8 As 238/2016 — Nejvyšší správní soud

8 As 238/2016- 51 - text 8 As 238/2016-51 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: RegioJet a.s., se sídlem náměstí Svobody 86/17, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2014, čj. MV-1655-9/ODK-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2016, čj. 15 A 25/2014-57, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalobkyně se dne 21. 11. 2013 obrátila na povinný subjekt – Ústecký kraj s žádostí o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Povinný subjekt poskytl dne 3. 12. 2013 žalobkyni část informací. Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 1. 2014 rozhodnutí povinného subjektu ze dne 3. 12. 2013 zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Povinný subjekt žádost opětovně posoudil a dne 10. 2. 2014 vydal rozhodnutí, kterým odmítl žádost o informace v rozsahu kalkulace, alespoň na úrovni položek dle vyhlášky 241/2005 Sb., resp. 296/2010 Sb. a v rozsahu výkazy příjmů, nákladů a dotací podle linek. Žalovaný shora specifikovaným rozhodnutím odvoláním napadené rozhodnutí ze dne 10. 2. 2014 částečně zrušil v bodě kalkulace, alespoň na úrovni položek dle vyhlášky 241/2005 Sb., resp. 296/2010 Sb. a věc vrátil povinnému subjektu k novému projednání, v bodě výkazy příjmů, nákladů a dotací podle linek napadené rozhodnutí potvrdil a v této části odvolání zamítl. Povinný subjekt rozhodnutím ze dne 10. 4. 2014 opět žádost o informace v rozsahu kalkulace, alespoň na úrovni položek dle vyhlášky 241/2005 Sb., resp. 296/2010 Sb. odmítl. [2] Proti shora specifikovanému rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu. Krajský soud řízení o žalobě zastavil v části, jíž se žalobkyně domáhala zrušení výroku žalobou napadeného rozhodnutí, kterým bylo v bodě kalkulace, alespoň na úrovni položek dle vyhlášky 241/2005 Sb., resp. 296/2010 Sb. zrušeno rozhodnutí povinného subjektu a věc mu byla vrácena k novému projednání (výrok I.), protože žalobkyně při jednání před krajským soudem vzala žalobu v tomto rozsahu zpět. Výrokem II. krajský soud žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že povinný subjekt nebyl povinen disponovat požadovanými informacemi, pokud jde o výkazy příjmů, nákladů a dotací v členění podle jednotlivých linek, a vzhledem k tomu, že povinný subjekt tyto informace neměl, nemohl je ani poskytnout. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nesouhlasila s tím, že by žádala neexistující informaci, neboť ze smlouvy o závazku veřejné služby ve veřejné drážní dopravě ze dne 1. 12. 2009 jasně vyplývá, že tato informace musí existovat. Má rovněž za to, že požadovaná informace nepředstavuje obchodní tajemství. [4] Kasační stížnost dále obsahuje námitku, že krajský soud se dostatečně nevypořádal s tím, že správní rozhodnutí konkrétně nepotvrdila ani jednoznačně nedeklarovala neexistenci požadované informace. Rozsudek krajského soudu a jemu předcházející správní rozhodnutí proto stěžovatelka považuje za nepřezkoumatelné. [5] Hodnocení krajského soudu, jež předcházelo závěru, „že povinnost disponovat žalobkyní požadovanými informacemi nevyplývá ani z předpisů o finanční kontrole“, označila za přepjatě formalistické. Požadovanými informacemi musí povinný subjekt disponovat na základě zákona č. 194/2010 Sb., o veřejných službách v přepravě cestujících a o změně dalších zákonů, na základě nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 1370/2007 ze dne 23. 10. 