5 Afs 61/2022 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 61/2022- 42 - text  5 Afs 61/2022 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: Mgr. Ing. Petra Hýsková, sídlem Tyršova 1835/13, Praha 2, insolvenční správkyně dlužníka: HOPR TRADE CZ, s.r.o., se sídlem Libušina 667/72, Olomouc, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 1. 2022, č. j. 60 Af 28/202147, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobkyně (stěžovatelka) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (dále jen „krajský soud“), kterým byly zamítnuty její žaloby proti celkem pěti rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 4. 2021 (č. j. 12363/21/530022441701296 a 12364/21/530022441701296), 14. 4. 2021 (č. j. 12365/21/ 530022441701296 a 12366/21/530022441701296) a 21. 4. 2021 (č. j. 14978/21/530022441701296), jimiž byla zamítnuta odvolání dlužníka a potvrzeno sedm rozhodnutí Finančního úřadu pro Olomoucký kraj (dále jen „správce daně“). Prvostupňovými rozhodnutími (ze dne 3. 5. 2019 a 11. 12. 2019) byly zamítnuty žádosti dlužníka o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), o vrácení úroků z nadměrného odpočtu a o vrácení nadměrných odpočtů. [2] Dlužníkovi byla z důvodu účasti na daňovém podvodu doměřena DPH za zdaňovací období květen 2012  říjen 2013. Rozhodnutí o odvolání proti dodatečným platebním výměrům bylo rozsudkem krajského soudu ze dne 2. 7. 2019, č. j. 65 Af 12/2017167, částečně zrušeno z důvodu prekluze (ve vztahu ke zdaňovacím obdobím květen 2012  říjen 2012 a prosinec 2012 březen 2013). Z tohoto titulu měla být dlužníkovi vrácena stanovená DPH včetně jejího příslušenství. Dlužník požádal o vrácení předmětných přeplatků (v celkové výši 150 427 084,21 Kč) žádostmi ze dne 12. 2. 2019, 14. 2. 2019 (tedy ještě před vydáním částečně zrušujícího rozsudku krajského soudu) a dne 1. 10. 2019. Právě tyto žádosti byly zamítnuty prvostupňovými rozhodnutími správce daně, což bylo potvrzeno rozhodnutími žalovaného, proti nimž směřovaly žaloby v projednávané věci. [3] Stěžejním důvodem pro zamítnutí požadavků na vrácení přeplatků bylo usnesení ze dne 23. 9. 2019, č. j. 69 T 3/20192140, jímž předseda senátu Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, podle § 79a zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“) rozhodl o zajištění částky ve výši 150 321 576,67 Kč na účtu č. 70547623811/0710 u České národní banky (dále jen „usnesení o zajištění“). Stížnost proti usnesení o zajištění byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „vrchní soud“) ze dne 17. 10. 2019, č. j. 6 To 83/20192344 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Ústavní stížnost proti zamítavému usnesení vrchního soudu pak byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 3661/19. [4] Dne 9. 11. 2016 byl usnesením krajského soudu č. j. KSOL 10 INS 17564/2016A27 zjištěn úpadek dlužníka; insolvenční správkyní byla ustanovena Mgr. Gabriela Nejedlíková. Opatřením ze dne 8. 2. 2017 byla insolvenční správkyní dlužníka určena stěžovatelka. Usnesením krajského soudu ze dne 7. 9. 2020, č. j. KSOL 10 INS 17564/2016B469, byl reorganizační plán zamítnut a reorganizace byla přeměněna v konkurs. [5] V žalobě stěžovatelka namítala, že dlužník má nárok na vyplacení vratitelných přeplatků, neboť zajištěná částka není žádným způsobem spojena s nárokem na vyplacení úroků z neoprávněného jednání správce daně. Požadované přeplatky nemají dle stěžovatelky původ v trestné činnosti, neboť se jedná o částku přiznanou podle zákona v souvislosti s daňovým řízením. V odůvodnění usnesení o zajištění je zajištěná částka vztahována toliko k nároku na výplatu nadměrného odpočtu a nikoli k jiným nárokům. Stěžovatelka dále uvedla, že z rozhodnutí daňových orgánů není zřejmé, zda se finanční prostředky dlužníka nacházejí na účtu dotčeném usnesením o zajištění – z obsahu spisu přitom vyplývá, že na tomto účtu nikdy nebyl a není evidován daňový přeplatek z titulu neoprávněného jednání správce daně. Podle stěžovatelky postup žalovaného vede ke zvýhodnění jednoho z věřitelů dlužníka. Zároveň stěžovatelka napadala procesní pochybení žalovaného (vznik nároku několik měsíců před vydáním usnesení o zajištění, nesprávné spojení věcí, předčasné rozhodnutí o dosud neexistujícím přeplatku, nedostatky v evidenci daní). [6] Krajský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. V prvé řadě připomněl, že podle usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 2218/20, je posouzení ústavnosti (zákonnosti) použití zajišťovacích prostředků v trestním řízení primárně úkolem orgánů činných v trestním řízení. Proti zajištění finančních prostředků bylo tudíž třeba brojit v rámci trestního řízení za použití nástrojů, které dlužníkovi umožňuje trestní řád. Žalovaný i správce daně byli vázáni usnesením o zajištění, nemohli tedy vyhovět dlužníkovým žádostem. Krajský soud upozornil, že zajištěny měly být veškeré prostředky do výše 150 321 576,67 Kč na určeném bankovním účtu, nemůže tak obstát argumentace, že zajištěné prostředky nejsou tytéž prostředky, co mají být dlužníkovi vyplaceny. Krajský soud zároveň ověřil, jak bylo naloženo s výtěžkem daňové exekuce a neshledal v tomto ohledu žádné pochybení. Stěžovatelkou tvrzený rozpor daňové evidence s položkovým výčtem ze dne 8. 6. 2021 pak dle krajského soudu nemohl mít vliv na zákonnost napadených rozhodnutí, neboť se jedná o skutečnosti, které nastaly až po jejich vydání. Krajský soud rovněž neshledal porušení zásady dvojinstančnosti, ani jinou vadu, která by mohla mít vliv na zákonnost napadených rozhodnutí. [7] V kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že usnesení o zajištění nezbavuje správce daně povinnosti vyplatit nadměrné odpočty ve lhůtách stanovených daňovým řádem. Zajištěné finanční prostředky odpovídají vyčísleným pohledávkám, které správce daně předal orgánům činným v trestním řízení za účelem zvážení, zda není namístě zajištění těchto prostředků. Zajištění ale podle stěžovatelky nemají podléhat prostředky, které se na daném účtu nenacházejí, resp. nejsou určeny pro výplatu dlužníkovi. Stěžovatelka je toho názoru, že zajištění finančních prostředků bylo provedeno v rozporu s právními předpisy, zejména trestním řádem, přičemž správní orgány a správní soudy jsou oprávněny tuto skutečnost posoudit. Stěžovatelka dále namítá, že daný bankovní účet není účtem dlužníka pro hrazení jeho daňových povinností, nenacházejí se na něm prostředky, které by se daly individualizovat do té míry, že se jedná o finanční prostředky určené pro vyplacení dlužníkovi. Platíli, že prostředky zajištěné nemohou být tytéž, které mají být dlužníkovi vyplaceny, jelikož se jedná o věc genericky určenou, tím spíše podle stěžovatelky platí, že zajištění bylo provedeno vadně, neboť zajistit lze pouze konkrétní určenou věc, nikoli genericky určenou sumu věcí. Stěžovatelka upozorňuje, že v případě zdaňovacích období únor a březen 2013 došlo k zajištění nároků dlužníka vůči správci daně, které ještě neexistovaly (platební výměry byly vydány až 3. 2. 2021); krajský soud se však k této otázce nikterak nevyjádřil. [8] Podle stěžovatelky je nutno přihlédnout rovněž k tomu, že tímto způsobem jsou zajišťovány nároky jednoho z věřitelů dlužníka, čímž je správce daně upřednostňován před ostatními věřiteli. Takový postup je dle stěžovatelky v rozporu s § 5 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), neboť stát jako jediný má možnost zajišťovat majetek dlužníka v trestním řízení. Stěžovatelka uvádí, že takový postup je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a zároveň odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 7 Afs 64/201155 (dle něhož se mají i daňové pohledávky zásadně uspokojovat v rámci insolvenčního řízení), a krajského soudu ze dne 5. 12. 2018, č. j. 65 Af 44/201768 (podle něhož § 242 odst. 2 daňového řádu není speciálním ustanovením vůči § 324 odst. 3 insolvenčního zákona). Stěžovatelka poukazuje rovněž na § 167 insolvenčního zákona, který pamatuje na uspokojování nároků věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem. Zajištění nároku dlužníka v trestním řízení podle stěžovatelky nevylučuje vydání peněžitého plnění k rukám insolvenčního správce na účet majetkové podstaty. [9] Krajský soud podle stěžovatelky pochybil, když se nevypořádal s námitkou spočívající v nepřipsání finančních prostředků na zajištěný účet, jak vyplývá z podrobného výpisu pohybů na osobním daňovém účtu dlužníka ze dne 8. 6. 2021. St