3 Azs 84/2025 — Nejvyšší správní soud

3 Azs 84/2025- 31 - text  3 Azs 84/2025 - 33 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína, soudkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudce Mgr. Lukáše Pišvejce v právní věci žalobce: A. D. L., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Moravské náměstí 754/13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2025, č. j. 33 A 19/2025  20, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Dne 5. 5. 2025 prováděla hlídka Policie České republiky (dále jen „ČR“) pobytovou kontrolu ve smyslu § 167 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „pobytový zákon“). V jejím rámci zkontrolovala totožnost žalobce – ten jí předložil svůj cestovní doklad a povolení k pobytu s platností do 28. 4. 2026, které vydalo Maďarsko. Následnou lustrací v Cizineckém informačním systému (v Schengenském informačním systému; dále jen „SIS“) hlídka zjistila, že je v něm žalobce evidován jako nežádoucí cizinec, a to od 23. 4. 2025 do 23. 4. 2030; zadávajícím státem bylo Maďarsko. Na žalobce se vztahovalo rozhodnutí o navrácení a jako žádající stát bylo evidováno Maďarsko. Lhůta pro vycestování ze Schengenského prostoru byla žalobci stanovena do dne 1. 5. 2025. Žalobce mimo jiné vypověděl, že na území ČR přicestoval „před pěti dny“ jako turista, není si vědom skutečnosti, že by mu v Maďarsku bylo uděleno správní vyhoštění, naopak má za to, že disponuje povolením k pobytu platným „po celé Evropě,“ dále nikdy nežádal o udělení mezinárodní ochrany v členském státu EU a má v úmyslu se vrátit do Maďarska, případně do Vietnamu, neboť z návratu do země původu nemá obavy. S ohledem na uvedené vzniklo podezření, že se žalobce nachází na území ČR neoprávněně; žalobce byl proto zadržen a rozhodnutím Policie ČR ze dne 5. 5. 2025 zajištěn na 30 dnů za účelem správního vyhoštění, a to podle § 124 odst. 1 písm. e) pobytového zákona. [2] Žalobce byl umístěn do Z. Odtud požádal dne 7. 5. 2025 o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný na základě této žádosti rozhodl dne 12. 5. 2025 pod č. j. OAM526/BABA07BA03Z2025 tak, že je žalobce ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu (dále jen „azylový zákon“) zajištěn v Z. Dále rozhodl, že doba trvání zajištění je ve smyslu § 46a odst. 5 azylového zákona stanovena do 24. 8. 2025. [3] Žalobce se proti danému rozhodnutí bránil žalobou podanou ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který ji napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění uvedl, že pro aplikaci ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) azylového zákona byly splněny zákonné podmínky. Zdůraznil, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany nikoli neprodleně po vstupu na území ČR, ani v průběhu jeho pobytu. Naopak žádost podal až po jeho zadržení a umístění do Z. Takový postup je typický pro účelovost žádosti a snižuje její věrohodnost. Žalovaný podle soudu vypočetl důvody, pro něž měl za to, že žalobce podal žádost pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Jde zejména o nelegální pobyt žalobce na území ČR, záměr navrátit se zpět do Maďarska, záznam v SIS, nevyužitou příležitost k podání žádosti dříve v ČR či v Maďarsku a sdělení, že nemá žádné obavy z návratu do Vietnamu. [4] Žalovaný se podle krajského soudu rovněž správně zabýval tím, že nebyly splněny podmínky pro uložení zvláštního opatření podle § 47 azylového zákona. Soud vyzdvihl, že žalobce přicestoval a pobýval na území ČR bez pobytových oprávnění, chce se vrátit do Maďarska, nemá zde žádné rodinné, sociální, ekonomické či jiné vazby, ani zde nemá hlášeno místo pobytu. Soud rovněž zohlednil, že žalobce při zadržení uvedl, že nedisponuje žádnými finančními prostředky, které by použil k životu na území ČR či k vycestování. I tento aspekt zakládá pochyby o účelnosti uložení zvláštního opatření. Námitku tvrzené nevědomosti žalobce o protiprávnosti jeho pobytu na území ČR krajský soud rovněž neshledal důvodnou – je povinností žalobce zajistit si příslušná povolení k pobytu a pohybu v členských státech EU udržovat je aktuální a platná. Soud z daných důvodů nesouhlasil ani s tvrzením žalobce, že „nevědomost o pozbytí platnosti jeho maďarského pobytového oprávnění jej automaticky zbavuje odpovědnosti a vylučuje jeho zajištění.