1 Afs 108/2009 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 108/2009- 90 - text 1 Afs 108/2009 - 93 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně V. L., zastoupené JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem Veselá 237/37, 602 00 Brno, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, 602 00 Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2002, č. j. 7850/01/FŘ/150, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2009, č. j. 29 Ca 112/2008  74, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2009, č. j. 29 Ca 112/2008  74, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně uzavřela dne 21. 1. 1997 se společností ZEOB-LACZKO s. r. o. (dále jen „společnost“) smlouvu o půjčce, na jejímž základě půjčila společnosti částku ve výši 1 500 000 Kč. Následně dne 31. 3. 1999 uzavřela se společností zástavní smlouvu, podle níž bylo žalobkyni k zajištění uvedeného dluhu zřízeno zástavní právo na několika nemovitostech ve vlastnictví společnosti. Konečně dne 7. 9. 1999 uzavřela žalobkyně se společností smlouvu o bezúplatném převodu nemovitosti, podle níž společnost převedla do vlastnictví žalobkyně nemovitosti specifikované ve zmiňované zástavní smlouvě, čímž mělo dojít k uspokojení nároků žalobkyně ze zástavní smlouvy. Finanční úřad Brno III (dále jen „správce daně“) posoudil smlouvu o bezúplatném převodu nemovitosti podle obsahu jako kupní smlouvu a v souladu s § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, vyměřil společnosti daň z převodu nemovitostí ve výši 75 000 Kč. Jelikož společnost daňový nedoplatek neuhradila, vyzval správce daně k jeho úhradě žalobkyni jako ručitelku podle § 8 odst. 1 písm. a) téhož zákona ve spojení s § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“). Odvolání žalobkyně proti výzvě správce daně zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 2. 2002, č. j. 7850/01/FŘ/150. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 26. 5. 2004, č. j. 29 Ca 102/2002 - 27, zamítl, neboť žalobkyně neuváděla žádnou z námitek, které daňový řád v tehdejším § 57 odst. 5 pro daňové ručitele vymezoval. Nejvyšší správní soud následně rozsudkem ze dne 31. 3. 2008, č. j. 1 Afs 102/2004 - 64, zrušil rozsudek krajského soudu s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/2006 (http://nalus.usoud.cz), který ustanovení § 57 odst. 5 věta třetí daňového řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 230/2006 Sb. označil za protiústavní: jeho aplikace krajským soudem v projednávaném případě proto byla neudržitelná. Krajský soud tedy pokračoval v řízení a novým rozsudkem ze dne 31. 7. 2009, č. j. 29 Ca 112/2008 - 74, žalobu opět zamítl. Ztotožnil se přitom se závěry správce daně a žalovaného, že smlouva o bezúplatném převodu nemovitosti byla smlouvou úplatnou, na jejímž základě byla správně vyměřena daň z převodu nemovitostí. Úplata spočívala v hodnotě pohledávky, tj. ve výši uzavřené půjčky. Proti rozsudku krajského soudu brojila žalobkyně další kasační stížností, v níž nesouhlasila se závěry krajského soudu. Podle žalobkyně společnost žádnou hodnotu pohledávky nezískala, naopak ztratila hodnotu nemovitostí, které do okamžiku bezúplatného převodu vlastnila. Faktický stav byl tedy takový, že žalobkyně získala namísto peněz nemovitosti, takže je na tom fakticky hodnotově stejně, a společnost získala namísto nemovitostí hodnotu peněz. Zákonodárce jistě neměl na mysli vybírat daň z převodu nemovitostí z takových smluv, které znamenají realizaci zástavního práva, resp. smluv, které neznamenají pro žádného z účastníků zisk jakékoliv majetkové hodnoty. Daň mohla být dle žalobkyně vyměřena maximálně z hodnoty nemovitosti převyšující výši dluhu, k čemuž navrhovala provedení znaleckého posudku. Rovněž podotkla, že správce daně, ještě než se obrátil na ručitele, měl podniknout více právních kroků pro vymožení pohledávky u dlužníka, a ne se okamžitě obracet na ručitele. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil. Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu a blíže odkázal na své vyjádření k žalobě. K námitce nedostatečnosti kroků učiněných správcem daně k vymožení daňového nedoplatku po daňovém dlužníkovi pak odkázal na žalobou napadené rozhodnutí. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda je podaná kasační stížnost přípustná ve smyslu § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), podle nějž je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná i přesto, že rozhodnutí krajského soudu již bylo jednou zdejším soudem zrušeno. V předchozím řízení o kasační stížnosti se totiž Nejvyšší správní soud nezabýval zákonností postupu daňových orgánů a otázkami vztahujícími se ke správnosti vyměření daně: na tyto otázky žalobkyně nedostala odpověď a zdejší soud v tomto ohledu rovněž nijak nezavázal Krajský soud v Brně svým právním názorem. Odmítnutí kasační stížnosti by v takovém případě znamenalo zřejmý zásah do práv žalobkyně na spravedlivý proces a soudní ochranu zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, http://nalus.usoud.cz). Jako nepřípustnou však zdejší soud shledal námitku žalobkyně, že správce daně měl podniknout více kroků k vymožení daňového nedoplatku u dlužníka, než se obrátil na žalobkyni jako na ručitele. Tuto námitku uplatnila žalobkyně poprvé až v kasační stížnosti, ač jí mohla uvést již v řízení před krajským soudem, a Nejvyšší správní soud se jí proto nemůže zabývat (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Kasační stížnost je důvodná. Nejvyšší správní soud při posuzování důvodnosti kasační stížnosti vyšel z následujících úvah. Řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je ovládáno zásadou koncentrační a je na žalobci, aby v intencích § 71 odst. 2 s. ř. s. do konce lhůty k podání žaloby v žalobních bodech uvedl veškeré skutkové i právní důvody, pro něž považuje rozhodnutí žalovaného za nezákonné. Soud ve správním soudnictví je ve své přezkumné činnosti vázán jednak rozsahem napadení a též důvody, jež žalobce v žalobě vymezil (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a pro něž považuje rozhodnutí za nezákonné. Nad rámec žalobních bodů přezkoumává soud otázku nicotnosti (§ 76 odst. 2 s. ř. s.), konstantní judikatura pak též dovodila, že z úřední povinnosti soud posuzuje i přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, popřípadě některé další těžké vady řízení před správním orgánem, které jsou takového charakteru, že jejich existence brání možnosti přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska námitek v žalobě uplatněných (blíže viz též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, publikované pod č. 1546/2008 Sb. NSS). Z úřední povinnosti však musí soud též posuzovat otázku absolutní neplatnosti právních úkonů, k nimž se váže rozhodnutí správního orgánu, jež je žalobou přezkoumáváno. K problematice absolutně neplatných právních úkonů se vyjádřil Ústavní soud a v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 91/98 k tomu uvedl: „….Absolutně neplatné právní úkony se považují za existující, ale neplatné, takže pro vady, se kterými zákon takovou neplatnost spojuje, z nich pro účastníky ani pro třetí osoby nevznikají právní následky. Pro absolutní neplatnost je dále charakteristické, že nastává přímo ze zákona (ex lege), aniž by se musel jejích následků nejprve dovolávat některý z účastníků, soud, ev. jiný orgán, přihlíží k takové neplatnosti z úřední povinnosti (ex offo), co do doby působí absolutní neplatnost od počátku (ex tunc), tj. úkon je neplatný od okamžiku svého vzniku…..“ Absolutní neplatnost právního úkonu se tak odlišuje svými účinky od relativní neplatnosti právních úkonů (§ 40a občanského zákoníku), které se považují za platné, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Setrvalá judikatura Ústavního soudu ohledně povinnosti soudů přihlížet k absolutní neplatnosti z úřední povinnosti je potvrzena rovněž řadou jeho nálezů z poslední doby, např. v nálezu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1464/2007 (http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud vyslovil, že „[t]éž v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlí