16 Kss 6/2021

Následně kárný navrhovatel specifikoval, jakých konkrétních pochybení se kárně obviněná dle jeho názoru při vyřizování jednotlivých spisů dopustila. Především jí vytýkal neúčelný, neefektivní a nekoncentrovaný postup, a to v některých případech i přes četnost úkonů ve věci a počet nařízených hlavních líčení. V některých případech byl stranami avizován souhlas se čtením úředních záznamů z přípravného řízení, a přesto byli svědci k hlavnímu líčení voláni (na což byla kárně obviněná upozorňována státním zástupcem). Rovněž kárně obviněná nevyužívala zcela pracovní dobu, svědky k hlavnímu líčení volala v menším počtu, než bylo možné. Pokud bylo hlavní líčení odročováno na dobu delší než 2 měsíce, nebyly k takovému postupu dány objektivní důvody. Kárně obviněná rovněž nereflektovala, zda se jedná o věci starší či vazební, na jejichž urychleném vyřízení je dán významný zájem. Byla jí též vytčena nedostatečná příprava k jednání, v důsledku čehož nebylo k hlavnímu líčení předvoláno více svědků. Referáty s pokynem k předvolání svědků byly soudní kanceláři mnohdy předkládány nedlouho před samotným hlavním líčením a faktické zajištění přítomnosti svědků tak bylo prakticky vyloučeno. V některých případech dokonce nebyli svědci voláni vůbec, ačkoli to bylo právě důvodem pro odročení hlavního líčení. Žádná objektivní překážka rovněž nebránila rozhodnutí o tom, zda se podmíněně odsouzený ve zkušební době podmíněného odkladu výkonu trestu osvědčil, či zda se uložený trest vykoná.

S ohledem na referenční dobu, za kterou kárný navrhovatel považoval ve standardních případech dobu 2 měsíců a u věcí, které je třeba vyřizovat přednostně, či věcí rutinních a jednoduchých, polovinu této doby, pak navrhovatel uzavřel, že jednání kárně obviněné je třeba považovat za zaviněné, a to minimálně ve formě vědomé nedbalosti, neboť měla mít přehled o věcech, které jí byly přiděleny, o úkonech, které je třeba vykonat, jakož i o lhůtách, kdy tak musí učinit. Podle jeho názoru kárně obviněná odmítá při komunikaci s vedením soudu jakékoli vlastní nedostatky a schází u ní jakýkoli projev sebereflexe či náhledu na situaci. Proto kárný navrhovatel navrhl uložení kárného opatření v podobě snížení platu o 15 % na dobu 12 měsíců.

Kárný navrhovatel zaslal dne 9. 3. 2022 kárnému soudu vyjádření, ve kterém zdůraznil, že přístup kárně obviněné nabírá negativního vývoje, neboť ta nastalou situaci vůbec nereflektuje.

Možnost uzavření dohody o vině a kárném patření byla s kárně obviněnou projednána, ke sjednání dohody však nedošlo. Kárně obviněná s vedením soudu komunikuje v minimální možné míře, na její straně je dána naprosto nulová sebereflexe. Od 1. 1. 2022 již kárně obviněná nemá žádný nápad v rejstříku T. Kárně obviněná má v porovnání s agendami soudkyň se shodným obsahem práce poloviční až třetinovou výkonnost. Ačkoli je kárně obviněná v určitém období zcela pasívní, primárně je jí vytýkáno, že ve věcech činila zcela neefektivní a nehospodárné úkony, které nesměřovaly ke skončení věci. V důsledku toho došlo k průtahům při jejich vyřizování. Souhrnně lze zmínit opakované vyžadování opisu rejstříku trestů, dělení úkonu na více úkonů (vyžadování listin a teprve následně nařizování jednání atp.), nedostatečnou přípravu hlavního líčení, jež je pak třeba odročovat, odročování po provedení nepatrné části dokazování a z toho plynoucí navyšování počtu hlavních líčení. Kárný navrhovatel připojil „Zprávu o prověrce vybraných trestních věcí, v nichž dosud probíhá trestní řízení u Okresního soudu v Mělníku“ místopředsedy Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021. Prověrka ústí v závěr, že ačkoli k prověrce došlo s tříletým odstupem od prověrky poslední a ačkoli již předchozí prověrka poukázala na řadu vad a nedostatků jak v rychlosti řízení, tak i v konkrétně voleném postupu soudu, nelze konstatovat, že by došlo k zlepšení a že by byl zcela respektován zákon či reflektovány výhrady, na něž bylo poukázáno. Opakuje, že délka řízení je mnohdy ovlivněna ryze subjektivními faktory. Ani nadále není brána na zřetel zákonná úprava týkající se koncentrace řízení. Jedno ze soudních oddělení, jehož spisy jsou především ke kontrole předloženy (jedná se o oddělení kárně obviněné) tuto zásadu ostentativně ignoruje. Uzavírá, že jestliže se nic nezměnilo na nepřiměřeně pomalém postupu v řadě jednotlivých věcí, pak destrukce smyslu řízení a jeho efektivity hraje i nadále podstatnou roli. Nelze v žádném případě dovodit, že by došlo k žádoucímu zlepšení, přičemž prostředky k nápravě byly z hlediska prověrkové činnosti již prakticky vyčerpány. Výše uvedené problémy se pak „především vyskytují ve věcech vyřizovaných předsedkyní senátu či samosoudkyní JUDr. Buštovou, v jejímž senátě je rovněž dlouhodobě výrazně větší množství starších neskončených věcí, než v senátech jiných.“

