4 Afs 215/2021 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 215/2021- 44 - text 4 Afs 215/2021-47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Stama a.s., se sídlem Vančurova 815/2, Lovosice, zast. JUDr. Vencislavem Sabotinovem, advokátem, se sídlem Mrázova 845/9, Litoměřice, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2019, č. j. 143988/2019/KUSK, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, č. j. 43 Af 4/2020-32, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Městský úřad Rakovník (dále jen „správce poplatku“) vyměřil žalobkyni platebním výměrem ze dne 7. 6. 2019, č. j. MURA/28832/2019, s odkazem na § 11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích (dále jen „zákon o místních poplatcích“), obecně závaznou vyhlášku města Rakovníku č. 7/2017, o místních poplatcích (dále jen „vyhláška“) a § 98 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), nedoplatek na místním poplatku za užívání veřejného prostranství uvedeném v čl. 12 písm. f) vyhlášky za období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 ve výši 56.910 Kč. [2] Žalovaný shora uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správce poplatku. II. [3] Žalobkyně se proti napadenému rozhodnutí bránila žalobou u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [4] V projednávané věci byl žalobkyni výše uvedeným platebním výměrem doměřen nedoplatek na místním poplatku za užívání veřejného prostranství, na kterém skládala na paletách své zboží. Konkrétně se jednalo o pozemek ve vlastnictví společnosti GS Reality a.s., kterou žalobkyně označila za svého zástavního věřitele a tvrdila, že zboží skládala na pozemek této společnosti jako zástavu. Pozemek byl tedy podle žalobkyně užíván jeho vlastníkem, který je od placení uvedeného poplatku osvobozen. Žalobkyně rovněž tvrdila, že je se společností GS Reality a.s. součástí rodinného holdingu a akcionáře žalobkyně i společnosti GS Reality a.s. představují tytéž fyzické osoby. Ty jsou podle žalobkyně faktickými vlastníky předmětného pozemku, a jsou tudíž postihovány uvedeným poplatkem za užívání svého vlastnictví. [5] Krajský soud předeslal, že podstatné skutkové okolnosti nejsou mezi účastníky řízení sporné. Účastníci řízení tedy nezpochybňovali, že vlastníkem předmětného pozemku byla v rozhodné době společnost GS Reality a.s., nikoliv žalobkyně, že je uvedený pozemek veřejným prostranstvím ve smyslu § 34 zákona o obcích a že na tento pozemek žalobkyně v rozhodné době skládala palety se zbožím, jejichž byla vlastníkem. [6] Krajský soud uvedl, že uskladnění palet se zbožím na veřejném prostranství je nutno považovat za skládku ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o místních poplatcích. Za spornou označil krajský soud otázku, kdo v projednávaném případě užívá předmětný pozemek, který je veřejným prostranstvím; od toho se totiž odvíjí odpověď na otázku, kdo je poplatníkem místního poplatku. [7] Žalobkyně podle krajského soudu nijak neprokázala, že palety se zbožím odevzdávala na předmětný pozemek jako zástavu společnosti GS reality a.s. Krajský soud podotkl, že již správní orgán prvního stupně v platebním výměru žalobkyni nedoložení tvrzeného zástavního vztahu vytkl. Žalobkyně však nepředložila ani nenavrhla k uvedené skutečnosti žádný důkaz ani v podaném odvolání, což vedlo žalovaného k závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní o této otázce. Dokreslením pasivity žalobkyně ve vztahu k tvrzenému zástavnímu právu je dle krajského soudu skutečnost, že žádné důkazní návrhy prokazující vznik zástavního práva neučinila ani v podané žalobě. Za dané situace tedy krajský soud vycházel z toho, že palety ve vlastnictví žalobkyně tato na předmětný pozemek ukládala, a sama jej tedy užívala jako veřejné prostranství ve smyslu § 4 zákona o místních poplatcích. Krajský soud s ohledem na uvedené usoudil, že za poplatníka místního poplatku správní orgány správně považovaly žalobkyni. [8] Tvrzení žalobkyně, že je spolu se společností GS Reality a.s. součástí rodinného holdingu, označil krajský soud za irelevantní. Zdůraznil, že žalobkyně má svou vlastní právní osobnost a je osobou odlišnou od společnosti GS Reality a.s. i od fyzických osob, které dle žalobkyně obě tyto společnosti vlastní. Krajský soud dále uvedl, že skutečnost, že je určitá společnost součástí koncernu, jí nezakládá vlastnické právo k věcem vlastněným jinými koncernovými společníky. Žalobkyně tedy i v případě koncernové provázanosti není podle krajského soudu vlastníkem předmětného pozemku, a proto se na ni nemůže vztahovat osvobození od poplatku ve smyslu čl. 14 odst. 2 písm. l) vyhlášky. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, krajský soud uvedl, že toto ustanovení vyhlášky má zabránit tomu, aby byl zpoplatněn výkon vlastnického práva veřejnou mocí. Žalobkyně však vlastníkem předmětného pozemku není a její osvobození od tohoto poplatku by z hlediska uvedeného ustanovení nedávalo smysl. III. [9] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [10] Stěžovatelka v kasační stížnosti opakuje své žalobní námitky a dodává, že nemá jak jinak, prokázat existenci zástavního práva, než svým prohlášením, neboť k jeho vzniku dochází pouhým odevzdáním věci zástavnímu věřiteli. Zdůrazňuje však, že jejím statutárním orgánem (členem představenstva) je Ing. Josef G., který figuruje v totožném postavení i ve společnosti GS Reality a.s., z čehož dle stěžovatelky vyplývá, že pokud existenci zástavního práva tvrdila stěžovatelka zastoupená statutárním orgánem, který je rovněž statutárním orgánem společnosti GS Reality a.s., byla tím fakticky stvrzena existence zástavního práva i společností GS Reality a.s., tedy zástavním věřitelem. Stěžovatelka má za to, že předpokládá-li zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) vznik zástavního práva k movitým věcem jejich odevzdáním zástavnímu věřiteli, potom nemůže předložit žádné další relevantní důkazy k tomuto svému tvrzení. Požadavek na doložení jiných důkazů považuje za nepřiměřený formalismus hraničící s šikanózním výkonem veřejné moci. Stěžovatelka k tomu, že okolnosti zástavního práva ve správním řízení neprokázala, dodává, že na počátku správního řízení nebyla právně zastoupena. Považuje napadený rozsudek za nezákonný, neboť krajský soud nesprávně posoudil otázku vzniku a existence zástavního práva. [11] Stěžovatelka dále nesouhlasí ani s vypořádáním její druhé žalobní námitky krajským soudem. Má za to, že přestože jsou jednotliví členové koncernu právnickými osobami s vlastními právními osobnostmi, jsou jejich vlastníky vždy stejné fyzické osoby. Poplatek za využívání předmětného pozemku v konečném důsledku postihl fyzické osoby vlastnící tyto právnické osoby, které jsou členy rodinného koncernu. Napadený rozsudek rovněž zcela ignoruje právní úpravu vztaženou k tzv. skutečným vlastníkům právnických osob. Z této právní úpravy podle stěžovatelky vyplývá, že rodina G. byla a je skutečným majitelem obou dotčených právnických osob, což znamená, že ve vztahu k nim byl zpoplatněn výkon vlastnického práva. To je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02. Krajský soud tedy dospěl k nesprávnému závěru, dovodil-li, že je irelevantní, zda společnosti spadají do jednoho koncernu či nikoliv a opomněl se vypořádat s otázkou přímého dopadu na skutečné majitele obou společností. IV. [12] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s napadeným rozsudkem. Stěžovatelka podle žalovaného pouze opakuje námitky týkající se údajného zástavního práva, ale stále nenabízí žádný přezkoumatelný důkaz k těmto svým tvrzením. Stěžovatelka také neuvádí, z jakých zákonných ustanovení dovozuje, že to je rodina G., kdo vlastní předmětný pozemek; rozhodný je dle žalovaného zápis vlastnictví ve veřejném seznamu. [13] Žalovaný dodává, že požaduje přiznání náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti, jakož i za řízení před krajským soudem, protože soudní přezkoumání správního rozhodnutí není pokračováním správního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/201556). Ustanovení § 60 s. ř. s. přiznává zákonný nárok na náhradu nákladů správnímu orgánu, které vznikly podáním žaloby, v případě, že správní orgán měl ve věci plný úspěch. V. [14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k ni