22 As 6/2025 — Nejvyšší správní soud

22 As 6/2025- 35 - text  22 As 6/2025 - 38 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: M. V., zastoupený JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem Jiráskova 378, Dobřichovice, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2024, čj. 057486/2024/KUSK, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2024, čj. 52 A 9/202461, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Městský úřad Vlašim rozhodnutím z 8. 3. 2024 shledal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále „zákon o silničním provozu“). Žalobce totiž řídil osobní vozidlo rychlostí 98 km/h na úseku s nejvyšší dovolenou rychlostí jízdy 50 km/h. Prvostupňový orgán žalobci uložil pokutu ve výši 7 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 3 měsíců. [2] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou u Krajského soudu v Praze, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. [3] Krajský soud považuje rozhodnutí žalovaného za přezkoumatelné. Žalobce převážně zopakoval námitky uplatněné již před správními orgány bez toho, aby na jejich vypořádání ze strany správního orgánu reagoval. Krajský soud zdůraznil, že žalovaný nemusí podrobně vypořádat každý dílčí argument. Stačí, pokud dostatečně odůvodní svůj názor odlišný od účastníka řízení, čímž se s námitkami alespoň implicitně vypořádá. Na rozhodnutí obou správních orgánů třeba hledět jako na jeden celek, a mohou se tak doplňovat či odkazovat. [4] Krajský soud uvedl relevantní zákonnou úpravu a judikaturu vztahující se k posuzování materiální stránky přestupku. Následně se ztotožnil s hodnocením materiální stránky přestupku, jež poskytl žalovaný. Žalovaný (který převzal závěry ze stran 5 a 6 prvostupňového rozhodnutí) popsal, že v místě překročení nejvyšší dovolené rychlosti jízdy žalobcem je zástavba a jsou zde také nepříznivé rozhledové podmínky za horizontem. Také poukázal na statistiku nehodovosti v místě, a to i nehodu s těžkým zraněním chodce. Okolnosti případu žalobce tak nesvědčí o důvodech, pro které by nemělo dojít k postihu téměř dvojnásobného překročení povolené rychlosti jízdy v obci. Krajský soud dodal, že se žalobce nemohl spoléhat na to, že se v „době siesty“ na daném místě nesetká s chodci či dalšími vozidly. Vděčí jen šťastné náhodě, že se tak nestalo. To, že nedošlo k nehodě, neznamená, že je tím snížena nebezpečnost jeho jednání. [5] Dále se krajský soud zabýval otázkou naplnění podmínek krajní nouze [§ 24 odst. 1 a 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“)]. Žalobce jako důvod překročení rychlosti uvedl, že spěchal za matkou, která mu opakovaně nezvedla telefon poté, co mu oznámila, že v jejím bytě došlo k havárii vodovodního potrubí. U krajní nouze se požaduje naplnění podmínky subsidiarity a proporcionality, a to v době jednání. Existence skutečného nebezpečí musí být zjištěna spolehlivě. Nestačí pouhá obava, že se „možná něco stalo“. Podle krajského soudu žalobce v době svého jednání nejspíše nevěděl, zda vůbec či jaké nebezpečí jeho matce hrozí. Sám v řízení před správními orgány uvedl, že si nebyl jist potřebností zásahu hasičů a nechtěl, aby došlo ke zbytečnému rozbití dveří. Sám tedy zpochybnil vědomost o existenci spolehlivě zjištěného nebezpečí. Pak ale neměl vydávat ostatní účastníky silničního provozu nebezpečí daleko závažnějšímu, než jsou rozbitá vrata. Správní orgány sice vyšly z toho, žalobce měl důvodně za to, že život či zdraví jeho matky mohou být v nebezpečí. Toto nebezpečí ovšem podle jejich správné úvahy mohl žalobce odvrátit jinak, například telefonátem na tísňovou linku. Takový požadavek není nepřiměřeným pozdějším hodnocením „z klidu kanceláře“, jak naznačuje žalobce. Jde o základní reakci, která je vštěpována již předškolním dětem, v tomto ohledu krajský soud odkázal na dětskou píseň o IZS a také přirovnal žalobcovo rozrušení k „omluvitelnému vzrušení mysli“ ve smyslu § 2907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Protože žalovaný naplnění podmínek krajní nouze odmítl již z důvodu nenaplnění subsidiarity, nemusel se zabývat i proporcionalitou. [6] Nad rámec krajský soud žalovanému vytkl závěry týkající se zdržení žalobce při silniční