Spolu s vyjádřením zaslal kárný navrhovatel rovněž „Návrh na zahájení kárného řízení“ ze dne 8. 3. 2022, kterým rozšířil návrh ze dne 7. 10. 2021. Kárně obviněná se podle něj dopustila neodůvodněných průtahů v dalších 45 specifikovaných spisech, a to od doby bezprostředně následující po podání prvního návrhu až do 6. 4. 2022 (uvedeno v souvislosti s trestním řízením sp. zn. 2 T 13/2021 uvedeným pod č. I./44 rozšíření návrhu). Dále v pořadí druhý návrh obsahuje výčet dalších spisů označených čísly II. – XIV., v nichž navrhovatel shledával neodůvodněné prodloužení trestního řízení. Ve věci vedené pod č. II. je akcentován opakovaný postup v rozporu s právním názorem odvolacího soudu vedoucí posléze k rozhodnutí, aby byla věc projednána jiným samosoudcem. Ve většině je v této skupině kárně obviněné vytýkáno, že nebylo rozhodnuto, zda se podmíněně odsouzený osvědčil, či zda se podmíněně odložený trest vykoná. Kárný navrhovatel shrnul, kdy byla kárně obviněná v období po 23. 10. 2018 v pracovní neschopnosti, kdy se účastnila pobytu v lázních, kdy čerpala dovolenou, kdy byla nepřítomna z důvodu návštěv lékaře nebo rehabilitací. Je přesvědčen, že rovněž v tomto období přesáhla její nečinnost přiměřenou dvouměsíční referenční dobu, zkrácenou v případě jednoduchých a rutinních úkonů na polovinu. Za průtah je třeba považovat celou dobu, po kterou byla obviněná pasívní, a to i přes zohlednění její pracovní neschopnosti. Kárný navrhovatel navrhl, aby kárně obviněné bylo uloženo kárné opatření odvolání z funkce soudkyně.

V důsledku judikatorního vymezení kárného skutku spočívajícího v neodůvodněných průtazích při výkonu soudcovské činnosti je třeba některá tvrzení obsažená v rozšíření návrhu považovat za doplnění původního návrhu, neboť se časově vztahují k období, jímž byl vymezen kárný skutek v původním návrhu.

Skutečným rozšířením návrhu je toto podání toliko v části vztahující se k spisům uvedeným pod bodem I. a v případě skutku vymezeného v bodě III. tohoto podání. Ten se svým charakterem zcela vymyká tvrzeným pochybením v ostatních trestních věcech. Kárně obviněné se klade za vinu, že za práci přesčas konanou ve věci sp. zn. 2 Nt 1/2022 v den pracovního klidu (v sobotu) dne 29. 1. 2022, spočívající v přípravě na vazební zasedání a účasti na vazebním zasedání v době od 14:50 do 15:00 (tj. v délce trvání 10 minut), účtovala část platu za práci přesčas od 13:00 do 18:00 hod., tj. v rozsahu 5 hodin, namísto skutečně odvedené práce přesčas. Naposledy uvedeného kárného provinění se měla kárně obviněná dopustit až poté, kdy byl ve věci podán původní návrh. S odkazem na tyto skutečnosti kárný senát rozhodl při ústním jednání dne 13. 9. 2022 o vyloučení tohoto skutku k samostatnému projednání a rozhodnutí.

Kárný návrh považuje za nekonkrétní, proto je pro ni obtížné se k výtkám vyjádřit. Navrhované kárné opatření považuje s ohledem na judikaturu kárných senátů za nepřiměřeně přísné. Vyjádřila pochybnost, zda skutečným důvodem kárného návrhu není její věk a záměr proměnit složení a omladit soudce u okresního soudu.

U spisu pod pořadovým číslem 1) byl podle jejího názoru návrh podán po marném uplynutí objektivní lhůty. Za průtah nelze považovat situaci, kdy je hlavní líčení odročeno k žádosti obhájce. Rovněž nelze nutit právního zástupce obžalovaného, aby v právně složité věci za sebe zajišťoval substituci. Hlavní líčení, u nichž byli vyslýcháni svědkové a prováděny důkazy, nebyla odročována na dobu delší než 1 měsíc. Pokud byla v této věci prodloužena lhůta k vypracování písemného vyhotovení rozsudku, dá se předpokládat, že již v té době měl kárný navrhovatel znalost o stavu řízení a o obsahu spisu. Nebyla proto dodržena ani subjektivní lhůta k podání návrhu. V době covidové pandemie bylo při provádění vyšetřovacího pokusu přítomno 17 osob a v době lockdownu jej nebylo možné uskutečnit. Šlo o nikoli jednoduchou věc, její složitost byla dána i technickými obtížemi při zajištění relevantního znalce.

U spisu č. 3) poukázala na to, že ve věci bylo rozhodnuto dne 29. 3. 2021, tedy po 14 měsících od podání obžaloby. K odročování hlavního líčení docházelo z důvodu onemocnění, omluvy obhájce či epidemiologických důvodů. Nikdo z účastníků řízení si na průtahy nestěžoval, neurgoval úkony či nařízení hlavního líčení.

Ke spisu pod pořadovým číslem 6) kárně obviněná uvedla, že bylo odročováno z objektivních důvodů (nemoc, karanténa), což je v rozporu s tvrzením, že prodleva mezi hlavními líčeními nebyla dána objektivními důvody. Rovněž bylo třeba zohlednit možnosti přísedících. Je na soudci, aby si zorganizoval práci a kárný navrhovatel nepřinesl snímek jejího pracovního týdne, kdy měly nastat průtahy při stanovení termínu hlavního líčení. Kladla otázku, zda nebylo odročováno na vzdálenější termín proto, že měla naplánováno jiné hlavní líčení na několik dnů, zda neměl spis stovky stran, zda byl dobře připraven z přípravného líčení, či proto, že psala mnohostránkový rozsudek v souběžně skončené věci.

