21 As 157/2025 — Nejvyšší správní soud

21 As 157/2025- 36 - text  21 As 157/2025 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Rychlého a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: P. Č., zastoupený JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem se sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, proti žalovanému: Statutární město České Budějovice, se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 1/1, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 5. 2025, č. j. 57 A 2/2025  55, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu JUDr. Petru Neubauerovi, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši 5 070 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení žalobce nese stát. Odůvodnění: [1] Žalobce podal ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného. Ten spatřoval v zásahu do jeho svobody pohybu způsobeným pokynem strážníků Městské policie České Budějovice (dále jen „městská policie“) ze dne 10. 2. 2025, aby okamžitě odešel z Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích (dále jen „knihovna“), a že v opačném případě bude násilně vyveden. [2] Žalobce v žalobě namítal, že podle knihovního řádu knihovny se nemá do studovny vnášet svrchník a uzavřené zavazadlo, nemá se konzumovat jídlo, popíjet u stolu a telefonovat, přesto je zaměstnanci knihovny takové chování tolerováno. Dále uvedl, že dával najevo nelibost s porušováním pravidel v knihovně mručením a nikoho obvykle nenapomínal, ovšem dne 10. 2. 2025 jedna osoba ve studovně knihovny (kde se odehrál následný incident) popocházela bosá pro vodu, kterou „chlemtala“, kašlala a smrkala. Tím jej provokovala, neboť se nikdy neomluvila a předstírala studium. Současně ho sledovala upřeným pohledem a on ji „posílal do pekel tlumeným monologem“. Kolem 14. hodiny se žalobce zvedl, aby ji „uzemnil“, ovšem tato osoba odešla za knihovnicí a dožadovala se, aby byl žalobce napomenut či vykázán. Na základě toho knihovnice přivolala městskou policii. Strážníky městské policie nezajímalo, kdo porušoval knihovní řád, naopak osočili žalobce z porušování pravidel knihovny a vykázali ho ze studovny. Bylo mu tedy přikázáno, aby opustil veřejný prostor, přestože nikoho neohrožoval. [3] Krajský soud rozsudkem ze dne 14. 5. 2025, č. j. 57 A 2/2025  55, žalobu zamítl. [4] Uvedl, že z provedeného dokazování při jednání vyplynulo, že policisté byli přivoláni do knihovny kvůli konfliktnímu a verbálně agresivnímu vystupování žalobce vůči jiné osobě ve studovně knihovny. Kamerové záznamy knihovny a městské policie potvrdily, že žalobce verbálně napadl tuto osobu, protože se podle něj chovala nevhodně, smrkala, konzumovala nápoj a přecházela po studovně knihovny. Krajský soud dodal, že průběh incidentu byl zachycen také na kamerovém záznamu městské policie, který obsahuje i zvukovou stopu, ze které vyplývá žalobcovo verbálně agresivní chování vůči osobě ve studovně knihovny. Žalobce své jednání nezpochybnil, naopak uvedl, že tuto osobu hodlal „uzemnit“. [5] Podle krajského soudu má výzva strážníků městské policie k opuštění budovy knihovny oporu v § 15 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii (dále jen „zákon o obecní policii“), neboť byla učiněna, protože žalobce narušoval veřejný pořádek v knihovně tím, že verbálně napadl osobu ve studovně knihovny. Strážníci tímto postupem plnili úkoly obecní policie v souladu s § 2 písm. a) a § 15 odst. 1 zákona o obecní policii, neboť se snažili předcházet tomu, aby situace přerostla třeba až ve fyzické napadení. Žalobce nebyl pokynem k opuštění budovy zkrácen na svých právech, neboť městská policie postupovala v souladu se zákonem. [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, které lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [7] Stěžovatel namítá, že krajský soud si nesprávně vykládá zabezpečování veřejného pořádku jako vměšování se do mezilidských vztahů městskou policií. Dále tvrdí, že krajský soud nedal stěžovateli dostatečný čas k replice a k přípravě na jednání a ignoroval jeho důkazní návrhy. Namítá také, že rozsudek krajského soudu je „velice uspěchaný, o čemž svědčí i nemálo chyb v psaní“ a navíc obsahuje „lži“ ohledně toho, že vulgárně napadl osobu v knihovně. Stěžovatel namítá, že za incident v knihovně je odpovědná tato osoba, neboť svým chováním porušovala knihovní řád, a proto měla být vykázána ona. Tutu skutečnost krajský soud nezohlednil. [8] Podle stěžovatele je také nesprávný závěr krajského soudu, dle nějž neozvučený videozáznam prokazuje, že verbálně napadl osobu ve studovně knihovny. Nesouhlasí ani s tím, že skutkovou situaci prokazuje videozáznam strážníků, který byl provedený po několika hodinách od incidentu v knihovně. Naproti tomu z kamerového záznamu knihovny je zřejmé, kdo z přítomných se věnoval studiu, kdo konzumaci „poživatin“ a kdo telefonování. Stejně tak je z něj patrné, že údajně napadená osoba neodešla do bezpečí (ke knihovnici), jak tvrdil žalovaný, nýbrž „sebevědomě pokračovala v popíjení“. Ze záznamu lze také seznat, že stěžovatel ani ve studovně telefonující osoba nebyli napomínáni knihovnicí a že stěžovatel před příchodem strážníků seděl u svého stolku nekonfliktně. [9] Dále tvrdí, že napadený rozsudek „nebyl sepsán na krajskému soudě, nýbrž asi na Magistrátu města České Budějovice“. Obsahuje totiž výrazy (např. „poškozený“), které se do něj „nevloudily náhodou“ a měly být součástí „přestupkového příkazu, jenž však nebyl vydán“. [10] Stěžovatel také namítá, že krajský soud nesprávně interpretoval § 15 zákona o obecní policii. Oprávnění zakázat vstup na určená místa není totéž, co vykázat někoho a už vůbec ne po více než nezbytně nutnou dobu. Krajskému soudu také vytýká, že se nezabýval tím, že strážníci za navlékání rukavic a různých grimas vytlačovali navrhovatele z celé knihovny (ne pouze ze studovny). Krajskému soudu dále vytýká, že směšuje přestupky proti veřejnému pořádku s přestupky proti občanskému soužití. Nesprávně proto kvalifikuje krátkou slovní potyčku jako narušení veřejného pořádku. [11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že se ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu. Podle něj krajský soud provedl všechny navržené důkazy a správně uzavřel, že jednání strážníků městské policie má oporu v zákoně o obecní policii a nedošlo k přímému zkrácení práv stěžovatele. Nedůvodná je podle něj také kasační námitka, dle níž za incident v knihovně je odpovědná právě knihovna. Jednání knihovny (resp. jejích zaměstnanců) není předmětem žaloby. Krajský soud rozhodoval o tom, zda zásah městské policie byl nezákonný. [12] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Napadený rozsudek Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s. [13] Kasační stížnost není důvodná. [14] Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že napadený rozsudek „nebyl sepsán na krajském soudě“, ale vyhotovil jej žalovaný. Tím de facto namítá zmatečnost řízení před krajským soudem, tedy vadu, kterou je soud povinen se zabývat ex offo. Nejvyšší správní soud této námitce nepřisvědčil. Pouhá skutečnost, že napadený rozsudek obsahuje, byť poněkud nekonzistentně, pojmy z oblasti přestupkového práva (např. „poškozený“ a v jiných částech rozsudku krajský soud označuje tuto osobu už jen jako „napadená osoba“ či „osoba ze studovny“) nebo jiné formulace či výrazy, které ve svých podáních nebo rozhodnutích používal také žalovaný, neprokazuje, že by se na rozhodování krajského soudu jakkoli podílel žalovaný. Tato okolnost nasvědčuje spíše jen tomu, že krajský soud se s těmito písemnostmi žalovaného seznámil a vycházel z nich; není tedy naplněn důvod podle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. [15] Dále stěžovatel namítá, že se krajský soud nevypořádal s jeho důkazními návrhy a nedal mu dostatečný čas k replice a k přípravě na jednání. Tím namítá tzv. jiné vady řízení, které mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku, tedy důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Rovněž takovými vadami je Nejvyšší správní soud povinen se podle § 109 odst. 4 s. ř. s. zabývat z úřední povinnosti i bez námi