9 As 183/2022 — Nejvyšší správní soud

9 As 183/2022- 59 - text  9 As 183/2022 - 61 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Herce v právní věci žalobce: V. V., zast. Mgr. Petrem Vodkou, advokátem se sídlem Orlí 542/27, Brno, proti žalovanému: generální ředitel Vězeňské služby České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2021, č. j. VS1523982/ČJ2021800073RVO, v řízení o kasačních stížnostech žalobce a L. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2022, č. j. 29 A 146/202157, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2022, č. j. 29 A 146/202157, se zrušuje. II. Rozhodnutí generálního ředitele Vězeňské služby České republiky ze dne 27. 8. 2021, č. j. VS1523982/ČJ2021800073RVO, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Řízení o kasační stížnosti L. V. se zastavuje. IV. Ustanovenému zástupci se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč. Tato částka bude vyplacena Mgr. Petru Vodkovi, advokátovi se sídlem Orlí 542/27, Brno, z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ředitel Vazební věznice a Ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno (dále jen „vazební věznice“) vydal dne 30. 6. 2021 prvostupňové rozhodnutí, kterým uložil žalobci povinnost uhradit státu náklady výkonu vazby, a to ve výši 13 635 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce stížnost, která byla napadeným rozhodnutím zamítnuta a prvoinstanční rozhodnutí bylo potvrzeno. [2] V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný shrnul, že náklady vznikly za období od 6. 3. 2020 do 22. 2. 2021, tedy za 303 dnů ve výkonu vazby (z celkových 356 kalendářních dnů bylo odečteno 53 dní, po které byla žalobci poskytována ústavní – nemocniční péče). Žalobce měl uhradit dle § 10 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), částku ve výši 13 635 Kč. Dále bylo poukázáno na to, že matka žalobce, L. V., odeslala mimo jiné poštovní poukázkou částku 5 500 Kč na účet vazební věznice, a tímto byla provedena částečná úhrada závazku žalobce. Žalovaný závěrem konstatoval, že zůstatek závazku žalobce činil částku ve výši 8 135 Kč. [3] Žalobce proti výše napadenému rozhodnutí podal žalobu ke krajskému soudu. Žalobce nebrojil proti napadenému rozhodnutí toliko z toho důvodu, že by byla nesprávně stanovena výše nákladů výkonu vazby, ale protože byly tyto náklady již matkou žalobce zaplaceny. Požadovaná částka byla státu zaplacena již před vydáním prvoinstančního rozhodnutí, a to zaplacením částky ve výši 20 000 Kč na účet Okresního soudu Brnovenkov. Po vydání prvoinstančního rozhodnutí matka žalobce zaslala částku ve výši 5 500 Kč na účet vazební věznice. Částka ve výši 13 635 Kč byla již uhrazena, proto zůstatek závazku žalobce nemůže činit částku ve výši 8 135 Kč. [4] Krajský soud žalobu zamítl s tím, že žalovaný (v napadeném rozsudku jako žalovaný byla označena Vězeňská služba, generální ředitelství, pozn. NSS) ve svém rozhodnutí řádným a přezkoumatelným způsobem vymezil částku, kterou byl žalobce povinen zaplatit, dále způsob jejího výpočtu a přesné parametry způsobu její úhrady. Skutečnost, že žalobce (prostřednictvím své matky) uhradil částku ve výši 20 000 Kč na účet jiného státního subjektu, Okresního soudu Brnovenkov, nelze přičítat žalovanému k tíži. Krajský soud však dodal, že žalobce svou povinnost částečně splnil, a to řádným uhrazením částky ve výši 5 500 Kč. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) a matka stěžovatele (dále též „stěžovatelka“) napadají výše označený rozsudek krajského soudu samostatnými kasačními stížnostmi, na základě kterých požadují napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. II.a Kasační stížnost stěžovatelky [6] Stěžovatelka mimo jiné nesouhlasí s napadeným rozsudkem, jelikož stát nemá „morální právo“ na úhradu nákladů vazby od nezaopatřených dětí do 26 let se ZTP (zvlášť těžkým postižením, pozn. NSS). Dále stěžovatelka poukázala na řadu dalších skutečností, např. na špatný přístup Vězeňské služby České republiky k její osobě, žalobci a celé její rodině, na nedostatečné poučení o právech stěžovatele ze strany jeho advokáta atd. Stěžovatelka podala kasační stížnost jako opomenutá účastnice řízení. II.b Kasační