7 Afs 56/2008 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 56/2008- 247 - text  č. j. 7 Afs 56/2008 – 247 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. G., zastoupený JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti žalovanému: Celní ředitelství Ústí nad Labem, se sídlem El. Krásnohorské 2378/24, Ústí nad Labem, v řízení o kasačních stížnostech žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2008, č. j. 15 Ca 112/2007 – 193 t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2008, č. j. 15 Ca 112/2007  193, s e z r u š u j e ve výroku I. ve vztahu k rozhodnutí Celního ředitelství Ústí nad Labem ze dne 28. 3. 2007, č. j. 2075/07-2001-21-1, č. j. 2075/07-2001-21-2, č. j. 2075/07-2001-21-3, č. j. 2075/07-2001-21-4, č. j. 2075/072001-21-5, č. j. 2075/07-2001-216, č. j. 2075/07-2001-21-7, č. j. 2075/072001-21-8, č. j. 2075/07-2001-21-9 a č. j. 2075/07-2001- 21-10 a ve výroku III. a věc s e v tomto rozsahu v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Kasační stížnost žalobce s e z a m í t á . III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žalobce. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 3. 2008, č. j. 15 Ca 112/2007  193 ve výroku I. zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2007, č. j. 2075/07-2001-21-1, č. j. 2075/07-2001-21-2, č. j. 2075/07-2001-21-3, č. j. 2075/07-2001-21-4, č. j. 2075/072001215, č. j. 2075/07-2001-21-6, č. j. 2075/07-2001-21-7, č. j. 2075/072001218, č. j. 2075/07-2001-21-9 a č. j. 2075/07-2001-21-10 a současně i dodatečné platební výměry Celního úřadu Ústí nad Labem (dále jen „celní úřad“) ze dne 22. 9. 2006, č. 232 až 241/2006, jimiž bylo žalobci doměřeno clo a daň z přidané hodnoty za dovoz osobních vozidel specifikovaných v těchto rozhodnutích a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dále ve výroku II. tohoto rozsudku krajský soud zamítl žalobu podanou žalobcem, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 3. 2007, č. j. 11781/072001-21, č. j. 1178-2/07-2001-21, č. j. 1178-3/07-2001-21, č. j. 11784/07200121, č. j. 1178-5/07-2001-21, č. j. 1178-6/07-2001-21, č. j. 11787/07200121, č. j. 1178-8/07-2001-21, č. j. 1178-9/07-2001-21, č. j. 117810/07200121, č. j. 1178-11/07-2001-21, č. j. 1178-12/07-2001-21, č. j. 117815/072001-21, č. j. 1178-19/07-2001-21, č. j. 1178-20/07-2001-21, č. j. 117821/072001-21, č. j. 1178-22/07-2001-21, č. j. 1178-23/07-2001-21, č. j. 117824/072001-21, č. j. 1178-25/07-2001-21, č. j. 1178-36/07-2001-21, č. j. 117837/072001-21, č. j. 1178-38/07-2001-21, č. j. 1178-39/07-2001-21, č. j. 117840/072001-21 a ze dne 28. 3. 2007, č. j. 2075/07-2001-21-11 a č. j. 2075/0720012112, jimiž byla zamítnuta jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům celního úřadu ze dne 26. 6. 2006, č. 117/2006, č. 121 až 131/2006, č. 139/2006, č. 143 až 149/2006, č. 160 až 164/2006, a ze dne 22. 9. 2006, č. 242 a 243/2006 na clo a daň z přidané hodnoty za dovoz osobních vozidel specifikovaných v těchto rozhodnutích. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že žalobce dovezl v období od července 2003 do dubna 2004 ze Spolkové republiky Německo osobní automobily, které celním orgánům deklaroval jako osobní automobily evropských továrních značek (Ford, Mazda, Seat, Citroën, Fiat, Toyota, Opel, Renault, Peugeot a Volkswagen) a v jednom případě jako osobní automobil tovární značky Škoda. K tomu, aby bylo zboží dovážené do České republiky bez cla, je třeba, aby mělo preferenční původ státu z Evropského společenství (dále jen „Společenství“), popř. České republiky, a to výlučně podle podmínek stanovených Evropskou dohodou zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Společenstvím a jeho členskými státy na straně druhé (dále jen „Dohoda o přidružení“), která byla publikovaná pod č. 7/1995 Sb. Preferenčním původem zboží se tedy rozumí původ v určité zemi, s nímž je spojeno nějaké zvýhodnění. Není rozhodné, zda je předmětem dovozu zboží, u něhož je velká pravděpodobnost, že bylo vyrobeno v zemích Společenství či dokonce v České republice, jak tomu je u vozů zn. Škoda, nebo zboží, které mohlo být vyrobeno kdekoliv na světě, jelikož nelze přiznávat zvýhodnění pouze na základě intuitivně určeného nebo očividného původu zboží. Nárok na poskytnutí celních preferenčních výhod plynoucích z Dohody o přidružení je možné přiznat jen při předložení