3 As 48/2007 — Nejvyšší správní soud

3 As 48/2007- 94 - text 3 As 48/2007 - 94 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: I. M., zastoupeného JUDr. Vítězslavem Blahutem, advokátem se sídlem Škrobálkova 17, Ostrava-Kunčičky, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2005, č.j. DSH/2225/05/Do, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2006, č. j. 22 Ca 80/2005 – 61, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2005, č. j. DSH/2225/05/Do, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 20. 1. 2005 č. j. OD1/12-290/38/DB-01, jímž byla žalobci jako fyzické osobě provozující autoškolu pod obchodním jménem X udělena registrace k provozování autoškoly na skupinu B - osobní automobil. Ze správního spisu vyplývá, že podáním ze dne 5. 11. 2001 žalobce požádal o vydání registrace autoškoly pro skupiny A, B, C, D. Správní orgán I. stupně vydal dne 27. 6. 2002 a posléze dne 23. 8. 2004 rozhodnutí, kterým byla žalobci vydána registrace k provozování autoškoly pro skupinu B – osobní automobil. Obě citovaná rozhodnutí byla žalovaným zrušena a vrácena správnímu orgánu I. stupně k došetření, správní orgán I. stupně pak vydal dne 20. 1. 2005 rozhodnutí č. j. OD1/12-290/38/DB-01, které žalobce napadl odvoláním, o němž žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím. V napadeném rozhodnutí ze dne 14. 3. 2005, č. j. DSH/2225/05/Do žalovaný zejména uvedl, že žalobci nemohla být udělena registrace v rozsahu skupin A, C, D, neboť z technických průkazů vozidel, která měl žalobce v úmyslu k provozu autoškoly používat, bylo zjištěno, že neodpovídají požadavkům ust. § 9 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů (dále „zákon o odborné způsobilosti“). Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou odůvodnil tím, že předložil všechny potřebné doklady, a proto mu měla být vydána registrace v požadovaném rozsahu. Správní orgán neměl dle žalobce oprávnění zahajovat správní řízení, teprve po registraci a pro nedodržení zákona mu mohla být uložena sankce. Nevydání registrace na skupinu A, C a D označil žalobce za šikanování, neboť výuka v autoškole se netýká pouze výuky k získání řidičského průkazu, ale žalobce může provádět výuku např. formou kondičních jízd, v průběhu výuky může doplnit výcvikové vozidlo o to, co požaduje zákon. Výcvikové vozidlo nesplňující požadavky § 9 zákona o odborné způsobilost je také výcvikovým vozidlem. Žalobce dále označil závěr žalovaného ohledně obchodního jména za nesprávný, stejně tak požadavek žalovaného k doložení dokladu osvědčujícího právní vztah žalobce k trenažéru. Pokud jde o uvedení druhé provozovny do registračního oprávnění, správní orgány se musí spokojit s čestným prohlášením žalobce. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že řízení o vydání registrace k provozování autoškoly bylo jako návrhové řízení zahájeno na základě žádosti žalobce. Podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona o odborné způsobilosti je podmínkou vydání registrace pro provozování autoškoly skutečnost, že žadatel prokáže splnění technických podmínek pro provozování autoškoly. Podklady předloženými žalobcem nebylo doloženo, že by se jednalo o splnění technických podmínek podle § 9 odst. 1 a), b), d) citovaného zákona, ale ani podle § 29 odst. 2 citovaného zákona. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 20. 7. 2006 č. j. OD/1/12/85/05/ZK-KS potvrzeným rozhodnutí žalovaného byla žalobci registrace odňata a dle žalovaného by měla být žaloba na základě této skutečnosti zamítnuta. Krajský soud předně neshledal v následném vydání rozhodnutí o zrušení registrace překážku bránící přezkoumání napadeného rozhodnutí. Řízení o registraci bylo zahájeno návrhem žalobce ze dne 5. 11. 2005 (Poznámka soudu: správně 5. 11. 