4 Ads 18/2010 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 18/2010- 46 - text 4 Ads 18/2010 - 56 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: V. D., zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009, č. j. 2 Cad 83/2009 – 21, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 23. 4. 2009, č. X, žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení zamítla žádost žalobkyně o úpravu důchodu (vdovského) pro nesplnění podmínek ustanovení § 25 odst. 8 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, s odůvodněním, že rozhodnutím ze dne 13. 6. 1996 byl žalobkyni přiznán od 6. 5. 1996 vdovský důchod podle ustanovení § 49 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění, ve výši 1334 Kč měsíčně; v souběhu se starobním důchodem ve výši 3934 Kč měsíčně náleží tak žalobkyni celkem 5268 Kč. Žalovaná vysvětlila, že vdovský důchod (po zemřelém manželu žalobkyně J. D.) náleží ve výši 50 % procentní výměru důchodu zemřelého ke dni jeho úmrtí. Manžel žalobkyně pobíral ku dni úmrtí X starobní důchod ve výši 6256 Kč měsíčně (procentní výměra činila 5336 Kč a základní výměra 920 Kč), 50 % z částky 5336 Kč činí 2668 Kč, což je výše vdovského důchodu žalobkyně. Vzhledem k tomu, že výše jejího již dříve přiznaného starobního důchodu činila 3934 Kč (byla vyšší než důchod vdovský), vyplácí se podle § 58 zákona o důchodovém pojištění starobní důchod v plné výši a z vdovského důchodu se vyplácí jedna polovina, tj. 1334 Kč. Celkem tak náleží žalobkyni 5268 Kč. Dále žalovaná uvedla, že zemřelému manželu J. D. byl přiznán od 1. 1. 1957 výsluhový důchod podle § 27 zákona o sociálním zabezpečení č. 55/1956 Sb., který byl od 1. 7. 1964 podle nových předpisů považován za důchod invalidní. Od 1. 1. 1971 byl tento důchod podle § 11 zákona č. 101/1964 Sb. přepočten na starobní důchod pravomocným rozhodnutím žalované ze dne 8. 1. 1971. Tento důchod byl pravidelně zvyšován dle veškerých zákonných opatření až do dne úmrtí pojištěnce. Již od března 1991 však důchod i bez rehabilitačního příplatku podle zák. č. 119/1990 Sb. byl omezen na nejvyšší přípustnou výměru důchodu ve výši 3800 Kč. Žalovaná potvrdila, že J. D. byl odsouzen pro trestný čin uvedený v § 2 zák. č. 119/1990 Sb. a vězněn od 6. 3. 1951 do 6. 9. 1951, tj. 184 dnů a příplatek za soudní rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb. by náležel k 1. 7. 1990 (tedy ke dni účinnosti uvedeného zákona). V této době pobíral starobní důchod ve výši 3200 Kč měsíčně (důchod k uvedenému dni činil 3290 Kč, avšak po úpravě na nejvyšší přípustnou výměru náležel ve výši 3200 Kč). Úprava výše důchodu zemřelého by se tak s přihlédnutím k ustanovení § 25 odst. 7 zák. č. 119/1990 Sb., v platném znění, neprojevila na výši skutečně jemu vypláceného důchodu, z něhož se vyměřuje vdovský důchod, ze které by vyplývala možnost úpravy vdovského důchodu žalobkyně podle odst. 8 cit. ustanovení. Účast na soudní rehabilitaci je tudíž zcela bez vlivu na výši jak starobního důchodu zemřelého, tak poté i na výši důchodu vdovského. Žalovaná sdělila, že tímto rozhodnutím provádí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009, č. j. 4 Cad 82/2006 – 30. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas žalobu, v níž uvedla, že je vdovou po J. D., narozeném X, zemřelém X, přičemž po manželově smrti neuzavřela žádné nové manželství. Její manžel za svého života nepobíral příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zák. č. 119/1990 Sb. Potvrdila, že je poživatelkou starobního a vdovského důchodu, přičemž dne 12. 10. 2005 požádala žalovanou o příplatek k důchodu podle § 25 odst. 8 zák. č. 119/1990 Sb., v platném znění. Žalovaná její žádost zamítla rozhodnutím ze dne 12. 12. 2005, č. X s odůvodněním, že manžel žalobkyně „nebyl zproštěn obžaloby podle zák. č. 119/1990 Sb.“, a tak žalobkyni nárok na úpravu vdovského důchodu podle tohoto zákona nevznikl. Označené rozhodnutí žalované bylo posléze zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2006, č. j. 2 Cad 6/2006 – 14, s právním názorem, že pokud byl manžel žalobkyně rehabilitován podle zák. č. 82/1968 Sb., pak to z hlediska § 34 zák. č. 119/1990 Sb., má stejné účinky jako rehabilitace podle zák. č. 119/1990 Sb. Žalovaná poté rozhodnutím ze dne 29. 5. 