2007, na základě § 51 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve spojení s § 159 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 17 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení). [6] Za přepjatě formalistický stěžovatelka považuje postup, kdy její žádost o informace byla posouzena přesně podle jejího formálního znění, a nikoli podle jejího obsahu a účelu. Pokud povinný subjekt nedisponoval informacemi v požadované podobě, byl je povinen poskytnout v podobě, která je žádosti nejbližší, tak, aby žádosti co nejvíce vyhověl. [7] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že předpoklad stěžovatelky, že požadované informace existují, popírá dohodnutý způsob prokazování výše kompenzace mezi krajem a dopravcem. Povinnost určitou informací disponovat musí vyplývat ze zákona. Stěžovatelka neuvedla jediný předpis, který by takovou povinnost stanovil. Svou snahou nalézt ji v zákoně o veřejných službách v přepravě cestujících, nařízení č. 1370/2007, v § 51 zákona o obchodních korporacích, v § 159 občanského zákoníku či v § 17 zákona o krajích posouvá spor o poskytnutí informací k rozhodování o rozsahu povinností kraje při nakládání s veřejnými prostředky. Smyslem zákona o svobodném přístupu k informacím nemůže být ověřování plnění takových povinností kraje. [9] K výtce o přepjatém formalismu žalovaný poznamenal, že povinný subjekt nemůže přihlížet k důvodům, pro které žadatel podal svou žádost o informace. Za formulaci žádosti je odpovědný žadatel a nemůže svou odpovědnost přenášet na povinný subjekt. Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [10] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.]. [11] Zcela nepodložená je námitka, podle které se krajský soud nedostatečně (a tudíž nepřezkoumatelně) vypořádal se skutečností, že povinný subjekt ve svém rozhodnutí, na které navazuje žalobou napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra, dostatečně konkrétně nepotvrdil ani jednoznačně nedeklaroval neexistenci stěžovatelem požadovaných informací, a tedy neuvedl, zda všechny požadované informace považuje za neexistující. Ve správním rozhodnutí ze dne 10. 2. 2014 se uvádí: „Informace týkající se výkazů příjmů, nákladů a dotací podle linek povinný subjekt nemá a nemá zákonnou povinnost je mít.“ Žalovaný se s tímto názorem v žalobou napadeném rozhodnutí ztotožnil a uvedl: „(…) nelze uznat požadavek odvolatele na dostupnost (pořizování) informací v jím požadované struktuře, pokud to zároveň výslovně nestanoví platné právní předpisy. Ani sám odvolatel neuvádí žádný právní předpis, z něhož by taková povinnost pro povinný subjekt vyplývala.“ I z rozsudku krajského soudu jednoznačně vyplývá, že povinný subjekt požadované informace nemá („Ze žádných listin obsažených ve správním spisu nevyplývá, že by ČD předkládaly povinnému subjektu výkazy v členění, které požaduje žalobkyně. Ta ostatně sama ve svých podáních tvrdila, že ČD takovou povinnost nemají. Povinný subjekt získává na základě smlouvy o závazku ze dne 1. 12. 2009 pouze souhrnné údaje bez rozčlenění na jednotlivé linky, tudíž nedisponuje výkazy příjmů, nákladů a dotací v členění požadovaném žalobkyní.“) a mít je ani nemusí [„(…) relevantní vnitrostátní právní předpisy upravující smlouvu o veřejném závazku v drážní dopravě neukládají dopravci povinnost předkládat povinnému subjektu výkazy o nákladech a výnosech anebo jiné podklady v podrobném členění podle jednotlivých linek. Takovou povinnost neukládají ani unijní právní předpisy. Povinný subjekt tudíž nemusí požadovanými informacemi disponovat, ani je nemusí vytvářet.“] [12] Ze správních rozhodnutí i napadeného rozsudku je tak jednoznačně patrno, že důvodem pro odmítnutí informace byla její neexistence (a skutečnost, že povinný subjekt nemá povinnost jí disponovat). Tento závěr byl vzhledem k povaze důvodu odmítnutí dostatečně odůvodněn. Námitka nepřezkoumatelnosti, kterou stěžovatelka v dané souvislosti uplatnila, není proto též důvodná. Současně není důvodná ani zcela obecně formulovaná námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, jelikož krajský soud podrobným a přesvědčivým způsobem reagoval na všechny vznesené žalobní námitky. [13] Není možno přisvědčit ani námitce, že existence požadované informace vyplývá ze smlouvy o závazku veřejné služby z 1. 12. 2009. Nejvyšší správní soud zcela souhlasí se závěry krajského soudu, podle kterých povinný subjekt získává na základě smlouvy o závazku ze dne 1. 12. 2009 pouze souhrnné údaje bez rozčlen