“ Nadto zdůraznil, že „nevědomost žalobce o pozbytí platnosti jeho maďarského pobytového oprávnění je přinejmenším pochybná, neboť zadání záznamu do SIS nutně muselo předcházet řízení, o kterém žalobce musel být informován.“ [5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Ta je podle stěžovatele přijatelná, neboť „[ř]eší otázku, zda je [možné] zajistit cizince, který vědomě neporušil právní přepisy ČR, byl v dobré víře, že na jejím území pobývá oprávněně. Dále otázku, zda nedostatek finančních prostředků v době zajištění je dostatečným důvodem pro nahrazení zajištění zvláštním opatřením.“ K prvnímu z důvodů stěžovatel namítá, že vědomě neporušil žádné právní předpisy, „což samo o sobě vylučuje automatické zajištění“ ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) azylového zákona. Podle stěžovatele se sice krajský soud s totožnou žalobní námitkou vypořádal v odst. 11 napadeného rozsudku, současně však pominul jeho vysvětlení, že o udělení mezinárodní ochrany v Maďarsku ani jinde dříve nežádal, neboť mu pobyt v EU, a tedy ochranu proti návratu do Vietnamu, zajišťovalo maďarské povolení k pobytu. Stěžovatel přicestoval do ČR jako turista, při svém zajištění se dozvěděl o neplatnosti maďarského povolení k pobytu, a proto teprve potom požádal o udělení mezinárodní ochrany. Důvodem podání žádosti tedy nebylo samotné zajištění. Ke druhé tvrzené příčině přijatelnosti stěžovatel doplňuje, že ačkoli finanční prostředky v době zadržení neměl, může si je legálně obstarat, budeli ze zajištění propuštěn. Nadto jeho zajištění pro nedostatek finančních prostředků představuje protiústavní majetkovou diskriminaci. [6] Stěžovatel také namítá, že podle krajského soudu byla splněna jedna z podmínek uvedených v § 46a odst. 1 písm. e) azylového zákona týkající se hrozby vyhoštění; soud však neuvedl, z čeho splnění této podmínky dovodil. Krajský soud dále zmínil, že je stěžovatel evidován v SIS, avšak neuvedl, na základě čeho k této evidenci došlo. Stěžovatel doplňuje, že s ním v Maďarsku nikdy žádné řízení o vyhoštění vedeno nebylo. Dále namítá, že žalovaný nezákonně a nedůvodně vyloučil možnost uložení zvláštního opatření. Krajský soud jeho závěry potvrdil. Stěžovatel však má za to, že zvláštní opatření mají mít přednost před zajištěním vždy, jeli to možné. Tak by tomu podle stěžovatele mělo být zvlášť v jeho případě, neboť „do ČR přicestoval jako turista v dobré víře v platnost svého pobytového oprávnění.“ Nakonec stěžovatel namítá, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu „je při ukládání zvláštních opatření třeba zohlednit zejména pobytovou historii cizince, včetně případného maření předchozích rozhodnutí. Z tohoto hlediska pobytová historie žalobce hovoří v jeho prospěch.“ Z uvedeného dovozuje, že napadený rozsudek dané judikatuře neodpovídá. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval závěry obsažené v jeho rozhodnutí a navrhl, aby Nejvyšší správní soud stížnost jako nepřijatelnou odmítl. [8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. [9] Nejvyšší správní soud na úvod předesílá, že stěžovatel je v kasační stížnosti povinen „cíleně reagovat na rozhodnutí krajského soudu a kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě jeho argumentaci. Nepostačuje, jeli kasační stížnost pouhým opakováním žalobních námitek. Převzít do kasační stížnosti argumentaci ze žaloby je možné, avšak pouze v rámci cílené polemiky se závěry krajského soudu, případně v rámci poukazu na to, že argumentace v žalobě nebyla krajským soudem vypořádána (a jeho rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné). Účelem kasační stížnosti není ještě jednou, před vyšší instancí, zopakovat vypořádání žalobních bodů, kterými se již zabýval krajský soud, nýbrž polemizovat se závěry samotného krajského soudu, a tím prověřit jejich zákonnost. […] kasační stížnost (její část), která fakticky beze změny opakuje žalobní tvrzení a nijak nereaguje na argumentaci krajského soudu, neobsahuje důvody podle § 103 s. ř. s., a bude proto jako nepřípustná odmítnuta (§ 104 odst. 4 s. ř. s.),“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2023, č. j. 3 Afs 231/2022  46, odst. [16]). [10] Lze rovněž připomenout, že ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. upravuje mimo jiné zákaz n