5 As 80/2023 — Nejvyšší správní soud

5 As 80/2023- 30 - text  5 As 80/2023 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: P. S., zast. JUDr. Robertem Hamousem, advokátem se sídlem Saskova 1625, Kladno, proti žalované: Vězeňská služba ČR, Věznice Vinařice, se sídlem Hlavní 245, Vinařice, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2023, č. j. 43 A 6/202357, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. III. Odměna a náhrada hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobce v řízení o kasační stížnosti JUDr. Roberta Hamouse se určuje částkou 3 400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým krajský soud odmítl žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalované, který měl spočívat v tom, že jej nezařadila do programu ZZZ – Zatav se, Zamysli se, Změň se (dále jen „program ZZZ“). Stěžovatel podal v červnu 2022 žádost o zařazení do programu ZZZ, jehož běh začínal v září 2022 a skončil dne 16. 11. 2022. Stěžovatel do programu zařazen nebyl. II. Řízení před krajským soudem [2] Stěžovatel ve svém nezařazení do programu ZZZ spatřoval nezákonný zásah, pročež podal zásahovou žalobu, kterou se domáhal, aby krajský soud žalované zakázal opakování tohoto nezákonného zásahu a přikázal žalované, aby jej do programu ZZZ zařadila do doby podání návrhu na podmínečné propuštění. [3] Krajský soud konstatoval, že se jedná o zápůrčí zásahovou žalobu, pročež je třeba trvat na tom, aby stěžovatel před jejím podáním vyčerpal prostředky ochrany podle § 85 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Takovým prostředkem ochrany je žádost odsouzeného o dozor podle § 16a odst. 5 zákona č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním zastupitelství“), a následná žádost o přezkoumání způsobu vyřízení podle § 16a odst. 7 téhož zákona. Krajské státní zastupitelství v Praze k dotazu soudu sdělilo, že žádné stěžovatelovo podání v této věci neeviduje. Krajský soud tedy stěžovatele vyzval, aby sdělil, zda a s jakým výsledkem uvedené prostředky ochrany uplatnil. Stěžovatel soud informoval, že se bránil učiněním podání u Ministerstva spravedlnosti, které jeho podání vyhodnotilo jako stížnost podle § 175 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a postoupilo jej k vyřízení Generálnímu ředitelství Vězeňské služby ČR, které stěžovateli sdělilo, že vyhodnotilo stížnost jako nedůvodnou. [4] Krajský soud dospěl k závěru, že podle judikatury správních soudů nelze stěžovatelem podanou stížnost považovat za prostředek ochrany, který je třeba před podáním zásahové žaloby vyčerpat. Takovým prostředkem ochrany byly již zmíněné instituty žádosti odsouzeného o dozor a žádosti o přezkum způsobu vyřízení. To platí tím spíše v daném případě, v němž stěžovatel spojuje s absolvováním programu ZZZ naděje na podmínečné propuštění – právě státní zástupce, který by rozhodoval rovněž o řečených prostředcích ochrany, se totiž vyjadřuje k návrhu na podmínečné propuštění a je oprávněn jej i sám podat. [5] Z uvedených důvodů krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel podal zápůrčí zásahovou žalobu, aniž by předtím vyčerpal dostupné prostředky ochrany, a žalobu proto jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 85 s. ř. s. odmítl. III. Kasační stížnost a vyjádření žalované [6] Stěžovatel brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, v níž navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nesouhlasil s názorem krajského soudu, že měl podat žádost odsouzeného o dozor ke státnímu zastupitelství podle § 16a odst. 5 zákona o státním zastupitelství. Tato žádost by mu totiž ochranu před nezákonným zásahem nemohla přinést, neboť státní zastupitelství není oprávněno přezkoumávat postup věznice spočívající v nezařazení do resocializačního programu ZZZ a stejně tak není oprávněno provádět jakékoliv ingerence ve prospěch vězněné osoby ve smyslu jejího zařazení do resocializačního programu. Na podporu svého tvrzení stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu předložil odpověď Krajského státního zastupitelství v Praze na stěžovatelovu žádost o informace ohledně možností státního zastupitelství v tomto směru. Výklad krajského soudu považuje stěžovatel za formalistický, neboť neposkytuje odsouzeným osobám rychlou a efektivní ochranu. Stěžovatel zdůraznil, že § 85 s. ř. s. nepožaduje vyčerpání naprosto veškerých prostředků ochrany, nýbrž pouze jiných právních prostředků. Podání stížnosti, které nebylo vyhověno, je podle stěžovatele zcela postačující. [7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Uvedla, že o zápisu do programu ZZZ rozhodují provádějící lektoři, v jejichž plné kompetenci je kvalifikovaně posoudit, kdo ze skupiny odsouzených bude do programu zařazen. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru. [9] Kasační stížnost není důvodná. [10] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v posuzované věci je rozhodnou otázkou, zda obstojí důvod, pro který krajský soud žalobu odmítl, neboť podle § 104 odst. 1 písm. e) s. ř. s. může Nejvyšší správní soud přezkoumat pouze zákonnost odmítnutí žaloby. Pro posouzení kasační stížnosti je tedy stěžejní, zda stěžovatel vyčerpal před podáním žaloby prostředky právní ochrany. [11] Podle § 85 s. ř. s. platí: „Žaloba je nepřípustná, lzeli se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky; to neplatí v případě, domáháli se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný.“ Jak vysvětlil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 21. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015160, č. 3687/2018 Sb. NSS, jeli podána zásahová žaloba, musí si soud ujasnit, zda jde o žalobu zápůrčí (směřující proti neukončenému zásahu nebo zásahu, u něhož hrozí opakování), či určovací (směřující proti ukončenému zásahu); pouze u zápůrčí žaloby pak musí zkoumat, zda žalobce využil jiné formy nápravy, jsouli dostupné. V posuzované věci krajský soud dospěl k závěru, že se jedná o zápůrčí žalobu, a stěžovatel tento závěr ani nezpochybňuje. Nejvyšší správní soud tedy jen stručně konstatuje, že se stěžovatel domáhal toho, aby se žalovaná zdržela opakování nezákonného zásahu spočívajícího v nezařazení stěžovatele do „podzimního běhu programu ZZZ“ a aby mu umožnila program ZZZ absolvovat do podání návrhu na podmínečné propuštění (12. 7. 2023). Lze tedy přisvědčit závěru krajského soudu, že se jednalo o zapůrčí žalobu, neboť směřovala proti trvajícímu, resp. opakujícímu se zásahu, pročež je pro přípustnost žaloby nutno trvat na vyčerpání prostředků ochrany. [12] Stěžovatel tvrdí, že prostředky ochrany vyčerpal tím, že podal stížnost podle § 175 správního řádu, kterou Ministerstvo spravedlnosti postoupilo k vyřízení Generálnímu ředitelství Vězeňské služby ČR; to stěžovateli sdělilo, že vyhodnotilo stížnost jako nedůvodnou. [13] Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle jeho judikatury stížnost podle § 175 správního řádu není prostředkem ochrany ve smyslu § 85 s. ř. s., a tedy její podání není podmínkou přípustnosti zásahové žaloby (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 17. 12. 2010, č. j. 4 Aps 2/201044, č. 2339/2011 Sb. NSS, či rozsudek rozšířeného senátu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 1 Afs 58/201742, č. 3686/2018 Sb. NSS). Jak zdejší soud uvedl v prvním ze zmíněných rozsudků: „I podle názoru Nejvyššího správního soudu se stížnost svou povahou a právní úpravou blíží spíše dozorčímu prostředku, resp. je nástrojem, který k němu může vést. Ostatně tento závěr jenom potvrzuje dikce § 175 správního řádu. Stížnost má totiž podle něho být vyřízena do 60 dnů a bylali shledána důvodnou, je správní orgán povinen bezodkladně učinit opatření k nápravě, o nichž vyrozumí stěžovatele, pokud o to požádal. O prošetření vyřízení stížnosti lze požádat nadřízený správní orgán. Procesně se u stížnosti postupuje podle části čtvrté správního řádu a výsledkem je sdělení (vyrozumění). Na vyřízení stížnosti tedy není právní nárok a sa