2001) a podání této žádosti bylo v zcela v dispozici žalobce. Správní orgán postupoval v řízení v souladu se zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení a zákonem o odborné způsobilosti, včetně ověřování podmínek registrace, neboť podle § 2 odst. 2 zákona o odborné způsobilosti může registraci získat jen žadatel, který má živnostenské oprávnění k provozu autoškoly a splňuje technické požadavky uvedené v § 8 až v § 12 citovaného zákona. Z obsahu správního spisu vzal krajský soud za prokázané, že registrace na skupiny A, C, D nemohla být žalobci vydána, neboť nesplnil technické podmínky výcvikových vozidel. Zákon o odborné způsobilosti nestanoví žádnou výjimku, kdy by bylo možné, aby výcviková vozidla nesplňovala technické požadavky stanovené tímto zákonem. Podle § 9 odst. 1 písm. b) citovaného zákona musí mít výcvikové vozidlo vždy dvojí ovládání. Výjimka je možná jen pro postižené osoby, ale pak takové vozidlo není vozidlem výcvikovým. Krajský soud dále naznal, že v případě, že lze určitou právní skutečnost prokázat věrohodnými důkazními prostředky, nelze se spokojit s pouhým čestným prohlášením, žalobce byl opakovaně vyzván k doložení dokladu prokazujícího jeho právní vztah k výukovým a učebním prostorám. To, že tak žalobce neučinil, nelze přičítat k tíži správních úřadů. Správní orgán taktéž oprávněně požadoval po žalobci předložení dokladu osvědčujícího právní vztah k trenažéru, neboť má povinnost náležitě zjistit skutkový stav, a to ke dni vydání rozhodnutí. Krajský soud se dále ztotožnil se závěry žalovaného ohledně obchodního jména žalobce, které vyplývají z novelizace zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, zákonem č. 167/2004 Sb. Z výše uvedených důvodů neshledal krajský soud žalobu důvodnou, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s.ř.s.“) zamítl. Kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek krajského soudu z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s. Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že považuje rozhodnutí krajského soudu za nezákonné, jelikož před jednáním podal námitku podjatosti soudkyň JUDr. Javorové a JUDr. Honusové a dle zákona nemá soudkyně JUDr. Javorová právo rozhodovat o podáních stěžovatele. Další námitka podjatosti byla dle stěžovatele zamítnuta pro opožděnost, i když stěžovatel krajskému soudu sděloval, že neví kdy a kolik žalob na JUDr. Javorovou podal. Podle názoru stěžovatele ze zákona o odborné způsobilosti nevyplývá, že musí dokládat zajištění výcvikového vozidla na každou jednotlivou skupinu řidičských oprávnění. Stejně jako např. u řidičského průkazu nemusí řidič používat motorové vozidlo, tak podmínkou vydání registrace není zajištění výcvikového vozidla. Tuto podmínku je nutno splnit až při provozování výcvikového vozidla, nikoli před samotnou registrací. Navíc stěžovatel poukazuje na skutečnost, že doložil zajištění výcvikových vozidel na každou skupinu řidičských oprávnění zvláště. Zákon o odborné způsobilosti dle stěžovatele nestanoví, že výcvikové vozidlo podle § 8 citovaného zákona musí splňovat požadavky § 9 téhož zákona – tj. musí mít „dvojí ovládání“. Stěžovatel poukazuje na. § 9 odst. 3, § 29 odst. 2 a § 56 písm. c) zákona o odborné způsobilosti a dále dovozuje, že výcvikové vozidlo je každé vozidlo, na kterém se provádí výcvik. Krajský soud ani žalovaný nezohlednil možnost, že by žalobce mohl vyučovat pouze tělesně postižené. Ust. § 9 zákona o odborné způsobilosti pouze stanoví, jaké lze použít vozidlo při výuce a výcviku při získání řidičského průkazu. Pokud však nebude učitel učit žáka k výuce a výcviku k získání řidičského průkazu (např. kondiční jízdy), tak je výcvikové vozidlo každé vozidlo, na kterém se provozuje výcvik. Stěžovatel požaduje přezkoumání napadeného rozhodnutí, byť mu byla rozhodnutím správního orgánu I. stupně a žalovaného registrace odňata, v době vydání napadeného rozhodnutí se však jednalo o platnou registraci. Stěžovatel se dále plně odvolává na podání jeho žaloby, trvá na žalobních bodech a z důvodů uvedených v žalobě považuje rozhodnutí krajského soudu za nezákonné. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti nebylo podáno. Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by m