7 As 14/2006 — Nejvyšší správní soud

7 As 14/2006- 203 - text  7 As 14/2006 - 208 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatele V. C. R., zastoupeného JUDr. Tomášem Jindrou, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, za účasti 1) M. Š. a 2) I. Š. 19, 3) Magistrátu města Plzeň, se sídlem v Plzni, Škroupova 5, zastoupeného JUDr. Ivanou Čadkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Modřínová 2, a 4) S., v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2005, č. j. 57 Ca 27/2004 – 111, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se včas podanou kasační stížností, podanou k poštovní přepravě dne 16. 1. 2006, doplněnou dne 21. 2. 2006 a dne 3. 3. 2006, domáhal zrušení shora uvedeného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým soud zrušil rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru stavebně - správního (dále jen „správní orgán“), ze dne 8. 9. 2004, č. j. STAV/2786/04, a rozhodnutí Úřadu městského obvodu Plzeň 8, odboru výstavby, dopravy a životního prostředí (dále jen „stavební úřad“), ze dne 7. 6. 2004, č. j. 203/2003/VÝST/AL, a věc vrátil k dalšímu řízení. Rozhodnutím správního orgánu bylo zamítnuto odvolání M.a I. Š. a potvrzeno výše uvedené rozhodnutí stavebního úřadu, kterým stavební úřad zamítl návrh na povolení obnovy řízení ukončeného rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 23. 9. 2003, č. j. 133/2003/VÝST/AL, jímž byla stěžovateli povolena stavba základnové stanice GSM 1800, jež nabylo právní moci dne 11. 10. 2003. Krajský soud považoval žalobu za důvodnou, neboť dospěl k názoru, že správní orgán učinil vadný právní závěr o účastenství M. a I. Š. (dále jen „manželé Š.“) ve stavebním řízení, potažmo vadný právní závěr o nesplnění zákonné podmínky ustanovení § 62 odst. 1 písm. c) zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“), tj. zda byla nesprávným postupem správního orgánu účastníkovi odňata možnost účastnit se řízení. Dle závěru soudu měli být ve smyslu ustanovení § 59 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), účastníky řízení na místo společenství vlastníků jednotek manželé Š., protože jim náleží vlastnické právo k jednotce a zejména spoluvlastnické právo ke společným částem domu, mezi něž patří i střecha [§ 2 písm. g) zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“], a to takovým způsobem, aby jim bylo umožněno svá procesní práva a povinnosti skutečně realizovat. Stejnou vadou pak trpělo i rozhodnutí stavebního úřadu. S ohledem na výše uvedené soud zrušil obě správní rozhodnutí podle ustanovení § 78 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), pro nezákonnost a věc vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje zákonné důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a namítá tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky Krajským soudem v Plzni a také nepřezkoumatelnost z nedostatku důvodů rozhodnutí. Nezákonnost stěžovatel spatřuje v nesprávném výkladu § 59 odst. 1 stavebního zákona a v důsledku toho pak v aplikaci a nesprávném právním závěru soudu ohledně § 62 odst. 1 písm. c) správního řádu. Dle § 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona jsou účastníky stavebního řízení osoby, které mají vlastnická nebo jiná práva k pozemkům a stavbám na nich, včetně osob, které mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich, a tato práva mohou být stavebním povolením přímo dotčena. Citované ustanovení však nelze interpretovat ve vztahu k zákonu o vlastnictví bytů způsobem analogicky označujícím za účastníka stavebního řízení ve smyslu stavebního zákona každého vlastníka bytové jednotky v budově proto, že mu náleží vlastnické právo k jednotce a zejména spoluvlastnické právo ke společným částem domu. Předmětné ustanovení je naopak nutné interpretovat s ohledem na účel zákona o vlastnictví bytů, vyjádřený v § 1 odst. 2 zákona, dle kterého zákon upravuje vznik spoluvlastnictví budovy, práva a povinnosti vlastníků bytů a nebytových prostorů, jejich vzájemné vztahy, spoluvlastnictví společných částí budovy a některá práva a povinnosti stavebníků při výstavbě bytů a nebytových prostorů v budově. Tento účel je pak promítnut v § 9 až 12 zákona o vlastnictví bytů, která jsou pro posuzovaný případ zásadní, a ze kterých lze