7 Ads 234/2022 — Nejvyšší správní soud

7 Ads 234/2022- 72 - text  7 Ads 234/2022 - 76 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Michala Bobka a Davida Hipšra v právní věci žalobce: J. Z., zastoupen Mgr. et. Mgr. Petrou Petrů, advokátkou se sídlem Jeronýmova 814/3, Hradec Králové, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2022, č. j. 32 Ad 7/202148, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovené zástupkyni Mgr. et. Mgr. Petře Petrů se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši 3 900 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady tohoto zastoupení nese stát. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Spor v projednávané věci se týká žádosti o starobní důchod, kterou žalobce podal dne 4. 4. 2017 s datem přiznání starobního důchodu od 7. 4. 2017. Žalovaná žádost zamítla rozhodnutím ze dne 7. 9. 2017, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), v němž dospěla k závěru, že žalobce nezískal ke dni 7. 4. 2017 potřebnou dobu pojištění pro přiznání starobního důchodu. Ve věci následně proběhla dvě kola řízení o námitkách. První rozhodnutí žalované ze dne 6. 2. 2018, č. j. X, jimiž byly námitky žalobce zamítnuty, zrušil Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2020, č. j. 32 Ad 7/2018116. Žalovaná proto vydala dne 9. 3. 2021 nové rozhodnutí č. j. X, jímž opětovně námitky žalobce zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. V návaznosti na závazný právní názor krajského soudu žalovaná sice některé doby pojištění žalobce nově započetla, přesto však dospěla k závěru, že žalobce nadále nesplňuje podmínky pro přiznání starobního důchodu. K datu 7. 4. 2017, od něhož žalobce žádal o přiznání starobního důchodu, totiž získal dobu pojištění jen v délce 30 roků a 344 dnů. Nesplňoval tak podmínku získání 33 let doby pojištění uvedené v ustanovení § 29 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Stejně tak nesplnil ani podmínky pro přiznání starobního důchodu stanovené v § 29 odst. 3 písm. a), § 29 odst. 2 a § 29 odst. 3 písm. b) zákona o důchodovém pojištění. [2] Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl v pořadí druhou žalobu podanou žalobcem v této věci. Dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat, že období jeho tvrzeného zaměstnání ve společnosti FOFRSPOJ s. r. o. v době od 1. 1. 2004 do 16. 9. 2014, s výjimkou období od 1. 1. 2005 do 31. 1. 2005, je dobou pojištění pro vznik nároku na starobní důchod ve smyslu § 28 zákona o důchodovém pojištění. Není podstatné, že nadále trval zaměstnanecký vztah, nýbrž to, zda žalobce vykonával pro zaměstnavatele výdělečnou činnost ve smyslu § 27 zákona o důchodovém pojištění, což prokázáno nebylo. Stejně tak nebyla prokázána doba pojištění u původního zaměstnavatele ČSD, neboť právní nástupce České dráhy a. s. již nedisponuje žádnými doklady k ověření, zda žalobci byla náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru vyplacena. Krajský soud zdůraznil, že důkazní břemeno leží na žalobci. Tuto skutečnost tak nelze přičítat k tíži žalované, neboť ta vyvinula nezbytnou součinnost za účelem jejího ověření. Naopak žalobce ani ve správním řízení navazujícím na první zrušující rozsudek (č. j. 32 Ad 7/2018116) žádný další doklad nedoložil. II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalované [3] Rozsudek krajského soudu napadá žalobce (stěžovatel) v celém rozsahu kasační stížností. Její důvody spatřuje v § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Navrhuje, aby NSS napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [4] Stěžovatel namítl, že jeho pracovní poměr pro zaměstnavatele FOFRSPOJ s. r. o. v období od roku 1999 do 2014 trval, což doložil rozsudky civilních soudů o neplatnosti výpovědi. Splňoval proto podmínku § 8 zákona o důchodovém pojištění, tedy být účasten nemocenského pojištění podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“). Skutečnost, že byl v daném období účastníkem nemocenského pojištění (a v době od 10. 1. 2005 do 20. 1. 2005 mu bylo dokonce vyplaceno nemocenské, přičemž tato doba byla započítána i jako doba důchodového pojištění) plyne rovněž z obsahu správního spisu. Stěžovatel přitom zpochybnil závěr, že v daném období fakticky nevykonával výdělečnou činnost. Namítl, že nadále prováděl pro zaměstnavatele činnost jako technik, kdy likvidoval normativní zásoby a prodával zbytkové kabely. Dosahoval tedy příjmů započitatelných do vyměřovacího základu pojištěnce, neboť z této činnosti si ponechával výtěžek z prodeje, což byla jeho mzda; skutečnost, že ji zaměstnavatel jako mzdu nezaúčtoval, mu nemůže jít k tíži. [5] Stěžovatel se dále dovolává § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, pokud jde o započítání doby pojištění v případě neplatného ukončení pracovního poměru. V souladu s § 69 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, měl nárok na náhradu mzdy, a to až do okamžiku skončení pracovního poměru, tj. až do 16. 9. 2014. Účast na důchodovém pojištění v podobě poskytnutí náhrady mzdy lze přitom podle nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 348/04, promítnout do zápočtu doby pojištění. Není přitom rozhodné, zda stěžovateli byla náhrada mzdy skutečně vyplacena, či ji vymáhal. Vyjádření jednatele společnosti FOFRSPOJ, s. r. o., že tato společnost od 1. 1. 1999 nevykonávala žádnou činnost, je bez významu, jelikož zaměstnavatel byl pracovněprávní smlouvou zavázán přidělovat stěžovateli práci a za ni mu vyplácet mzdu. Konečně odkázal na právní větu rozsudku krajského soudu ze dne 16. 9. 2013, č. j. 2 Ad 56/201281, dle níž lze považovat dobu pojištění za prokázanou, pokud zaměstnavatel nepředložil přehledy o vyměřovacím základu a existují důkazy o trvání pracovního poměru. [6] Obdobné námitky stěžovatel vznesl i ve vztahu k nezapočítání doby pojištění u zaměstnavatele České dráhy, a. s. (dříve ČSD). I v tomto případě stěžovatel namítl, že prokázal trvání pracovního poměru v důsledku neplatnosti výpovědi, za což mu náležela náhrada mzdy, a tudíž by tato skutečnost měla být promítnuta rovněž do zápočtu doby pojištění. Znovu zopakoval, že je relevantní pouze to, zda trval jeho pracovní poměr a v rámci něj vykonával výdělečnou činnost, případně mu náležela náhrada mzdy. To přitom stěžovatel náležitě doložil. [7] Závěrem stěžovatel odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2022, č. j. 26 Co 100/2022369, jímž mu byla přiznána náhrada škody ve výši ušlého zisku způsobené mu vydáním nezákonného rozhodnutí o uložení trestu zákazu řízení motorových vozidel. Namítl, že tuto skutečnost by měla žalovaná zohlednit a započítat do doby trvání důchodového pojištění. [8] Žalovaná ve svém vyjádření navrhla kasační stížnost zamítnout. Zdůraznila, že požadavek na započtení doby, kdy byl stěžovateli nezákonně uložen trest zákazu řízení motorových vozidel, byl uplatněn až v kasační stížnosti a navíc postrádá oporu v zákoně. Dále připomněla, že důkazní břemeno ohledně prokázání účasti na pojištění u společnosti České dráhy leželo na žalobci. Pokud jde o pracovní poměr u společnosti FOFRSPOJ, s. r. o., žalovaná zopakovala, že nebyla prokázána účast na pojištění (nikoli zaměstnání). Neexistovaly žádné relevantní podklady, z nichž by vyplývala doba pojištění odpovídající § 27 zákona o důchodovém pojištění. Svévolný příjem získaný rozprodejem zaměstnavatelova majetku nelze považovat za činnost zakládající účast na pojištění. Na tom nic nemění ani stěžovatelem dovolávaná judikatura. III. Právní posouzení věci Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) se nejprve zabýval splněním formálních podmínek kasační stížnosti. Konstatoval, že kasační stížnost je přípustná. Kasační stížnost je rovněž přijatelná smyslu § 104a s. ř. s., neboť nastoluje právní otázku, která nebyla doposud judikaturou NSS řešena, a spočívá ve vyjasnění požadavku vykonávání výdělečné činnosti „v rozsahu, který zakládá účast na pojištění“ podle § 27 zákona o důchodovém pojištění ve vztahu k ochraně zaměstnance při neplatném rozvázání pracovního poměru (§ 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění). Napadený rozsudek proto NSS přezkoumal v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vadu, ke které by musel přihlédnout i bez návrhu (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř s.). [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] Z podání účastníků řízení a obsahu správního spisu je zřejmé, že mezi účastníky je sporná otázka doby pojištění stěžovatele, pokud jde o období od 2004 do 2014, v němž byl stěžovatel zaměstnán u společnosti FOFRSPOJ