7 Afs 6/2012 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 6/2012- 23 - text  č. j. 7 Afs 6/2012 - 23 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: SkomaLux s. r. o., se sídlem Polská 553/26, Olomouc, zastoupena JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem Koželužská 5, Olomouc, proti žalovanému: Celní ředitelství Olomouc, se sídlem Blanická 917/19, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2011, č. j. 22 Af 40/2010 – 141, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobkyně: Skoma-Lux s. r. o. domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2011, č. j. 22 Af 40/2010 – 141, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Ostravě (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dne 24. 11. 2011, č. j. 22 Af 40/2010 – 141, zamítl pro nedůvodnost žalobu společnosti Skoma-Lux s. r. o., kterou se domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Celního ředitelství Olomouc (dále jen žalovaný“) ze dne 24. 6. 2008, č. j. 4272/08-1301-21, č. j. 4273/08-1301-21, č. j. 4274/08-1301-21, č. j. 4275/08-1301-21, a č. j. 4276/08-1301-21, jimiž zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutím Celního úřadu Olomouc (dále jen „celní úřad“ nebo správce daně“), kterými jí byly vyměřeny celní dluhy sestávající se dílem z cla a spotřební daně, a to v souvislosti s žalobkyní do České republiky dováženými výrobky, označenými jako „Červené víno Kagor Red Desert 2002“ s obsahem alkoholu 15,5% vol. v lahvích objemu 0,75 l (dále jen „dovážené zboží“). Z obsahu správních spisů krajský soud zjistil, že z těchto výrobků byly odebrány vzorky a provedeny jejich zkoušky Celně technickou laboratoří Olomouc a Celně technickou laboratoří při Generálním ředitelství cel, jejichž výsledky deklarují, že naměřené parametry nejsou v rozporu s deklarovaným původem alkoholu – hroznová šťáva, kdy fermentace byla ukončena přídavkem alkoholu, jež má svůj původ též v hroznech. Na základě těchto skutečností pak byla vydána rozhodnutí celního úřadu a po té rozhodnutí žalovaného. Krajský soud neshledal opodstatněným prvý žalobní bod, kterým bylo žalovanému vytýkáno neprovedení nezávislého znaleckého posouzení dováženého zboží. Správní soud nevyhověl současnému návrhu žalobkyně na provedení důkazu znaleckým posudkem. Je tomu tak proto, že žalobkyně neuhradila zálohu na jeho provedení (§ 141 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Výslovně soudu sdělila, že zálohu na provedení posudku neuhradí, neboť nemá vzorek dováženého zboží. Krajský soud proto v dalším vycházel ze skutkového stavu věci existujícího ke dni vydání žalobami napadených rozhodnutí Celního ředitelství. Pokud jde o posouzení předmětu sporu, tj. otázky vlastností dováženého vína, jejichž důsledkem je závěr o tom, zda toto zboží je ve skutečnosti „Tichým vínem“ [§ 93 odst. 3 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném v rozhodné době, (dále jen „ZSD“)] nebo „Meziproduktem“ (§ 93 odst. 4 ZSD), došel krajský soud k závěru, že dovážené zboží je skutečně „Meziproduktem“, jak jej klasifikoval správce daně i žalovaný (§ 93 odst. 4 ZSD). Je tomu tak proto, že z důkazů obsažených ve správních spisech vyplývá, že dovážené zboží není zbožím plně kvasného původu. Aby bylo možno konstatovat, že alkohol je plně kvasného původu, muselo by se jednat o takový produkt, který má svůj původ výlučně (bezezbytku) v procesu kvašení (zcela vznikl fermentací). Tak tomu ale v této věci nebylo. Pokud byl v dováženém zboží zjištěn přídavek lihu, což se projevilo v obsahu etanolu vyšším než 13% a současně byl zjištěn neočekávaně nízký obsah glycerolu (0,2% hm), svědčí tyto skutečnosti o tom, že část alkoholu obsaženého v dováženém zboží nevznikla kvašením, ale destilací. Není při tom rozhodné, zda tento destilovaný alkohol měl svůj původ ve vinné révě. Krajský soud proto uzavřel, že „alkohol plně kvasného původu“, vylučuje, aby pro zastavení procesu kvašení byl přidán destilát (alkohol, který má svůj původ také v destilaci). Pokud jde o posouzení otázky, zda při výrobě dováženého vína došlo k jeho obohacení nebo toto vzniklo bez jakéhokoliv obohacení (srov. § 93 