9 Afs 29/2010 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 29/2010- 61 - text 9 Afs 29/2010 - 66 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců Mgr. Daniely Zemanové a Mgr. Jiřího Gottwalda v právní věci žalobce: 1. správcovská a konkurzní v.o.s., se sídlem Třída Míru 67, Pardubice, správce konkurzní podstaty LETKA TEAM a.s., se sídlem Bratranců Veverkových 396, Pardubice, zastoupeného Mgr. Martinem Razímem, advokátem se sídlem Pavla Hanuše 252, Hradec Králové, proti žalovanému: Finanční úřad v Pardubicích, se sídlem Hronovická ul. 2700, Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 9. 2009, č. j. 174165/09/248912604762, ve věci reklamace, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. 4. 2010, č. j. 52 Ca 54/2009  26, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 2880 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Martina Razíma, advokáta se sídlem Pavla Hanuše 252, Hradec Králové. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) ze dne 22. 4. 2010, č. j. 52 Ca 54/2009  26, kterým bylo pro nezákonnost zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 16. 9. 2009, č. j. 174165/09/248912604762, a věc byla stěžovateli vrácena k dalšímu řízení. Uvedeným rozhodnutím stěžovatel zamítl reklamaci žalobce ze dne 25. 8. 2009 proti postupu správce daně při placení a evidenci daně, jíž žalobce brojil proti nepřípustnému „započtení“ částky 58 290 507,09 Kč vymožené na základě dříve vydaného zajišťovacího příkazu stěžovatele na daňovou povinnost úpadce na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2007, kterou stěžovatel vyměřil platebním výměrem ze dne 11. 9. 2007, tj. až po prohlášení konkurzu; proto je žalobce názoru, že v okamžiku účinků prohlášení konkurzu měla být předmětná částka s ohledem na § 14 odst. 1 písm. i) a § 28 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“), vydána do konkurzní podstaty úpadce. Krajský soud v posuzované věci dospěl k závěru, že před prohlášením konkurzu vydal stěžovatel zajišťovací příkaz podle § 71 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“), na zajištění daňové povinnosti úpadce na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2007 ve výši 114 000 000 Kč, přičemž stěžovatel poukázal platby v celkové výši 58 290 507,09 Kč právě na splnění povinnosti uložené zajišťovacím příkazem. Tato platba však nepřestala mít význam zajištění úhrady na nesplatnou nebo dosud nestanovenou daň ve smyslu § 71 ZSDP, přičemž tato částka stále patřila do majetku úpadce. Prohlášením konkurzu se tato částka stala podle § 6 ZKV součástí konkurzní podstaty, kdy jedním z účinků prohlášení konkurzu je, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce [§ 14 odst. 1 písm. a) ZKV], přičemž započtení na majetek patřící do podstaty není možné [§ 14 odst. 1 písm. i) ZKV]. Postupem stěžovatele, který přes prohlášení konkurzu použil předmětnou částku k úhradě daňové povinnosti úpadce stanovené až po prohlášení konkurzu, stěžovatel porušil uvedená ustanovení. Došlo tak totiž v podstatě k započtení na majetek patřící do konkurzní podstaty, neboť stěžovatel k tomuto postupu již neměl oprávnění. I skryté započtení lze totiž podřadit pod § 14 odst. 1 písm. i) ZKV. Krajský soud zdůrazňuje v tomto směru dostupnou literaturu a judikaturu k započtení v oblasti práva veřejného, mj. i nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/06. V kasační stížnosti uplatnil stěžovatel důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). Nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud nesprávně interpretoval příslušná ustanovení ZSDP a ZKV, zejm. § 6, § 14 ZKV a § 71 ZSDP. Krajský soud dle stěžovatele nepřesvědčivě odůvodnil své rozhodnutí, pokud se dostatečně nevypořádal se všemi relevantními otázkami, proto stěžovatel považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Stěžovatel nesouhlasí s názorem, že prohlášením konkurzu náležela předmětná částka do konkurzní postaty úpadce. Podle stěžovatele krajský soud neopřel tento svůj názor o žádnou zákonnou úpravu a nezabýval se právními účinky prohlášení konkurzu ve vztahu k zajišťovacímu příkazu vydanému stěžovatelem. Stěžovatel zdůrazňuje, že podle jeho názoru není rozhodné, zda zajištěné peněžní prostředky mají charakter zajištění a do čí majetkové sféry náleží. V okamžiku prohlášení konkurzu tu totiž existoval právní titul (zajišťovací příkaz). Vzhledem k tomu, že § 14 odst. 1 ZKV ani jiné ustanovení zákona nestanoví, že by zajišťovací příkaz prohlášením konkurzu pozbyl své účinnosti, trvá povinnost daňového dlužníka poskytnout zajištění i v průběhu konkurzu. Prohlášením konkurzu tak podle stěžovatele nedošlo k žádné změně a stěžovatel byl oprávněn požadovat předmětné zajištění a nebyl povinen již realizované plnění vracet do konkurzní podstaty. Jediným rozdílem bylo, že stěžovatel již nemohl z titulu zajišťovacího příkazu provést exekuci [§ 14 odst. 1 písm. e) ZKV]. Exekuce však byla provedena ještě před prohlášením konkurzu. Stěžovatel akcentuje, že peněžní prostředky zaplacené (vymožené) podle zajišťovacího příkazu na úhradu zajištěné daně jsou svou povahou peněžními prostředky určenými již k úhradě konkrétní daňové povinnosti, která je již v rozhodnutí o zajištění jednoznačně specifikována co do důvodu, druhu daňové povinnosti a zdaňovacího období. S tím se krajský soud nevyrovnal. Nemůže se totiž jednat o „započtení“ (byť skryté), které předpokládá existenci „přeplatku“, který je možno použít na úhradu existujícího „nedoplatku“. V předmětném případě tu však žádného přeplatku nebylo, což konečně vyplývá i z dikce § 71 ZSDP. Stěžovatel namítá, že krajský soud nevzal v potaz ani charakter a povahu institutu zajištění daně podle § 71 ZSDP ve vztahu k zajišťovacím prostředkům uvedeným v § 28 ZKV. Konkurzní úprava je totiž založena na zásadě, že věřitelé, kteří si dostatečně hájili svá práva a ještě před prohlášením konkurzu si sjednali některý ze způsobů zajištění, mají privilegovanější postavení, když mají právo, aby jejich pohledávky byly uhrazeny ze zpeněžení předmětu zajištění. Ust. § 28 ZKV však zajišťovací příkaz podle § 71 ZSDP mezi takovými zajištěními nevyjmenovává. To však neznamená, že by správce daně měl mít nevýhodnější postavení proti jiným zajištěným věřitelům. Důvod neuvedení institutu zajišťovacího příkazu v § 28 ZKV vyplývá dle stěžovatele právě z odlišného charakteru zajištění podle § 71 ZSDP. Ust. § 28 ZKV totiž předpokládá vydání věci, práva nebo pohledávky do dispozice správce konkurzní podstaty, který tuto věc, právo nebo pohledávku zpeněží a z tohoto zpeněžení uspokojí odděleného věřitele. Povaha zajišťovacího příkazu podle § 71 ZSDP však takový postup neumožňuje. Podle stěžovatele si krajský soud odporuje, pokud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že zajišťovací příkaz je oprávněn správce daně vydat i v případě hrozby prohlášení konkurzu na daňový subjekt, avšak současně uzavřel, že zajištěné prostředky musí správce daně vrátit do konkurzní podstaty. Podle argumentace soudu by naopak v případě, že by správce daně platební výměr nevydal, nemusel zajištěné prostředky vracet. Pokud by snad byl závěr, že zajištěné prostředky je třeba vydat do konkurzní podstaty, správný (s čímž stěžovatel nesouhlasí), nelze tento okamžik vázat na vydání platebního výměru. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podle jeho názoru dospěl krajský soud ke správným závěrům. Zopakoval závěry krajského soudu, s nimiž se ztotožnil, a shrnul, že podstatné pro posouzení dané věci je to, že finanční prostředky zajištěné stěžovatelem na základě zajišťovacího příkazu stěžovatel do konkurzní podstaty úpadce po prohlášení konkurzu nevrátil a v zásadě je započetl na daň vyměřenou až po prohlášení konkurzu. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. K námitce stěžovatele, že považuje napadené roz