3 As 24/2013 — Nejvyšší správní soud

3 As 24/2013- 35 - text 3 As 24/2013 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobců: a) L. S., b) C. A. S., oba zastoupeni JUDr. Jakubem Vozábem, advokátem se sídlem Na Pankráci 449/11, Praha 4, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: I. RNDr. M. Š., II. M. H., III. Ing. M. H. a IV. Ing. H. H., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2009, č. j. S-MHMP 173876/ 2009/OST, v řízení o kasační stížnosti žalobce b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2012, č. j. 11 Ca 275/2009 - 82, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 13. 7. 2009, čj. S-MHMP 173876/2009/OST Magistrát hl. m. Prahy (dále jen „žalovaný“) zamítl námitky žalobce b) (dále „stěžovatel“) a některých dalších účastníků řízení a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5, odboru územního rozhodování (dále „stavební úřad“) ze dne 11. 12. 2008, čj. OUR.Koš.p. 1081-5914/08-Pak-UR, kterým bylo rozhodnuto o umístění stavby „rodinný dům - Košíře“ na pozemcích č. 1081 a 2036/1 v k. ú. Košíře, Praha 5. Rozhodnutí žalovaného napadli žalobci správní žalobou, ve které žalovanému vytkli nesprávné posouzení otázky zastavěnosti pozemku rodinného domu a posouzení uvažované výšky stavby nad průměrnou úrovní okolního terénu. Poukázali rovněž na existenci věcného břemene ve prospěch vlastníků sousedních pozemků, které brání umístění stavby. Na závěr poznamenali, že stavba je vzhledem k pozemku zcela nevhodná a zmínili rovněž obavu, že stavba bude ve skutečnosti bytový a nikoli rodinný dům, což byl záměr žadatelů již v roce 2002. Rozsudek Městského soudu v Praze Městský soud v Praze (dále „městský soud“) žalobu zamítl rozsudkem ze dne 21. 12. 2012, čj. 11 Ca 275/2009 – 82, napadeným nyní posuzovanou kasační stížností. Městský soud uvedl, že správní orgán se zabýval námitkami žalobců (byly shodné s námitkami žalobními) a vyšel z toho, že tyto námitky byly uplatněny opožděně. Městský soud se proto zaměřil na posouzení, zda byl závěr správního orgánu o opožděně uplatněných námitkách správný. Zjistil přitom, že námitky byly uplatněny až po nařízeném ústním jednání. Dle městského soudu tak stavební úřad postupoval v souladu se zásadou koncentrační, která ovládá územní řízení. V souladu s judikaturou zdejšího soudu uvedl, že námitky k umístění navržené stavby neuplatněné včas není možno účinně uplatnit ani v odvolání. Neshledal přitom důvod aplikovat výjimku ze zásady koncentrace řízení, neboť žalobci byli řádně poučeni o možnosti námitky podat a nejednalo se ani o námitky, kterými by byl tvrzen rozpor s některým z kogentních ustanovení zákona. Městský soud proto konstatoval, že stavební úřad postupoval v souladu se zákonem, když k opožděným námitkám nepřihlédl. Vysvětlil také, že námitky žalobců byly věcně vypořádány pouze proto, že byly shodné s námitkami jiných účastníků řízení. Městský soud se k jednotlivým námitkám vyjádřil také věcně, jelikož to považoval za nutné s ohledem na judikaturu zdejšího soudu. Na základě projektové dokumentace předmětné stavby dospěl k závěru, že stavba splňuje parametry rodinného domu dle čl. 3 odst. 1 písm. m) vyhlášky hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze (dále jen „OTPP“). Dílčí námitky stěžovatele městský soud vypořádal tak, že přejal argumentaci žalovaného z napadeného rozhodnutí a ověřil, že se žalovaný namítanou problematikou dostatečně zabýval. Na závěr městský soud odmítl porovnávat posuzovanou stavbu s předchozími návrhy žadatelů a s odkazem na § 34 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“) odmítl rovněž námitky osob zúčastněných na řízení. Kasační stížnost Kasační stížností ze dne 17. 1. 