některého z důkazů původu zboží striktně stanovených v Protokole č. 4 k této Dohodě, jehož pravost a správnost byla potvrzena při následné verifikaci celními orgány vývozní země. Jedním z důkazů původu zboží je prohlášení na faktuře vystavené vývozcem. Právě vývozce je povinen při následné verifikaci prokázat, a to výhradně stanoveným způsobem, kontrolním celním orgánům vyvážející země správnost tohoto prohlášení. Za důkaz původu zboží je možno považovat vedle průvodního osvědčení EUR.1 a prohlášení na faktuře i podpůrné dokumenty ve smyslu čl. 27 Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení. Nicméně tyto podpůrné dokumenty, jakož i další žalobcem navrhované důkazy (prohlášení dodavatelů jednotlivých továrních značek vozidel o jejich původu, znalecké zkoumání původu dovážených vozidel, rozbor VIN jednotlivých vozidel, provedení výslechů jednotlivých vývozců či původních vlastníků vozidel), měl možnost uplatnit pouze vývozce v rámci verifikačního řízení. Vymezení důkazu původu, osoby příslušné k jeho vystavení a celních orgánů příslušných k jeho ověření v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení je upraveno taxativně a je zcela svěřeno do kompetence vývozce a celních orgánů vývozní země. Tudíž žalobce jako dovozce ani celní orgány dovozní země nejsou oprávněni do těchto kompetencí vstoupit. Protože návrh žalobce na prokázání původu dovážených vozidel náhradním způsobem nebo jiným způsobem, tj. mimo verifikační řízení prováděné celními orgány vyvážející země, nemá oporu v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení, krajský soud neshledal, že by žalovaný pochybil, pokud toto dokazování odmítl provést právě s poukazem na Dohodu o přidružení a její Protokolu č. 4. Z téhož důvodu krajský soud neprovedl ve smyslu ust. § 52 odst. 1 s. ř. s. důkaz znaleckými posudky, jak navrhoval žalobce. Podle názoru krajského soudu zůstala podstatnou pouze otázka, zda následná verifikace provedená německými celními orgány byla učiněna náležitým způsobem, aby na základě jejích výsledků mohly české celní orgány legitimně konstatovat, že nebyly odstraněny jejich pochybnosti o pravosti předmětných dokladů (kupních smluv či faktur), popř. pochybnosti o pravosti prohlášení na nich uvedených, a tudíž že nebyl prokázán preferenční původ dovážených vozidel. V daném případě německé celní orgány v rámci verifikačních řízení ve všech sedmatřiceti případech oslovily jednotlivé vývozce podle údajů uvedených v kupních smlouvách či ve fakturách předložených žalobcem celním orgánům, a proto krajský soud vyhodnotil námitku žalobce, že nebyli osloveni všichni jednotliví konkrétní vývozci, jako nedůvodnou. Rovněž neshledal, že by preferenční zacházení nebylo dováženým vozidlům přiznáno z důvodu, že se německým celním orgánům nepodařilo určité vývozce v místě bydliště zastihnout. Žádná taková skutečnost ze správních spisů nevyplývá. Pokud jde o dodatečné platební výměry č. 232 až 241/2006, ty byly vydány na základě sdělení německých celních orgánů, že vývozce nebyl schopen předložit podpůrné doklady týkající se původu vozidel, a proto je nelze pokládat za původní ve Společenství. S tímto závěrem celního úřadu, který akceptoval i žalovaný, však krajský soud vyslovil nesouhlas. Skutečnost, že v těchto případech vývozce v rámci verifikačních řízení nezpochybnil vyhotovení a podepsání kupních smluv či faktur včetně prohlášení o původu zboží, pouze nebyl schopen předložit podpůrné podklady týkající se původu zboží, nemohla podle krajského soudu vést sama o sobě k závěru, že dovážené zboží nelze pokládat za zboží původní. K tomu, aby mohl být učiněn závěr o nepůvodnosti tohoto zboží, je třeba, aby celní orgány měly konkrétní pochybnosti o pravosti kupních smluv či faktur, popř. prohlášení na nich uvedených, přičemž tyto pochybnosti musí v dostatečné míře podchytit ve správních spisech a blíže rozvést v rozhodnutích. Celní orgány tak neučinily, což krajský soud posoudil jako vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 2 Afs 34/2007 – 69, neboť závěr v něm vyslovený lze vztáhnout i na případy, kdy verifikační řízení přineslo nejednoznačné výsledky původu zboží. Jiná situace nastala u dodatečných platebních výměrů č. 117/2006, č. 121 až 131/2006, č. 139/2006, č. 143 až 149/2006, č. 160 až 164/2006, č. 242 a 243/2006, které celní úřad vydal na základě sdělení německých cel