9 As 82/2007 — Nejvyšší správní soud

9 As 82/2007- 120 - text 9 As 82/2007 - 133 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: Ing. V. V., zastoupeného JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, za účasti osob zúčastněných na řízení: Ing. P. Z., a Ing. J. Z., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2005, č. j. ÚSŘ/1927/05/Kk, ve věci vydání stavebního povolení, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2007, č. j. 9 Ca 210/2005 - 78, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru územního a stavebního řízení (dále jen „žalovaný“), ze dne 13. 5. 2005, č. j. ÚSŘ/1927/05/Kk. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Uhlířské Janovice, odboru životního prostředí (dále jen „stavební úřad“), ze dne 8. 3. 2005, č. j. ŽPV 2670/04, č. ev. 2445/04/S, kterým byly povoleny stavební úpravy objektu kravína č. p. 271 na pozemku (st. parcele) 380 v k. ú. Rataje nad Sázavou, spočívající především v rozmístění trubkové konstrukce do vnitřní dispozice původního kravína a v dalších dílčích úpravách uvnitř objektu, a to jak v samotných manipulačních prostorách, tak i v jeho administrativně technické části. Městský soud neshledal opodstatněnou žalobní námitku, že dle ustanovení § 137 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), měl stavební úřad odkázat stěžovatele s námitkou týkající se významného zhoršení jeho vlastnického práva na civilní soud a stavební řízení přerušit. Podle názoru městského soudu postupoval stavební úřad v souladu se zákonem a v rozsahu svých pravomocí, když poté, co nezjistil splnění podmínky podle § 137 odst. 2 stavebního zákona, řízení nepřerušil. Podle závěru městského soudu vyjádřeného v odůvodnění rozsudku stěžovatel změnou v užívání stavby v souvislosti se změnou druhu chovaných zvířat a s tím spojenými stavebními úpravami vnitřního uspořádání stávajícího objektu, již původně určeného k chovu hospodářských zvířat, nemohl být dotčen ani omezen ve svých vlastnických právech. Soud nepřisvědčil ani namítané vadě řízení, týkající se formy stanoviska orgánu ochrany přírody ohledně dopadů zamýšlené stavby do významného krajinného prvku ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném pro posuzované období (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“). Dle stěžovatele mělo být předmětné stanovisko vydáno v souladu s právním názorem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v usnesení ze dne 12. 10. 2004, č. j. 6 A 97/2001 – 39, ve formě rozhodnutí ve správním řízení. Podle závěru, ke kterému městský soud dospěl, nebylo v projednávané věci stanoviska orgánu státní správy ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 stavebního zákona třeba, neboť řízení vedené podle § 85 odst. 2 téhož zákona o změně v užívání stavby, jejíž podstatou byla pouze úprava vnitřních dispozic hospodářského objektu za účelem změny druhu chovaných zvířat, se zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny nedotýkalo. Z těchto důvodů městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Stěžovatel v kasační stížnosti své námitky podřadil pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a namítá tak nesprávné posouzení právní otázky, vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem, a zároveň i nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel výslovně uvádí, že podle jeho názoru soud nesprávně vyložil ustanovení § 137 stavebního zákona, neboť občanskoprávní námitky, které v řízení před stavebním úřadem vznesl, a kterými se stavební úřad i žalovaný zcela opomenuli zabývat a v podstatě je tak „mlčky zamítli“, spočívaly v tom, že přestavbou již nepoužívaného kravína na velkovýkrmnu vepřů dojde k významnému zhoršení vlastnického práva stěžovatele k pozemkům a stavbám, neboť jeho obytný dům se nachází v těsné blízkosti zamýšleného vepřína a výstavba by jednak zhoršila kvalitu jeho současného bydlení zejména vzhledem k budoucímu obtěžování „nad míru