21 As 89/2025 — Nejvyšší správní soud

21 As 89/2025- 31 - text  21 As 89/2025 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Ing. M. J., zastoupený Mgr. Vítězslavem Zdeňkem, advokátem se sídlem Mlýnská 938/4, Olomouc, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, se sídlem tř. Kosmonautů 189/10, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. 4. 2025, č. j. 65 A 8/2025  19, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalobce v žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu žalovaného, kterou podal u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (dále jen „krajský soud“), uvedl, že je vlastníkem motocyklu Honda, model CBR 125R, RZ X (dále také jen „vozidlo“). Zmíněný motocykl žalobce zapůjčil I. Z., který s vozidlem dne 9. 10. 2023 způsobil dopravní nehodu. Žalovaný následně vozidlo zajistil, odtáhl a uschoval u schovatele V. P.– PV C. P. (dále jen „schovatel“). O zajištění vozidla se žalobce dozvěděl na přelomu srpna a září 2024, kdy požádal o jeho vydání. Žalovaný s vydáním vozidla souhlasil, avšak po žalobci bylo požadováno zaplacení odměny schovateli za skladování, což žalobce odmítl. Následně dne 1. 11. 2024 požádal žalobce žalovaného o poskytnutí souvisejících informací a poté jej dne 5. 12. 2024 vyzval k vydání vozidla. Žalovaný přípisem ze dne 18. 12. 2024 odmítl vydání vozidla zajistit a odkázal žalobce na schovatele. [2] Žalobce se proto žalobou podanou ke krajskému soudu dne 24. 1. 20235 domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného a žádal o vydání rozsudku, kterým by soud nařídil žalovanému vydat žalobci zadržené vozidlo. Nezákonný zásah spatřoval v tom, že mu žalovaný nezákonně zadržuje vozidlo a odmítá mu je předat. Zajištění vozidla bylo podle žalobce nepřiměřené, navíc jej o zadržení vozidla žalovaný neinformoval. Žalobce uvedl, že není rozhodné, kdo je schovatelem vozidla – schovatel byl s žalovaným ve smluvním vztahu. To podle žalobce znamená, že za vydání vozidla odpovídá žalovaný, který vůči žalobci jedná jako orgán veřejné moci. [3] Krajský soud se předně zabýval povahou tvrzeného zásahu. Povaha zásahu má totiž také vliv na běh lhůty pro podání žaloby, resp. na určení počátku běhu této lhůty a jejího konce. Krajský soud na základě vyhodnocení této otázky dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně. [4] Krajský soud konstatoval, že k povaze zásahu spočívajícího v zajištění a následném zadržování vozidla se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 2. 2025, č. j. 5 As 200/2024  35, č. 4672/2025 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud zde dospěl k závěru, že zajištění vozidla Policií ČR je ve vztahu k jeho vlastníkovi nebo provozovateli zásahem ve smyslu § 82 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), který počíná okamžikem, kdy je vozidlo zajištěno a trvá až do jeho uvolnění. Nelze rozlišovat provedení zajištění vozidla a jeho následné zadržování jako dva relativně samostatné zásahy, neboť jde o jeden zásah trvající. Ačkoliv se právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem ve zmíněném rozsudku týkal zajištění a zadržování vozidla podle § 124c odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), jsou podle krajského soudu tyto závěry plně aplikovatelné na nyní posuzovanou věc, jelikož podstata zásahu je stejná, tj. dojde k zajištění vozidla Policií ČR, která jej následně zadržuje. [5] Dále krajský soud uvedl, že proces uvolnění zajištěného vozidla není v právním řádu nijak upraven, a proto je nutné vycházet z faktické stránky věci. Ze žaloby a jejích příloh krajský soud zjistil, že dne 4. 9. 2024 skutečně došlo k podpisu protokolu o vydání motorového vozidla, a to Bc. D. za žalovaného, schovatelem a žalobcem. Z daného protokolu podle soudu jednoznačně vyplývalo, že žalovaný dal žalobci najevo, že nehodlá vozidlo nadále zadržovat a žalobce si jej může převzít. Tím de facto umožnil žalobci nakládat s vozidlem, zejména jej vyzvednout nebo ponechat u schovatele. Uvolnění vozidla totiž v tomto případě nelze podle krajského soudu vnímat tak, že by nastalo až faktickým převzetím vozidla žalobcem. Pokud by si totiž v takové situaci žalobce vozidlo nepřevzal, např. z důvodu své liknavosti, zapříčinil by tím trvání zásahu. Z přípisu žalovaného ze dne 18. 