1 As 453/2018 — Nejvyšší správní soud

1 As 453/2018- 27 - text 1 As 453/2018 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: J. D., zastoupeného JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti žalovanému: ředitel Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2016, č. j. 136/2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, č. j. 8 Ad 12/2016 – 46, takto: I. Kasační stížnost se zamítá . II. Žalobce nemáprávo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před městským soudem [1] Dne 9. 5. 2016 potvrdil žalovaný rozhodnutí ředitelky Obvodního ředitelství policie Praha IV ve věcech kázeňských (prvostupňový správní orgán) ze dne 21. 1. 2016, v části, jíž byl žalobce uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku podle § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“). Kázeňského přestupku se dopustil tím, že v rozporu s § 10 odst. 1 a 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o Policii ČR“), a § 92 odst. 3 písm. h) zákona č. 361/2003 Sb. porušil povinnosti policisty uvedené v § 45 odst. 1 písm. a) a § 46 odst. 1 téhož zákona. Žalobce v době mimo službu jednal v souladu s § 10 zákona o Policii ČR, když odvracel bezprostřední ohrožení života a zdraví. Avšak následně po příjezdu policejní hlídky ve službě, kdy toto bezprostřední ohrožení života a zdraví již nehrozilo, pokračoval dále ve své činnosti a celou věc nepředal uniformované hlídce ve výkonu služby. Jednal tak nad rámec zákonem stanovených kompetencí, přičemž věděl, že je ovlivněn alkoholem. Současně žalovaný napadeným rozhodnutím v části I. písm. b) výroku prvostupňového správního rozhodnutí změnil důvod pro zastavení řízení pro jiný skutek z původního § 188 písm. c) na § 188 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb. [2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Městského soudu v Praze. Městský soud žalobu zamítl. Odkázal zejména na svůj rozsudek ze dne 12. 9. 2018, č. j. 9 Ad 12/2016 - 41, ve kterém se zabýval skutkově a právně totožnou věcí. Totožnost byla dána tím, že jednání, jež bylo předmětem rozhodnutí žalovaného, se žalobce dopustil společně s dalším policistou, jenž byl rovněž kázeňsky postižen a žaloba ve věci sp. zn. 9 Ad 12/2016 byla zcela shodná se žalobou v nyní projednávané věci. [3] K námitce týkající se běhu prekluzivní lhůty stanovené pro uložení kázeňského trestu za kázeňský přestupek dle § 186 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. odkázal soud na judikaturu Nejvyššího správního soudu (zejména rozsudek ze dne 29. 4. 2010, č. j. 4 Ads 166/2009 - 76) z níž plyne, že prekluzivní lhůta je zachována, pokud je před jejím uplynutím vydáno rozhodnutí služebního funkcionáře jakožto správního orgánu prvního stupně. Nejvyšší správní soud zdůraznil odlišnost právní úpravy zákona č. 361/2003 Sb. od obecné úpravy přestupkového zákona a dalších zákonů upravujících prekluzivní lhůtu pro projednání přestupků a jiných správních deliktů. Zákon č. 361/2003 Sb. poskytuje pro řízení ve věcech služebního poměru komplexní právní úpravu a toto řízení je, na rozdíl od jiných řízení o správních deliktech, samostatným druhem řízení. [4] V projednávané věci byla subjektivní dvouměsíční lhůta podle § 186 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. zachována, neboť v této lhůtě bylo prvostupňové rozhodnutí vydáno ve smyslu § 71 odst. 2 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dodáno do datové schránky). [5] K dalším námitkám městský soud konstatoval, že z rozhodnutí obou služebních funkcionářů je zřejmá podstata žalobcova kázeňského přestupku, a že není pochyb o tom, že žalobce nebyl potrestán za splnění povinnosti, kterou mu ukládá zákon o Policii ČR, ale byl postižen za to, že konal v rozporu se zákonem o Policii ČR, neboť poté, kdy již pominulo bezprostřední nebezpečí ohrožení života a zdraví, prováděl další služební úkony, ačkoliv byl pod vlivem alkoholu, a nepředal věc jiným policistům, kteří již na místě vykonávali službu. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [6] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. [7] Stěžovatel nejprve obsáhle rekapituloval předcházející jak správní, tak soudní řízení. Městský soud vypořádal stěžovatelovy žalobní námitky odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Vyslovil také úvahu o odlišnosti § 106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky a § 186 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. a dospěl k závěru, že na rozdíl od § 106 ustanovení § 186 odst. 9 „výslovně nepožaduje, aby bylo rozhodnutí služebního funkcionáře příslušníkovi bezpečnostního sboru v prekluzivní lhůtě rovněž doručeno.“. Z toho učinil Městský soud v Praze nečekaný závěr: „Se zřetelem k principu vycházejícího z tzv. předpokladu racionálního zákonodárce lze usuzovat, že pokud zákonodárce v zákoně č. 361/2003 Sb. tento požadavek v § 186 odst. 9 zákona nestanovil, učinil tak s úmyslem stanovit pravidlo odlišně.“. [8] S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí. Z absence výslovné úpravy něčeho, co je v obdobných právních předpisech obsahujících procesní úpravu zcela běžné (pravidlo, že rozhodnutí musí být doručeno), městský soud nesprávně usoudil, že racionální zákonodárce mlčky zakotvil institut stavění propadné lhůty okamžikem vydání rozhodnutí. Při srovnání s § 32 zákona č. 250/2016 Sb., o přestupcích a řízení o nich, si nelze nepovšimnout, že pokud zákonodárce stavění lhůty výslovně zakotvil, pak explicitně uvedl, že se jedná o vydání rozhodnutí ve smyslu § 71 odst. 2 správního řádu, přičemž tak učinil se zjevným záměrem. V zákoně č. 361/2003 Sb. však taková úprava neexistuje, a to nikoli proto, že to zákonodárce zapomněl upravit, nýbrž z důvodu, že to upravit nechtěl. V právní úpravě služebního poměru platí, že co není povoleno, je zakázáno. Vytváření nezakotveného institutu stavění prekluzivní lhůty je proto nepřípustné. Právní předpis (§ 71 odst. 2 správního řádu) pojem vydání rozhodnutí precizuje, a tam, kde je použit, má nezpochybnitelný význam. Dle výkladu městského soudu příslušník, kterému byl uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti, bude ještě 10 dnů vykonávat službu bez služební hodnosti, neboť mu byl uložen kázeňský trest, který není pravomocný, protože o něm prozatím vůbec neví; takové důsledky jsou dle stěžovatele absurdní. [9] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná. [11] Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [12] Jediná kasační námitka stěžovatele směřuje proti právnímu posouzení otázky uplynutí prekluzivní lhůty dle § 186 odst. 9 věty druhé zákona č. 361/2003 Sb. Stěžovatel v kasační stížnosti cituje argumentaci městského soudu, kterou však rozsudek č. j. 8 Ad 12/2016 – 46 neobsahuje. Jedná se o závěry z rozsudku č. j. 9 Ad 12/2016 - 41, které soud do nyní přezkoumáváného rozhodnutí výslovně nepřevzal, odkázal však na tento rozsudek jako celek. Je třeba doplnit, že proti rozsudku č. j. 9 Ad 12/2016 - 41, podal dotčený žalobce kasační stížnost, jež byla obsahově shodná s kasační stížností v nyní projednávané věci. O kasační stížnosti proti rozsudku č. j. 9 Ad 12/2016 - 41, rozhodl Nejvyšší správní soud dne 24. 9. 2019 rozsudkem č. j. 2 As 337/2018 - 30. Na závěry v tomto rozsudku lze s ohledem na výše uvedené v plné míře odkázat. Nejvyšší správní soud proto nyní pouze stručně shrne nosné důvody rozhodnutí v dané věci, které jsou v projednávaném případě plně aplikovatelné a odpovídají na stěžovatelovu argumentaci obsaženou v kasační stížnosti. [13] Podle § 186 odst. 9 věty druhé zákona č. 361/2003 Sb., pro prekluzivní lhůtu k potrestání příslušníka bezpečnostního sboru platilo, že „kázeňský trest za kázeňský přestupek lze uložit nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy se služební funkcionář dozvěděl o jednání, které má znaky kázeňského přestupku, a nejpozději do 1 roku ode dne, kdy ke spáchání kázeňského přestupku došlo“. [14] Jednání stěžovatele, které je předmětem kázeňského postihu, se odehrálo dne 22. 11. 2015, přičemž služební funkcionář se o něm dozvěděl téhož dne. Prvostupňové správní rozhodnutí pak bylo dodáno do datové schránky zástupce stěžovatele dne 2