7 As 339/2019 — Nejvyšší správní soud

7 As 339/2019- 28 - text 7 As 339/2019 - 30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: P. P., zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2019, č. j. 17 A 60/2018  24, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 29. 3. 2016, č. j. MUCH 27058/2016, Městský úřad Cheb (dále též „správní orgán I. stupně“), rozhodl o tom, že je žalobce vinen ze spáchání dvou přestupků. V prvním případě (výrok I.) se jedná o přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“). Toho se žalobce dopustil tím, že úmyslně dne 18. 11. 2015 v době kolem 10:23 na pozemní komunikaci č. I/21 u hotelu Zátiší ve směru jízdy na Cheb předjížděl vozidlo v případě, kdy to bylo přechodnou dopravní úpravou provozu na pozemních komunikacích zakázáno. Druhý přestupek (výrok II) podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu spočívá v tom, že žalobce z nedbalosti v totožné době, místě, i jako řidič téhož automobilu nepředložil v rozporu s § 6 odst. 8 téhož zákona na výzvu policisty ke kontrole řidičský průkaz. Správní orgán I. stupně uložil za tyto přestupky žalobci dle § 125c odst. 5 písm. d) a § 125c odst. 6 písm. b) zákona o silničním provozu, a podle § 11 odst. 1 písm. b, c) a § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „přestupkový zákon“) pokutu ve výši 5 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu 6 měsíců ode dne nabytí právní moci daného rozhodnutí. [2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 1. 2018, č. j. 1724/DS/16-16, zrušil dle § 90 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), výrok I. a výrok o sankcích rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc mu vrátil k novému projednání. Dále dle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu zamítl odvolání žalobce proti výroku II. a tento výrok potvrdil. II. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Plzni (dále též „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský soud uvedl, že žalovaný správně zrušil výrok o sankcích a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k dalšímu projednání. Rovněž správně neuložil žalobci sankci za přestupek, jenž svým rozhodnutím potvrdil, jelikož uložil správnímu orgánu I. stupně, aby provedl další dokazování ve věci přestupku uvedeného ve (zrušeném) výroku I. rozhodnutí. Pokud by žalovaný uložil sankci za přestupek vymezený ve výroku II., který potvrdil, postupoval by v rozporu s § 12 odst. 2 přestupkového zákona, neboť přestupky žalobce byly projednávány ve společném řízení, a tudíž za ně musí být ukládána jedna sankce, a to podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný. Předešel tak situaci, v níž by správní orgán I. stupně musel uložit žalobci sankci za znovu projednaný přestupek a současně započítat sankci uloženou žalovaným. Žalovaný přitom zavázal správní orgán I. stupně, aby se sankcí zabýval v dalším řízení. Sankce tak bude žalobci uložena správním orgánem I. stupně až po skončení řízení o zbylém přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, pokud bude prokázáno, že žalobce zmíněný přestupek spáchal. Nedošlo tak ke zhoršení právního postavení žalobce, který zatím nevykonal žádný trest. Právní jistotu žalobci poskytuje to, že se o jeho věci bude dále jednat a poté mu bude řádně uložena sankce s ohledem na prokázané přestupky v souladu s § 12 odst. 2 přestupkového zákona. III. [4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Namítl, že rozhodnutí o přestupku nemůže stát samostatně jen s výrokem o vině, jelikož dle zákona o silničním provozu musí být v případě daného přestupku obligatorně uložena sankce. Právo nepředpokládá samostatné rozhodování o jednotlivých skutcích v rámci společného řízení. Vůbec by totiž nebylo zřejmé, zda by prekluzivní lhůty běžely od okamžiku právní moci výroku o vině nebo výroku o trestu. Žalovaný pravděpodobně rozhodl pouze o vině z obavy o to, aby nedošlo k promlčení přestupku. Stěžovatel je tak krácen na svých právech už tím, že se o trestu za přestupek dozví dávno po uplynutí prekluzivní doby, případně tím, že pokud by žalovaný rozhodoval podle práva, přestupek by vůbec nemusel stihnout projednat. Postup žalovaného popírá princip společného řízení. Žalovaný mohl vyčlenit jeden z přestupků k samostatnému projednání. Stěžovatel dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2003, č. j. 7 As 555/2002 - 16, dle nějž v případě, že účastník řízení uplatnil jednou žádostí dva nároky, je možné o nich rozhodnout samostatnými rozhodnutími i rozhodnutím společným, nikoliv však ve společném rozhodnutí o jednom z nich rozhodnout a druhý opomenout. Odkázal rovněž na § 265b písm. k) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále též „trestní řád“), dle nějž je důvodem pro zrušení rozsudku absence či neúplnost výroku. Dle stěžovatele není jasné, co nastane, pokud žalovaný o trestu nerozhodne, například z důvodu prekluze. Žalovaný měl proto rozhodnout o celém prvostupňovém rozhodnutí, tj. v daném případě zrušit i výrok II rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Stěžovatel proto navrhl rozsudek krajského soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Nad rámec kasační stížnosti, tedy mimo kasační námitky, se stěžovatel, respektive jeho zástupce, vyjádřili k vyvěšování jejich osobních údajů na internet Nejvyšším správním soudem, s čímž nesouhlasí. IV. [5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil, neboť neobsahuje žádné nové skutečnosti, se kterými by se krajský soud řádně nevypořádal. V. [6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] Celá meritorně relevantní část kasační stížnosti spočívá de facto na názoru stěžovatele, že u správního rozhodnutí nemůže stát samostatně pouze výrok o vině. [9] Nejvyšší správní soud se však s touto úvahou neztotožňuje. Zdejší soud již v rozsudku ze dne 30. 7. 2008, č. j. 2 As 45/2008 - 60, uvedl, že „nedomáhá-li se žalobce přezkumu celého správního rozhodnutí, lze soudně přezkoumat a zrušit i jen jediný výrok napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), avšak pouze za situace, že jde o výrok samostatný, který je oddělitelný a je způsobilý samostatného přezkumu.“ Tyto úvahy je přitom možné analogicky aplikovat i na správní řízení. [10] V projednávané věci je tak nutné posoudit, zda výroky o vině a o uloženém trestu byly koncipovány tak, aby o každém z nich bylo možné rozhodnout samostatně, tedy posoudit, zda se jedná o výroky na sobě závislé. Tímto kritériem se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 2. 2006, č. j. 4 Azs 11/2005 - 90, v němž uvedl, že „v případě, že ve formálně jednotném rozhodnutí správního orgánu je obsaženo více materiálních rozhodnutí, je třeba provést test jejich oddělitelnosti a rozhodnout, zda tato rozhodnutí jsou vůči sobě v závislém vztahu, nebo zda jsou (mohou být) na sobě zcela nezávislá. Jinak řečeno, zda oddělením jedné části rozhodnutí od zbytku rozhodnutí (oddělení jednoho materiálního rozhodnutí od druhého, popř. ostatních materiálních rozhodnutí) se nestane rozhodnutí jako celek (rozhodnutí ve formálním smyslu) nebo zbylá část tohoto rozhodnutí nezákonnou nebo nelogickou. Takový stav může mít s ohledem na různorodost řízení vedených před správními orgány nejrůznější podobu. Např. jeden výrok podmiňuje výrok druhý (výrok o porušení právní povinnosti a výrok o sankci); zrušením jednoho výroku by došlo k faktické změně rozhodnutí správního orgánu, což by ve svém důsledku znamenalo zavedení nového způsobu rozhodování soudu (zrušením omezujících podmínek při povolení nějaké činnosti by došlo k povolení činnosti bez omezení), apod.“ Závislostí výroku o vině a výroku o sankci se přitom již zdejší soud zabýval, a to v rozsudku ze dne 3. 7. 2008, č. j. 7 As 4/2008 - 85, ve kterém uvedl, že „z dikce § 77 zákona o přestupcích vyplývá, že výroky o vině přestupkem, o druhu a výměře sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce, o uložení ochranného opatření, o nároku na náhradu š