6 Ads 70/2008 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 70/2008- 82 - text 6 Ads 70/2008 - 87 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: J. E., zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 4. 2006, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2008, č. j. 16 Cad 142/2006 - 37, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2008, č. j. 16 Cad 142/2006 - 37, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) napadá kasační stížností výše označený rozsudek Krajského soudu v Plzni, jímž bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 19. 4. 2006, č. X1, kterým stěžovatelka přiznala žalobkyni od 14. 7. 2001 podle ustanovení § 49 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), vdovský důchod ve výši 5339 Kč a starobní důchod ve výši 958 Kč měsíčně. Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že rozsudek krajského soudu je zčásti nesrozumitelný a spočívá rovněž na nesprávném právním posouzení věci samé. Nesrozumitelnost rozsudku stěžovatelka spatřuje v tom, že krajský soud napadené rozhodnutí stěžovatelky ve výroku I. zrušil a vrátil jí věc k dalšímu řízení, v odůvodnění však formuluje závazný právní názor, že stěžovatelka nebude v dalším řízení pokračovat, neboť v právní moci zůstává rozhodnutí o vdovském důchodu ze dne 24. 8. 2001. Nesrozumitelnost rozhodnutí podle stěžovatelky spočívá rovněž v tom, že se krajský soud podle jejího názoru nezabýval žalobou ze dne 10. 5. 2006, ale žádostí žalobkyně ze dne 22. 12. 2004 o přepočet důchodu, navíc soudem kvalifikovanou nikoliv jako žádost o přepočet důchodu, ale jako žádost o obnovu řízení. Pokud jde o právní posouzení věci, stěžovatelka namítá, že žalobkyně se žalobou ze dne 10. 5. 2006 domáhala zrušení výše označeného rozhodnutí stěžovatelky, jímž byl realizován rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2006, sp. zn. 16 Cad 259/2005. Žalobkyně tvrdila, že tento rozsudek nebyl napadeným rozhodnutím stěžovatelky řádně realizován. Krajský soud ovšem vyvodil, že po vydání pravomocného rozhodnutí o vdovském důchodu ze dne 24. 8. 2001 neměla být opakovaně vydávána další rozhodnutí (č. II z 11. 10. 2005 a rozhodnutí, o něž jde v projednávané věci), neboť zde podle soudu byla překážka rei iudicatae. Stěžovatelka proto neměla podle krajského soudu znovu o nároku na dávku vdovského důchodu a její výši rozhodovat. Krajský soud podle stěžovatelky své vývody opřel o ustanovení § 62 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů; stěžovatelka podle napadeného rozsudku měla svými dalšími rozhodnutími ve věci toto ustanovení porušit. K tomu stěžovatelka namítá, že v první řadě se citované ustanovení mohlo z hlediska časových účinků normy uplatnit hypoteticky pouze ve vztahu k rozhodnutí č. II z 11. 10. 2005, nikoliv k rozhodnutí, jež je předmětem tohoto řízení, neboť to již bylo vydáno za účinnosti nového správního řádu, tedy zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Zejména však stěžovatelka namítá, že krajský soud při úvaze o rozhodnutí o vdovském důchodu z 24. 8. 2001 jakožto domnělé překážce věci rozhodnuté nebere v potaz právní normu speciální ve vztahu ke správnímu řádu, a to zákon o důchodovém pojištění. Ten totiž ve svém ustanovení § 56 zásadu rei iudicatae prolamuje a upravuje zvláštním způsobem postup řízení, jehož předmětem je posouzení požadavků uplatněných po právní moci původního rozhodnutí s cílem dosáhnout jeho změny. Stěžovatelka proto prezentovaný názor krajského soudu považuje za nesprávné právní posouzení věci, pro něž je na místě rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že podle jejího názoru spornou otázkou není rozdílný náhled na výklad zásady res iudicata, ale předmětem sporu je otázka, zda stěžovatelka řádně realizovala rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2006, č. j. 16 Cad 259/2005 - 35. V této otázce žalobkyně přisvědčuje názoru krajského soudu, že tomu tak nebylo. Pokud jde o namítanou nesrozumitelnost rozsudku, žalobkyně zdůrazňuje, že krajský soud uložil stěžovatelce, aby nepokračovala v řízení, jímž se snažila docílit snížení vdovského důchodu žalobkyně. Krajský soud však podle žalobkyně nijak stěžovatelce nebrání, aby jí přiznala příplatek k vdovskému důchodu, jak o to žalobkyně opakovaně žádala. Nejvyšší správní soud ze správního a soudního spisu seznal tyto podstatné skutečnosti: Stěžovatelka vydala dne 11. 