6 As 34/2007 — Nejvyšší správní soud

6 As 34/2007- 82 - text 6 As 34/2007 - 82 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudkyň JUDr. Věry Šimůnkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: F. M. F., zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor občanskosprávních agend, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 5. 2005, č. j. MHMP 60946/2005, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2007, č. j. 11 Ca 232/2005 - 40, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 31. 1. 2007, č. j. 11 Ca 232/2005 - 40, byla zamítnuta žaloba žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru občanskosprávních agend (dále jen „žalovaný“) ze dne 6. 5. 2005, č. j. MHMP 60946/2005, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1, odboru matrik ze dne 20. 12. 2004, č. j. 10121/2004, jímž nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o vydání osvědčení o státním občanství České republiky. V odůvodnění rozsudku městský soud konstatoval obsah správního spisu, zejména žalobou napadené rozhodnutí, ze kterého vyplynulo, že důvodem nevyhovění žádosti stěžovatele o vydání osvědčení o státním občanství České republiky bylo zjištění, že nebyly splněny podmínky ustanovení § 20 a § 24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o nabývání a pozbývání občanství České republiky“), resp. ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství (dále jen „zákon č. 194/1949 Sb.“ nebo též „zákon o nabývání a pozbývání československého státního občanství“), kterého bylo třeba užít na případ stěžovatele s ohledem na datum narození X, neboť matka stěžovatele nepodala žádost o vydání souhlasu okresním národním výborem, a proto nebyl a ani nemohl být vydán zákonem vyžadovaný souhlas. Městský soud po právním rozboru zákonných předpisů z oblasti státního občanství uzavřel, že neobstojí žádná žalobní námitka. K výtce nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci správním orgánem, nepřesvědčivosti správního rozhodnutí a nedostatečně objasněným důvodům rozhodnutí (§ 3 odst. 3, odst. 4, § 32 odst. 1, § 34 odst. 1, § 46 a § 47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/, účinný do 31. 12. 2005) mimo jiné uvedl, že rozsah skutkových zjištění je vždy nutno posuzovat z hlediska předmětu správního řízení, jehož výsledkem je vydání správního rozhodnutí. V dané věci bylo nutno posoudit, zda stěžovateli lze vydat osvědčení o státním občanství České republiky (nabytí státního občanství narozením). Zjišťovat proto bylo třeba, zda k žádosti matky stěžovatele s nabytím občanství stěžovatele vyslovil souhlas výkonný orgán okresního národního výboru. Takové zjištění učiněno nebylo a nebylo ani zjištěno (prostřednictvím archivního pátrání Krajského úřadu Jihočeského kraje), že by matka stěžovatele žádost o vyslovení souhlasu s nabytím občanství pro stěžovatele podala. To ostatně netvrdil ani stěžovatel, který v odvolání naopak uvedl, že žádost nebylo možno podat z důvodu perzekuce rodiny matky. Z téhož důvodu nebylo třeba nařizovat ve věci ústní jednání, popř. vyžadovat písemné vyjádření matky. Protože správní orgány obou stupňů dostály svým povinnostem a zaměřily svá šetření na zjišťování okolností rozhodných pro posouzení možnosti vydat stěžovateli osvědčení o státním občanství a skutkový stav zjistily dostatečným způsobem, mohlo být o žádosti stěžovatele rozhodnuto. Městský soud nepovažoval na rozdíl od stěžovatele napadené rozhodnutí za nezákonné pro vnitřní nesouhlas žalovaného s vlastním rozhodnutím, neboť větou tohoto obsahu žalovaný pouze vyjádřil nemožnost přihlédnout k stěžovatelem tvrzené diskriminaci rodiny, neboť taková okolnost není hlediskem, které by bylo možno při posuzování žádosti zvažovat. Městský soud nepovažoval za opodstatněnou ani výhradu stěžovatele o nedostatcích důvodů rozhodnutí. K tomu městský soud odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného, ve kterém je náležitě a v dostatečné míře vyjádřeno, že žádosti stěžovatele nemohlo být vyhověno z důvodu nesplnění podmínky vyplývající z ustanovení § 1 odst. 2 zákona o nabývání československého státního občanství, tj. vyslovení souhlasu příslušným orgánem, neboť matka stěžovatele o vyslovení souhlasu pro stěžovatele nepožádala a stěžovatel proto narozením státní občanství nenabyl. Protože k nabytí občanství nedošlo ani později některým ze zákonných způsobů, není stěžovatel státním občanem České republiky. Městský soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, podle které nelze k jeho tíži přičítat, že nenavrhl veškeré dostupné důkazy, konstatováním, že k nevyhovění žádosti stěžovatele z tohoto důvodu nedošlo, ale proto, že nebyl příslušným orgánem vydán souhlas s nabytím občanství stěžovatele a stěžovateli proto nelze požadované osvědčení o existenci státního občanství vydat. Městský soud odmítl také výhrady stěžovatele stran zákona o nabývání československého státního občanství (absence konkrétních podmínek pro vydání souhlasu a neposuzování, za jakých okolností nebyl souhlas vydán) poukazem na to, že předmětem řízení nebylo posuzování správnosti či nesprávnosti aplikace uvedeného zákona a nebylo ani zjištěno, že by k žádosti matky stěžovatele byl vydán zákonem požadovaný souhlas. Současně odmítl i výtku stěžovatele poukazující na nesprávnou interpretaci a aplikaci ustanovení § 1 odst. 2 zákona o nabývání a pozbývání československého státního občanství, když matka stěžovatele byla oprávněna požádat o vydání souhlasu kdykoli během zákonem stanovené jednoroční lhůty, tj. v době od 10. 10. 1968 do 11. 10. 1969, přičemž v rámci běhu této lhůty byla podmínka vyslovení souhlasu s nabytím občanství vypuštěna zákonem č. 165/1968 Sb., účinným od 1. 1. 1969, v důsledku čehož stěžovatel zcela legitimně nabyl československé státní občanství a správní orgán byl povinen mu osvědčení o českém státním občanství vydat a to i z hlediska zákazu bezdůvodné diskriminace mezi jednotlivými kategoriemi osob a v kontextu s osobním postavením matky stěžovatele. K tomu městský soud konstatoval, že otázka nabytí státního občanství stěžovatele nebyla posuzována podle zákona č. 165/1968 Sb., který v době narození stěžovatele nebyl platným a účinným právním předpisem, nýbrž podle zákona o nabývání a pozbývání československého státního občanství. K námitce o zákazu diskriminace odkázal na nález Ústavního soudu č. 6/1969 Sb. a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2006, č. j. 7 As 46/2005 - 54, s tím, že pokud zákon platný v době narození stěžovatele vyžadoval splnění dvou podmínek a to žádost rodiče (občana Československé republiky) a souhlas se žádostí vyslovený příslušným státním orgánem, nejednalo se o právní stav, který má diskriminační povahu. Pochybnosti stěžovatele o tom, zda jeho otec musel být v době narození stěžovatele nutně považován za cizince, městský soud vyvrátil poukazem na Úmluvu z 16. 7. 1928 mezi Československem a Spojenými Státy Severoamerickými o naturalizaci (publikována pod č. 169/1929 Sb.) a zákon č. 60/1930 Sb. z. a n., jímž se provádí Úmluva o naturalizaci, ze kterých dovodil, že okamžikem získání příslušnosti Spojených Států došlo ke ztrátě dřívější československé příslušnosti. Za situace, kdy otec stěžovatele nabyl americké státní občanství dnem 28. 7. 1964, ztratil tímto dnem československé státní občanství a z hlediska zákona o nabývání a pozbývání československého občanství ho bylo nutno považovat za cizince. Městský soud neshledal žádné pochybení správních orgánů, které postupovaly zcela v souladu s příslušnými hmotně právními předpisy a správním řádem, a proto žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku stěžovatel brojí včasnou kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., v níž (v zásadě shodně s žalobními výhradami) poukazuje na pochybení správního orgánu a dále vyjadřuje nesouhlas s posouzením právních otázek městským soudem, který měl pro důvodně vytýkané vady ovlivňující zákonnost rozhodnutí správního orgánu toto rozhodnutí zrušit. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítl výhrady stěžovatele a projevil s nimi nesouhlas, neboť v archivu Krajského úřadu Jihočeského kraje nebyl nalezen žádný doklad o tom, že by matka stěžovatele požádala o vyslovení souhlasu s nabytím československého státního občanství pro stěžovatele a žádost proto nemohla být projednána či zamítnuta. Šetření tedy nebylo zaměřeno pouze na zjištění, zda byl souhlas s nabytím československého státního občanství vysloven či nikoli. Výsledek šetření navíc odpovídá i t