4 As 154/2020 — Nejvyšší správní soud

4 As 154/2020- 61 - text  4 As 154/2020 - 64 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: TNT Express Worldwide, spol. s r.o., IČ 15888959, se sídlem Za Tratí 206, Chrášťany, zast. Mgr. Tomášem Běhounkem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady žalovaného ze dne 21. 7. 2016, č. j. ČTÚ52 882/2015603, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020, č. j. 3 A 169/2016  126, takto: I. V řízení o kasační stížnosti se pokračuje. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020, č. j. 3 A 169/2016  126, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Odbor regulace komunikačních činností a poštovních služeb žalovaného v řízení vedeném podle § 37 odst. 3 písm. d) zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o poštovních službách“), zda se v případě určité služby jedná o poštovní službu, vydal rozhodnutí ze dne 30. 6. 2015, č. j. ČTÚ74 932/2014610/XII. vyř., kterým určil, že služby nabízené žalobkyní pod obchodními jmény „Express“ a „Economy Express“ podle podmínek pro přepravu a ostatní služby, verze 132014, jsou v případě zásilek s jednotlivými kusy nepřesahujícími hmotnost 50 kg poštovními službami ve smyslu zákona o poštovních službách (výrok I.). Dále určil, že služby nabízené žalobkyní pod obchodními jmény „Express“ a „Economy Express“ podle podmínek pro přepravu a ostatní služby, verze 132014, nejsou v případě zásilek s jednotlivými kusy přesahujícími hmotnost 50 kg a v případě tzv. paletových zásilek poštovními službami ve smyslu zákona o poštovních službách (výrok II.). [2] Předseda Rady žalovaného rozhodnutím ze dne 21. 7. 2016, č. j. ČTÚ52 882/2015603, zamítl rozklad žalobkyně a potvrdil uvedené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, neboť ve shodě s ním dospěl k závěru, že služby nabízené žalobkyní pod obchodními jmény „Express“ a „Economy Express“ jsou v případě zásilek s jednotlivými kusy nepřesahujícími hmotnost 50 kg, kromě zásilek paletových, poštovními službami a žalobkyně má povinnost je poskytovat v režimu zákona o poštovních službách. [3] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 5. 5. 2020, č. j. 3 A 169/2016  126, uvedené rozhodnutí předsedy Rady žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. S ohledem na dřívější judikaturu Nejvyššího správního soudu totiž městský soud dovodil, že jedním z nezbytných znaků poštovních služeb ve smyslu zákona o poštovních službách je povinnost uzavřít poštovní smlouvu s každým, a tedy i povinnost poskytnout poštovní službu každému, kdo o ni projeví zájem. Zákon o poštovních službách tedy podle městského soudu dopadá pouze na určené poskytovatele všeobecných poštovních služeb ve smyslu Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/67/ES ze dne 15. 12. 1997 o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních Společenství a zvyšování kvality služby, ve znění Směrnice 2002/39/ES ze dne 10. 6. 2002, Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1882/2003 ze dne 29. 9. 2003 a Směrnice 2008/6/ES ze dne 20. 2. 2008 (dále jen „poštovní směrnice“). [4] Liberalizace trhu poštovních služeb nevedla podle městského soudu k popření existence smluv zasílatelských ani smluv o přepravě věci. Ani živnostenský zákon podnikání v těchto odvětvích svou novelou nezrušil. Přitom podání, třídění, přeprava a dodání zásilky jsou činnostmi, které nejsou vyloučeny ani u jiných smluvních typů, jako jsou zasílatelská smlouva či smlouva o přepravě věci. Výklad, který v daném případě zvolil žalovaný, pomíjí možnost uzavřít smlouvu podle občanského zákoníku a rovněž vůli žalobkyně upravit si v dohodě s jiným právním subjektem svá práva a povinnosti, která musí být v právním státě rovněž respektována. Není možné bez dalšího vycházet z premisy, že pokud dva smluvní subjekty uzavřou smlouvu o přepravě věci podle § 2555 a násl. občanského zákoníku, tak tím zároveň uzavřely poštovní smlouvu podle zákona o poštovních službách, ačkoli k jejímu uzavření vůle smluvních stran od počátku nesměřovala. Žalovaný pomíjí skutečnost, že smluvní strany nechtěly či neměly zájem poštovní smlouvu uzavřít, nýbrž svá práva a povinnosti chtěly podřídit jinému právnímu režimu (např. smlouvě zasílatelské či smlouvě o přepravě věci). [5] Podle městského soudu právní úprava v rozhodné době neobsahovala dostatečná kritéria pro jednoznačné podřazení služeb poskytovaných žalobkyní, která záměr poskytovat poštovní služby nedeklarovala ve vztahu ke svým zákazníkům, pod režim zákona o poštovních službách, jelikož právní úprava neposkytovala kritéria, jež by mohla vyvrátit tvrzení žalobkyně o soukromoprávní povaze jí poskytovaných služeb. Za této situace městský soud upřednostnil princip autonomie vůle, neboť vůle jednotlivých smluvních stran k uzavření určité smlouvy nemůže být přehlédnuta jako nepodstatná a musí být vykládána s ohledem na účel obchodního vztahu, tedy zda směřovala k uzavření smlouvy poštovní nebo jiného typu podle jiného zákona. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně [6] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost. V jejím doplnění učiněném na výzvu soudu ve stanovené měsíční lhůtě stěžovatel uvedl, že považuje napadený rozsudek za nezákonný a nepřezkoumatelný. [7] Stěžovatel konkrétně namítl, že ustanovení § 4 zákona o poštovních službách je třeba vykládat nejenom podle jeho zdánlivého jazykového znění, ale i jeho účelu, tedy tak, že provozovatel má povinnost uzavřít poštovní smlouvu s tím, kdo požaduje uzavření smlouvy v mezích poštovních podmínek. Klíčovou podmínkou je, že smlouvu lze uzavřít jen v mezích podmínek a způsobem v nich uvedeným. Je tedy zcela na provozovateli, jaké meze podmínek nastaví, tedy jaké služby, za jakých podmínek a hlavně komu bude poskytovat. Jedná se o obdobu veřejné nabídky ve smyslu § 1780 a násl. občanského zákoníku. Kontraktační povinnost, tedy povinnost uzavřít poštovní smlouvu opravdu s každým, se vztahuje pouze na tzv. základní poštovní služby (všeobecné poštovní služby terminologií poštovní směrnice). Kontraktační povinnost, tak jak ji chápe městský soud, tedy není definičním znakem poštovních služeb, nýbrž až sekundárním důsledkem jejich poskytování. [8] Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem městského soudu, že zákon o poštovních službách dopadá pouze na určené provozovatele poštovních služeb a že ostatní provozovatelé poštovních služeb regulaci zákona o poštovních službách nepodléhají. Takový výklad by totiž zcela vyprázdnil smysl ustanovení § 17 a § 18 citovaného zákona, které do něj byly vloženy v důsledku transpozice poštovní směrnice a které nově ukládají všem provozovatelům poštovních služeb povinnost takové podnikání oznámit stěžovateli, a nikoliv živnostenskému úřadu. Při akceptování výkladu městského soudu by však tato povinnost byla zbytečná, neboť určený provozovatel poštovních služeb tyto služby neposkytuje na základě oznámení podnikání, nýbrž poštovní licence. Fakticky by tedy nemohl existovat žádný subjekt, na nějž by se tato povinnost měla vztahovat. Stejně tak by neexistovaly subjekty, které by byly povinny přispívat do tzv. kompenzačního fondu sloužícího k vyrovnávání nespravedlivé finanční zátěže určeného provozovatele. Do tohoto fondu měli přispívat provozovatelé poštovních služeb podle svého podílu na trhu poštovních služeb. Výklad, podle něhož se zákon o poštovních službách vztahuje pouze na určené provozovatele, tedy nemůže obstát. [9] Podle stěžovatele je pro posouzení toho, zda určité služby jsou službami poštovními či nikoliv, nezbytné vycházet z věcné definice poštovních služeb. Platí přitom, že jeli předmětem smlouvy poskytnutí služby zahrnující zpravidla poštovní podání, třídění a přepravu poštovní zásilky prostřednictvím poštovní sítě a prováděné za účelem dodání poštovní zásilky příjemci, jedná se vždy o poštovní službu. Volit právní režim poskytování poštovních služeb není možné. Odkaz v obchodních podmínkách na smlouvu o přepravě věci v občanském zákoníku tedy nemůže vyjmout smlouvu z působnosti zákona o poštovních službách. Tomuto výkladu nasvědčuje i záměr zákonodárce vyjádřený v důvodové zprávě k liberalizační novele zákona o poštovních službách (účinné od 1. 1. 2013), podle níž „lze jako nežádoucí jev označit skutečnost, že podle dosavadní právní úpravy, např. v případě služby dodání (poštovních) balíků, je možné si vybrat právní režim, podle kterého se tato služba může poskytovat, např. podle obchodního zákoníku (smlouva o přepravě věci apod.).“ Je tedy zcela irelevantní, jak subjekt formálně ozna