10. 2005 pod číslem X1 rozhodnutí č. II, jímž žalobkyni přiznala od 14. 7. 2001 vdovský důchod podle ustanovení § 49 zákona o důchodovém pojištění v částce 5213 Kč měsíčně. Dále v rozhodnutí konstatovala, že žalobkyni náleží od tohoto data starobní důchod ve výši 958 Kč měsíčně. Dále stěžovatelka v rozhodnutí konstatovala valorizace obou důchodů od data přiznání až k datu vydání rozhodnutí a konstatovala, že od ledna 2005 žalobkyni náleží rovněž příplatek podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Rozhodnutí stěžovatelka opatřila poněkud minimalistickým odůvodněním, v němž se pouze omezila na konstatování existence procentní výměry důchodu zemřelého manžela a procentní výměry vdovského důchodu. Žalobkyně napadla toto rozhodnutí žalobou ze dne 3. 11. 2005. V žalobě namítla, že z rozhodnutí není zřejmé, proč stěžovatelka rozhodla uvedeným způsobem. Žalobkyně poukázala na to, že rozhodnutí stěžovatelky je výsledkem snahy žalobkyně o úpravu důchodu jejího zemřelého manžela, od něhož se odvozuje její vdovský důchod, ve smyslu § 25 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Stěžovatelka spolu s rozhodnutím č. II žalobkyni sice zaslala průvodní dopis, v němž oznámila, že provedla úpravu starobního důchodu pana F. E., nicméně žalobkyně namítala, že úpravu důchodu nemohla učinit stěžovatelka dopisem, že se tak mělo stát rozhodnutím. Pokud rozhodnutí č. II vychází z takové „úpravy“ důchodu dopisem, nelze je brát vůbec v úvahu. Podle žalobkyně zůstává v platnosti předchozí rozhodnutí o vdovském důchodu. Nadto podle žalobkyně byla stěžovatelčina právní úvaha obsažená v průvodním dopise týkající se výkladu § 25 zákona o soudní rehabilitaci nesprávná, neboť odpírá zohlednit ve výpočtu příplatku k důchodu tzv. deniny. Žalobkyně rovněž přiložila rozsáhlou korespondenci se stěžovatelkou týkající se jak výpočtu starobního důchodu manžela žalobkyně, tak i řízení o přiznání dávky podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Stěžovatelka ve svém vyjádření k žalobě sama navrhla zrušení svého rozhodnutí č. II pro nepřezkoumatelnost s tím, že obsah průvodního dopisu měl tvořit správně odůvodnění rozhodnutí, nicméně se neztotožnila s hmotněprávními námitkami žalobkyně co do aplikace § 25 zákona o soudní rehabilitaci. Ze správního spisu stěžovatelky vyplývá, že dne 11. 10. 2005 rozhodnutím č. 1 stěžovatelka rozhodla pod č. X1 o poskytnutí příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Krajský soud v Plzni napadené rozhodnutí č. II zrušil rozsudkem ze dne 26. 1. 2006 č. j. 16 Cad 259/2005 - 35 pro nepřezkoumatelnost podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Jeho základní úvahou přitom bylo, že ze zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ze zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, a z nařízení vlády č. 622/2004 Sb. plyne, že na základě žádosti žalobkyně o poskytnutí příplatku k důchodu podle nařízení č. 622/2004 Sb. bylo zahájeno řízení podle § 81 zákona o organizaci provádění sociálního zabezpečení ve věci tohoto příplatku. Podle názoru soudu mělo být napadeným rozhodnutím č. II rozhodnuto o této žádosti, tedy o přiznání či nepřiznání příplatku podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Stěžovatelka podle názoru krajského soudu nesprávně rozhodovala znovu o vdovském důchodu podle § 49 zákona o důchodovém pojištění, tudíž rozhodla o něčem, o co nebylo žádáno. Stěžovatelka proti tomuto rozsudku nepodala kasační stížnost. Stěžovatelka poté vydala dne 19. 4. 2006 nové rozhodnutí o vdovském důchodu podle ustanovení § 49 zákona o důchodovém pojištění, do jehož odůvodnění nově pojala podrobné vylíčení výpočtu originálního starobního důchodu zemřelého F. E., od něhož se vdovský důchod žalobkyně odvozuje. Toto rozhodnutí žalobkyně opět napadla žalobou, v níž namítla s odvoláním na předchozí zrušující rozsudek Krajského soudu v Plzni, že stěžovatelka opět rozhodla o něčem, čeho se žalobkyně nedomáhala (o vdovském důchodu namísto příplatku podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb.). Dále žalobkyně namítla, že stěžovatelka v rozhodnutí ze dne 16. 1. 2001, č. X2, vyměřila zemřelému manželovi starobní důchod ve výši 10 371 Kč, v napadeném rozhodnutí však kons