9 Azs 79/2025 — Nejvyšší správní soud

9 Azs 79/2025- 47 - text  9 Azs 79/2025 - 55 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Tomáše Herce a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: V. T. B., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 2. 2024, č. j. OAM2138941/ZR2022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2025, č. j. 35 A 8/202474, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2025, č. j. 35 A 8/202474, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 2. 2024, č. j. OAM2138941/ZR2022, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 36 075,50 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Věc se týká zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), z důvodu, že cizinec byl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující 3 roky. Jde o to, zda a za jakých podmínek je při tomto rozhodnutí nutné zohlednit jednak následky, které bude mít zánik trvalého pobytu do soukromého a rodinného života dotčeného cizince [zda nejde o nepřiměřený zásah, kterým by byl porušen čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)], jednak nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. [2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“), který je občanem Vietnamské socialistické republiky, byl s platností od 9. 8. 2016 držitelem povolení k trvalému pobytu na území České republiky. V období nejméně od listopadu 2017 do února 2018 se jako člen organizované skupiny podílel na výrobě a distribuci velkého množství metamfetaminu. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 2 T 10/2019, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 15 To 72/2019, byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let, jakož i k trestu vyhoštění na dobu 5 let. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele usnesením ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 11 Tdo 633/2020, zrušil stěžovateli trest vyhoštění. Okresní soud v Sokolově rozhodl usnesením ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 35 PP 111/2022, o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu trestu. Současně nad ním vyslovil dohled a stanovil mu zkušební dobu 5 let. [3] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců zrušil platnost povolení k trvalému pobytu stěžovatele a podle § 77 odst. 3 tohoto zákona mu stanovil lhůtu k vycestování z území 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Učinil tak s odkazem na jeho pravomocné odsouzení. Ve svém posouzení se nicméně zabýval také přiměřeností zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele. Stěžovatel vnesl otázku tohoto zásahu do řízení v návaznosti na seznámení se s podklady rozhodnutí a za účelem jejího posouzení navrhl provést důkazy. Žalovaný jeho návrhům s výjimkou výslechu manželky vyhověl, namítaný zásah ale nepovažoval za nepřiměřený s ohledem na závažnost protiprávního jednání stěžovatele. Délka uloženého trestu třikrát převýšila délku trestu, která je zákonnou podmínkou pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu. Osobní situace stěžovatele navíc nijak nevybočuje z běžné situace jiných lidí. Manželka stěžovatele byla již v minulosti nucena sama pečovat o rodinnou domácnost z důvodu jeho odsouzení. Ani s odstupem času se společenská škodlivost jednání stěžovatele nesnížila natolik, že by činila zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu nepřiměřeným. [4] Žalovaný se zabýval i nejlepším zájmem nezletilých dětí stěžovatele, které byly v době jeho rozhodování ve věku 11 a 4 let. Neshledal žádné výjimečné a mimořádné okolnosti, které by výsledek řízení převážily ve prospěch stěžovatele a jeho dětí. Je sice v nejlepším zájmu dítěte, aby vyrůstalo v harmonické rodině s oběma rodiči, byl to ale především samotný stěžovatel, kdo tyto zájmy poškodil svou trestnou činností. Zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu nelze stavět na roveň vyhoštění, neboť není spojeno se zákazem pobytu, a pouze odebírá nejvyšší pobytové oprávnění. Není v souladu s veřejným zájmem, aby cizinec pravomocně odsouzený za drogový zločin disponoval povolením k trvalému pobytu. Veřejný zájem na zrušení povolení k trvalému pobytu je v tomto případě dán i ochranou veřejného zdraví. II. Rozsudek krajského soudu [5] Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel je otcem dvou nezletilých dětí, a tudíž se krajský soud nejprve zabýval tím, zda žalovaný dostál své povinnosti zohlednit jejich nejlepší zájem. Ve svém posouzení vyšel z kategorizace právních řízení podle typu dopadu na dítě, kterou v minulosti provedl Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19 (viz odst. [37] a [38] tohoto rozsudku). Jelikož účelem řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců je pouze úprava pobytových poměrů stěžovatele, a nikoli jeho rodinných příslušníků, krajský soud dospěl k závěru, že toto řízení nemohlo zasáhnout do právního postavení dětí stěžovatele, ani na ně nemělo zprostředkovaný právní dopad. Věc podřadil do čtvrté kategorie, u které je dopad na dítě pouze faktický. [6] Máli být nejlepší zájem dítěte náležitě zhodnocen a vyvažován, je třeba jej nejprve řádně vymezit. S tím však podle krajského soudu souvisí procesní otázky, jak přesně se to má stát, co má být výsledkem takového vymezení a kdo za vymezení nejlepšího zájmu dítěte procesně odpovídá. V řízení zahájeném z moci úřední je především na správním orgánu, aby zjistil všechny rozhodné skutečnosti nezbytné pro jeho rozhodnutí. Přesto správní orgán za zjištění skutkového stavu neodpovídá zcela a nemusí vyšetřovat veškeré otázky. Je na cizinci, aby konkrétně tvrdil podrobnosti soukromého a rodinného života, což od něj výslovně vyžaduje § 174a odst. 1 věta druhá zákona o pobytu cizinců. Tato zákonná úprava upřesňuje obecnou procesní povinnost správního orgánu, kterou stanoví § 3 správního řádu. Správní orgán má postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu. [7] Obdobně i z judikatury správních soudů vyplývá, že při rozhodování o pobytovém oprávnění leží právě na cizinci břemeno tvrzení a primárně i břemeno důkazní, jdeli o skutečnosti týkající se jeho soukromého a rodinného života. Pakliže je neuvede, správní orgány nemají povinnost je samy zjišťovat a pátrat po nich (srov. rozsudky NSS ze dne 17. 8. 2020, č. j. 1 Azs 260/202027, odst. [29] až [32], a ze dne 26. 5. 2022, č. j. 1 Azs 320/202168, odst. [28] a [29], a usnesení NSS ze dne 21. 11. 2024, č. j. 8 Azs 213/202454, odst. [10]). Tento přístup zdůrazňující odpovědnost cizince odpovídá i judikatuře Evropského soudu pro lidská práva i Soudního dvora Evropské unie. Úmluva ani právo Evropské unie obecně nevyžadují specifické procesní postavení dotčených osob, ani specifické procesní postupy orgánů státu. Podstatná je možnost účinného uplatňování práv jednotlivce včetně práva vyjádřit se k rozhodným otázkám, která je zachována, jeli cizinec povinen označit rozhodné okolnosti svého rodinného života. Je to také především rodič, kdo odpovídá za posouzení a prosazení nejlepšího zájmu svých dětí. [8] Krajský soud nepřehlédl závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v některých jeho rozhodnutích, že jeli ve hře zájem nezletilého dítěte, musí být aktivita správních orgánů při zjišťování skutkových okolností, tj. rodinných poměrů cizince daleko větší (např. rozsudek NSS ze dne 25. 9. 2020, č. j. 4 Azs 171/201925, odst. [20]; z nedávné doby např. usnesení NSS ze dne 19. 3. 2025, č. j. 9 Azs 229/202421, odst. [14]). Tato rozhodnutí ovšem neobsahují konkrétní odůvodnění takového závěru či vypořádání s požadavky § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců a zcela převažující rozhodovací praxí ve vztahu k obecnému rozložení povinnosti tvrzení při posouzení přiměřenosti v pobytových věcech cizinců. Často jde navíc o judikaturu týkající se rodičů s dětmi, a nikoli o nějaké obecné závěry jen pro dospělé cizince (např. rozsudky NSS č. j. 1 Azs 260/2