3 As 411/2021 — Nejvyšší správní soud

3 As 411/2021- 23 - text  3 As 411/2021 - 26 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Václav Otec, se sídlem Masarykova třída 310/162, Teplice, zastoupen JUDr. Ing. Markem Andráškem, LL.M., advokátem se sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 10. 2018, č. j. 317/2018160SPR/2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2021, č. j. 42 A 34/2018  30, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 14. 2. 2018, č. j. 5570/DS/2017, JID 30847/2018/KUUK, tak, že část výroku týkající se skutkové věty, jehož původní znění bylo „je uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 56 odst. 2 písm. g) zákona č. 247/2000 Sb. tím, že v rozporu s ustanovením § 51 odst. 2 zákona č. 247/2000 Sb., jako provozovatel školicího střediska, neoznámil krajskému úřadu změny údajů rozhodných pro udělení akreditace a nepředložil o nich doklady do 15 dnů ode dne, kdy k nim došlo.“ změnil na znění „je uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 56 odst. 2 písm. g) zákona č. 247/2000 Sb. tím, že jako podnikající fyzická osoba – provozovatel akreditovaného školicího střediska oznámil dne 21. 12. 2017 Krajskému úřadu Ústeckého kraje změnu údaje rozhodného pro udělení výše uvedené akreditace, spočívající v oznámení a předložení dokladů o vyřazení výcvikového vozidla – nákladního přívěsu Schwarzmüller TPA 2/ZJ W09, RZ 4U9 6491, ze seznamu výcvikových vozidel zapsaných ve vydaném rozhodnutí o udělení výše uvedené akreditace z důvodu jeho vyřazení z provozu na pozemních komunikacích Magistrátem města Teplice dne 3. 5. 2017 na žádost jeho provozovatele, tj. až 232. den ode dne, kdy k uvedené změně došlo, nikoliv v zákonné lhůtě 15 dnů ode dne, kdy ke změně došlo, jak mu tuto povinnost ukládá ustanovení § 51 odst. 2 zákona 247/2000 Sb.“. Žalovaný ve zbytku rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. [2] Za spáchání výše uvedeného přestupku uložil správní orgán I. stupně žalobci podle § 56 odst. 4 zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, (dále jen „zákon o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti“). pokutu ve výši 3 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení v paušální výši 1 000 Kč. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), který ji shledal nedůvodnou a v záhlaví uvedeným rozsudkem ji zamítl. [4] Krajský soud se předně zabýval žalobní námitkou, podle které rozhodnutím žalovaného došlo k nepřípustné úpravě výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Dospěl k závěru, že žalovaný prostřednictvím svého rozhodnutí odstranil vady výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, aby odpovídal požadavkům podle § 93 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, přičemž nedošlo ke změně vymezení postihovaného skutku, jak tvrdil žalobce. [5] Co se týče námitky žalobce, že výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně neobsahoval v rozporu s § 93 odst. 1 písm. d) zákona o odpovědnosti za přestupky formu zavinění, krajský soud konstatoval, že na žalobce je nezbytné pohlížet jako na podnikající fyzickou osobu podle § 22 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, na kterou se vztahuje objektivní odpovědnost za přestupky. Správní orgány tedy postupovaly v souladu s právní úpravou, pokud do výroku rozhodnutí nezahrnuly údaj o formě zavinění. [6] Konceptem objektivní odpovědnosti krajský soud argumentoval i ve vztahu k další námitce, podle které byl žalobce sankcionován za „nejednání“ bez svého zavinění, neboť mu bylo kladeno za vinu opožděné oznámení skutečnosti, o které neměl povědomí bezprostředně poté, co nastala. Podle krajského soudu nebylo nutné zavinění žalobce zjišťovat. V této souvislosti doplnil, že žalobce v řízení netvrdil existenci liberačních důvodů, přičemž tyto nevyplynuly ani ze správního spisu. [7] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že jednání, kterého se žalobce dopustil, nemohlo být přestupkem. Žalobce totiž měl dle svých slov k dispozici i další registrovaný nákladní skříňový přívěs, a výcvik