4 Ads 161/2008 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 161/2008- 101 - text 4 Ads 161/2008 - 112 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: PhDr. H. P., zast. Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2008, č. j. 4 Ca 11/2006 - 31, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2008, č. j. 4 Ca 11/2006 - 31, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 6. 2006, č. j. 2006/19265-442, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně podané proti rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci (dále „úřad práce“) ze dne 26. 1. 2006, č. j. OLA-1439/2006-CO, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Uvedeným prvoinstančním rozhodnutím byla žalobkyně vyřazena ode dne 18. 1. 2006 z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu maření součinnosti s úřadem práce podle ustanovení § 30 odst. 2 písm. e) a odst. 3 a § 31 písm. d) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, neboť se nedostavila ve stanoveném termínu na úřad práce, a to bez vážných důvodů ve smyslu § 5 písm. c) tohoto zákona. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včas žalobu. Namítala v ní nepřezkoumatelnost odůvodnění pro nedostat důvodů a pro porušení čl. 4 odst. 4 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále „Listina základních práv a svobod“). Tvrdila, že platí, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a interpretace zákonné normy nesmí být natolik restriktivní, aby se dostala do rozporu se zásadou ústavnosti. Za protiústavní žalobkyně považovala skutečnost, že se žalovaný nevyrovnal s jejím tvrzením uvedeným v odvolání ohledně retroaktivity prvoinstančního rozhodnutí. Na nepřípustnost retroaktivity účinků rozhodnutí úřadu práce odkazovala v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2004, č. j. 7 A 83/2002 – 79, a dodala, že ustanovení § 30 odst. 4 zákona o zaměstnanosti je s ohledem na toto rozhodnutí protiústavní. Požádala proto soud, aby podal u Ústavního soudu návrh na jeho zrušení. Žalobkyně dále namítala, že žalovaný nedodržel lhůtu pro vydání odvolacího rozhodnutí stanovenou § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť žalovanému nesvědčily důvody uvedené v § 71 odst. 3 písm. a) a b) tohoto zákona; lhůta činila 30 dnů a uplynula dne 18. 4. 2006. Z tohoto důvodu podala žalobkyně dne 26. 5. 2006 žalobu proti nečinnosti žalovaného. Dne 12. 6. 2006 obdržela rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 6. 2006. Ohledně tohoto postupu žalobkyně poukazovala na „dvojí metr“, jímž žalovaný hodnotil na jedné straně jednodenní zpoždění žalobkyně, za nějž byla vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání, a na straně druhé jeho vlastní zmeškání lhůty pro vydání rozhodnutí, které hodnotil jako právně bezvýznamné a nevyvodil z něj žádné důsledky. Postupem žalovaného rovněž došlo k porušení § 36 odst. 3 správního řádu, neboť žalobkyni nebylo umožněno vyjádřit se před vydáním odvolacího rozhodnutí k jeho podkladům. Žalobkyně neakceptovala názor žalovaného, který tento postup odůvodnil odkazem na ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, neboť v daném případě žalovaný postupoval podle § 90 odst. 5, který explicitně vylučuje ustanovení odst. 1 - 4. V souvislosti s tvrzením žalovaného, že mu „není dána možnost, aby v rámci správního uvážení posoudil, zda uchazeče o zaměstnání z evidence…vyřadí, či nikoli“ žalobkyně uvedla, že podle tohoto přístupu by tedy výsledkem řízení bylo nutně vydání rozhodnutí o vyřazení. Bylo by pak otázkou, co je předmětem správního uvážení a co je obsahem dokazování, je-li výsledek vždy předem dán. Právo žalobkyně vyjádřené v § 36 správního řádu by bylo na základě tohoto přístupu pouhým formalismem. Zásadní procesní vada, kterou žalobkyně shledala v řízení o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, spočívala v nenaplnění obou obligatorních podmínek, které jsou předpokladem pro vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání. Těmito podmínkami jsou maření součinnosti ve smyslu § 31 zákona o zaměstnanosti a absence vážných důvodů podle § 5 odst. c) uvedeného zákona. Vytýkané řízení nemělo být vůbec zahájeno, jelikož nedošlo ke splnění druhé podmínky, totiž absenci vážných důvodů. Za jeden z vážných důvodů, který vedl k záměně data, žalobkyně považovala svůj psychický