12. 2024 (rovněž přiloženého k žalobě) dle krajského soudu také vyplynulo, že žalovaný už při podpisu protokolu o vydání vozidla sdělil žalobci, že již ten den (4. 9. 2024) si může vozidlo u schovatele bezplatně vyzvednout. Nyní vyvstavší spor o případnou úhradu nákladů za uschování vozidla je soukromoprávní záležitostí mezi žalobcem a schovatelem. Krajský soud tedy uzavřel, že trvající zásah, spočívající v zajištění vozidla, skončil dne 4. 9. 2024. Následující den počala plynout dvouměsíční lhůta pro podání žaloby, která marně uplynula dne 4. 11. 2024. Žaloba byla podána až dne 24. 1. 2025, tj. opožděně. [6] Proti usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby, specifikovanému v záhlaví tohoto rozsudku, podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. [7] Stěžovatel nesouhlasí s odmítnutím žaloby ze dvou důvodů: 1. domnívá se, že krajský soud jej měl před odmítnutím žaloby informovat o tom, že zásah považuje za skončený a žalobu za opožděnou, 2. usnesení krajského soudu považuje za nezákonné pro nesprávně zjištěný skutkový stav. [8] Ve vztahu k první kasační námitce stěžovatel uvádí, že krajský soud při odmítnutí žaloby postupoval v rozporu se závěry Ústavního soudu vyslovenými v nálezu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18, ve věci EUROVIA, jakož i s judikaturou Nejvyššího správního soudu, která na tento nález navazuje. Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud jej měl informovat o tom, že zvažuje žalobu odmítnout pro opožděnost a měl mu dát možnost se k tomu vyjádřit. Dle stěžovatele jsou závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 635/18 uplatnitelné nejen za situace, kdy je sporné, zda daný zásah je zásahem jednorázovým, nebo trvajícím, ale také v situacích, kdy je nutné posoudit, zda trvající zásah je skončený nebo nadále trvá. V obou případech totiž dochází ke stejnému vyústění – soud zvažuje nemeritorní rozhodnutí ve věci z důvodu opožděnosti žaloby, zpravidla bez provedení dokazování a nařízení jednání. Pokud v takové situaci nedá soud žalobci možnost se vyjádřit, dochází ke zbytečnému odmítnutí žaloby, ačkoliv mohla být věc projednána meritorně. [9] Dále stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně zjistil skutkový stav. Stěžovatel tvrdí, že se krajský soud nezabýval tím, zda po stěžovateli požadoval dne 4. 9. 2024 schovatel úplatu za vydání vozidla. Ve vztahu ke zmíněnému nálezu ve věci EUROVIA považuje stěžovatel za důležité tuto skutečnost prokázat. Pokud by totiž bylo prokázáno, že schovatel po stěžovateli požadoval úplatu, prokáže se tím alespoň z části též důvodnost žaloby. Stěžovatel tvrdí, že pokud by krajský soud správně aplikoval závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 635/18, měl žalobu projednat meritorně. [10] Ke kasační stížnosti se vyjádřil žalovaný, který souhlasí s posouzením věci krajským soudem a navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost. Krajský soud dle jeho názoru správně vyhodnotil, že v dané věci jde o skončený trvající zásah, a proto byla stěžovatelova žaloba podána opožděně. Rovněž nesouhlasí se stěžovatelovou námitkou ohledně překvapivosti rozhodnutí soudu. Tím, že zásah byl ze strany správního orgánu ukončen, a krajský soud nijak nepolemizuje s názorem stěžovatele, že skutečně šlo o zásah trvající, nevidí žalovaný důvod k tomu, aby krajský soud musel postupovat podle nálezu sp. zn. II. ÚS 635/18 způsobem, jaký požaduje stěžovatel. Žalovaný také nesouhlasí se stěžovatelovým tvrzením, že je pro věc zcela stěžejní, zda schovatel chtěl po stěžovateli úhradu za uschování vozidla, či nikoliv. Toto tvrzení je podle žalovaného účelové a ani žalobní argumentace na něm nebyla postavena. [11] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. [12] Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s. [13] Kasační stížnost není důvodná. [14] Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatel kasační stížností napadl usnesení kraj