pro řidičské oprávnění skupiny „E“ tak mohl nadále poskytovat. Neoznámení změny, která se týká jednoho z vozidel nezbytných pro poskytování výcviku, tak dle jeho tvrzení nemohlo mít vliv na podmínky pro udělení akreditace. Podle krajského soudu však změny v technickém vybavení provozovatele školicího střediska týkající se vozidel, kterými je výcvik prováděn, mohou mít vliv na posouzení otázky, zda je provozovatel způsobilý nadále řádně provozovat školicí středisko v souladu s udělenou akreditací. Posouzení, zda určitá změna skutečností, které musí provozovatel školicího střediska při udělení akreditace prokazovat, je z hlediska udělené akreditace podstatná, nebo nikoli, nemůže příslušet tomuto provozovateli, nýbrž náleží příslušnému správnímu orgánu. Krajský soud rovněž dovodil, že ze systematiky předmětné právní úpravy vyplývá, že všechny změny týkající skutečností, které musí žadatel o akreditaci v rámci žádosti prokázat, je nutno považovat za změny údajů rozhodných pro udělení akreditace. Uzavřel, že žalobce neoznámením skutečnosti o zániku jednoho z vozidel, kterým měl být prováděn výcvik, v zákonem stanovené lhůtě, porušil povinnost podle § 51 odst. 2 zákona o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti, a dopustil se tedy jako podnikající fyzická osoba přestupku dle § 56 odst. 2 písm. g) téhož zákona. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [8] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [9] Namítl, že pokud podle ustanovení § 50 odst. 1 písm. d) zákona o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti musí mít provozovatel školicího střediska právo k užívání výcvikových vozidel nezbytných pro poskytování výcviku, nedošlo ohledně tohoto požadavku pro udělení akreditace u stěžovatele k žádné změně, neboť jej splňoval před vyřazením předmětného vozidla a splňuje jej i po něm. V této souvislosti upozornil stěžovatel i na zákonnou konstrukci ustanovení § 5 odst. 1 a 2 zákona o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti, které upravuje obdobnou povinnost hlášení změn údajů a dokladů stanovených jako náležitosti žádosti o vydání registrace k provozování autoškoly. Uvedl, že byť zákonodárce zvolil v případě právní úpravy u školicího střediska „poněkud nedůsledné jiné jazykové vyjádření“, směřuje právní úprava v obou případech k tomu, aby zamezila situacím, že autoškola (resp. školicí středisko) „uzavřela smlouvu o pronájmu učeben, autocvičišť nebo jiných cvičných ploch a smlouvy z různých důvodů přestaly záhy platit. Autoškola pak prováděla výcvik a výuku v rozporu s právní úpravou a podmínkami danými v registrační listině autoškoly“. Závěr o analogické úpravě ve vztahu k autoškolám se stěžovatel snažil podpořit i odkazem na důvodovou zprávu k zákonu č. 374/2007 Sb., kterým byla provedena novela zákona o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti, která zavedla povinnost školicích středisek oznamovat změnu údajů. [10] Stěžovatel v závěru kasační stížnosti namítl, že na vyřazení výcvikového vozidla dopadá jiná právní norma, a sice ustanovení § 10 odst. 5 zákona o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti. Dle jeho tvrzení je nepochybné, že je povinností provozovatele výcvikového vozidla oznámit příslušnému úřadu změnu užívání vozidla před vyřazením výcvikového vozidla z výcviku, a nejde tedy o povinnost provozovatele školicího střediska. [11] Žalovaný ve svém vyjádření pouze stručně uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry krajského soudu v napadeném rozsudku. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [12] Nejvyšší správní soud nejprve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje, že byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102 věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). [13] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k posouzení důvodnosti kasačních námitek, musel se zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. [14] Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. platí, že „jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne