8 Ads 198/2022 — Nejvyšší správní soud

8 Ads 198/2022- 40 - text  8 Ads 198/2022-42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Jitky Zavřelové a Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: S. C., zastoupený JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou se sídlem Nuselská 499/132, Praha 4, proti žalovanému: Úřad práce – pobočka pro hlavní město Prahu, se sídlem Domažlická 1161/5, Praha 3, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2022, čj. 11 A 139/202156, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Anitě Pešulové, advokátce se sídlem Nuselská 499/132, Praha 4, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 1 573 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předcházející soudní řízení [1] Žalobce požádal o různé dávky v systému pomoci v hmotné nouzi. Konkrétně požádal o mimořádnou okamžitou pomoc, doplatek na bydlení a příspěvek na živobytí. Rovněž žádal, aby příspěvek na živobytí byl zvýšen, jelikož jeho zdravotní stav vyžaduje dietní stravování. Žalovaný veškeré žádosti žalobce zamítl. Žalobce se proti všem rozhodnutím odvolal. Jedno z odvolání – ohledně mimořádně okamžité pomoci – Ministerstvo práce a sociálních věcí rovnou zamítlo a rozhodnutí potvrdilo. Dalším dvěma odvoláním – ohledně doplatku na bydlení a příspěvku na živobytí – ministerstvo vyhovělo a vrátilo tyto věci k dalšímu projednání. Žalovaný následně žádosti opět zamítl. Odvolání proti těmto rozhodnutím ministerstvo zamítlo a rozhodnutí potvrdilo. [2] Žalobce si na postup zaměstnanců žalovaného při vyřizování shora popsaných žádostí opakovaně stěžoval. Stížnosti se týkaly nesprávného postupu při posuzování žádostí, průtahů a dalších pochybení. Se způsobem, jakým žalovaný tyto stížnosti vyřizoval, nebyl žalobce spokojen. [3] V návaznosti na výše uvedené podal žalobce k Městskému soudu v Praze žalobu, v níž namítal různá pochybení žalovaného a domáhal se ochrany proti jeho tvrzené nečinnosti. Městský soud žalobci ustanovil zástupkyni a opakovaně ho vyzval k odstranění vad žaloby. Především nebylo ze samotné žaloby dostatečně zřejmé, v čem má nečinnost žalovaného spočívat. Nakonec z reakcí žalobce městský soud dovodil, že vytýkaná nečinnost se týká tří konkrétních stížností (z 1. 9. 2020, 10. 11. 2020 a 14. 11. 2021). [4] Městský soud poté žalobní tvrzení předběžně posoudil a žalobce poučil, že proti nevyřízení stížnosti se nelze bránit žalobou proti nečinnosti – vyřízení stížnosti není rozhodnutím – ale přicházela by v úvahu žaloba na ochranu před nezákonným zásahem. Žalobce tedy svou žalobu upravil tak, že se domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v postupu při vyřizování shora uvedených stížností. [5] Takto změněnou žalobu městský soud (v záhlaví uvedeným usnesením) odmítl. Zopakoval, že proti nevyřízení stížnosti se nelze bránit žalobou na ochranu proti nečinnosti, jelikož vyřízení stížnosti dle § 175 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, není rozhodnutím ani osvědčením. Co se týče žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, tak ta může být důvodná, pokud je splněno pět podmínek plynoucích z § 82 s. ř. s. Nejprve se městský soud zabýval tím, zda tvrzená nečinnost (nevyřízení stížnosti dle správního řádu) může být nezákonným zásahem. Dospěl přitom k závěru, že nikoliv. Judikatura totiž uvádí, že stížnost je pouhým podnětem pro správní orgán a osoba podávající stížnost nemá právní nárok, aby na základě stížnosti byly provedeny určité úkony, přičemž vyřízení stížnosti neznamená odstranění tvrzeného závadného stavu (rozsudek NSS ze 17. 12. 2010, čj. 4 Aps 2/2010-44, č. 233/2011 Sb. NSS). Případné vyřízení stížností by tedy neodstranilo závadný stav, na nějž si žalobce stěžuje. Nevyřízení stížnosti proto nemohlo žalobce zkrátit na jeho právech. Nemohlo se tak jednat o zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. Pro tento závěr městský soud odkázal na rozsudky NSS ze dne 7. 12. 2016, čj. 1 As 235/2016-52, bod 12, ze dne 2. 2. 2017, čj. 7 As 258/2016-26, bod 12, a ze dne 14. 7. 2017, čj. 5 As 89/2017-13, bod 14. Na základě těchto úvah městský soud uvedl, že proti nevyřízení stížnosti se nelze bránit ani zásahovou žalobou, ani jakýmkoliv jiným z žalobních typů. Závěrem městský soud poznamenal, že si je vědom, že žalobce poučil, že v dané věci nelze použít žalobu na ochranu proti nečinnosti a za možnou procesní obranu označil právě zásahovou žalobu. Nicméně jednalo se pouze o předběžný právní názor, který nemůže jakkoliv ovlivnit konstantní judikaturu. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení městského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [7] Úvodem zástupkyně stěžovatele uvádí, že svému klientovi rozhodnutí městského soudu vysvětlila, ale klient na podání kasační stížnosti výslovně trval. Dále kasační stížnost opakuje tvrzená pochybení zaměstnanců žalovaného uváděná již v řízení před městským soudem. [8] K podstatě věci stěžovatel uvádí, že mu postupem správního soudu byl znemožněn přístup k soudu. Podle stěžovatele i samotné (ne)vyřízení stížnosti je úkonem veřejné moci. K závěru městského soudu o chybějícím zásahu stěžovatel uvádí, že je třeba celou věc posoudit komplexně. Pokud by stěžovatelova stížnost byla vyřízena řádně, s řádným poučením o možnosti podat správní žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, měl by možnost soudního přezkumu merita dané věci. K tomuto stěžovatel odkazuje na čl. 36 odst. 1 a 4 a čl. 4 odst. 4 Listiny a uvádí, že soudní ochrana musí být reálně dosažitelná. Z tohoto plyne, že by míra ochrany měla být adekvátní k pozici, kterou dotčená osoba v příslušném právním vztahu má (tento závěr stěžovatel podporuje odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 2/19). Z těchto obecných úvah stěžovatel dovozuje, že městský soud žalobu odmítl nezákonně. Rovněž stěžovatel upozorňuje, že byl městským soudem poučen o možné překvalifikaci žaloby na jiný žalobní typ. Tímto poučením se stěžovatel řídil, a přesto byla jeho žaloba odmítnuta. Takové odmítnutí stěžovatel považuje za překvapivé. Své úvahy stěžovatel doplňuje argumentací (s odkazy na judikaturu), podle níž nepřehlednost žalobních typů nemůže být v neprospěch jednotlivců. [9] Další kasační námitka stěžovatele spočívá v tom, že městský soud nezaslal žalobu žalovanému k vyjádření. Žalovaný se tedy podle stěžovatele k věci nemohl vyjádřit. Poslední kasační námitka brojí proti průtahům v řízení před městským soudem. [10] Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s usnesením městského soudu. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v mezích rozsahu kasační stížnosti a v ní uplatněných důvodů; neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [12] Kasační stížnost není důvodná. [13] Nejvyšší správní soud úvodem shrnuje, že podstata celé věci se odvíjí od toho, že se stěžovatel soudně nebránil proti samotným rozhodnutím o nepřiznání dávky. Má-li být žaloba mířící proti nevyřízení navazujících stížností, resp. postupu při jejich vyřízení snahou domoci se změny těchto rozhodnutí jinou procesní cestou, nemůže tato snaha uspět. Stížnost – případně žaloba tvrdící, že stížnost nebyla (řádně) vyřízena – nemůže vést ke zrušení dříve vydaných rozhodnutí, které stěžovatel soudně nenapadl. [14] Jde-li o samotný závěr městského soudu o odmítnutí žaloby, zde napadené usnesení především vychází z existující judikatury (viz např. městským soudem odkazovaný rozsudek NSS ze dne 2. 2. 2017, čj. 7 As 258/2016-26, bod 12). Podle té nevyřízení stížnosti dle § 175 správního řádu nemůže být zásahem, proti němuž by se bylo možné bránit zásahovou žalobou. Nemůže pak představovat ani nečinnost, ochrany před níž se stěžovatel domáhal původně (viz např. rozsudek NSS ze dne 7. 1. 2016, čj. 9 As 235/2015-26, bod 17). Kasační soud v nyní projednávané věci neshledal důvod se od citované judikatury jakkoliv odchylovat. K tomu lze nad rámec výše uvedeného dodat, že pokud jde o samotnou otázku nevyřízení výše označených stížností, tak ze soudního a správního spisu plyne, že ty vyřízeny byly (v tom smyslu, že na ně žalovaný reagoval), na což ostatně žalovaný upozornil již ve vyjádření k doplněné žalobě. Na stížnost z 1. 9. 2020 žalovaný reagoval vyrozuměním o vyřízení stížnosti ze dne 2. 11. 2020. Další stížnost stěžovatel datoval k 10. 11. 2020, přičemž žalovaný na ni reagoval vyrozuměním o vyřízení stížnosti ze dne 9. 12. 2021 (zde sice hovoří o stížnosti z 10. 11. 2021, nicméně z obsahu s