2 Ads 370/2019 — Nejvyšší správní soud

2 Ads 370/2019- 41 - text 2 Ads 370/2019 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Lenky Bahýľové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO: 47116617, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupené advokátkou JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D., sídlem Budějovická 1550/15a, Praha 4, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, sídlem Kolářská 451/13, Opava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2017, č. j. 6059/1.30/16-3, sp. zn. S9-2016-120, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2019, č. j. 29 Ad 3/2017 - 135, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předcházející průběh řízení [1] Rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj se sídlem v Brně (dále jen „oblastní inspektorát práce“) ze dne 1. 6. 2016, č. j. 6661/9.30/16-12 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správního deliktu na úseku náhrad dle § 27 odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce (dále jen „zákon o inspekci práce“). Uvedeného správního deliktu se měla dopustit tím, že neposkytla blíže specifikovaným zaměstnancům (23 zaměstnanců) náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za mzdu, která jim ušla v důsledku svátku, neboť tito zaměstnanci dne 1. 1. 2015 nepracovali proto, že svátek připadl na jejich obvyklý pracovní den, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém jim vzniklo právo na náhradu mzdy; dále dalším blíže specifikovaným zaměstnancům (3 zaměstnanci) neposkytla náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za mzdu, která jim ušla v důsledku svátku, neboť tito zaměstnanci ve dnech 1. 1. 2015, 6. 4. 2015, 1. 5. 2015 a 8. 5. 2015 nepracovali proto, že svátek připadl na jejich obvyklý pracovní den, a to nejpozději v kalendářním měsíci, který následuje po měsíci, ve kterém jim vzniklo právo na náhradu mzdy. Tímto jednáním měla žalobkyně porušit povinnost stanovenou v § 115 odst. 3 a § 144 v návaznosti na § 141 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“). [2] Dále byla žalobkyně prvostupňovým rozhodnutím uznána vinnou ze spáchání správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců dle § 26 odst. 1 písm. i) zákona o inspekci práce tím, že provedla ze mzdy zaměstnanců bez dohody o srážkách ze mzdy jiné než stanovené srážky, čímž porušila § 146 písm. b) zákoníku práce. [3] Za uvedené správní delikty oblastní inspektorát práce uložil žalobkyni pokutu ve výši 230 000 Kč a rovněž jí stanovil povinnost uhradit náklady řízení ve výši paušální částky 1000 Kč. Odvolání žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 1. 2017, č. j. 6059/1.30/16-3, sp. zn. S9-2016-120 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). [4] Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného zamítl. Krajský soud se zabýval výkladem § 115 odst. 3 zákoníku práce, podle něhož „zaměstnanci, který nepracoval proto, že svátek připadl na jeho obvyklý pracovní den, přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku nebo jeho části za mzdu nebo část mzdy, která mu ušla v důsledku svátku“. Spornou otázkou bylo, zda zaměstnancům žalobkyně ve smyslu uvedeného ustanovení ušla v důsledku svátku mzda či nikoliv. Tito zaměstnanci byli zařazení na pozicích tzv. pojišťovacích poradců, kteří byli odměňováni provizní odměnou za získání klienta, uzavření pojistné smlouvy a stálou péči o klienty. Část provizních odměn, resp. určitá část mzdy byla závislá na aktivitě zaměstnanců (konkrétně na počtu a charakteru vyjednaných a uzavřených smluv). [5] S ohledem na zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance a zásadu spravedlivého odměňování zaměstnance vyhodnotil krajský soud posuzovanou věc shodně jako správní orgány. Uvedl, že posuzovaný systém provizního odměňování v závislosti na počtu uzavřených smluv lze obsahově vyložit jako mzdu úkolovou. Pokud by úkoly zaměstnanců spočívaly v činnosti pravidelné, opakující se a mechanické, bylo by dle soudu možné alespoň přibližným způsobem odhadovat, kolik času si splnění úkolu vyžádá (za určitý čas je zaměstnanec schopen splnit určitý počet úkolů). V takovém případě by úkolová mzda byla v podstatě jakousi obdobou mzdy časové, přičemž navíc obsahuje složku motivující zaměstnance využívat pracovní čas co nejefektivnějším způsobem. Touto analogií by bylo možné dospět k tomu, že i v takovém případě by zaměstnanci za svátek připadající na jeho obvyklý pracovní den mzda jednoznačně ucházela (přijde o určitý čas, který by věnoval splnění určitého počtu úkolů). Posuzovaný případ je však specifický v tom, že nelze žádným způsobem exaktně stanovit ani odhadovat, kolik času si splnění úkolu vyžádá – splnění úkolu totiž není pevně závislé na odpracování určitého času. Dle krajského soudu ovšem tato okolnost nemůže vést k závěru, že zaměstnancům z důvodu svátku mzda neuchází; specifikum vykonávané práce pouze neumožňuje kvantifikovat, jaká přesná část ze mzdy zaměstnancům v důsledku svátku uchází. [6] Krajský soud měl skutkový stav za náležitě zjištěný, závěry plynoucí z analýzy závislosti provizí na odpracované době, předložené žalobkyní, nebyly způsobilé jej zpochybnit. Tyto závěry pouze potvrzují, že ušlou část mzdy nelze přesně vyčíslit. Toto zjištění však závěru o tom, že zaměstnancům žalobkyně mzda ucházela, neodporuje. Znak objektivní stránky skutkové podstaty správního deliktu na úseku náhrad tak byl naplněn (zaměstnancům mzda z důvodu svátku „ucházela“). [7] Krajský soud neshledal důvodnými ani námitky stěžovatelky ve vztahu ke správnímu deliktu na úseku odměňování zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že proti této části napadeného rozsudku stěžovatelka svoji kasační argumentaci nesměřovala, není nutné zde argumentaci krajského soudu rekapitulovat. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [8] Žalobkyně (dále též jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti uplatnila důvody vymezené v § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení. [9] Stěžovatelka nejprve popsala způsob odměňování zaměstnanců obchodní služby (pojišťovacích poradců). Ti byli v dotčeném období odměňováni specifickým způsobem  tzv. měsíční provizní mzdou, která sestávala ze dvou složek: a) pečovatelské složky  nezávislé na aktivitě zaměstnance a na počtu pracovních dní v kalendářním měsíci a b) získatelské složky – závislé na aktivitě zaměstnance. Výše získatelské složky se však neodvíjela od počtu pracovních dnů, ale od počtu a typu uzavřených pojistných smluv. Neexistuje přitom přímá úměra mezi počtem pracovních dnů v měsíci a počtem uzavřených smluv. Počet uzavřených smluv totiž v čase kolísá a záleží na mnoha faktorech. V praxi je proto běžné, že zaměstnanec v některých dnech neuzavře žádnou smlouvu, zatímco v jiných dnech jich uzavře hned několik najednou, popř. uzavře jednu s vysokým plněním. Vyjednávání pojistných smluv navíc často trvá i několik týdnů či měsíců, zejména pokud se jedná o větší obchody. Výše získatelské složky proto může v jednotlivých měsících výrazně kolísat, a to bez ohledu na počet pracovních dnů v jednotlivých měsících. [10] Podle stěžovatelky nebylo ve správním řízení prokázáno, že pojišťovacím poradcům v důsledku svátku ucházela mzda či jakákoliv její část. Naopak, z důkazů poskytnutých stěžovatelkou (Analýza závislosti provizí na odpracované době vypracovaná společností TREXIMA, spol. s. r. o.) i z výplatních pásek zaměstnanců prověřovaných v rámci kontrol jasně vyplývá, že výše měsíční provizní mzdy není závislá na počtu pracovních dnů v měsíci. K tomu stěžovatelka předložila tabulkový přehled zahrnující jednotlivé zaměstnance a výši jejich měsíčních mezd za období leden – duben 2015. [11] Stěžovatelka považuje úvahu krajského soudu, podle níž lze odměňování měsíční provizní mzdou obsahově vyložit jako mzdu úkolovou, za značně zjednodušující a velice nepřesnou, neboť úkolová mzda se zpravidla používá na pracovištích, „kde je možno stanovit objektivní a přesné normy výkonu, kde převládá zájem zaměstnavatele na množství produkce a zaměstnanci mohou zvýšením intenzity práce toto množství přímo ovlivnit.“ (Galvas, M. a kolektiv, Pracovní právo, Masarykova univerzita, Brno, 2001, 225 s). Úkol bývá zpravidla vymezen určitou dobou určenou na provedení určitých prací (normou), nebo počtem vyrobených jednotek (kusů) (Tomší, I., Mzdy v novém zákoníku práce. Práce a mzda, 2007, č. 1, s. 12). Úkolová mzda je specifickým způsobem odměňování, pro který je typické, že je zpravidla určována na základě jednoduchého výpočtu. Úkolová mzda vyžadu