Ke spisu č. 7) zdůraznila, že bylo rozhodnuto za 11 měsíců od podání obžaloby. Odročení v této věci na neurčito mělo své opodstatnění, neboť obžalovaný byl v den, kdy se nedostavil k hlavnímu líčení, propuštěn z nemocnice, což z povahy věci nemohla vědět. Přeložení hlavního líčení z 19. 4. 2021 na 21. 4. 2021 považuje naopak „za ukázku operativního řešení pro zajištění konání hlavního líčení.“

U spisu č. 10) bylo, včetně odvolacího řízení, rozhodnuto za 11 měsíců od nápadu obžaloby a k odročení hlavního líčení došlo pro omluvu obžalované.

K podání kárného navrhovatele ze dne 8. 3. 2022 poukázala kárně obviněná na období, po které byla od 5. 10. 2021 v pracovní neschopnosti. Přesto se opakovaně tvrdí, že včasným úkonům jí objektivně nebránila žádná překážka. Při počtu spisů, které měla po ukončení pracovní neschopnosti k rozhodování, není objektivně možné zajistit volnou jednací místnost k jejich projednání. Označila věci, které již byly v mezidobí skončeny, a ty, v nichž již bylo nařízeno veřejné zasedání. V kárném návrhu jsou podle jejího názoru často zmiňovány pouze některé úkony, nikoli úkony všechny. U tvrzených průtahů by mělo být vždy určeno, po jaký konkrétní časový úsek trvaly a zda se jedná o průtahy způsobené soudem. Pokud byly k důkazu navrženy posudky, které napsali soudci odvolacího soudu, někteří s rozsudky kárně obviněné vůbec nepřichází do styku, jiní hodnotí její práci obecně, aniž by se vyjadřovali ke konkrétním spisům. Navíc není jisté, zda se skutečně jedná o spisy, které jsou předmětem kárného řízení. Proto navrhla k důkazu jejich výslech.

Kárně obviněná doplnila své vyjádření ke kárnému návrhu podáním ze dne 12. 9. 2022. Zdůraznila, že byla po část rozhodného období v pracovní neschopnosti a že probíhala pandemie Covid19. Ke spisu sp. zn. 14 T 190/2016 připomněla, že jí kárný navrhovatel udělil dne 2. 11. 2020 výtku, jejímž předmětem byl i uvedený spis. Došlo proto k porušení zásady ne bis in idem i k překročení subjektivní lhůty k některým tvrzením týkajícím se tohoto spisu. Podstatnou část vymezení skutku proto nelze přijmout. Rovněž v případě věci sp. zn. 2 T 32/2019 poukázala na udělenou výtku, v důsledku čehož je podstatně stručnější popis vytýkaných skutečností. K věci sp. zn. 2 T 2/2020 rovněž namítala nedodržení subjektivní lhůty, neboť dne 31. 7. 2020 proběhla kontrola věcí starších 6 měsíců, což byl v té době i případ tohoto spisu. Dále poukázala na to, že některé z věcí uvedených v kárném návrhu i v jeho rozšíření byly v mezidobí skončeny. Ve věci sp. zn. 2 T 47/2010 citovala část tvrzení kárného navrhovatele s tím, že její úkony žádné průtahy v řízení evidentně nezpůsobily.

Ohledně případů souvisejících s § 83 odst. 3 tr. zákoníku a s fikcí o tom, že se odsouzený osvědčil, zdůraznila, že ani státní zástupce ani obžalovaný nenavrhli postup podle § 330 odst. 1 tr. řádu (tedy vydání rozhodnutí o tom, že se podmíněně odsouzený osvědčil). I v těchto věcech byly činěny úkony, bylo průběžně sledováno chování odsouzených, jakož i to, zda a kolik případně uhradili na dlužném výživném (v případě odsouzení za zanedbání povinné výživy). Roční lhůta k rozhodnutí předpokládá jistou aktivitu i ze strany účastníků řízení a je otázkou, zda lze z právních předpisů dovodit, kdy má soud rozhodnout, pokud není z jejich strany vyvíjena žádná aktivita a nejsou známy žádné důvody, pro které by odsouzený nemohl být osvědčen. Pro účely kárného návrhu bylo třeba prokázat, že k osvědčení ze zákona došlo „nesprávně“. Pokud byl odsouzený osvědčen správně, nebyla objektivně naplněna podmínka ohrožení důvěry v odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Pokud je jí v této souvislosti v některých případech vytýkáno, že nebyl zvolen postup podle § 330 odst. 4 tr. řádu, má za to, že předseda senátu není osobou, která by mohla podat stížnost, není k tomu oprávněn. Tvrzený skutek proto nemohl být kárným proviněním.

K rozšíření návrhu znovu podotkla, že část věcí uvedených v bodě I. již byla skončena. Stalo se tak v době, kdy psala rozsáhlý rozsudek ve věci sp. zn. 2 T 32/2019. Znovu poukázala na to, že po podstatnou část období tvrzené nečinnosti byla v pracovní neschopnosti a ve zbylém čase vymezeného období nebylo lze všechny věci projednat.

Z rozpisu jednacích síní v období od 1. 5. 2019, od 1. 2. 2020 a od 23. 10. 2020 vyplývá, že kárně obviněná měla v průběhu pracovního týdne k dispozici po celý den jednací síň č. 2, a to v pondělí, středu a v liché týdny i v pátek.

Soudní spis obsahuje přehledy CSLAV pro období od 1. 1. 2019 do 31. 5. 2021 a „přehledy o vyřizování agendy T“ pro období únor 2018 a červen 2021  září 2021. Vyplývá z nich, že v období, kdy měla kárně obviněná 100% nápad do rejstříku T, činil počet jejích nevyřízených věci (k prosinci 2019) 17 věcí, oproti 14, 7, resp. 9 věcem v ostatních soudních odděleních. Od počátku roku 2020, kdy je již nápad kárně obviněné poloviční, nesetrvává měsíční počet kárně obviněnou vyřízených věcí na předchozích hodnotách, ale setrvale je nižší (např. v lednu 2020 napadlo do senátu 2 T 7 věcí a vyřízeno jich bylo rovněž 7, do senátu 1 T ve stejném období napadlo 13 věcí a 13 jich bylo rovněž vyřízeno, do senátu 3 T napadlo 10 věcí a 11 jich bylo vyřízeno a do senátu 14 T napadlo 13 věcí a bylo jich vyřízeno 10). Od té doby se kárně obviněné v žádném měsíci nepodařilo skončit tolik věcí jako jejím kolegům v ostatních senátech, i přes poloviční nápad v rejstříku T. Tento nepoměr byl v některých měsících velmi výrazný, např. v dubnu 2020 vyřídila kárně obviněná toliko 1 věc oproti 8, 11, resp. 7 věcem ostatních kolegů, následující měsíc pak tyto hodnoty činily 7 oproti 19, 11 a 19 věcem. Spíše se jeví, že kárně obviněná přizpůsobila počet jí skončených věcí sníženému nápadu, namísto toho, aby jej využila k eliminaci existujících nedodělků. I přes poloviční zatížení oproti ostatním kolegům vyřizujícím trestní agendu se v květnu 2020 dostávají počty neskončených věcí kárně obviněné na srovnatelné hodnoty se soudním oddělením 1 T, které však má v té době již několik měsíců dvojnásobný nápad v rejstříku T. Nejenže se nedaří kárně obviněné počet nedodělků v průběhu 2. poloviny roku 2020 snížit, ale naopak, v únoru 2021 jich má i přes poloviční nápad, trvající v té době již 14 měsíců, již celkově nejvíce (19 věcí oproti 17, 8, resp. 13 věcem). Tento nepříznivý trend se v následujících měsících výrazně prohlubuje. Již v březnu a zejména v dubnu 2021 je počet neskončených věcí v soudním oddělení oproti ostatním minimálně dvojnásobný (25 věcí oproti 12, 7 resp. 12 věcem) a kárně obviněné se nedaří i přes podstatně zredukovaný nápad vyřídit více věcí, než jí i v takto omezeném rozsahu napadlo (v březnu 2021 napadlo 5 věcí, vyřízeno jich bylo rovněž 5, dubnu napadly 4 věci, vyřízena však byla pouze 1). Rovněž nelze tvrdit, že v souvislosti se snížením rozsahu nápadu v rejstříku T došlo u kárně obviněné k převisu mezi věcmi vyřízenými a věcmi napadlými. Pokud bylo v některých měsících vyřízeno více věcí, než jich napadlo (např. březen 2020 či únor 2021), šlo o jednotky případů, které byly zpravidla následovány ještě výraznějším propadem (duben 2020 resp. duben 2021). To vše za situace, kdy ostatní soudní oddělení setrvale vykazovala zpravidla minimálně dvojnásobné počty vyřízených věcí (např. v únoru 2021 bylo kárně obviněnou vyřízeno 6 věcí oproti 15, 8, resp. 15 věcem ostatních trestních kolegů). Tento negativní stav je nejzřetelnější v posledním měsíci před podáním kárného návrhu (září 2021), kdy počet kárně obviněnou nevyřízených věcí činí 28, oproti 13, 7 resp. 9 věcem ostatních. Lze tedy přisvědčit závěru kárného navrhovatele, že výkonnost kárně obviněné byla ve sledovaném období výrazně nižší než výkonnost ostatních kolegů za nesrovnatelných a v její prospěch nastavených podmínek, a to z hlediska absolutního výkonu v jednotlivých měsících poloviční až třetinová. Rovněž je zřejmé, že ačkoli měla kárně obviněná nadstandardní podmínky pro snížení absolutního počtu nedodělků, spočívající ve snížení celkového nápadu v základní agendě na polovinu, stav jejího soudního oddělení se postupně nikoli zlepšoval, ale naopak zhoršoval. Rovněž z ničeho neplyne, že by byly její výkonnosti činěny jakékoli systémové překážky, naopak, podmínky pro výkon soudcovské činnosti měla kárně obviněná minimálně standardní. Měla k dispozici kvalifikovanou asistentku, neměla oproti ostatním jakékoli omezení v rozsahu využití jednacích síní a, především, měla po dobu posledních dvou let poloviční nápad v základní vyřizované agendě, který jí byl posléze (dlužno dodat že až po uplynutí rozhodného období – viz dále) úplně zastaven.

Kárný soud si vyžádal stanovisko soudcovské rady Okresního soudu v Mělníku k výkonu soudcovské činnosti kárně obviněné. Ve stanovisku ze dne 26. 11. 2021 soudcovská rada mj. zdůrazňuje, že kárně obviněná plní soudcovské povinnosti v nezbytně nutné míře, bohužel někdy ani to ne. Podle soudcovské rady bývá na pracovišti podstatně častěji nepřítomna, což vede k zátěži ostatních soudců, kteří jsou pak nuceni řadu úkonů (vazební zasedání, neodkladné a neopakovatelné úkony) vykonávat za ni. Rozhodování o vazbách v přípravném řízení činí za kárně obviněnou z poloviny v zastoupení její kolegové, přestože v rozvrhu práce má nápad 100%. Soudcovská rada poukázala na již výše uvedené snížení nápadu v letech 2020 a 2021. V postoji kárně obviněné shledává soudcovská rada absolutní nezájem o chod soudu a vytváření pozitivní atmosféry na pracovišti, na konkrétní vytýkané nedostatky reaguje kárně obviněná pouze osobními útoky na ostatní kolegyně a nedostatky ve své práci neshledává. Podle soudcovské rady nemá kárně obviněná dostatečnou sebereflexi a popírá nedostatky ve své činnosti. Soudcovská rada uzavírá, že Okresní soud v Mělníku je již po mnoho let v důsledku nedostatečné práce kárně obviněné, jakož i v důsledku přetrvávajícího množství nedodělků, které lze v drtivé většině přičíst právě na její vrub, hodnocen negativně nadřízeným soudem.