kontrole. Žalobce nemohl nebezpečí odvrátit tím, že by požádal o pomoc policisty. Jakmile jimi byl zastaven, skončilo jeho protiprávní jednání a nemohly být uplatněny okolnosti vylučující protiprávnost. Jednalo se ovšem o úvahu žalovaného, která v odůvodnění nehraje podstatnou roli. Krajský soud dodal, že skutečnost, že žalobce nenaléhal na policii, aby mu pomohla, zvětšuje pochybnosti o tom, zda měl v době spáchání přestupku a při silniční kontrole povědomost o existenci konkrétního nebezpečí. Zda bylo či nebylo povinností policie pomoc aktivně nabídnout není podstatné. Pokud by žalobce policii o pomoc požádal, je pravděpodobné, že by pomohla, jak k tomu v jiných mediálně známých případech již došlo. [7] Krajský soud dal žalobci za pravdu, že osvědčení policistky, která obsluhovala silniční rychloměr RAMER 10 C, již nebylo platné, to ovšem neznamená, že postrádala odbornost k provedení měření. Zákony a podzákonné předpisy nestanoví požadavky na pravidelnost či obsah školení k obsluze silničních rychloměrů. Jedná se pouze o interní záležitost policie. Omezení platnosti osvědčení (s výhradou změny právních předpisů či návodu k obsluze) není zákonným kritériem pro obsluhu daného silničního rychloměru. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by při měření došlo k jakékoliv nesrovnalosti či k porušení návodu k obsluze rychloměru. Nelze se domnívat, že uplynutím platnosti osvědčení policistka ztratila způsobilost k obsluze rychloměru, jež v předchozích letech běžně užívala. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [8] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Stěžovatel při dopravní kontrole vysvětlil policistům, že spěchá za matkou, což policisté ignorovali. Přitom dle § 10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, platí princip iniciativy, tedy povinnost policistů ochraňovat zákonem chráněné zájmy. Krajský soud však tento princip opomenul. Dopravní policistka doložila osvědčení pro obsluhu silničních rychloměrů staré 7,5 let. Krajský soud k tomuto uvedl, že povinnost přezkoušení k měření rychlosti neexistuje. Stěžovateli ale není zřejmé, jak si daná policistka může udržet své odborné znalosti bez pravidelného školení. [9] Správní orgány i krajský soud rozhodovaly v rozporu s § 24 odst. 1 a 2 přestupkového zákona. Stěžovatel jednal v krajní nouzi. K překročení rychlosti došlo na přehledném úseku, kde se nenachází školy či autobusové zastávky, a navíc šlo o dobu odpolední siesty. Společenská škodlivost a materiální stránka přestupku tedy byly nízké proti, nebezpečí, které hrozilo stěžovatelově matce. Stěžovatel nemohl hrozící nebezpečí odvrátit jinak – osoby blízké byly v práci či na vzdálených místech od bytu matky. Jestliže stěžovatel měl strach o již tak špatné zdraví matky a nemohl se jí dovolat, neměl prostor k tomu, aby jednal podle předpisů. [10] Stěžovatel tak naplnil podmínky beztrestnosti. Nebezpečí matce hrozilo bezprostředně, tedy v době konání stěžovatele ještě existovalo. Závěr krajského soudu, dle kterého nebyla naplněna podmínka subsidiarity, neboť stěžovatel se měl obrátit na IZS, vede k úplnému vyprázdnění institutu krajní nouze. Vzhledem k tomu, že matka byla zamčená, a vzhledem ke vzdálenostem složek IZS od bytu matky, dospěl stěžovatel tehdy k závěru, že se k matce dostane dříve než IZS. Za daných okolností tedy stěžovatel neměl prostor s rozmyslem obvolat všechny složky IZS, resp. vzhledem k tehdejšímu stavu tísně a rozrušení jsou požadavky správních orgánů a krajského soudu na jednání stěžovatele nespravedlivé. [11] Stěžovatel dále tvrdí, že jednal proporcionálně, neboť ochrana života a zdraví je tím nejdůležitějším zájmem v českém právním řádu. Stěžovatel tedy považuje úvahy o tom, že svou jízdou mohl způsobit závažnější následek, za nepatřičné. K překročení krajní nouze totiž dojde pouze tehdy, máli nastat zjevně, tj. očividně, závažnější následek. Správní orgány a krajský soud se tedy mýlí v tom, že nedošlo k naplnění podmínek proporcionality. Správní orgány a krajský soud navíc spekulují o různých scénářích, např. že by stěžovatel mohl jen omezeně reagovat na případné nebezpečné situace. Hranice jednání v krajní nouzi by se však měly posuzovat s ohledem na te