7 Aps 3/2008 — Nejvyšší správní soud

6 Ans 2/2013- 91 - text pokračování 6 Ans 2/2013 - 95 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudců JUDr. Tomáše Langáška a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Z. H., zastoupené zákonnou zástupkyní – matkou – Ing. J. H., zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, advokátem, se sídlem Klapálkova 3132/4, Praha 4, proti žalovaným: 1) Úřad Městské části Praha 11, se sídlem Ocelíkova 672/1, Praha 415, 2) Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, týkající se žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2013, č. j. 11 A 110/2012  51, takto: I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá. II. Žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Pavlu Brachovi, advokátu, se sídlem Klapálkova 3132/4, 149 00 Praha, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 10 285 Kč, která je splatná do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Dne 18. března 2011 v prostoru stanice pražského metra C – Na Pankráci byla žalobkyně odebrána své matce, Ing. J. H., ošetřena jednotkou rychlé zdravotnické pomoci a následně hospitalizována ve Fakultní Thomayerově nemocnici v Praze 4 – Krči. [2] Dne 19. července 2011 se konalo jednání pracovnic odboru sociálních věcí a zdravotnictví Úřadu Městské části Praha 11 (dále jen „Úřad Městské části Praha 11“) se zákonnou zástupkyní žalobkyně. V protokolu pořízeném z jednání se dle názoru žalobkyně měly pracovnice Úřadu Městské části Praha 11 zavázat k podání podnětu soudu, aby přezkoumal zákonnost postupu pracovníka rychlé zdravotnické pomoci a personálu Fakultní Thomayerovy nemocnice. [3] Žalobou, podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) dne 15. července 2012, se žalobkyně domáhala ochrany proti nečinnosti žalovaného Úřadu Městské části Praha 11 a proti nečinnosti žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí, na které se žalobkyně obrátila jako na nadřízený orgán nečinného Úřadu Městské části Praha 11. V petitu žalobkyně požadovala, aby městský soud uložil žalovaným povinnost učinit úkon, k němuž se pracovnice Úřadu Městské části Praha 11 zavázaly v protokolu ze dne 19. července 2011, totiž učinit k soudu podání na určení, zda hospitalizace žalobkyně byla oprávněná. Dále žalobkyně požadovala, aby správní orgán předal soudu k dalšímu projednání její únos pracovníky rychlé zdravotnické pomoci a soulad postupu zdravotníků s ustanovením § 23 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu; úkolem soudu mělo být zjištění, zda mohly být s nezletilou žalobkyní prováděny jakékoli úkony bez souhlasu jejích zákonných zástupců, a dále zjištění názoru nezletilé žalobkyně na výkon těchto úkonů s ohledem na skutečnost, že byla unesena zcela zdravá a bez známek traumatu. Soud měl rovněž uložit žalovanému nadřízenému orgánu povinnost řádně prověřit zásah správního orgánu (sociálních pracovnic) do osobnostních práv žalobkyně, zejména jejich návštěvu u žalobkyně ve škole, na základě všech obdržených žádostí a stížností. [4] Městský soud o žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 19. února 2013 č. j. 11 A 110/2012-51 tak, že se žaloba zamítá. Dle názoru městského soudu se žalobou na ochranu proti nečinnosti podle ustanovení § 79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), lze domáhat toho, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení, pokud hmotné právo zakládá subjektivní nárok žalobce na vydání rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení v již zahájeném řízení, nikoli zahájení tohoto řízení. V uvedeném případě tak s ohledem na žalobní petit nebyly splněny zákonem stanovené podmínky žaloby na ochranu proti nečinnosti. [5] Městský soud dále konstatoval, že i kdyby soud žalobu posoudil jako žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu ve smyslu ustanovení § 82 a násl. s. ř. s., žaloba by nemohla být úspěšná, neboť ve smyslu § 84 odst. 1 s. ř. s. by taková žaloba musela být pro opožděnost odmítnuta. II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [6] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně zastoupená svou matkou jako zákonnou zástupkyní (dále též „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost. [7] V kasační stížnosti doručené Nejvyššímu správnímu soudu dne 18. března 2013, doplněné o potřebné náležitosti podáním ze dne 27. června 2013, navrhla stěžovatelka zrušení rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 A 110/2012-51 ze dne 19. února 2013 v celém rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Dle názoru stěžovatelky je třeba § 79 odst. 1 s. ř. s. vykládat tak, že zahrnuje i činnost správního orgánu, kterou se správní orgán „v jakékoliv fázi nejen správního řízení, nýbrž na základě systematické soustavy činností správního orgánu, k nimž je správní orgán zákonem povolán, resp. oprávněn ze zákona, usnáší na nějaké činnosti i případně na konání něčeho, co zákon jinak výslovně i implicitně stanoví konat, anebo nekonat.“ Povinnost podání příslušného návrhu k soudu pro žalovaný správní orgán dle názoru stěžovatelky vyplývala z § 8 odst. 1, resp. z § 9 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže se tedy v protokolu z jednání zavázal správní orgán, že „celá věc bude postoupena soudu k dalšímu projednání“, měl se (i s ohledem na zásadu vstřícnosti veřejné správy dle § 4 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů) usnést na tom, zda návrh k soudu podá či nikoliv. Žalobkyně dále nesouhlasí s právním názorem, dle kterého by bylo nutné v případě, že by žaloba stěžovatelky byla kvalifikována jako žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, tuto žalobu pro opožděnost odmítnout, neboť nezákonný zásah kromě aktivního nezákonného jednání zdravotnického personálu spočíval v pasivním nepodání návrhu k soudu ze strany Městské části Praha 11. Vzhledem k tomu, že v zákoně není uvedena žádná lhůta k vydání požadovaného rozhodnutí správního orgánu, platí, že lhůta dle § 84 odst. 1 s. ř. s. je zachována v každém okamžiku. [8] Žalované Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen „MPSV“) ve vyjádření ke kasační stížnosti, které bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno dne 13. srpna 2013, uvádí, že údaj v protokolu z jednání ze dne 19. července 2011 obsahující ujednání o tom, že „celá věc bude postoupena soudu k dalšímu projednání“, se vztahuje k ujednání podat podnět k soudu na zahájení řízení ve věci nařízení dohledu nad výchovou dětí, resp. stěžovatelky, čímž byl požadovaný právní úkon učiněn. MPSV, vzhledem k nejednoznačnosti žalobního návrhu, dodává, že zásah do práv stěžovatelky by mohl být spatřován v komisivním jednání žalovaných orgánů, a to v návštěvě nezletilé ve školním zařízení dne 17. května 2011. Tento zásah byl však plně v souladu s principy preventivní činnosti dle § 10 a násl. zákona o sociálněprávní ochraně dětí a návrh by i z tohoto pohledu byl nedůvodný. Vzhledem k tomu, že se návštěva uskutečnila více než rok před podanou žalobou, nebyla lhůta pro podání žaloby dodržena. [9] Žalovaný Úřad Městské části Praha 11 ve svém vyjádření nejprve namítl, že žalobu za žalobkyni podala jako zákonná zástupkyně její matka. Tento právní úkon však nelze považovat za běžný, proto měl být podle § 179 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), schválen opatrovnickým soudem, neboť při tomto právním úkonu by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem podle § 37 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a také by měl být žalobkyni v řízení ustanoven opatrovník. Dále žalovaný Úřad Městské části Prahy 11 odkázal na vyjádření k podané žalobě. Z protokolů sepsaných dne 19. července 2011 nijak nevyplývá, že by se jakkoliv zavázal provést žalobou požadovaný úkon, žádnou takovou povinnost nestanoví rovněž § 8 či § 9 zákona o sociálněprávní ochraně dětí. Postup sociálních pracovnic ve škole byl učiněn v souladu s § 53 odst. 1 a 3 zákona o sociálněprávní ochraně dětí. K podání návrhu na přezkoumání přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče v řízení dle § 191a a násl. o. s. ř. není Úřad Městské části Praha 11 aktivně legitimován. [10] V replice ze dne 22. srpna 2013 k vyjádření žalovaného MPSV stěžovatelka setrvala na svém předchozím právním názoru. V replice ze dne 22. srpna 2013 k vyjádření žalovaného Úřadu Městské části Praha 11 stěžovatelka odmítla možnost kolize zájmů matky a stěžovatelky, neboť není zřejmé, v čem by tato kolize mohla spočívat. Stěžovatelka dále setrvala na svém právním názoru a uvedla, že Úřad Městské části Prahy 11 sice dle § 191a a násl. o. s.