stav, v jehož důsledku měla sníženou koncentraci. Tento vážný důvod měl být podřazen pod § 5 písm. c) bod 6 zákona o zaměstnanosti. V dané souvislosti žalobkyně konstatovala, že pakliže žalovanému nepostačovalo pouhé tvrzení žalobkyně o její psychické situaci, měl si ve smyslu § 50 odst. 2 správního řádu opatřit lékařský posudek. Druhý vážný důvod spatřovala ve zdravotním stavu svého devítiměsíčního dítěte, o nějž pečovala jako samoživitelka, a které v dané době trpělo salmonelózou. Tento vážný důvod měl být podřazen pod § 5 písm. c) bod 1 zákona. V rozporu s provedenými důkazy pak žalovaný učinil závěr, že k argumentům žalobkyně nebylo možné přihlédnout vzhledem k ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu. Tento závěr učinil žalovaný v rozporu se skutečností, neboť žalobkyně uvedla veškeré argumenty již v prvostupňovému řízení dne 20. 1. 2006 a nikoliv až v řízení odvolacím. Žalobkyně namítala, že v zákoně o zaměstnanosti není uvedena povinnost uchazeče o zaměstnání předem se omluvit v situaci, kdy se uchazeč nemůže dostavit na úřad práce ve sjednaný termín. V této souvislosti upozornila rovněž na nepřiměřeně krátkou pětidenní lhůtu k vyjádření stanovenou jí správním orgánem, o které byla navíc mylně pracovnicí úřadu práce informována, že je to lhůta daná zákonem. Konečně žalobkyně nesouhlasila se závěrem žalovaného, že doložka „vypraveno dne“ se vyznačuje na vyhotovení rozhodnutí, které se zakládá do spisu, neboť tento závěr je v rozporu s ustanovením § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu, z něhož vyplývá, že se vyznačuje na poštovní zásilce. Z těchto důvodů navrhla žalobkyně, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2008, č. j. 4 Ca 11/2006 – 31, žalobu zamítl s tím, že v postupu správních orgánů obou stupňů neshledal pochybení. V odůvodnění soud konstatoval, že žalobkyně sama uvedla, že se v termínu na pracovní úřad nedostavila, neboť si zaměnila datum schůzky, a namísto 18. 1. 2006 si poznamenala datum 20. 1. 2006. Svým vyjádřením pak pouze poukázala na svoji osobní, finanční a zdravotní situaci (salmonelu dítěte, svůj psychický stav), kterou však nijak nedoložila a neuvedla ani jiné vážné důvody podle § 5 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Za této situace postupoval správní orgán v souladu se zákonem, jestliže dospěl k závěru, že se žalobkyně nedostavila na úřad práce bez vážného důvodu ve smyslu § 5 písm. c) uvedeného zákona a dopustila se tak maření součinnosti podle § 31 písm. d) zákona. Rovněž v odvolacím řízení nebyly žalobkyní doloženy žádné skutečnosti, které by bylo možné hodnotit jako vážné důvody ve smyslu uvedeného ustanovení. Žalobkyní namítané nepřezkoumatelnosti odůvodnění žalovaného a současně porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základní práv a svobod soud nepřisvědčil. Konstatoval, že rozhodnutí bylo řádně odůvodněno, byly uvedeny důvody výroku, podklady, z nichž bylo vycházeno, úvahy kterými se žalovaný řídil při jejich hodnocení, i to jakým způsobem se vyrovnal s námitkami žalobkyně. Soud se ztotožnil s názorem žalovaného, který se k namítanému porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nevyjádřil, neboť žalobkyně neuvedla, v čem spatřuje porušení tohoto ustanovení. Soud rovněž neshledal § 30 odst. 4 zákona o zaměstnanosti rozporný s Ústavou České republiky, a nepodal proto návrh Ústavnímu soudu na jeho zrušení. Namítaná protiústavnost rozhodnutí, které podle žalobkyně působilo nepřípustně retroaktivně, nebyla soudem akceptována, neboť správní orgán postupoval v souladu s požadavky uvedenými v § 30 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. Namítané procesní vady pak neměly vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, protože skutečnost, že rozhodnutí bylo vydáno po uplynutí stanovené lhůty, nemělo vliv na věcnou správnost tohoto rozhodnutí. Jelikož žalovaný vycházel ze stejných skutečností jako orgán prvostupňový, nebylo nutné postupovat podle § 36 odst. 3 správního řádu, a dát žalobkyni možnost vyjádření se k podkladům rozhodnutí. Žalovaný si rovněž nebyl povinen opatřit posudek o zdravotním stavu žalobkyně, či jejího dítěte, neboť ustanovení § 5 písm. c) bod 6 zákona o zaměstnanosti ukládá tuto povinnost uchazeči o zaměstnání, nikoli správnímu orgánu. V souvislosti s dalšími procesními postupy,