Kárný navrhovatel předložil kárnému soudu hodnocení rozhodovací činnosti kárně obviněné, vypracované na žádost místopředsedy Krajského soudu v Praze předsedy odvolacích senátů uvedeného soudu. Místopředseda krajského soudu na podkladě těchto hodnocení a výsledků prověrek řadí kárně obviněnou mezi nejhorší trestní soudce v územním obvodu Krajského soudu v Praze. Podle jeho názoru je patrná neodpovídající úroveň odborných znalostí a z toho pak vyplývá bezradnost a zcela neefektivní způsob vedení řízení. Rozhodnutí přezkoumávaná odvolacím soudem v naprosté většině neodpovídají zákonným požadavkům. Odvolací senát 14 To konstatuje, že mu bylo v období od 1. 1. 2021 do 28. 2. 2022 předloženo k přezkumu 6 rozhodnutí kárně obviněné z přípravného řízení (vazební rozhodování). Všechna mají jako společný jmenovatel stručné až nedostatečné odůvodnění, v jednom případě až částečně nesrozumitelné. Ač bylo rozhodováno o vazbě, bylo opomenuto rozhodnout o navrhovaném nahrazení vazby, bylo rozhodováno o dřívějším písemném slibu bez jeho případné aktualizace, byla potvrzena vazba s vazebním důvodem, který v době rozhodování již nebyl dán. K vyjádření byl připojen soupis věcí, v nichž byly uvedené nedostatky zmíněny přímo v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu. Předseda odvolacího senátu 11 To konstatuje, že se osobně jako zpravodaj za poslední 2 roky zabýval věcí kárně obviněné toliko v jednom případě, a nemá proto bezprostřední poznatky k její činnosti ať pozitivního či negativního charakteru. Odvolací senát 10 To uvádí, že se k rozhodovací činnosti kárně obviněné nemůže vyjádřit pochvalně. Krom zcela jednoduchých věcí je její přístup k řešení trestních kauz zatížen značnou nekoncentrovaností, jejíž příčinou je podle něj nedostatečná schopnost ujasnit si, co je pro náležité objasnění věci podstatné a jakým směrem je třeba dokazování směřovat. To se projevuje např. opakovaným odročováním hlavních líčení na podkladě návrhů obhájců na (vesměs zcela nadbytečné) doplnění dokazování, či v respektování žádosti o odročení, kterým by většina jiných soudců zcela důvodně nevyhověla. Rozhodnutí kárně obviněné jsou většinou odůvodněna nedostatečně, především v rozsudcích prakticky vždy chybí pasáž popisující, jakými úvahami se soud řídil při právním posouzení věci. Předseda senátu 9 To uvádí, že kromě skutkově vcelku jednoduchých trestních věcí, které lze většinou ukončit v jediném hlavním líčení, se její rozhodovací praxe vyznačuje ne zcela koncentrovaným postupem, což se promítá negativně jak do délky trestního řízení, tak do kvality přijatého rozhodnutí. Mnohdy nedůvodně odročuje hlavní líčení, což je podle názoru předsedy senátu 9 To způsobeno tím, že se nedůsledně připravuje na jednání, což se posléze negativně projevuje jak v odborné kvalitě vedeného jednání, v délce řízení a v celkové přesvědčivosti vydaných rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí povětšinou obsahují pouze rekapitulaci provedených důkazů, na což již nenavazuje jejich náležité skutkové a právní hodnocení. Ačkoli by měla kárně obviněná patřit z hlediska délky vykonávaného mandátu k těm nejlepším soudcům, je předseda senátu 9 To nucen konstatovat, že opak je pravdou. Odvolací senát 13 To považuje rozhodovací činnost kárně obviněné za velice problematickou. Její rozhodnutí hodnotí jako nejasná, pro absenci řádného odůvodnění i nepřezkoumatelná. Proto musí být opakovaně rušena, přičemž sebereflexe na základě pokynů soudu II. stupně není zřejmá. Často se objevuje neznalost posuzované materie a neschopnost řádné odůvodnění skutkových závěrů vůbec vypracovat, obzvlášť ve složitějších věcech. Absentuje i orientace v elementární trestněprávní problematice, jakož i v judikatuře. Při porovnání s dalšími trestními soudci v obvodu Krajského soudu v Praze jmenovaná podle názoru senátu 13 To skutečně vybočuje, a to v negativním slova smyslu. Senát 12 To pak konstatuje, že v poslední době nepřezkoumával věci kárně obviněné. Pouze v obecné rovině, s poukazem na předcházející dobu, uvádí, že kárně obviněné může činit určité problémy rozhodování ve složitějších či obsáhlejších věcech, a to čas od času i po stránce procesní, což nezřídka ovlivňuje i délku řízení.

Hodnocení rozhodovací činnosti odvolacím soudem má podle přesvědčení kárného soudu místo především při úvaze o druhu a výši uloženého kárného opatření. Již na tomto místě je však třeba vyložit, proč kárný soud nepřistoupil na návrh kárně obviněné a neprovedl důkaz výslechem soudců odvolacího soudu. Kárně obviněné je kladeno za vinu, že jako soudkyně způsobila při vyřizování věcí průtahy a nedodržovala lhůty pro jejich vyřízení, opakovaně je pak vytýkána nekoncentrovanost procesního postupu a porušení § 2 odst. 4 tr. řádu. Podle věty druhé tohoto ustanovení musí orgány činné v trestním řízení trestní věci projednávat urychleně bez zbytečných průtahů; s největším urychlením projednávají zejména vazební věci a věci, ve kterých byl zajištěn majetek, jeli to zapotřebí vzhledem k hodnotě a povaze zajištěného majetku. Že jsou kárně obviněné primárně vytýkány neodůvodněné průtahy, zřetelně vyplývá z návětí i textu návrhu na zahájení kárného řízení, jakož i z jednotlivých provinění vytýkaných v rozšíření návrhu ze dne 8. 3. 2022. I proto je dílčí odůvodnění návrhu stran vytýkaných průtahových spisů formulováno s odkazem na zprávu o kontrole jako sled úkonů, které ve věci buď nenastaly dostatečně včas, nebo byly nadbytečné a plynula z nich nedostatečná koncentrace vedeného trestního řízení. Kárně obviněné nebyla primárně vytýkána odborná úroveň její rozhodovací činnosti. Jakkoli způsob vedení trestního řízení zpravidla úzce souvisí s kvalitou následného soudního rozhodování a jsou tyto aspekty zpravidla (nikoli vždy) vzájemně podmíněny, přesto jde z hlediska případného kárného provinění soudce o samostatné a podstatně odlišné kategorie. Zatímco tvrzené průtahy při vyřizování věci jsou ze své podstaty kategorií objektivnější (lze snáze uvážit o tom, co průtahem je či není), otázka kvality či úrovně soudního rozhodování se již mnohem zřetelněji dotýká samotné podstaty soudcovské nezávislosti jako jedné ze základních hodnot výkonu soudcovské činnosti. V každém případě by musel kárný navrhovatel, pokud by primárně kladl kárně obviněné za vinu nedostatečnou odbornou úroveň jí vydávaných rozhodnutí, formulovat kárný návrh podstatně odlišně. To se nestalo. Kárné provinění jím bylo shledáváno v něčem jiném, v tvrzených průtazích a v nekoncentrovaném postupu v řízení. Jakkoli tento předpoklad soudci odvolacího soudu ve shodě potvrzují, nebylo je z uvedeného důvodu třeba v kárném řízení vyslechnout. Přísluší kárnému soudu, aby z jednotlivých vytýkaných spisů zjistil, zda je kárný návrh důvodný či nikoli. Tuto základní otázku nemůže přenést na soudce odvolacího soudů, kteří se s činností kárně obviněné setkávají z titulu instanční nadřízenosti při výkonu běžné soudní praxe. Nedůvodným je konečně poukaz na to, že se někteří s rozhodovací činností kárně obviněné nesetkávají. Jak již bylo výše uvedeno, vyjádření odvolacích senátů tento aspekt reflektují, některé senáty přiznávají, že její rozhodnutí nyní nepřezkoumávají a činili tak toliko v minulosti. Ani tento poukaz kárně obviněné proto nevede k potřebě tyto důkazní prostředky jakkoli doplňovat či k závěru o jejich nejasnosti.

Součástí kárného spisu jsou rovněž 2 výtky podle § 88a zákona o soudech a soudcích, které byly kárně obviněné v minulosti uděleny. První je z 19. 12. 2019, zn. 70 Spr 434/2019. Konstatuje se, že dne 26. 11. 2019 byla provedena kontrola nevyřízených věcí soudního oddělení 2 T, a to vzhledem k dlouhodobě neuspokojivému stavu ve vztahu k ostatním senátům trestního úseku soudu. Byly zjištěny nedostatky spočívající v nedostatečné koncentraci řízení s ohledem na § 198 odst. 3 tr. řádu, které zřetelně poznamenávají délku řízení, a to minimálně v 6 věcech, jejichž výčet, včetně specifikace zjištěného pochybení, následuje. Uzavírá, že minimálně v uvedených věcech došlo v důsledku absence koncentrace řízení k neodůvodněným průtahům. Dne 2. 11. 2020 byla kárně obviněné udělena další výtka (zn. 70 Spr 1144/2020) navazující na kontrolu nevyřízených věcí starších 6 měsíců a dlouhodobě neuspokojivý stav soudního oddělení. Bylo vytčeno nedodržení lhůty pro první úkon ve věci ve specifikovaných řízeních a byly konstatovány neodůvodněné průtahy při vyřizování předmětných věcí. To vše za zohlednění skutečnosti, že má soudní oddělení snížený nápad na 50 % za současného zajištění plným administrativním aparátem.

Zároveň po podání kárného návrhu již nelze rozšiřovat období, v němž je kárně obviněnému vytýkána nečinnost – šlo by totiž o nově žalovaný skutek. Rozhodné období, jímž se kárný senát v této věci zabýval, je proto z jedné strany ohraničeno dnem podání návrhu v této věci, tedy datem 20. 10. 2021. Tvrzené nedůvodné průtahy po tomto datu již představují nový skutek. To však neznamená, že nebylo lze se podáním kárného navrhovatele ze dne 8. 3. 2022 v tomto kárném řízení zabývat. Skutky vymezené body II. – XIV. (s výjimkou skutku III.) míří z hlediska období, ve kterém mělo docházet k nedůvodným průtahům, do doby před podáním původního návrhu. Jde tak v této části materiálně nikoli o rozšíření kárného návrhu, ale o doplnění návrhu původního o nové skutečnosti, vztahující se ke skutku, který byl obsažen již v původním návrhu. Jinak je tomu v případě skutku uvedeného v bodě I. rozšíření návrhu. Zde jsou neodůvodněné průtahy kárně obviněné shledávány až v období po podání původního návrhu, šlo tedy o nový skutek.

Kárně obviněné byly v minulosti uděleny za typově shodná pochybení dvě výtky, a to dne 19. 12. 2019 a dne 2. 11. 2020. Kárná judikatura stojí na tom, že výtka orgánu státní správy soudů, který je oprávněn podat návrh na zahájení kárného řízení, uložená podle § 88a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, není kárným opatřením uvedeným v § 88 odst. 1 tohoto zákona, které může uložit kárný senát. Přesto jde o disciplinární opatření uložené podle zákona o soudech a soudcích. Jestliže navrhovatel jako orgán státní správy soudů a oprávněný podat návrh na zahájení kárného řízení posoudil nečinnost kárně obviněné soudkyně za určité časové období jako drobný nedostatek v práci a uložil jí výtku, a v následné době podal proti uvedené soudkyni návrh na kárné řízení, v němž jí vytýkal zaviněnou nečinnost sice v jiných spisech, ale za dobu s dobou zaviněné nečinnosti postiženou výtkou se překrývající, pak má kárný senát za to, že za stejné provinění – nečinnost sice v jiných věcech, ale ve stejném časovém období nelze stíhat kárně obviněnou kárným soudem (srov. rozhodnutí ze dne 14. 9. 2010, čj. 13 Kss 2/201087). Jestliže tedy kárný navrhovatel vytkl kárně obviněné nedůvodné průtahy v řízení a nekoncentrovaný postup výtkou ze dne 2. 11. 2020, bez ohledu na to, zda jí vytýkal pochybení ve shodných věcech jako posléze v kárném návrhu, brání tato výtka kárnému postihu za typově obdobné provinění pro období před jejím udělením. Časovým obdobím, pro které kárný soud zvažoval, zda v něm došlo ke kárnému provinění, je proto období od 3. 11. 2020 do 20. 10. 2021. To mělo v případě některých spisů za následek závěr, že zjištěné průtahy by byly sice neodůvodněné, avšak byly ukončeny procesní aktivitou kárně obviněné ještě před počátkem rozhodného období. Někdy lhůta pro rozhodnutí o osvědčení odsouzeného, či o tom, že se uložený trest vykoná, uplynula ještě před počátkem rozhodného období. Do výroku o vině proto nebyly tyto spisy zahrnuty.

Kárný senát se dále zabýval tím, zda byl návrh na zahájení kárného řízení podán v rámci otevřených lhůt, vyplývajících z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb. Objektivní i subjektivní lhůta byly bezpečně dodrženy. Vzhledem k období, jímž se z hlediska neodůvodněných průtahů zabýval, z povahy věci nemohlo dojít k marnému uplynutí objektivní tříleté lhůty od spáchání kárného provinění ke dni podání kárného návrhu. Jen pro úplnost je k argumentaci kárně obviněné k objektivní lhůtě stran věci sp. zn. 14 T 190/2016 vhodné doplnit, že kárná judikatura považuje nečinnost při vyřizování spisů za delikt trvající a umožňuje postihnout kárně obviněného soudce i za průtahy předcházející běhu objektivní lhůty. Nicméně je nutné, aby nečinnost soudce, která započala před začátkem běhu objektivní lhůty, trvala i v okamžiku, od nějž se tříletá lhůta počítá, tedy aby stav odporující právu nebyl před počátkem běhu lhůty ukončen provedením účinného a efektivního procesního úkonu (viz bod 60 rozhodnutí ve věci Maxa III a tam uvedenou další judikaturu, zejm. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. Ds 13/2004).

Dodržena byla i subjektivní šestiměsíční lhůta počítaná ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o skutečnostech týkajících se kárného provinění. Kárně obviněná v případě některých spisů (sp. zn. 2 T 2020) odkazovala na obsah udělené výtky s tím, že dne 31. 7. 2020 proběhla kontrola nevyřízených věcí starších šesti měsíců, tudíž musel kárný navrhovatel o této věci vzhledem k datu podání obžaloby vědět. I otázku běhu lhůt pro zahájení kárného řízení je však třeba posuzovat se zřetelem k tomu, co představuje skutek, v němž je spatřováno kárné provinění. Jím je (ne)řádné plnění soudcovských povinností v určitém období, nikoli konkrétní pochybení soudce v konkrétní věci. Co však především, kontrola ze dne 31. 7. 2020 z povahy věci nemohla zjistit tvrzená pochybení, ke kterým mělo dojít až po jejím provedení, v období po 3. 11. 2020. V kárném spise je založena Zpráva Krajského soudu v Praze o prověrce vybraných trestních věcí ze dne 20. 5. 2021, sp. zn. Spr 201/2021, která obsahuje zjištění, jež jsou posléze uvedena v kárném návrhu. V kárném návrhu se rovněž zmiňuje provedení kontroly soudního oddělení 2 T v období od 20. 7. 2021 do 14. 9. 2021. Jiné konkrétní skutečnosti k tomu, kdy se kárný navrhovatel dozvěděl, že vytýkané problémy přetrvaly i v období po 3. 11. 2020, v kárném spise nejsou a nebyly ani v řízení tvrzeny. Proto byla i subjektivní lhůta k podání návrhu zachována.

Kárný soud již vyslovil (rozhodnutí ze dne 18. 6. 2019, č. j. 11 Kss 3/2018155), že za průtah lze považovat nejen případy nečinnosti absolutní, tedy situace, kdy v posuzovaném období neučinil soudce ve spisu žádný úkon, ale i případy, kdy sice takový úkon učiněn byl, avšak nešlo o úkon, který by mohl reálně směřovat ke skončení věci; tyto modality je nutno důsledně odlišovat. Posuzování případů posledně uvedených je v praxi velmi obtížné, neboť soudce má při řešení případu možnost postupovat různými způsoby. Zvolíli způsob, který se zpětně jeví jako nevhodný či nestandardní, nemusí jít nutně o jeho pochybení, tím méně pak o jeho zaviněné neplnění povinností soudce. Aby na takový úkon mohlo být nahlíženo tak, že byl učiněn ve zjevném rozporu s požadavkem zákona na co nejrychlejším projednání a rozhodnutí věci, muselo by se jednat o zjevný exces ve smyslu jeho zjevné iracionality, účelovosti (ryze formálně provedený úkon, který byl učiněn jen proto, aby došlo k přerušení stávající nečinnosti), atp. Jinak řečeno, jeli konkrétní postup v řízení výlučně věcí úvahy soudce, pak i za situace, kdy volí v konkrétním případě méně vhodné kroky (úkony), nelze od existence takových úkonů odhlédnout, nepřekračujíli hranici, kdy lze již hovořit o zcela neefektivním, excesivním způsobu vedení řízení. Při hodnocení těchto úkonů je také nutno přihlédnout ke kontextu posuzovaného soudního řízení, neboť i neefektivní úkony, které nedosahují intenzity výše popsané, mohou ve svém vzájemném kontextu vést k závěru, že soudce nevedl řízení dostatečně soustředěně, důsledně a veden snahou věc efektivně skončit; i v těchto případech pak nelze vyloučit, že by takový postup soudce mohl být hodnocen jako zaviněné porušení jeho povinností.