2006, č. X, žádost žalobkyně o úpravu vdovského důchodu podle § 25 odst. 8 zák. č. 119/1990 Sb. znovu zamítla s odůvodněním, že starobní důchod zemřelého J. D. byl od března 1991 omezen na maximální přípustnou výši 3800 Kč měsíčně. Výše procentní výměry vdovského důchodu k datu jeho úmrtí dne X tak byla stanovena ve správné výši, přičemž účast na soudní rehabilitaci zůstává zcela bez vlivu na výši vdovského důchodu žalobkyně. Toto rozhodnutí žalované bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009, č. j. 4 Cad 82/2006 – 30 s tím, že jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění. Žalovaná poté vydala rozhodnutí ze dne 23. 4. 2009, č. X, jímž žádost žalobkyně o úpravu vdovského důchodu podle § 25 odst. 8 zákona o soudní rehabilitaci znovu zamítla. Žalobkyně ani s tímto rozhodnutím nesouhlasí a namítá především jeho nepřezkoumatelnost. Tu spatřuje v tom, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvádí, že důchod pana D. by činil ke dni 1. 7. 1990 částku 3290 Kč měsíčně, avšak po úpravě na nejvyšší výměru náležel ve výši 3200 Kč. Není však uvedeno, podle jakého zákonného ustanovení byla částka důchodu omezena právě na 3200 Kč měsíčně. Za ještě závažnější námitku označila žalobkyně, že sice její zemřelý manžel o příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudní rehabilitaci do své smrti nepožádal, což však nic nemění na jejím právu, aby jako pozůstalá vdova o příplatek požádala ve smyslu ustanovení § 25 odst. 8 cit. zákona a aby jí byl vyplacen ve výši 60 % z částek stanovených v odst. 7 téhož ustanovení. Stejné právo by žalobkyně měla, kdyby její manžel nikdy žádný důchod nepobíral. Logika, kterou předkládá žalovaná v napadeném rozhodnutí by ovšem všechny takové vdovy z nároku na příplatek podle § 25 odst. 8 cit. zákona diskvalifikovala. Podle názoru žalobkyně není pro posouzení věci rozhodná výše důchodu pobíraného zemřelým manželem, když sám o příplatek nežádal, avšak žádá o něj pozůstalá vdova, jejíž nárok na příplatek (nebo úpravu důchodu) není odvozen z výše manželova důchodu (který by byl o příplatek zvýšen), ale pouze z délky jeho věznění a zařazení do pracovní kategorie, přičemž výslednou částku je třeba pokrátit na 60 %. Žalobkyně navrhovala, aby Městský soud v Praze zrušil napadené rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhovala její zamítnutí a zdůraznila, že výše důchodu zemřelého manžela byla odůvodněna včetně odkazu na platnou zákonnou úpravu při jeho přiznání a následně při všech pozdějších úpravách. Připomněla, že nejvyšší přípustné výměry důchodu dosáhl zemřelý manžel stěžovatelky již nejméně v roce 1992, neboť např. rozhodnutím ze dne 25. 3. 1992 byla zamítnuta jeho žádost o úpravu starobního důchodu podle ustanovení § 22 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, právě z důvodu dosažení nejvyšší přípustné maximální výše důchodu. Vdovský důchod se přitom stanovuje z důchodu zemřelého a proto není již nutné v odůvodnění rozhodnutí o vdovském důchodu podrobně se zabývat odkazy na právní normy, podle kterých byl důchod zemřelého upravován. Pokud jde o výklad ustanovení § 20 zák. č. 119/1990 Sb., odkázala žalovaná na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na svá předchozí vyjádření v této věci. K argumentaci zástupce žalobkyně, že nárok na příplatek k vdovskému důchodu podle odst. 8 uvedeného ustanovení není odvozen z výše manželova důchodu, ale pouze z délky věznění a zařazení do pracovní kategorie, žalovaná uvedla, že takto pojatý výklad zákona by přinesl nestejné posuzování nároků vdov podle toho, zda jejich manžel za svého života požádal o odškodnění podle tohoto zákona, či nikoliv. Ve stanovisku ze dne 7. 7. 2009 k vyjádření žalované uvedla žalobkyně, že s názorem zde vysloveným nesouhlasí: Pokud zemřelému manželovi byl příplatek vyplácen, vdovský důchod je vypočten z důchodu zvýšeného o tento příplatek, pokud zemřelému manželovi příplatek vyplácen nebyl (ať už z jakéhokoliv důvodu), může o jeho přiznání požádat vdova, tedy žalobkyně. Žalobkyně má za to, že jí příplatek k vdovskému důchodu náleží i za situace, kdy její manžel sám příplatek nepobíral, avšak byl rehabilitován. Odkázala na obecné závěry vyjádřené v některých nálezech Ústavního soudu ČR, v nichž tento soud opakovaně kritizoval žalovanou za její formalistický přístup k výkladu právních předpisů, a to zejména