7 Afs 93/2013 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 93/2013- 31 - text 7 Afs 93/2013 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: JUDr. J. R., zastoupený JUDr. Jiřím Vlastníkem, Ph.D., advokátem se sídlem Italská 27, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, zastoupený Mgr. Martinem Lůdlem, advokátem se sídlem Doudlebská 1699/5, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2013, č. j. 6 A 125/2012 – 57, t a k t o : Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2013, č. j. 6 A 125/2012 - 57, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2013, č. j. 52 A 69/2012 – 21, byla odmítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 4. 6. 2012, č. 100790/2012, kterým nebylo vyhověno námitkám stěžovatele (dále jen „rozhodnutí o námitkách“) proti rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 8. 3. 2012, č. j. SFZP 047165/2012 (dále jen „rozhodnutí o žádosti“) o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o poskytnutí podpory z programu Zelená úsporám. V odůvodnění městský soud uvedl, že rozhodnutí o námitkách je vyloučeno ze soudního přezkumu. Při rozhodování vyšel především ze svého usnesení ze dne 8. 8. 2012, č. j. 10 A 82/2012 – 38, protože neshledal důvod k odklonu od právního názoru v něm vyjádřeného. Na základě ust. § 14 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 218/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“), není na dotaci nebo návratnou finanční pomoc právní nárok, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak, a zároveň se na rozhodnutí o žádostech nevztahují obecné předpisy o správním řízení a tato rozhodnutí jsou vyloučena ze soudního přezkumu. I přesto, že by jazykovým výkladem ust. § 14 odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech mohl dospět k závěru, že ze soudního přezkumu jsou vyloučena pouze rozhodnutí o poskytnutí dotace, byl by takový výklad proti smyslu citovaného ustanovení. Stanoví-li tedy zákon výslovně, že soudnímu přezkumu nepodléhá rozhodnutí o poskytnutí dotace, nepodléhá soudnímu přezkumu ani rozhodnutí o námitkách proti rozhodnutí o poskytnutí dotace. Městský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 2 Afs 58/2005 - 90, popsal povahu rozhodnutí o poskytnutí dotace a vztah mezi jejím poskytovatelem a příjemcem a neshledal protiústavnost uvedené výluky soudního přezkumu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu podle ust. § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že jak rozhodnutí o námitkách, tak rozhodnutí o žádosti jsou správními rozhodnutími podle ust. § 65 s. ř. s. a podléhají přezkumu ve správním soudnictví, neboť vykazují všechny charakteristiky správních rozhodnutí ve smyslu ust. § 4 odst. 1 písm. a). a § 65 s. ř. s. Důvod, pro který nelze výluku soudního přezkumu podle ust. § 14 zákona o rozpočtových pravidlech použít, vidí mimo jiné v tom, že Státní fond životního prostředí České republiky (dále jen „SFŽP“) zřízený zákonem č. 388/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SFŽP“), není v ust. § 14 odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech vyjmenován a nelze jej pod rozsah tohoto ustanovení podřadit. V tomto případě by se tedy měl uplatnit princip presumpce přezkumu obsažený v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Pro neaplikovatelnost ust. § 14 zákona o rozpočtových pravidlech svědčí i to, že podpora v rámci programu Zelená úsporám je vyplácena z prostředků, které tvoří příjem SFŽP, tedy jiné státní organizace, právnické osoby s vlastním rozpočtem. Výdaje SFŽP tedy nejsou výdaji státního rozpočtu, neboť jeho finanční prostředky nespadají pod zákonnou definici dotace a návratné finanční výpomoci podle ust. § 3 písm. a) a § 3 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech. Pro podporu svých tvrzení odkázal stěžovatel na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 7 As 173/2012 – 44, a ze dne 18. 4. 2013, č. j. 6 As 72/2012 – 31, ve kterých bylo rozhodováno v obdobných věcech, a uvedl, že rozhodnutí o neposkytnutí dotace ze SFŽP nespadá pod ust. § 14 odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech. Není proto vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví. Na závěr stěžovatel uvedl, že napadené usnesení bylo vydáno bezprostředně poté, co městskému soudu adresoval stížnost na průtahy v řízení poté, co v jeho věci městský soud neučinil po dobu delší než 9 měsíců žádný úkon. Proto není vyloučeno, že podání této stížnosti bylo v rozporu s ust. § 165 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přičteno stěžovateli k tíži. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ministerstvo životního prostředí ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že ze strany stěžovatele došlo k prokazatelnému nenaplnění pravidel programu Zelená úsporám pro poskytnutí dotace. S odkazem na platnou právní úpravu uvedlo, že na podporu poskytovanou v rámci programu Zelená úsporám není právní nárok a ztotožnilo se se závěrem vysloveným v usnesení městského soudu, že na rozhodnutí o poskytnutí této podpory se podle ust. § 14 odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech nevztahují předpisy o správním řízení a je výslovně vyloučeno ze soudního přezkumu. Uvedené ustanovení je nutno vykládat tak, že dopadá na jakékoliv rozhodnutí o žádosti o poskytnutí dotace, ať už pozitivní nebo negativní. Stanoví-li zákon výslovně, že soudnímu přezkumu nepodléhá rozhodnutí o poskytnutí dotace, nepodléhá soudnímu přezkumu ani rozhodnutí o námitkách proti rozhodnutí o poskytnutí dotace, neboť obsahově jde stále o tentýž typ rozhodnutí. Ministerstvo životního prostředí se také neztotožnilo s názorem stěžovatele, že poskytovatelem dotace je SFŽP, neboť z celé dokumentace programu Zelená úsporám je patrné, že SFŽP je pouze administrátorem programu. Finálním poskytovatelem je právě a pouze Ministerstvo životního prostředí s tím, že finanční prostředky, které jsou prostřednictvím programu poskytovány, jsou výdajem státního rozpočtu. O poskytnutí či neposkytnutí dotace z programu Zelená úsporám rozhoduje právě Ministerstvo životního prostředí a nikoliv SFŽP, a to na základě žádosti příjemce. Musí tedy platit také závěr, že podle ust. § 14 odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech se na toto řízení nevztahují obecné předpisy a je vyloučeno ze soudního přezkoumávání. Ministerstvo životního prostředí se plně ztotožnilo s napadeným usnesením městského soudu a navrhlo, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení v souladu s ust. § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Podle ust. § 14 odst. 3 věta prvá zákona o rozpočtových pravidlech rozhoduje o poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci poskytovatel na základě žádosti příjemce. Podle ust. § 14 odst. 4 citovaného zákona se na rozhodnutí podle odstavce 3 nevztahují obecné předpisy o správním řízení a je vyloučeno jeho soudní přezkoumání. Ust. § 14 je v zákoně o rozpočtových pravidlech zařazeno do části první, hlavy III., dílu 2, nazvaný „Poskytování dotací a návratných finančních výpomocí ze státního rozpočtu a řízení o jejich odnětí“. Z tohoto názvu, jakož i z celého ust. § 14 zákona o rozpočtových pravidlech je tedy zřejmé, že se vztahuje pouze na dotace a návratné finanční výpomoci. Tyto instituty jsou přitom pro účely tohoto zákona definovány v ust. § 3 písm. a) a b). Dotace je v ust. § 3 písm. a) zákona o rozpočtových pravidlech definována jako peněžní prostředky státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo Národního fondu poskytnuté právnickým nebo fyzickým osobám na stanovený účel. Návratnou finanční výpomocí se podle ust. § 3 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech rozumí prostředky státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo Národního fondu poskytnuté, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, bezúročně právnickým nebo fyzickým osobám na stanovený účel, které je povinen jejich příjemce vrátit do státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo Národního fondu. Otázkou, zda rozhodnutí ministra životního prostředí o námitkách (podaných proti rozhodnutí ministra životního prostředí o zamítnutí žádosti stěžovatele o poskytnutí podpory z programu Zelená úsporám) je vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví, se Nejvyšší správní soud již zabýval v rozsudcích ze dne 17. 1. 2013, č. j. 7 As 173/2012 – 44, a ze dne 18. 4. 2013, č. j. 6 As 17/2012 – 32. V dané věci neshledává důvod se od zaujatého stanoviska odch