dovodit, že účastníkem stavebního řízení je společenství vlastníků jednotek (dále jen „SVJ“). Dle § 9 je SVJ právnická osoba, která je způsobilá vykonávat práva a zavazovat se pouze ve věcech spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu (dále jen „správa domu“), popřípadě vykonávat činnost v rozsahu stanoveném zákonem, jakož i činnosti související s provozováním společných částí domu, které slouží i jiným fyzickým a právnickým osobám. Společenství může nabývat věci, práva, jiné majetkové hodnoty, byty nebo nebytové prostory pouze k výše vymezeným účelům. Z této zákonné dikce, která ve smyslu § 19a občanského zákoníku omezuje způsobilost SVJ jakožto právnické osoby a současně tak vymezuje její právní postavení a její způsobilost, jednoznačně vyplývá záměr zákonodárce ve vymezených případech zmocnit SVJ k jednání za svoje členy, kterými jsou všichni vlastníci nebytových a bytových jednotek v budově. V těchto případech pak nelze hovořit o procesně právním zastupování, jak činí krajský soud, kdy k realizaci práv a povinností prostřednictvím zástupce může dojít na základě zákona, plné moci či na základě rozhodnutí správního orgánu, přičemž účastníkem řízení zůstává pořád zastoupený, ale jedná se o zvláštní zmocnění, kdy SVJ vystupuje vlastním jménem a z jeho jednání v rámci zákonného oprávnění jsou zavázáni všichni členové SVJ. Předmětné zmocnění je podmíněno jednak stanovami SVJ, které vymezují, ve kterých případech je nutné předchozí schválení jednání SVJ shromážděním vlastníků jednotek, a kdy postačí schválení výborem společenství. Stanovy však musí respektovat kogentní zákonnou úpravu. Usnesení shromáždění vlastníků jednotek přijaté ve smyslu § 11 odst. 2, 4 nebo 5 zákona o vlastnictví bytů je jakýmsi předáním oprávnění SVJ k jednání. V posuzovaném případě zápis ze shromáždění vlastníků jednotek ze dne 2. 7. 2003 je aktem, kterým účastníci shromáždění, tj. vlastníci jednotek, delegovali svá práva a povinnosti na SVJ, které pak vystupuje jako samostatný subjekt a za které jedná ve smyslu § 20 odst. 1 občanského zákoníku statutární orgán - výbor společenství . Stěžovatel má za to, že § 9 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů je ve smyslu způsobilosti SVJ vykonávat práva a zavazovat nutné interpretovat nejen jako hmotně právní způsobilost SVJ v rámci zákonem vymezeného předmětu činnosti, ale též jako způsobilost procesně právní. Nesouhlasí s aplikací § 62 odst. 1 písm. c) správního řádu, podle kterého řízení před správním orgánem ukončené rozhodnutím, které je v právní moci, se na návrh účastníka řízení obnoví, jestliže byla nesprávným postupem správního orgánu účastníkovi řízení odňata možnost účastnit se řízení, mohlo-li to mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohla-li být náprava zjednána v odvolacím řízení. Obě podmínky musí být splněny kumulativně. Vzhledem k tomu, že soud se nezabýval splněním druhé podmínky, tj. otázkou, zda nepřibrání manželů Š. jako účastníků řízení mohlo mít podstatný vliv na rozhodnutí stavebního úřadu, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Správní orgán se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s uplatněnými kasačními námitkami a zdůrazňuje analogické použití § 17 odst. 5 správního řádu. Zmocněnec, tj. SVJ, vystupoval v řízení jako osoba, jejíž zájmy a práva mohou být přímo dotčeny stavbou, toto dotčení pak neplatí automaticky pro jednotlivé vlastníky bytových jednotek. Soud se tímto dotčením, jakou druhou podmínkou účastenství, vůbec nezabýval. Obdobně ani manželé Š. se vlivem povolení stavby na své vlastnictví až na jedinou větu nezabývají. Rozhodnutí ve věci stavebního povolení základnové stanice GSM bylo posuzováno z hledisek dle stavebního zákona, která byla splněna. Důvodem pro obnovu řízení je zástupný, uměle vytvořený problém, když vlastní podstata sporu má kořeny někde jinde, a vlastníci bytových jednotek řeší své vnitřní konflikty pouze prostřednictvím správních orgánů a soudu. Krajský soud přistoupil k řešení věci ryze formalisticky, stavba, o jejíž obnovu řízení se jedná, je provedena a zkolaudována. Soud pomíjí práva stavebníka, který konal v dobré víře, a jeho rozhodnutí může pouze prohloubit dosavadní spory mezi vlastníky. Ze všech výše uvedených důvodů navrhuje správní orgán