Kárný soud je přesvědčen, že naposledy uvedená modalita nastala v souzené věci. Kárně obviněné nebylo většinově kladeno za vinu, že by projednávané věci ponechala v určitém období zcela bez úkonu, ale to, že v důsledku nesoustředěně a neefektivně vedených trestních řízení činila v trestních věcech kroky, které celkovou dobu trestních řízení neúměrně prodlužovaly. Kárný soud si byl vědom, že volba konkrétního procesního postupu v řízení a z toho plynoucí posloupnost úkonů při vyřizování konkrétní trestní věci je záležitostí úvahy a postupu konkrétního soudce. Na druhou stranu však musí být z přezkoumávaného soudního spisu zjistitelné, proč soudce postupoval právě zvoleným způsobem, aby byla věc rozhodnuta efektivně a v co nejkratší době a aby byla současně zajištěna potřebná kvalita vydaného rozhodnutí. Východiskem je, že odročování hlavního líčení by mělo být výjimkou z pravidla a nikoli pravidlem samotným. V každé konkrétní vytýkané věci bylo proto třeba ověřit, jaké byly důvody, proč se tak nestalo.

V případě absolutní nečinnosti (tedy nebylli v posuzovaném období učiněn soudcem žádný úkon), zastává kárná judikatura konstantně názor, že je nutno odlišovat případy, kdy standardní postup v soudním řízení předpokládal učinění úkonu jednoduchého, spíše administrativní povahy, u něhož nebylo třeba složitější právní úvahy, od případů, kdy byla věc již způsobilá k meritornímu projednání či k vydání jiného rozhodnutí, tedy případu, kdy se soud již zabýval (měl zabývat) skutkovým a právním hodnocením věci, tedy tím, co tvoří jádro soudcovské činnosti. Nelze stanovit obecně platnou a neměnnou časovou hranici nečinnosti, od níž by bylo možné již dovozovat intenzitu kárné odpovědnosti soudce. Vždy jde o časovou hranici orientační, která může být oběma směry korigována s ohledem na konkrétní charakteristiky posuzovaného případu. V případech provádění nikoli jednoduchých úkonů (např. předkládání věci odvolacímu soudu), musí být vzniklé průtahy posuzovány vždy přísně individuálně, a to zejména z pohledu celkového zatížení soudce, stáří posuzované věci, dodržování časových řad při vyřizování věcí, výkonnosti soudce, atd. Rovněž je třeba vidět, že stanovení referenčních dob pro jednotlivé úkony je z povahy věci obtížné v případech, kdy je kárně obviněnému vytýkána nečinnost relativní. V souzené věci jistě nelze v jednotlivých spisech všechny referované úkony považovat za včasné resp. co nejdříve možné. Kárný senát si byl vědom, že stanovení referenční doby pro jednotlivé úkony je v konečném důsledku toliko nástrojem, jak případně zjištěnou nečinnost objektivizovat. Při vědomí, že je konfrontován převážně s nečinností relativní, přesto orientačně vycházel z referenční doby pro jednotlivé úkony mířící k rozhodnutí věci samé v délce tří měsíců, kterou je nutno v případě věcí starších dvou let a v případě úkonů jednoduchých zkrátit na polovinu. Znovu je však třeba zdůraznit, že při přezkumu vytčených soudních spisů nepostupoval mechanicky, neomezil se na pouhé zjištění prodlevy mezi jednotlivými úkony, ale uvažoval se zřetelem na konkrétní předmět trestního řízení, na procesní fázi, ve které se řízení nacházelo, jakož i na konkrétní okolnosti, které ve věci nastaly.

Kárný senát měl konečně k dispozici též kárnou judikaturu k typově nejfrekventovanějšímu pochybení kárně obviněné, a sice k vytýkanému (ne)rozhodování podle § 330 tr. řádu o tom, zda se odsouzený ve zkušební době osvědčil. Podle rozhodnutí ze dne 17. 1. 2022 č. j. 11 Kss 1/2021173, nestanoví trestní řád žádnou lhůtu pro rozhodnutí, že se podmíněně odsouzený osvědčil (§ 330). Stejně jako v případě rozhodnutí o tom, že se osvědčil odsouzený, u něhož bylo podmíněně upuštěno od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, a podobných, je však třeba považovat za přiměřenou dobu k rozhodnutí jeden měsíc, neboť tato rozhodnutí jsou svou (ne)náročností prakticky shodná. A stejně jako v případě rozhodnutí ve věci podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti je na rozhodnutí, že se podmíněně odsouzený osvědčil, vázáno zahlazení odsouzení (83 odst. 4 trestního zákoníku), je zde tudíž zájem na tom, aby při takovém rozhodování nedocházelo ke zbytečným průtahům. Pokud kárně obviněný nedodržel přiměřenou dobu pro rozhodnutí o osvědčení podmíněně odsouzeného, představuje nedůvodné průtahy v řízení celé období nečinnosti kárně obviněného.