8 Afs 68/2007 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 68/2007- 366 - text 8 Afs 68/2007 - 375 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Petra Příhody a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: SÜD, s. r. o., se sídlem Lechovice 48, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno , proti rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 12. 2004, čj. 3281/04/FŘ 130, a ze dne 16. 12. 2004, čj. 3606/04/FŘ 130, čj. 3608/04/FŘ 130, čj. 3609/04/FŘ 130, čj. 3611/04/FŘ 130, čj. 3612/04/FŘ 130, čj. 3614/04/FŘ 130, čj. 3615/04/FŘ 130, čj. 3635/04/FŘ 130, čj. 3636/04/FŘ 130, čj. 3638/04/FŘ 130, čj. 3639/04/FŘ 130, čj. 3641/04/FŘ 130, čj. 3666/04/FŘ 130, čj. 3668/04/FŘ 130, čj. 3669/04/FŘ 130, čj. 3671/04/FŘ 130, čj. 3672/04/FŘ 130, čj. 3674/04/FŘ 130, čj. 3675/04/FŘ 130, čj. 3677/04/FŘ 130, čj. 3678/04/FŘ 130, čj. 3680/04/FŘ 130, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2007, čj. 30 Ca 56/2005  326, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2007, čj. 30 Ca 56/2005  326, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný rozhodnutími specifikovanými v záhlaví zamítl odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu ve Znojmě (dále jen „správce daně“), kterými byla žalobci dodatečně vyměřena spotřební daň z piva za zdaňovací období prosinec 1999 a daň z přidané hodnoty za zdaňovací období březen, květen, červen, srpen, září, listopad, prosinec 2000, daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor, březen, květen, červen, srpen 2001, daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen a prosinec 1998, daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden, březen, duben, červen, červenec, září, říjen a prosinec 1999. Žalobce rozhodnutí žalovaného napadl žalobami u Krajského soudu v Brně, který je spojil ke společnému projednání. Žalobce v žalobě zejména namítal, že měl platné povolení podle § 12b odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění platném od 1. 1. 1998 a oprávněně v obou budovách své prodejny Duty/Tax Free („DTF“) prodával zboží za ceny bez nepřímých daní. Krajský soud rozsudkem ze dne 26. 4. 2007, čj. 30 Ca 56/2005  326, žalobu zamítl. Krajský soud se v prvé řadě zabýval otázkou zákonného osvědčení důkazů a otázkou průkazu toho, že žalobce byl oprávněn v nové budově DTF prodávat zboží bez daně z přidané hodnoty a bez spotřební daně (dále jen „bez daní“). Krajský soud se ztotožnil se žalovaným potud, že povolení Ministerstva financí k prodeji zboží za ceny bez daní v prodejně Duty/Tax Free ze dne 18. 1. 1995, čj. 181/71833/94, ve znění pozdějších dodatků ze dne 17. 11. 1999 a ze dne 19. 10. 2000 se nevztahuje na prodej v nové budově DTF a dodal, že z tohoto povolení jednoznačně vyplývá, že se týká prodejny specifikované jako „stavební nemovitost“ na pozemku p. č. 5423/1 v katastrálním území Hevlín, tj. staré budovy DTF, nikoli na tomto pozemku později postavené a souběžně se starou budovou DTF provozované nové budovy DTF. Kromě toho, souhlasné stanovisko Celního úřadu Hevlín bylo vydáno pouze pro jednu prodejnu (jednu budovu), a to v jednom objektu. Další prodejna na parcele č. 5423/13 v k. ú. Hevlín nesplňuje ani další podmínku ze stanovených podmínek souhlasného stanoviska, tj. vybudování objektu prodejny nejméně 120 m od celního přechodu, což je patrno z geometrického plánu, ze snímku mapy v katastru nemovitostí a z veřejně dostupné mapy. Nelze přehlédnout i názor Ministerstva financí, které vydalo předmětné povolení, že povolení k prodeji bez daní se týká prodejny umístěné na parcele č. 4523/1 k. ú. Hevlín. Dle soudu se žalovaný řádně vypořádal se všemi námitkami a nejednal protizákonně, jestliže vydal své rozhodnutí bez jednání se žalobcem, neboť postupoval v souladu s § 50 zákona č. 337/1992 Sb., zákon o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Stěžovatel za podstatu sporu označil posouzení povolení, která mu byla udělena Ministerstvem financí. Spornou otázkou je, zda se povolení vztahuje pouze na jednu budovu či obě budovy. Soud se při posouzení této otázky ztotožnil se závěrem žalovaného, aniž by přihlédl k tvrzené skutečnosti, že předmětná povolení se vztahovala na obě provozované prodejny. Soud nevyjasnil, proč jiné státní orgány považovaly vydané povolení za platné pro obě prodejny. K této argumentaci stěžovatelky se vůbec nevyjádřil. Z tohoto důvodu je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Stěžovatel nesouhlasí ani s posouzením souhlasného stanoviska Celního úřadu Hevlín. Jak uvádí, o souhlas s umístěním restaurace a prodejny požádal Celní úřad Hevlín dne 1. 11. 1994, konkrétně žádal o povolení provozovat objekt restaurace a prodejny, přičemž restaurace je umístěna v tzv. nové budově na pozemku p. č. 5423/13 k. ú. Hevlín a v tzv. staré budově (p. č. 5423/7) je umístěna pouze prodejna. Příloha této žádosti označila místo, na kterém měla být restaurace a prodejna umístěna. Souhlas celního úřadu ze dne 24. 11. 1994, čj. 3853/94 s umístěním prodejny typu DFT se stanovením podmínek prokazuje, že udělený souhlas se vztahuje k nové budově, tedy k objektu restaurace a prodejny, neboť je v něm odkaz na žádost ze dne 1. 11. 1994. Na základě povolení Ministerstva financí byl podán návrh na vydání územního rozhodnutí o umístění stavby a v tomto návrhu byla popsána předmětná stavba jako výstavba areálu objektu služeb a celního úřadu na hraničním přechodu Hevlín – Laa a. d. Thaya, okres Znojmo. Protože objekt služeb nebylo možné provést ve stanoveném termínu, podal zástupce stěžovatele návrh na vydání stavebního povolení pro výstavbu objektu na hraničním přechodu, tedy pro tzv. starou budovu. Podle návrhu šlo o dočasnou stavbu do doby výstavby definitivních objektů služeb s odvoláním na územní řízení na tyto objekty, tedy novou budovu. Z posloupnosti rozhodných skutečností je nutné dospět k závěru, že příslušné povolení Ministerstva financí nemohlo být vydáno pro tzv. starou budovu na pozdější parcele p. č. 5423/7, neboť k datu vydání tohoto rozhodnutí stěžovatel vůbec o výstavbě dočasné stavby neuvažoval a je zřejmé, že uvažoval pouze o výstavbě objektu služeb, tedy tzv. nové budovy; toto povolení bylo vydáno pro budoucí prodejnu objektu služeb, resp. novou budovu. Stěžovatel následně uvedl, že udělené povolení dočasně využíval i pro prodej za ceny bez daní v dočasné stavbě, neboť tento prodej měl po ukončení výstavby objektu služeb plynule přejít do prodejny v tomto objektu, na niž se povolení vztahovalo. Dne 15. 2. 1996 vydal stavební úřad územní rozhodnutí o umístění stavby a z tohoto rozhodnutí je patrné, že bylo vydáno pro novou budovu. Stejný správní úřad vydal dne 5. 6. 1996 stavební povolení na „výstavbu objektů služeb na HP Hevlín – přípr. Hevlín“, přičemž v bodě 10 je stanovena povinnost dodržení podmínek stanovených v povolení Ministerstva financí. Stěžovatel v této souvislosti zdůraznil, že ve stavebním povolení na dočasnou stavbu žádná taková podmínka není uvedena. Kolaudačním rozhodnutím ze dne 30. 10. 1997 bylo povoleno užívání stavby. Stěžovatel uvedl, že chtěl prodej za ceny bez daně uskutečňovat pouze v nové budově, avšak pracovníci celních orgánů sami navrhli, aby prodej uskutečňoval v obou budovách s tím, že současný prodej ve staré i nové budově je v souladu s uděleným povolením, požadovali pouze propojení obou budov kabelovou sítí (optickým kabelem), aby byl zabezpečen jednotný prodej a jednotné vedení účetní evidence. Přestože o této skutečnosti neexistuje písemný zápis, následná jednání a rozhodnutí Celního úřadu Znojmo tyto skutečnosti potvrzují. Při kontrole dodržování podmínek povolení dne 21. 10. 1999 pracovníci Celního úřadu Znojmo dospěli k závěru, že umístění prodejny i její charakter je v souladu s povolením (viz úřední záznam o provedené kontrole z téhož dne čj. 1199/1-2195/99) a navíc tentýž celní orgán dne 28. 11. 1997 povolil zřízení soukromého celního skladu v přízemí budovy Duty Free Top Shop na parcele č. 5423/13. Stěžovatel dále poukázal i na rozhodnutí téhož orgánu ze dne 4. 11. 1998 a 18. 12. 1998. Obdobně i stavební úřad v Hrušovanech nad Jevišovkou považoval povolení Ministerstva financí za platné pro obě budovy, neboť na obě vydal územní rozhodnutí a stavební povolení a povolil jejich užívání. Co se týče tvrzeného nedodržení vzdálenosti 120 metrů od hraničního přechodu, stěžovatel uvedl, že soud ani žalovaný nezkoumali, jak byla tato podmínka myšlena a proč celní orgány neměly při výstavbě tzv. nové budovy žádné námitky proti umístění stavby a naopak konstatovaly dodržení podmínek. Předepsanou vzdáleností nebyla míněna vzdálenost vzdušnou čarou, ale vzdálenost od vchodu do objektu k hraničnímu přechodu po komunikacích, která byla dodržena. V tomto ohledu je rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné, neboť neuvedl úvahu o posouzení