4 As 13/2013 — Nejvyšší správní soud

4 As 13/2013- 26 - text 4 As 13/2013 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: Okresní správa sociálního zabezpečení České Budějovice, se sídlem Ant. Barcala 1461, České Budějovice, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2012, č. j. 9 Ca 320/2009 - 54, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti [1] Usnesením ze dne 28. 5. 2007, č. j. 5391/2006/Ku/Z353/11/Vy, Městský úřad Černošice zastavil vyvlastňovací řízení týkající se pozemků č. 353/11, 353/51, 353/52, 353/78 a 353/79, vše v k. ú. Hodkovice u Zlatníků, ve věci České republiky – Ředitelství silnic a dálnic jako vyvlastnitele a JUDr. F. B. a V. B. jako vyvlastňovaných. V odůvodnění usnesení bylo uvedeno, že mezi vyvlastnitelem a vyvlastňovanými došlo k dohodě o převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům za úplatu, proto se žádost o vyvlastnění stala zjevně bezpředmětnou a vyvlastňovací řízení je třeba zastavit podle § 66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. [2] Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 10. 2007, č. j. 151049/2007/KUSK (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl jako nepřípustné podle § 92 odst. 1 správního řádu. V odůvodnění žalovaný uvedl, že usnesením ze dne 12. 3. 2007, č. j. MEUC-008500/2007, rozhodl Městský úřad Černošice podle § 28 odst. 1 správního řádu, že žalobkyně není účastníkem vyvlastňovacího řízení a žalovaný toto rozhodnutí potvrdil a odvolání žalobkyně zamítl rozhodnutím ze dne 19. 7. 2007, č. j. 99334/2007/KUSK. Z tohoto důvodu nelze považovat žalobkyni za účastníka řízení, a jí podané odvolání proti usnesení o zastavení vyvlastňovacího řízení je nepřípustné a musí být zamítnuto. [3] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 5. Obvodní soud usnesením 29. 7. 2009 řízení zastavil poté, co shledal, že věc nepatří do pravomoci soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, a zároveň poučil žalobkyni, že může do jednoho měsíce podat žalobu proti napadenému rozhodnutí ve správním soudnictví. [4] Žalobkyně tedy podala žalobu proti napadenému rozhodnutí u Městského soudu v Praze. Městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud uvedl, že pokud správní orgán prvního stupně zastavil vyvlastňovací řízení proto, že v průběhu řízení došlo k dohodě o získání práv k pozemkům potřebným k uskutečnění účelu vyvlastnění, jednalo se ve skutečnosti o rozhodnutí podle § 23 odst. 2 písm. b) zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, proti němuž není přípustné odvolání (srov. § 23 odst. 3 zákona o vyvlastnění). Správní orgán prvního stupně proto pochybil, pokud v poučení uvedl, že proti usnesení o zastavení řízení se lze odvolat. Žalovaný proto správně rozhodl o zamítnutí odvolání žalobkyně pro nepřípustnost, opomenul však nepřípustnost podepřít i tímto relevantním důvodem. Toto opomenutí však dle městského soudu nemělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Městský soud dal žalovanému zapravdu v tom, že vyšel z předchozího rozhodnutí o tom, že žalobkyně není účastníkem vyvlastňovacího řízení. Toto rozhodnutí bylo pro správní orgány podle § 73 odst. 2 správního řádu závazné. Městský soud dále uvedl, že předmětné vyvlastňovací řízení bylo zastaveno z důvodů, na nichž by nemohl nic změnit ani případný nesouhlas žalobkyně i pokud by byla považována za účastníka řízení. Usnesením o zastavení vyvlastňovacího řízení nemohla být tedy žalobkyně nijak zkrácena na svých právech. Podle městského soudu, pokud stěžovatelka míní i nadále uplatňovat své tvrzené zástavní právo k nemovitostem, musí tak učinit prostřednictvím příslušných procesních prostředků v občanském soudním řízení. [5] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též stěžovatelka) kasační stížnost. V ní uvedla, že podle jejího názoru nemohlo být vyvlastňovací řízení zastaveno podle § 23 odst. 2 písm. b) vyvlastňovacího zákona, když správnímu orgánu nebyla dohoda o převodu pozemků potřebných pro realizaci účelu vyvlastnění předložena. Dále pak stěžovatelka odkázala na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2011, č. j. 11 Cmo 312/2010-123, kde se uvádí, že k uzavření dohody o převodu předmětných nemovitostí došlo až dne 22. 2. 2010 a vyvlastňovací řízení bylo zastaveno až dne 26. 2. 2010. [6] Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila přípisem ze dne 8. 3. 2013. Uvedla, že usnesení o zastavení vyvlastňovacího řízení reagovalo na situaci, kdy vyvlastnitel i vyvlastňovaní se dohodli o převodu předmětných pozemků a souhlasili se zastavením řízení. Za těchto okolností nebyl Městský úřad Černošice jako vyvlastňovací úřad oprávněn v řízení pokračovat. II. Posouzení kasační stížnosti [7] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána osobou oprávněnou (ustanovení § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), opírá se o důvody uvedené v ustanovení § 103 s. ř. s., byla podána včas v souladu s ustanovením § 106 odst. 2 s. ř. s. a není nepřípustná ani z jiných důvodů plynoucích z § 104 s. ř. s. [8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a jejím doplnění. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [9] Kasační stížnost není důvodná. [10] Nejvyšší správní soud předesílá, že ačkoli napadené rozhodnutí (respektive usnesení o zastavení vyvlastňovacího řízení) bylo vydáno v rámci vyvlastňovacího řízení, přičemž žaloby týkající se rozhodnutí správních orgánů ve věci vyvlastnění mají být projednávány v řízení podle části páté občanského soudního řádu (§ 28 odst. 1 zákona o vyvlastnění), není pochybnost o tom, že projednávaná věc spadá do pravomoci správních soudů. Jedná se totiž o procesní rozhodnutí, nikoli o rozhodnutí meritorní, kterým by správní orgán rozhodl věcně o sporu nebo o jiné právní věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů, tj. zjistil, co je právem, nebo toto právo založí. O věci rozhodnuté takto meritorně by v případě žaloby podané některým z účastníků následně rozhodoval soud v řízení podle části páté o. s. ř. (srov. např. usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 21. 9. 2011, č. j. Konf 65/2010-21, č. 2499/2012 Sb. NSS). [11] V dané věci stěžovatelka uplatnila důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy namítala nesprávné posouzení právní otázky městským soudem. Konkrétně měl městský soud pochybit, když usnesení Městského úřadu v Černošicích o zastavení řízení posoudil jako rozhodnutí vydané podle § 23 odst. 2 písm. b) zákona o vyvlastnění, proti němuž není přípustné odvolání. [12] Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že napadený rozsudek městského soudu uvádí dva důvody, proč je závěr žalovaného o nepřípustnosti odvolání podaného stěžovatelkou vyjádřený v napadeném rozhodnutí zákonný a žaloba musí být jako nedůvodná zamítnuta. Prvním důvodem je vyloučení odvolání u rozhodnutí o zastavení vyvlastňovacího řízení podle § 23 odst. 2 písm. b) zákona o vyvlastnění, druhým důvodem pak to, že stěžovatelka nebyla účastníkem vyvlastňovacího řízení, o čemž bylo již pravomocně rozhodnuto. Pokud stěžovatelka napadla v kasační stížnosti pouze první důvod, o nějž městský soud opřel svůj závěr o nedůvodnosti žaloby, a nijak nezpochybnila druhý důvod, pak by kasační stížnost nemohla být úspěšná, ani kdyby Nejvyšší správní soud názoru stěžovatelky přitakal. Nebyl by totiž vyvrácen druhý důvod nepřípustnosti odvolání podaného stěžovatelkou. [13] Nejvyšší správní soud však nemůže dát stěžovatelce zapravdu ani v jí uváděné kasační námitce. Jakkoli nemůže Nejvyšší správní soud v tomto řízení přezkoumávat správnost skutečností uváděných v odůvodnění stěžovatelkou citovaného usnesení vrchního soudu, mezi účastníky je přesto nesporné, že ke smluvnímu převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům nezbytného k realizaci účelu vyvlastnění v daném případě došlo a že vlastníkem předmětných pozemků je nyní vyvlastnitel. Pokud se vyvlastnitel a vyvlastňovaní shodně rozhodli řešit předmět vyvlastňovacího řízení dohodou a souhlasili se zastavením vyvlastňovacího řízení, jak se stalo v předmětné věci, pak vyvlastňovacímu úřadu nezbývá než řízení zastavit. Právě tato skutková podstata je předmětem úpravy v § 23 odst. 2 písm. b) zákona o vyvlastnění. Existence dohody může být vyvlastňovacím úřadem ověřena i ze souhlasného pro