2013 napadá stěžovatel rozsudek městského soudu v celém rozsahu z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky. Uplatňuje tedy kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel se v kasační stížnosti vrací k námitkám, které byly uplatněny již ve správní žalobě. Opět nesouhlasí s posouzením splnění limitu zastavěnosti pozemku rodinného domu ve smyslu čl. 50 odst. 12 písm. a) OTPP a polemizuje s hodnocením žalovaného (a následně i soudu) ohledně nadzemní a podzemní části stavby. Domnívá se, že celková zastavěná nadzemní plocha je více než 38 % plochy pozemku, což je v rozporu s OTPP. Má za to, že daná stavba neodpovídá charakteru okolí a její užívání by narušovalo pohodu bydlení vlastníků sousedních pozemků. Stěžovatel dále nesouhlasí s vypořádáním námitky ohledně výšky uvažované stavby. Poukazuje na skutečnost, že stavba má stát ve svažitém terénu, a výšku je proto nutné hodnotit v místě, kde je výška nadzemní části stavby přibližně průměrná. Dle výpočtu stěžovatele je tak průměrná výška atiky stavby 11,45 m, což stěžovatel považuje za nepřípustné. Nesouhlasí také s tím, že by se stavba svou výškou nemohla dotknout jeho práv. Následně stěžovatel opakuje i námitku dotýkající se existence věcného břemene (strpění svádění a odvádění dešťové a pramenité vody), které brání umístění stavby. Namítá, že žalovaný nedostatečně zjistil hydrogeologické poměry v lokalitě a rozhodl na základě subjektivních posudků. Poznamenává, že v případě, kdy je celý pozemek zatížen zmíněným věcným břemenem, nemůže žalovaný povolit umístění stavby bez souhlasu vlastníků oprávněných nemovitostí. Zdůrazňuje, že věcné břemeno brání zřízení jakékoli stavby na daném pozemku. Na závěr dodává, že by soud neměl izolovaně posuzovat pouze poslední ze stavebních záměrů na daném pozemku, neboť z předchozích žádostí je zřejmé, že zamýšlená stavba bude ve skutečnosti plnit funkci bytového domu, což se projeví i ve zvýšené zátěži okolí z hlediska dopravy, hluku a dalších. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto stěžovatel navrhuje rozsudek městského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Vyjádření ke kasační stížnosti Žalovaný se ke kasační stížnosti stručně vyjádřil dne 20. 2. 2013. Domnívá se, že námitky vznesené v kasační stížnosti jsou shodné s námitkami vznesenými v prvoinstančním řízení a zabýval se jimi již stavební úřad. Žalovaný uvádí, že se ztotožňuje s názory městského soudu a navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou. Posouzení Nejvyšším správním soudem Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních náležitostí. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§ 102 s. ř. s.). V kasační stížnosti, kterou podal včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a v řízení o kasační stížnosti je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Předně je vhodné poznamenat, že stěžovatel se explicitně dovolává kasačního důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a jeho námitky se dotýkají pouze otázek spojených s navrhovanou stavbou. Kasační stížnost tak směřuje pouze do té části rozsudku městského soudu, kde byly vypořádány věcné námitky týkající se splnění limitu zastavěnosti pozemku, výšky navrhované stavby, její vhodnosti v dané lokalitě a problematiky věcného břemene na předmětném pozemku. Kasační stížnost tedy směřuje proti té argumentaci městského soudu, která netvoří podstatu jeho rozhodnutí a byla v rozsudku užita spíš z opatrnosti proti výtce opomenutí některé z žalobních námitek. Z odůvodnění napadeného rozsudku je totiž patrné, že stěžejním důvodem pro zamítnutí žaloby byla skutečnost, že námitky žalobců byly v územním řízení uplatněny opožděně a správní orgány se tak jimi věcně vůbec nezabývaly. Proti tomuto závěru městského soudu však kasační stížnost neobsahuje jedinou námitku. Nejvyšší správní soud je v řízení o kasační stížnosti vázán dispoziční zásadou a nemůže přihlížet k vadám řízení nad rámec tvrzení stěžovatele. Výjimku z této zásady tvoří pouze případy uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s. Důvody pro uplatnění této výjimky však Nejvyšší správní soud neshledal. Za takové situace je tedy nutné vycházet z předpokladu, že o opožděném uplatnění námitek v územním řízení není sporu. Městský soud správně poukázal na zásadu koncentrace řízení, která se v územním řízení uplatní i v řízení odvolacím. K této problematice existuje dlouhodobá ustálená judikatura správních soudů, souladná s teoretickými úvahami k dané problematice, srovnej například již rozsudek Vrchního soudu v Praze dne 2. 7. 2002, č. j.