přiměřenou poměrům“ pachy, hlukem při vestavbě i samotném provozu vepřína, imisemi z hnoje aj., a zároveň by významně snížila cenu stěžovatelových nemovitostí. K zásahu do vlastnického práva „nad míru přiměřenou poměrům“ ve smyslu § 127 odst. 1, věty první, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), odkazuje stěžovatel např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1935/2003. Stěžovatel se dále obává také kontaminace podzemních vod. I když stavební úpravy spočívají především v dispozičních úpravách vnitřního prostoru kravína, změna využívání na vepřín se projeví navenek. Podle stěžovatele je nepochybné, že provoz vepřína v bezstelivovém chovu je mnohem rušivější než provoz kravína. Stěžovatel proto trvá na svém názoru, který vyjádřil již v řízení před městským soudem, tj. vzhledem k tomu, že správní orgán rozhodující ve stavebním řízení postrádá kompetenci rozhodovat o zásazích, příp. ochraně práva vlastnického v oblasti soukromého (sousedského) práva, měl stavební úřad řízení přerušit a stěžovatele s jeho námitkou odkázat na soud, neboť řádné posouzení této námitky by vedlo k tomu, že zamýšlená přestavba by musela být uskutečněna v podstatně jiné míře či formě, případně vůbec. Přestavbou kravína dochází k zásahu do samotné podstaty vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod, ustanoveními § 123 – 127 občanského zákoníku a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. (dále jen „Evropská úmluva“), ve spojení s článkem 1 prvního dodatkového protokolu, podle něhož má každá fyzická nebo právnická osoba právo pokojně užívat svůj majetek, přičemž každý má právo na přístup k soudu ve věcech jeho občanských práv. Stěžovatel proto nesouhlasí se závěrem městského soudu, že nemohl být změnou sousední stavby podle § 85 odst. 2 dotčen ani omezen ve svých vlastnických právech, neboť tato nebyla stavbou novou, ale jednalo se jen o způsob jejího využití. Další kasační námitka směřuje do vady stanoviska orgánu ochrany přírody s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 6 A 97/2001 - 39, publikované ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 4/2005. Stěžovatel uvádí, že podle jeho názoru pro vznik povinnosti vyžádat si souhlas dotčeného správního orgánu není rozhodující, jaký typ řízení podle stavebního zákona se dotýká zájmů chráněných zvláštním zákonem. V předmětné věci tedy není z tohoto pohledu rozhodující, zda se jednalo pouze o povolení změny užívání stavby, resp. úpravu stávajícího kravína, či o povolení nové stavby, jak se snaží nastínit žalovaný. Závazné stanovisko orgánu ochrany přírody a krajiny k zásahu do významného krajinného prvku podle § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny je správním rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť tímto aktem příslušný správní úřad autoritativně stanoví, zda určitou aktivitou lze či nelze zasáhnout do konkrétního významného krajinného prvku, a v době jeho vydání nemusí být ani zřejmé, zda realizace tohoto zásahu bude vyžadovat ještě další (následné) soudem přezkoumatelné rozhodnutí (například realizace záměru, který sice zasáhne do významného krajinného prvku, ale hlediska stavebního zákona nebude podléhat režimu stavebního povolení, ale ex lege pouhému ohlášení stavby podle § 57 stavebního zákona – v takovém případě by soudní přezkum podmiňujícího správního aktu byl zcela a provždy znemožněn). Stěžovateli také dává za pravdu recentní judikatura Nejvyššího správního soudu, který jako vrcholný soudní orgán ve věcech správního soudnictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování, a který se již přinejmenším jednou v jiné právní věci zcela jasně vyjádřil o způsobilosti rozhodnutí správního orgánu o udělení souhlasu se zásahem do významného krajinného prvku k soudnímu přezkumu, a to v rozsudku ze dne 13. 8. 2003, č. j. 7 A 198/2000 - 51. Vzhledem k tomu, že stěžovateli neposkytl ochranu ani městský soud, je plně odůvodněný p