ZSD), krajský soud došel k závěru, že při výrobě žalobkyní dováženého vína nedošlo k jeho obohacení. Obohacením vína je třeba rozumět přidání přídavku způsobujícího zvýšení přirozeného obsahu alkoholu, tj. složky, která sama není alkoholem, ale v následném kvašení způsobí, že finální produkt bude mít vyšší obsah alkoholu, než kdyby k přidání této složky nedošlo. Krajský soud neshledal opodstatněnou ani námitku, že v jiných zemích EU, pokud jde o klasifikaci dováženého vína do kategorie „tiché víno“ či „meziprodukt“, existuje rozdílná praxe pro účely spotřební daně. Pro posouzení zákonnosti žalobami napadených rozhodnutí není rozhodující subjektivní přístup cizozemských orgánů. Navíc žalobkyně toto tvrzení ponechala pouze v obecné rovině a nikterak je důkazně nepodložila. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou opřela o důvody uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle stěžovatelky krajský soud při svém rozhodování (již třetím v pořadí) nerespektoval právní závěry zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 Afs 9/2011 - 120. Kasační soud ve zrušujícím rozsudku výslovně uvedl, že „k právnímu hodnocení je možné přistoupit teprve po vyřešení skutkové otázky“, kterou byla v dané věci otázka původu alkoholu v předmětném výrobku (nikoliv v přidaném lihu, který má původ v destilaci). Nejvyšší správní soud tak dal tedy za pravdu jejímu tvrzení, že její důkazní návrh byl způsobilý ovlivnit rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud se neřídil ani předchozím závazným názorem kasačního soudu, neboť nerespektoval přímý účinek čl. 8 Směrnice Rady č. 92/83/EHS, ze dne 19. 10. 1992 (dále jen „Směrnice“). Správní soud bez dokazování a znaleckého posudku na str. 7 napadeného rozsudku učinil závěry, při nichž vycházel zřejmě jen z odborné literatury. Tímto svým postupem, kdy posuzoval odbornou otázku, aniž by k tomu měl potřebné znalosti, či si k zodpovězení této odborné otázky ustanovil znalce, popřípadě vyslechl odborníka z daného oboru, jí upřel právo vyjádřit se k posuzované odborné otázce, ale ve svém důsledku zasáhl i do jejího práva na spravedlivé posouzení věci. Toto právo bylo porušeno i tím, že jí byla přičtena k tíži nemožnost provedení znaleckého zkoumání (posudku). Je pravdou, že skutečně k výzvě soudu nezaplatila zálohu na vypracování znaleckého posudku. Bylo tomu tak ale výhradně z toho důvodu, že posudek nebylo vůbec možno provést. Ke dni výzvy soudu ke složení zálohy totiž neexistovaly žádné vzorky vína, které by bylo možno zkoumat. Posudek tak nebylo možné vůbec provést. V neposlední řadě je rozsudek krajského soudu i nepřezkoumatelný. Tato vada řízení je patrna zejména pokud jde o závěry správního soudu obsažené na str. 7 rozsudku, kde se soud zabývá výkladem směrnice (výkladem unijního práva) a vyslovuje závěr, že pro účely jak směrnice, tak ZSD musí být v tichém víně obsažený alkohol alkoholem kvasného původu „plně“. Stěžovatelka má za to, že podaný výklad není zřejmý, závěry jsou neúplné, a proto je rozsudek nepřezkoumatelný. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu v souladu s ustanovením § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná. Jelikož stěžovatelka ve své kasační stížnosti uplatnila důvod k jejímu podání podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) i d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve vznesenou výtkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Je tomu tak proto, že pokud by byl rozsudek krajského soudu skutečně nepřezkoumatelný, mohlo by být přinejmenším předčasné, aby se Nejvyšší správní soud zabýval právním posouzením věci samé. Podle stěžovatelky je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný v části, kde správní soud vyložil termín „alkohol plně kvasného původu“ a blíže se zaobíral 4. kriteriem pro posouzení dováženého zboží jako tichého vína. Konkrétně pak stěžovatelka shledává vyslovené závěry neúplnými, nesrozumitelnými, a pokud krajský soud vyslovil v tomto směru svůj názor, nebyl k němu oprávněn. Rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný. Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavní