5 As 211/2021 — Nejvyšší správní soud

5 As 211/2021- 31 - text 5 As 211/2021 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: B&F gastro service, s.r.o., se sídlem Mostecká 58/2, Praha 1, zastoupený Mgr. Kristýnou Mácovou, advokátkou se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti žalovanému: Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, zastoupený JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem Na Příkopě 853/12, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2021, č. j. 17 A 79/2021 – 25, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Žalobce se podanou kasační stížností domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla dle § 46 odst. 2 s. ř. s. odmítnuta jeho žaloba proti usnesení Rady hlavního města Prahy ze dne 19. 4. 2021, č. 827, podle něhož rada „I. schvaluje uzavření dodatků k nájemním smlouvám dle přílohy č. 1 tohoto usnesení a výpovědi z nájemních smluv dle přílohy č. 2 usnesení“ a „II. ukládá MHMP – HOM MHMP zpracovat a podepsat dodatky k nájemním smlouvám a výpovědi z nájemních smluv dle bodu I. tohoto usnesení“. [2] Žalobce v žalobě, jíž se domáhal zrušení tohoto usnesení žalovaného, uvedl, že napadeným usnesením byla mj. schválena výpověď z nájemní smlouvy, kterou žalobce (nájemce) uzavřel s žalovaným (pronajímatelem); jednalo se o nájem nemovitosti za účelem provozování restaurační předzahrádky. Tím došlo k zásahu do podnikatelské činnosti žalobce. Žalobce měl za to, že napadené usnesení mělo být vydáno zastupitelstvem žalovaného, a nikoli jeho radou, pročež je stiženo absolutní neplatností. Napadené usnesení bylo dle jeho názoru rovněž nepřezkoumatelné (není patrné, na základě čeho byly některým nájemcům dány výpovědi, a jiným nikoli), dodatky k nájemním smlouvám nebyly řádně a s předstihem zveřejněny, napadené usnesení bylo přijato bez závazných stanovisek dotčených orgánů, bez diskuse s občany a bez odborně zpracované studie průchodnosti komunikací. Postup žalovaného byl svévolný, diskriminační, šikanózní a nezákonný. [3] Městský soud nejdříve posuzoval, zda je dána pravomoc správních soudů k projednání žaloby a rozhodnutí o ní, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Odkázal především na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2006, č. j. 3 Ans 9/2005 – 114, publ. pod č. 1075/2007 Sb. NSS (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí správních soudů a zvláštního senátu pro rozhodování některých kompetenčních sporů jsou dostupná též na www.nssoud.cz), dle kterého při nakládání s vlastním majetkem a hospodaření s ním vystupuje obec (územní samosprávný celek) jako účastník soukromoprávních vztahů, nikoliv jako nositel moci veřejné, neboť se nejedná o rozhodnutí, jímž by daná veřejnoprávní korporace autoritativně rozhodovala o veřejných subjektivních právech fyzických a právnických osob (srov. též usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005, č. j. 9 Ca 278/2004 - 81, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2015, č. j. 8 As 72/2015 - 67, publ. pod č. 3365/2016 Sb. NSS). Dle městského soudu není rozhodné, že o nakládání s majetkem žalovaného rozhodovala rada, nikoliv zastupitelstvo, jak tomu bylo ve zmiňovaných věcech. Určující je pouze povaha právního jednání, nikoliv, který orgán obce o něm rozhodl. [4] V posuzované věci se jednalo o usnesení Rady hlavního města Prahy, kterým byla schválena mj. výpověď z nájemní smlouvy, kterou žalobce jako nájemce uzavřel s žalovaným jako pronajímatelem. Městský soud proto dospěl k závěru, že žalobce se domáhá právě zrušení výpovědi z nájemní smlouvy, byť jde o soukromoprávní vztah, který se řídí občanským zákoníkem a § 34 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, v relevantním znění (dále jen „zákon o hlavním městě Praze“). Dle městského soudu tak není možné, aby správní soud ingeroval do nájemního vztahu a zrušil usnesení, kterým byla vypovězena nájemní smlouva, neboť žalobce nemá žádné veřejné subjektivní právo na existenci nájemního vztahu a případné nedostatky výpovědi z nájemní smlouvy je oprávněn zkoumat výhradně soud rozhodující v občanském soudním řízení. Otázka, který z orgánů žalovaného měl činit úkony při domnělém správním řízení, je pak dle městského soudu ve skutečnosti otázkou, který z orgánů právnické osoby tuto osobu zastupuje vůči třetím osobám v soukromoprávních vztazích, jak dle něj potvrdil i žalobce, když odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007. [5] Městský soud proto dospěl k závěru, že žalobce se domáhá ochrany neexistujícího veřejného subjektivního práva proti žalovanému, který v dané věci nevystupuje jako správní orgán. Městský soud proto žalobu v souladu s § 46 odst. 2 s. ř. s. odmítl, neboť žalobce se domáhal rozhodnutí ve sporu, o kterém má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení. Současně městský soud poučil žalobce, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu k okresnímu (obvodnímu) soudu (s tím, že v tom případě se má dle § 82 odst. 3 o. s. ř. za to, že občanské soudní řízení bylo zahájeno již dnem, kdy městskému soudu došla odmítnutá žaloba – pozn. NSS). II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Žalobce (stěžovatel) napadá usnesení městského soudu kasační stížností, přičemž odkazuje na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [7] Městský soud dle stěžovatele rozhodl zcela nesprávně, když odmítl žalobu, kterou zcela mylně pojal tak, že se stěžovatel domáhá zrušení výpovědi z nájemní smlouvy. Přitom v žalobě stěžovatel zcela jednoznačně označuje napadené rozhodnutí správního orgánu a uvádí veškeré důvody jeho nezákonnosti: popisuje svévolný přístup při zajišťování podkladů pro vydání rozhodnutí a šikanózní jednání žalovaného. O výpovědi z nájemního vztahu bylo pojednáno pouze v kontextu napadeného rozhodnutí. [8] Stěžovatel současně nesouhlasí se závěry městského soudu týkajícími se veřejného subjektivního práva stěžovatele na existenci nájemního vztahu, neboť je zde opět posuzován dílčí obsah napadeného rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí samotné. Veřejné subjektivní právo je současně dle stěžovatele definováno jakožto „legislativní prostor komunikace orgánů veřejné správy a osob soukromoprávních, kdy realizace soukromého práva je závislá na veřejnoprávních funkcích orgánů veřejné správy“. Pro tento vztah je podle stěžovatele typické nejen to, že soukromý subjekt je vůči orgánům veřejné moci v pozici subjektu „podřazeného“ a orgán veřejné správy v pozici vrchnostenské, ale současně je tato nerovnost vyvažována soudní vymahatelností určitého práva. Pokud tedy v daném případě je nutné ze strany správního orgánu přijmout rozhodnutí ohledně úpravy poměrů mezi správním orgánem a osobou soukromého práva, čímž je podle stěžovatele vrchnostensky zasahováno do práv a právem chráněných zájmů jednotlivce, pak takové rozhodnutí nepochybně zasahuje do veřejných subjektivních práv dotčené osoby. K tomu stěžovatel dodává: „Nejedná se tedy o posouzení veřejného subjektivního práva ve vztahu k aktu ukončení nájemní smlouvy, nýbrž k aktu správního orgánu ve smyslu vydání rozhodnutí, které bude přezkoumatelné a v souladu se zákonem, zejména pak principy dobré správy, a následně tedy jeho případného soudního přezkumu.“ [9] K pravomoci správních soudů v posuzované věci stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2020, č. j. 8 As 149/2017 – 45, na jehož základě stěžovatel považuje napadené usnesení Rady hlavního města Prahy za rozhodnutí správního orgánu o jeho veřejném subjektivním právu. Na závěr stěžovatel zopakoval důvody, pro které se domnívá, že napadené rozhodnutí vydal orgán, který k tomu nebyl kompetentní. [10] Žalovaný se ztotožnil s usnesením městského soudu a pro případ, že by kasační stížnost nebyla „odmítnuta“, předložil také argumenty ve prospěch zákonnosti žalobou napadeného usnesení. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí městského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). [12] Nejvyšší správní soud dále přezkoumal napadené usnesení městského soudu v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [13] Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatel kasační stížností n