1 As 61/2008 — Nejvyšší správní soud

9 Ans 6/2010- 142 - text 9 Ans 6/2010 - 142 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Imex Group s.r.o., se sídlem Milíčova 1343/16, Ostrava – Moravská Ostrava, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 32, Praha 1, ve věci ochrany proti nečinnosti správního orgánu, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010, č. j. 6 Ca 226/2007  104, t a k t o : I. Kasační stížnost proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010, č. j. 6 Ca 226/2007  104, s e z a m í t á . II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010, č. j. 6 Ca 226/2007  104, s e ve výroku II. z r u š u j e a věc s e v r a c í v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o této kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), kterým tento soud ve výroku I. zamítl jeho žalobu, jíž se pod bodem 1) domáhal uložení povinnosti žalovanému vydat rozhodnutí o celém rozsahu žádosti o vydání povolení k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem ze dne 15. 5. 2006, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. Jako právní důvody kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvody uvedené v ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel nesouhlasí s postupem správního orgánu a žalovaného, kteří nevyhověly jeho žádosti o vydání povolení k obchodování s vojenským materiálem na dobu 5 let v celém rozsahu a rozhodly toliko o části žádosti, týkající se doby platnosti vydaného povolení, kdy rozhodly o vydání povolení na dobu tří let. Podle stěžovatele ponechává zákon č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 38/1994 Sb.“), plně na vůli žadatele, aby v žádosti o vydání povolení k mezinárodnímu obchodu s vojenským materiálem stanovil skupiny vojenského materiálu, se kterými hodlá obchodovat, teritoria, kde hodlá obchodovat, i dobu, po kterou hodlá obchodovat. Takto vymezeným rozsahem žádosti je správní orgán, který o ní rozhoduje, vázán a nesmí tyto meze překročit. Citovaný zákon sice v ust. § 11 připouští, že v taxativně uvedených případech správní orgán povolení nevydá, nespecifikuje však případy, že tak může učinit i zčásti. Stěžovatel je proto přesvědčen, že správní orgán byl v daném případě povinen vedle vydání příslušného povolení současně ve zbytku, v němž nevyhověl žádosti stěžovatele, tuto zamítnout. Podstata napadeného rozsudku přitom spočívá v názoru, že zákon č. 38/1994 Sb. neobsahuje konkrétní úpravu postupu pro případ, že žádosti není vyhověno v plném rozsahu a rozhodnutí o nevydání povolení lze tedy vydat pouze v případě, že žádosti nelze vyhovět v plném rozsahu. Dojde-li podle soudu k určitým omezením v rozsahu doby platnosti, ale povolení je nakonec vydáno, byť v redukované podobě, je zřejmé, že žádost byla jako celek posouzena a bylo o ní rozhodnuto. Za této situace nemá podle městského soudu správní orgán povinnost samostatně rozhodovat o zamítnutí žádosti v té části, ve které jí nevyhověl. Stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně vykládá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2009, č. j. 9 Ans 9/2009  88, který konstatoval, že rozhodnutí správních úřadů v dané věci je předmětem správního uvážení, které je do jisté míry determinováno vyjádřeními dotčených ministerstev. Podle stěžovatele je uvedený závěr nesprávně interpretován městským soudem, když je stavěn do opozita tvrzení stěžovatele, zatímco ve skutečnosti je s ním v souladu. Stěžovatel nezpochybňuje, že rozhodování o povolení k obchodu s vojenským materiálem je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů, kdy je v pravomoci správního úřadu, aby rozhodl jen o části žádosti. Zákon č. 38/1994 Sb. neobsahuje procesní úpravu správního řízení, kdy podle ust. § 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), se celé správní řízení jak před správním orgánem, tak před žalovaným, řídí správním řádem. V dané souvislosti má stěžovatel za nesporné, že předmětné řízení je správním řízením o žádosti podle ust. § 44 správního řádu. Při rozhodování o žádosti je správní úřad rozsahem žádosti vázán, kdy žadatel může danou žádost toliko zúžit. Za rozsah žádosti se považuje nejen rozsah věcný, ale i časový. Podle ust. § 148 správního řádu není správní úřad povinen rozhodnout automaticky o celé žádosti, kdy tam, kde to povaha věci umožňuje, lze samostatně rozhodnout v části věci. Stěžovatel má za to, že tento postup správní orgán v dané věci zvolil, když rozhodl o právech stěžovatele k mezinárodnímu obchodu s vojenským materiálem na dobu tří let, aniž by rozhodl o zbytku jeho práv k tomuto obchodu na dobu delší než 3 a kratší 5 let. Stěžovatel má přitom za to, že tato jeho námitka není v rozporu se zásadou správního uvážení, jež ve svém rozsudku zmínil Nejvyšší správní soud. Tuto úvahu městský soud v napadeném rozhodnutí podle stěžovatele pouze obecně konstatoval jako negaci žalobního důvodu stěžovatele, aniž by v odůvodnění rozvedl úvahy, kterými se při svém rozhodnutí řídil nebo ze kterých vycházel. V této části proto považuje stěžovatel napadené rozhodnutí městského soudu za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Stěžovatel nesouhlasí s názorem městského soudu, že zákon neobsahuje konkrétní úpravu pro daný případ, neboť se domnívá, že správní orgán měl v daném případě postupovat podle ust. § 148 odst. 1 písm. b) a odst. 2 a 3 správního řádu, ve spojení s ust. § 30 zákona č. 38/1994 Sb., které stanoví, že pokud není v daném zákoně stanoveno jinak, vztahuje se na řízení podle něj správní řád. Podle citovaných ustanovení byl stěžovatel oprávněn, a taky tak v tomto řízení učinil, domáhat se vydání rozhodnutí v části věci, jíž by správní orgán rozhodl o jeho právu provozovat mezinárodní obchod s vojenským materiálem v době přesahující 3 roky a nepřesahující 2 roky poté, kdy v části věci týkající se povolení tohoto obchodu na dobu nepřesahující 3 roky již správní orgán rozhodl. Tento postup umožňuje citované ust. § 148 odst. 3 správního řádu, které výslovně dává žadateli právo domáhat se vydání rozhodnutí v části věci v rámci ochrany před nečinností správních orgánů, a to i soudní cestou podle ust. § 79 a násl. s. ř. s. Stěžovatel zdůrazňuje, že námitku aplikací ust. § 148 správního řádu v řízení uplatnil, avšak s danou námitkou se nevypořádal ani městský soud ani žalovaný. Stěžovatel dále namítá, že závazné stanovisko Ministerstva vnitra České republiky (dále též jen „MV“), jakož i napadené rozhodnutí, které z něho vychází, operuje s neurčitým pojmem „bezpečnostní zájmy”, aniž by tento pojem jakkoliv vysvětlilo. Žalovaný pak ve svých úvahách pouze mechanicky přejímá obecný odkaz MV na tyto bezpečnostní zájmy, aniž by od něj vyžadoval řádné a přezkoumatelné odůvodnění závazného stanoviska. Z tohoto důvodu považuje stěžovatel jak závazné stanovisko MV, tak navazující rozhodnutí žalovaného, za nepřezkoumatelné. Tím, že správní orgán nerozhodl o dané části věci, vyloučil právo stěžovatele na soudní přezkum jak závazného stanoviska MV, tak zejména vlastního rozhodnutí nepovolit mu obchodovat s vojenským materiálem v době přesahující 3 roky a nepřesahují 5 let od vydání povolení, čímž zásadně ovlivnil jeho podnikatelský záměr a způsob obchodování. V podrobnostech pak stěžovatel uvádí, jak byla poškozena jeho subjektivní práva. Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje, že se snažil seznámit s obsahem správního spisu ve věci vydání předmětného závazného stanoviska, MV mu však odmítlo do daného správního spisu přístup, aniž by o tom rozhodlo postupem podle ust. § 38 odst. 5 správního řádu. Tímto postupem byla výrazně dotčena subjektivní práva stěžovatele na soudní přezkum rozhodnutí správního orgánu v důsledku toho, že správní orgán odmítl v dané části věci procesním způsobem rozhodnout. S danou námitkou, jež byla jak součástí žaloby, tak kasační stížnosti, se podle názoru stěžovatele soud nevypořádal a napadený rozsudek je proto v dané části nepřezkoumatelný. Stěžovatel dále namítá, že městský soud v dané věci zcela bagatelizuje skutečnost, že v současnosti již správní orgán namítanou vadu v postupu neopakuje, kdy k nové žádosti stěžovatele podané po uplynutí doby platnosti povolení už zcela v intencích argumentace stěžovatele rozhodl o vydání povolení k ob