stížnost stěžovatele [7] Dle stěžovatele se krajský soud nedostatečně zabýval předchozím procesem ve správním řízení. Nezákonné pochybení žalovaného stěžovatel spatřuje ve stanovení povinnosti uhradit již zaplacenou částku, bez ohledu na její výši. Dle napadeného rozsudku by totiž bylo zákonné i takové rozhodnutí, které bylo vydáno po uhrazení potřebné částky opakovaně, což dle stěžovatele není v souladu se zákonem. Takové rozhodnutí by totiž mohlo být vydáno a mohlo by požadovat již zaplacenou částku „neomezeněkrát“, a bylo by tak v podstatě nemožné plně uhradit celkovou výši částky. [8] Dle stěžovatele byla část částky uhrazena, poté bylo vydáno napadené rozhodnutí s uložením povinnosti zaplatit celou částku ve výši 13 635 Kč. Krajský soud však v napadeném rozsudku shrnuje, že napadeným rozhodnutím byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit nedoplatek ve výši 8 135 Kč (viz bod 7. napadeného rozsudku). Přestože samotná výše částky nebyla stěžovatelem v žalobě rozporována, byla rozporována zákonnost napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí tak bylo nezákonné, jelikož nemohlo ve vztahu ke stěžovateli zároveň stanovovat povinnost zaplatit částku ve výši 13 635 Kč a zároveň částku ve výši 8 135 Kč. [9] Stěžovatel se dále neztotožnil s krajským soudem v závěru, že zaplacení částky (bez ohledu na výši) na jiný účet státu nelze přičítat k tíži žalovaného. Dle stěžovatele je tuto skutečnost třeba přičítat k tíži žalovaného, jelikož stěžovateli nesdělil, na jaký účet má být částka zaplacena a v jaké výši. II.c Vyjádření žalovaného [10] Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na to, že je ve věci chybně označen, neboť v žalobě proti rozhodnutí je žalovaným dle § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ten správní orgán, který rozhodl v posledním stupni. V případě rozhodnutí generálního ředitele o stížnosti je tedy žalovaným generální ředitel Vězeňské služby České republiky, nikoliv Vězeňská služba České republiky, generální ředitelství. [11] Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, své vyjádření k žalobě, napadené rozhodnutí a prvoinstanční rozhodnutí. Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout a napadený rozsudek potvrdit. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou žalovaného, tj. otázkou označení subjektu žalovaného. Krajský soud v napadeném rozsudku považoval za žalovaný subjekt Vězeňskou službu, generální ředitelství. Pasivní procesní legitimací správních orgánů se v minulosti zabýval rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 5. 5. 2015, č. j. Nad 288/201458, č. 3257/2015 Sb. NSS. Z tohoto usnesení vyplynul závěr, že jednotlivé entity působící v rámci správního orgánu mohou samy být správními orgány, jestliže jim zákon přímo svěřuje určité kompetence. Dle § 21a odst. 2 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, o stížnosti proti rozhodnutí o povinnosti obviněného nahradit náklady spojené s výkonem vazby rozhoduje generální ředitel Vězeňské služby České republiky nebo jím pověřený zaměstnanec. V projednávané věci o stížnosti stěžovatele rozhodl napadeným rozhodnutím generální ředitel Vězeňské služby České republiky. Vzhledem k tomu, že bylo napadeno rozhodnutí generálního ředitele, měl být žalovaným generální ředitel Vězeňské služby České republiky. [13] Nápravy takového pochybení je dle rozsudku NSS ze dne 12. 9. 2018, č. j. 1 As 110/201837, odst. [35], možné dosáhnout tím, krajský před vydáním rozhodnutí umožní správnému žalovanému vyjádřit se k žalobě a popřípadě požadovat, aby se ve věci konalo soudní jednání (srov. § 51 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud ve skutečnosti jednal po celou dobu řízení s generálním ředitelem Vězeňské služby České republiky, přestože evidoval jako osobu žalovanou generální ředitelství Vězeňské služby. Generální ředitel Vězeňské služby se k předmětu řízení před krajským soudem vyjadřoval (viz vyjádření ze dne 23. 2. 2022 na č. l. 4143 spisu vedeného u krajského soudu). Dle Nejvyššího správního soudu tedy toto procesní pochybení krajského soudu nezakládá vadu mající vliv na zákonnost napadeného rozsudku. III.a Zastavení řízení o kasační stížnosti st