je omezen nejvyšší částkou, za kterou se ručení poskytuje a která je uvedena v záruční listině. Stěžovatel dále připomenul, že v případě nejasností musí být veřejnoprávní norma vykládána ve prospěch subjektu práva soukromého. Výklad provedený městským soudem je nepřípustně rozšiřující. Stěžovatel rovněž uvedl, že je mu známa určitá nejednotnost a rozkolísanost v rozhodování předmětné právní otázky různými soudy v České republice a dává proto předsedovi senátu v úvahu postup dle ust. § 17 s. ř. s. Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas s právními závěry vyjádřenými v rozsudcích Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 47/2006 a 7 Afs 42/2006, neboť názory v nich uvedené jsou právně velmi sporné, věcně zcela nesprávné, nespravedlivé, nepřesvědčivé a argumentačně nedostatečně podložené. Upozornil na možnost použití ust. § 18 s. ř. s. z praktických důvodů. Stěžovatel upozornil na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005, č. j. 6 As 30/2005 - 44, na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 87/99 a na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2000, sp. zn. 31 Ca 165/99, které svědčí pro závěry stěžovatele, a také na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 208/05, deklarující povinnost v případě možnosti několika výkladů právního předpisu upřednostnit výklad ústavně konformní. Dále podotkl, že výklad usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 54/2000, které je v rozhodnutí městského soudu citováno, není konformní se závěry, ke kterým Ústavní soud ve svém rozhodnutí došel. Závěry tohoto rozhodnutí rovněž nesprávně interpretuje i „senát 7 Afs“. Proto má stěžovatel za to, že závěry obsažené v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu nikterak nepodporují právní názor celních orgánů a soudu prvního stupně. Stěžovatel se domnívá, že závěr městského soudu vychází zcela jednostranně z pozic fiskální politiky státu ve vztahu k osobám soukromého práva a naprosto ignoruje základní zásady spravedlnosti a právního státu, zejména princip právní jistoty, který by pro stěžovatele znamenal naprosto nekontrolovatelný a neomezený potenciální závazek k plnění za dlužníka. Stěžovatel dále poukázal na reakci Č. n. b. na vyhlášku č. 135/1998 Sb., která zakázala peněžním ústavům globální celní záruky podle této vyhlášky poskytovat, a to právě s ohledem na skutečnost, že je nepřípustné, aby se banky zaručovaly za závazky, jejichž výši nelze předem určit. Stěžovatel rovněž z opatrnosti namítl, že by taková záruka byla ex lege (ust. § 12 odst. 2 zákona o bankách) absolutně neplatná. Rovněž uvedl, že pro výklad jeho vůle je nutno zohlednit ust. § 35 odst. 2 občanského zákoníku či § 266 odst. 1, 3 a 4 obchodního zákoníku a dále všechny předpisy práva veřejného zavazující banky k určitým specifickým činnostem. Vzhledem k okolnosti, že text záruční listiny formuloval jednoznačně stát, resp. Ministerstvo financí, musela by nejednoznačnost termínů či výrazů v listině uvedených být vykládána k tíži celních orgánů. Stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení. Správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že tvrzení stěžovatele o rozpornosti názorů Nejvyššího správního soudu není potvrzeno žádným důkazem. Uvádí, že pro posouzení dané materie je klíčovou skutečnost, že se výkladem ust. § 256 celního zákona zabýval Ústavní soud, ze kterého vyplývá, že ručitel ručí za každý dluh samostatně a pokaždé do výše uvedené v záruční listině. Správní orgán uvedl, že stěžovatel musel být v době poskytnutí globální záruky s výkladem celních orgánů srozuměn, neboť jinak by s ohledem na denní objem dovozů celního dlužníka byla výše zajištění celního dluhu naprosto nedostačující. Doplnění textu „každý jednotlivý celní dluh“ do textu přílohy č. 35 k vyhlášce č. 135/1998 Sb. neznamenalo žádnou zásadní změnu oproti textu přílohy č. 25 k vyhlášce č. 92/1993 Sb. Dle názoru správního orgánu je závazek ručitele vždy určitý, protože se vztahuje ke konkrétnímu celnímu dluhu spojenému s individuálně určitou operací nebo operacemi, když stěžovatel je bez pochyby profesionální institucí zabývající se poskytováním záruk, a proto je na něm, aby zhodnotil riziko ručení a dle tohoto upravil svůj smluvní vztah s dlužníkem. Názor stěžovatele nemůže obstát, neboť celní orgány by nemohly vědět a ani jinak ověřit, zda vznikající celní dluh je ještě krytý existující zárukou či nikoli. V daném případě je nutno odlišit akceptaci ručitele pro ručení v systému globální záruky, které má formu písemného povolení, a přijetí zajištění při konkrétním propouštění zboží do navrhovaného režimu, kdy je posuzován jednotlivý případ a kdy jsou kontrolovány podmínky vztahující se ke konkrétnímu celnímu režimu včetně podmínky zajištění celního dluhu. Správní orgán odkázal na rozsudky č. 55631/00 a 55728/00 Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, ze kterých vyplývá, že předvídatelnost závazku ručení podle ručící listiny nelze zpochybňovat dovoláním se na nejednoznačnost předpisu. Možnost dvojího výkladu předpisu sama o sobě nezpůsobuje jeho nepředvídatelnost, a to zejména v takových případech, kdy se předpis dotýká profesionální činnosti toho, kdo jej hodlá aplikovat (jako je tomu v případě stěžovatele). Správní orgán proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Dle ust. § 254 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „celní zákon“), celní orgány mohou povolit, aby zajištění celního dluhu provedla jiná osoba než ta, od níž se zajištění celního dluhu požaduje. Podle ust. § 256 cit. zákona na žádost dlužníka povolí celní orgány globální zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací. Podle ust. § 260 odst. 1 celního zákona ručitel se v záruční listině písemným prohlášením zaváže, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu. Pro posouzení sporné věci je klíčovou otázka výkladu pojmu globální zajištění celního dluhu dle ust. § 256 celního zákona. Vzhledem k okolnosti, že jeho inter