2 Afs 49/2009 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 49/2009- 71 - text 2 Afs 49/2009 - 75 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti žalovanému: Celní ředitelství Hradec Králové, se sídlem Bohuslava Martinů 1672/8a, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 4. 2008, č. j. 4050-2/08-060100-21, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2008, č. j. 30 Ca 69/2008 - 27, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2008, č. j. 30 Ca 69/2008 - 27, s e z r u š u j e . II. Žaloba ze dne 12. 5. 2008 s e o d m í t á . III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o žalobě. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně (dále také „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadla shora uvedený rozsudek, kterým byla zamítnuta její žaloba proti výše specifikovanému rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti výzvě k součinnosti třetích osob Celního úřadu Pardubice ze dne 18. 2. 2008, č. j. 2045/08-066300-021. Tou byl stěžovatel vyzván k prověření daňových subjektů uvedených v příloze. Prvostupňový orgán žádal o zaslání seznamu plátců (zaměstnavatelů) pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za osoby uvedené v příloze. Sdělení mělo být zasláno ve lhůtě deseti dnů od doručení výzvy na adresu uvedeného správce daně. Proti výzvě – v souladu s poučením, které obsahovala – podala stěžovatelka odvolání. To bylo žalovaným zamítnuto s poukazem na § 34 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“). Podle tohoto ustanovení jsou totiž orgány sociálního zabezpečení povinny poskytnout správcům daně na jejich vyžádání seznam plátců pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a údaje o výši příjmů a výdajů jednotlivých osob, které tyto osoby uvedly v přehledu podle zvláštního zákona. Krajský soud v Hradci Králové následně žalobu brojící proti rozhodnutí žalovaného zamítl, neboť dospěl ke zjištění, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a stěžovatelka jeho vydáním nebyla zkrácena na svých právech. Ustanovení § 34 odst. 6 daňového řádu shledal krajský soud jako zvláštní ve vztahu k obecnému ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), namítá tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem. Podle stěžovatelky nebylo správně vyloženo ustanovení § 34 odst. 6 daňového řádu. Z něho plyne, že je třeba správci daně poskytnout seznam plátců pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Ze znění § 34 odst. 6 uvedeného zákona ovšem již neplyne povinnost sdělovat zaměstnavatele uvedených osob, jak požadoval celní úřad. Dané ustanovení zakládá povinnost orgánů sociálního zabezpečení sdělit, zda se konkrétní osoba v seznamu plátců vyskytuje, a tedy zda je osobou samostatně výdělečně činnou. Nevyskytuje-li se osoba v seznamu plátců, znamená to, že pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za uvedenou osobu platí zaměstnavatel a plátcem je tedy buď organizace nebo malá organizace. Ustanovení § 34 odst. 6 daňového řádu tedy zakládá povinnost orgánů sociálního zabezpečení poskytovat toliko seznam plátců pojistného – tj. obecný výčet subjektů, které jsou přihlášeny k pojištění, nikoliv však seznamy a údaje vztahující se k zaměstnancům jednotlivých osob. Výklad Krajského soudu v Hradci Králové je dle stěžovatelky v rozporu s praxí řady jiných orgánů, které vystupují v pozici správce daně. Tento názor opírá o některá rozhodnutí (stěžovatelka je zasílá v příloze ke kasační stížnosti), v nichž finanční orgány dospívají k závěrům odlišným od těch, které byly podány v nyní posuzovaném případě orgány celní správy a krajským soudem. Stěžovatelka dále uvádí, že z rozhodnutí krajského soudu zároveň vyplývá, že na otázku součinnosti třetích osob se správcem daně je nutné nazírat v kontextu celého ustanovení § 34 daňového řádu. Krajský soud přitom odkazuje na § 34 odst. 1 písm. d) a odst. 4 daňového řádu. Stěžovatelka je však toho názoru, že ustanovení § 34 odst. 1 je konkretizováno v § 34 odst. 6, 8 daňového řádu, kde tento zákon taxativně vypočítává, jaké konkrétní údaje mohou orgány sociálního zabezpečení poskytnout správcům daně. Kdyby bylo možné tyto údaje dovodit již z § 34 odst. 1, pak by § 34 odst. 6, 8 ztrácel smysl. Tento závěr lze podepřít i rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2005, č. j. 2 Afs 65/2004 - 47, ve kterém se konstatuje, že povinnost mlčenlivosti zdravotních pojišťoven není prolomena ustanovením § 34 odst. 1, 4 daňového řádu, ale pouze § 34 odst. 7, 8 téhož zákona. Daný závěr lze dle stěžovatelky využít i ve smyslu vztahu § 34 odst. 1, 4 k ustanovení § 34 odst. 6, 8 daňového řádu. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvádí, že se ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Hradci Králové. Dále zdůrazňuje veřejný zájem na součinnosti všech orgánů státní správy tak, aby veškeré daně a jiné obdobné povinné platby byly řádně uhrazeny. Proto žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla pro nedůvodnost zamítnuta. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatelku jedná pověřená zaměstnankyně s potřebným vzděláním. Důvodnost kasační stížnosti pak posoudil zdejší soud v mezích jejího rozsahu a v nich uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). V druhé řadě se zdejší soud zabýval ex offo (§ 109 odst. 3 s. ř. s.), zda nebyly naplněny důvody kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je mj. třeba zkoumat, zda v řízení před krajským soudem nechyběly podmínky řízení. V nyní posuzované věci se v této souvislosti nabízí otázka, zda stěžovatelce – orgánu státní správy – vůbec může svědčit ve správním soudnictví aktivní legitimace [§ 2, § 4 odst. 1 písm. a) a § 65 s. ř. s.]. K aktivní legitimaci státu se vyjádřil zdejší soud v rozsudku ze dne 11. 11. 2004, č. j. 2 As 36/2004 - 46, publikovaném pod č. 477/2005 Sb. NSS, kde konstatoval, že „stát je aktivně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu za splnění podmínek stanovených v § 65 odst. 1 s. ř. s., pokud v posuzovaném veřejnoprávním vztahu nevystupoval ve vrchnostenském postavení.“ V citovaném rozsudku vycházel Nejvyšší správní soud jednak z dikce § 2 s. ř. s., jednak z dvojího postavení státu podle typu právních vztahů, v nichž vystupuje (viz sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu č. 9/99 ze dne 9. 11. 1999, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 16, str. 372 a násl.). V kontextu tohoto právního názoru, jehož ratio decidendi spočívá v konstatování, že ministerstvo v postavení orgánu veřejné moci nedisponuje právní subjektivitou, platí, že stát (prostřednictvím svých orgánů) vystupuje buď ve vrchnostenském postavení, anebo v postavení zcela srovnatelném s ostatními účastníky právních vztahů. Kritériem pro rozlišování tohoto postavení je pak povaha konkrétního právního vztahu. Nelze tedy apriorně konstatovat, že orgán státní správy nemůže být za žádných okolností žalobcem v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. Je však třeba, aby splnil podmínky vyplývající z tohoto ustanovení ve spojení s ustanovením § 2 s. ř. s. Je tedy nutné, aby žalobce tvrdil, že byl na svých (veřejných subjektivních) právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (pro takový úkon s. ř. s. utváří legislativního zkratku „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li s. ř. s. nebo zvláštní zákon jinak. Ustanovení § 70 písm. a) s. ř. s. pak dále říká, že ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. S ohledem na vymezení v § 2 s. ř. s. a použitou legislativní zkratku v § 65 odst. 1 s. ř. s. lze dovodit, že za rozhodnutí ve smyslu posledně citovaného ustanovení lze považovat jen takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují