2 As 145/2023 — Nejvyšší správní soud

2 As 145/2023- 41 - text  2 As 145/2023 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Tomáše Kocourka a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: A3/94 Property v. o. s., se sídlem Hlavní 450, Herink, zastoupená JUDr. Robertem Zugarem, advokátem se sídlem Laubova 1729/8, Praha 3, proti žalovanému: Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, se sídlem Pod Sídlištěm 1800/9, Praha 8, na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, č. j. 6 A 122/2020160, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, č. j. 6 A 122/2020160, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce, JUDr. Roberta Zugara, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný úkonem ze dne 15. 10. 2020, sp. zn. Z31930/2020101, rozdělil pozemky par. č. 2917/34, 2917/37 a 2917/38, katastrální území Ruzyně. Podkladem bylo územní rozhodnutí Odboru výstavby městské části Praha 6 ze dne 3. 2. 2017, č. j. MCP6 002224/2017 (územní rozhodnutí ze dne 3. 2. 2017). Proti tomuto úkonu podala žalobkyně žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. Městský soud žalobu zamítl. [2] Podle městského soudu žalovaný nebyl povinen postupovat podle § 9 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), a vyznačit u dotčených nemovitostí, že práva jsou dotčena změnou, protože žádné právo vázané k nemovitosti měněno nebylo. Výměra má pouze evidenční charakter, navíc k jejímu zmenšení ani nedošlo, pouze k zaokrouhlení dolů u nově vytvořených parcel. Jednalo se o matematickou operaci a vymezení části zemského povrchu se tímto postupem nezměnilo. Žalovaný mohl změny zapsat i na základě ohlášení obce Tuchoměřice jako jiného oprávněného, protože se nejednalo o zápis práv k nemovitosti, ale jiného údaje na základě rozhodnutí vydaného příslušným orgánem veřejné moci podle jiného právního předpisu podle § 31 písm. a) katastrálního zákona. Podle § 30 odst. 3 vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), totiž může ohlášení změny jiných údajů katastru vyplývající z rozhodnutí dotýkajícího se většího počtu vlastníků učinit kterákoliv z dotčených osob v postavení vlastníka. Územní rozhodnutí se vztahuje i k nemovitostem, které vlastní obec Tuchoměřice, proto byla obec oprávněnou osobou. Nic na tom nemění skutečnost, že nynější postup žalovaného (pod sp. zn. Z31930/2020101) se žádných nemovitostí obce Tuchoměřice netýkal. Soulad geometrického plánu s územním rozhodnutím byl v řízení u městského soudu předmětem posouzení znaleckými posudky. Jeden znalecký posudek předložila žalobkyně, druhý zadal městský soud. Znalci dospěli k rozdílným závěrům, městský soud se však přiklonil k závěrům znalce, kterého sám ustanovil, a z nichž vyplývá, že postup žalovaného byl v souladu se zákonem. II. Argumentace účastníků řízení [3] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Podle stěžovatelky se městský soud nevypořádal s žalobním bodem o zásahu do jejího vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina). Městský soud také ustanovil znalce, přestože stěžovatelka své žalobní body znaleckým posudkem podložila a žalovaný tyto závěry nijak nezpochybnil. Soudem ustanovený znalec Ing. Vašíček zkoumal v rozporu se zadaným úkolem soulad jiného geometrického plánu s územním rozhodnutím. Přestože stěžovatelka na tuto skutečnost městský soud upozornila, ten ji nijak nereflektoval. Nejen že nereagoval na tuto námitku, ale také převzal závěry znalce, který pracoval s nesprávným geometrickým plánem. Samotný znalecký posudek Ing. Vašíčka je navíc nepřezkoumatelný, protože postrádá náležité zdůvodnění svých závěrů. Městský soud také nedostatečně odůvodnil, proč se přiklání k závěrům Ing. Vašíčka. Nechal bez povšimnutí konstatování znalce Ing. Kellnera, podle kterého byl geometrický plán vyhotoven na základě jiného výkresu, a tedy nikoliv na základě situačního výkresu, který je grafickou součástí územního rozhodnutí. [4] Žalovaný měl podle § 28 odst. 1 katastrálního zákona při zápisu jiných údajů přiměřeně použít ustanovení o zápisu záznamem, tedy i § 9 odst. 1 katastrálního zákona o vyznačení plomby. Zákon takový postup nejenže nevylučuje, ale jak vyplývá z teleologického výkladu a důvodové zprávy, naopak vyžaduje. Změna výměry pozemků o 1 m2 (s výpočtem nebyla stěžovatelka seznámena) měla dopad do stěžovatelčiných práv, protože byla povinna tuto změnu zohlednit v daňovém přiznání k dani z nemovitých věcí. Toto dotčení práv stěžovatelky je zároveň dalším důvodem, proč měl žalovaný postupovat podle § 9 odst. 1 katastrálního zákona. Obec Tuchoměřice neměla právo učinit ohlášení rozdělení pozemků stěžovatelky. Městský soud § 30 odst. 3 katastrální vyhlášky vyložil nepřípustně široce, v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 17. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 1085/11). Městský soud měl preferovat výklad, který co nejméně zasahuje do základního práva či svobody. Pokud existuje dvojí výklad § 30 odst. 3 katastrální vyhlášky, je nutné upřednostnit ten, který ohlášení umožňuje učinit pouze vlastníkům pozemků nebo osob v obdobném postavení, které jsou ohlášením dotčeny. [5] Obec Tuchoměřice navíc v řízení sp. zn. Z31930/2020101 nebyla vlastníkem žádného dotčeného pozemku ani jiným oprávněným v postavení vlastníka. I kdyby však byla, nebylo možné její oprávnění dovodit z § 31 písm. a) katastrálního zákona ve spojení s § 30 odst. 3 katastrální vyhlášky, protože územní rozhodnutí ze dne 3. 2. 2017 nesplňuje zákonné podmínky pro jeho použití jako podkladu pro zápis změn do katastru nemovitostí. Takovým rozhodnutím může být jen územní rozhodnutí o dělení pozemků podle § 82 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), nebo rozhodnutí o umístění stavby podle § 82 odst. 3 stavebního zákona, které by obsahovalo podmínky pro dělení pozemků. Z územního rozhodnutí ze dne 3. 2. 2017 určitým a srozumitelným způsobem nevyplývá, že by na jeho základě mohlo dojít k dělení pozemků. Nic na této skutečnosti nemění ani situační výkres k němu vázaný. Pokud územní rozhodnutí o dělení pozemků mlčí (jako zde), nelze z grafické přílohy určitým a srozumitelným způsobem dovozovat, že je možné nebo se předpokládá. [6] Ani odkaz žalovaného na § 2 písm. a) katastrálního zákona, podle kterého je pozemkem též část zemského povrchu oddělená od sousedních částí územním rozhodnutím, na výše uvedeném výkladu nic nemění, protože musí jít o takové územní rozhodnutí, které stanovuje podmínky pro dělení nebo scelení pozemků. Podle § 1 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve spojení s § 20 odst. 3 téže vyhlášky totiž musí být pozemek dopravně napojen na veřejně přístupnou pozemní komunikaci. Podle odborné literatury musí územní rozhodnutí vyznačit přístup z veřejně přístupné komunikace ke každému pozemku, především v případě, že dochází k dělení pozemků. Územní rozhodnutí ze dne 3. 2. 2017 takové podmínky přístupu neobsahuje, proto se nemůže jednat o rozhodnutí ve smyslu § 82 odst. 3 stavebního zákona, na jehož podkladě by mohlo dojít k zápisu rozdělení pozemků do katastru nemovitostí. Možnost dělení nelze dovodit ani ze situačního plánu k územnímu rozhodnutí ze dne 3. 2. 2017, a i kdyby z něj vyplývala, šla by nad rámec územního rozhodnutí, které ji samo o sobě neobsahuje, což je nepřípustné. Stěžovatelka neměla důvod brojit proti územnímu rozhodnutí, protože z něj nebylo zřejmé, že by jeho důsledkem mohlo být dělení jejích pozemků. Způsob rozdělení má přímý dopad do jejího vlastnického práva, neboť oddělené části jsou předmětem vyvlastňovacího řízení. [7] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu. Nebyl důvod postupovat podle § 9 odst. 1 katastrálního zákona, protože jak uvádí jeho § 6, zápisy týkající se práv se do katastru provádějí vkladem, záznamem nebo poznámkou. Plomba se tedy nevyznačuje, jestliže se provádí jiný zápis než vklad, záznam nebo poznámka. Jak vyplývá z § 51 katastrálního zákona, výměra parcely není závazný údaj, přičemž rozdíl oproti původnímu stavu (1 m2) vznikl zaokrouhlením. Vymezení části zemského povrchu se tím nijak nezměnilo, jedná se totiž o stejné území. Není důvodná ani námitka, že obec Tuchoměřice neměla právo podat ohlášení změny jiných údajů. Smyslem § 30 odst. 3 katastrální vyhlášky je umožnění souhrnného zápisu všech změn jiných údajů, i když dotčení vlastníci o takový zápis zájem nemají. Soulad geometrického plánu s územním rozhodnutím