3 As 115/2025 — Nejvyšší správní soud

3 As 115/2025- 51 - text  3 As 115/2025 - 54 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Lukáše Pišvejce v právní věci žalobkyně: DEZA, a.s., se sídlem Masarykova 753, Valašské Meziříčí  Krásno nad Bečvou, zastoupená Mgr. Pavlem Piňosem, advokátem se sídlem Kramářova 3379, Přerov I  Město, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2025, č. j. 18 A 49/2024  106, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu [1] Česká inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“) zahájila dne 8. 9. 2021 kontrolu v zařízení žalobkyně s názvem „Zařízení provozu Vodního hospodářství“ ve Valašském Meziříčí. Při kontrole ČIŽP shledala, že žalobkyně porušila několik povinností stanovených v integrovaném povolení. Mimo jiné podle ní opakovaně překročila maximální množství znečištění, neboť v odebraných vzorcích z výusti č. 1 byla zjištěna koncentrace CNcelk. (celkové kyanidy) přesahující maximální hodnotu „m“ 0,5 g/l, a dále neinformovala o odstavení egalizační nádrže. Za dané přestupky uložila ČIŽP žalobkyni rozhodnutím ze dne 30. 1. 2024 pokutu ve výši 150 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. [2] Proti rozhodnutí ČIŽP podala žalobkyně odvolání. Namítala v něm, že u překročení míry znečištění nebyla zohledněna nejistota (odchylka) měření. Ve vztahu k oznamovací povinnosti upozorňovala na to, že odstavení egalizační nádrže není mimořádnou situací, která by měla negativní dopad na životní prostředí. Nadto je podle ní tato povinnost formulována nejasně. Závěrem ČIŽP vytkla, že uložená pokuta výrazně překračuje její správní praxi, a je tudíž nepřiměřená. [3] Rozhodnutím ze dne 20. 5. 2024 žalovaný odvolání žalobkyně zamítl a potvrdil rozhodnutí ČIŽP. Zdůraznil, že emisní standardy stanovené v integrovaném povolení zohledňují podle § 10 odst. 6 nařízení vlády č. 401/2015 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění povrchových vod a odpadních vod, náležitostech povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových a do kanalizací a o citlivých oblastech (dále jen „nařízení vlády č. 401“) míru nejistoty měření a že žalobkyně ani nezpochybnila naměřené hodnoty v odebraných vzorcích. K oznamovací povinnosti uvedl, že jde o situaci odlišnou od běžného provozu, tudíž o situaci mimořádnou. K odstávce přitom došlo v období testování biologické čistírny odpadních vod, pročež nemohla být garantována kvalita vypouštěných odpadních vod. Egalizační nádrž nadto měla fungovat jako nedílná součást systému čištění odpadních vod i v rámci zkušebního provozu. [4] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze (dáletéž „městský soud“), v níž uplatnila několik žalobních bodů. V prvním poukazovala na to, že žalovaný opomenul zohlednit novelu zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a o omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci) provedenou zákonem č. 284/2021 Sb., a trestal ji tak podle již neexistujících ustanovení. Dále podle ní došlo k porušení § 88 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále též „zákon o přestupcích). Nebylo totiž vedeno společné řízení o přestupcích, kterých se měla žalobkyně podle kontrolních zjištění ČIŽP dopustit, a ve výsledné výši uloženého trestu tak nebyla zohledněna již dříve uložená pokuta podle zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, byť se jednalo o přestupek spáchaný na stejném úseku veřejné správy a k projednání byl příslušný týž orgán veřejné správy. Nesouhlasila také s tím, jak žalovaný vypořádal namítané nezohlednění míry nejistoty u množství znečištění. Setrvala rovněž na stanovisku, že jí nevznikla oznamovací povinnost a upozornila na to, že dotčená podmínka integrovaného povolení byla později zrušena pro její nezákonnost. Uzavřela, že výše uložené pokuty je nepřípustnou odchylkou od běžné správní praxe ČIŽP. [5] Městský soud shledal žalobu částečně důvodnou a zrušil rozhodnutí žalovaného v rozsahu zamítnutí a potvrzení výroků rozhodnutí ČIŽP, které se týkaly porušení oznamovací povinnosti [A.III)] a uložení správního trestu. Ve zbytku ji zamítl. Konstatoval, že žalobkyně byla uznána vinnou dle správného znění zákona, neboť rozhodná je právní úprava platná a účinná v době spáchání přestupku. Navíc novelizovaná zákonná úprava není pro žalobkyni příznivější. Opomenutí ČIŽP „zazkratkovat“ rozhodné znění v záhlaví rozhodnutí je pouze formulační nedostatek bez vlivu na význam výroku. Městský soud dále připustil, že při kontrole bylo zjištěno ještě jedno porušení integrovaného povolení, které bylo projednáno v samostatném řízení. Jednalo se však o přestupek spáchaný na jiném úseku veřejné správy (odpadové hospodářství). Nebyl proto důvod vést o všech přestupcích společné řízení, potažmo zohlednit v nynějším řízení již uloženou sankci. Městský soud potvrdil rovněž správnost závěru žalovaného, že nejistota měření je zohledněna již ve stanovených limitech pro znečištění. Dodal k tomu, že toto pravidlo jednoznačně plyne z obecně závazného nařízení vlády č. 401. Výsledek měření je tak rovnou porovnáván s emisními limity, ač protokoly o zkoušce obligátně uvádějí odchylku měření. Tento technický ukazatel je v důsledku úpravy v nařízení vlády právně nevýznamný. Námitku žalobkyně, že z integrovaného povolení v posuzované věci nevyplývá, že by došlo ke stanovení limitů i s ohledem na nejistotu měření, městský soud shledal nepřípustnou pro její pozdní uplatnění. Přesto dodal, že integrované povolení obsahuje odkazy na nařízení a daná právní konstrukce nepředpokládá konkrétní určení toho, jaká část stanoveného limitu odpovídá případné nejistotě měření. Proti nastavení výše limitů navíc nemůže žalobkyně úspěšně brojit teprve nyní. Na přijatých závěrech podle městského soudu nic nemění ani pozdější zvýšení limitů pro futuro pro trvalý provoz. Městský soud rovněž připomněl, že žalobkyně nezpochybnila odebrané vzorky co do naměřené hodnoty či metody odběru a testování. Jak již bylo uvedeno výše, městský soud shledal důvodnou námitku týkající se neoznámení odstavení egalizační nádrže. Po podrobném rozboru právní úpravy a integrovaného povolení dospěl k závěru, že dotčená povinnost nebyla formulována dostatečně jasně a srozumitelně. S ohledem na důvodnost tohoto žalobního bodu pak městský soud zrušil i výrok o uložené pokutě pro jeho závislost. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [6] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost s odkazem na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Městskému soudu vytýká, že shledalli, byť jen jeden žalobní bod důvodným, měl rozhodnutí žalovaného podle § 78 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušit v plném rozsahu (jako celek), neboť obsahuje toliko jeden výrok. Svým postupem městský soud navodil situaci, kdy již nebude předmětem rozhodování správních orgánů zbývající jednání uvedené v části výroku A. I) a II) prvostupňového rozhodnutí, a nebude za něj tedy moci být uložen správní trest. Předmětem dalšího řízení totiž bude pouze jednání v části výroku A. III), tj. porušení oznamovací povinnosti, a toliko za ně je možné případně uložit trest. Praktické uplatnění rozhodnutí soudu tak povede k absurdnímu výsledku. K tomu stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2008, č. j. 2 As 45/2008  60. Dále nesouhlasí se závěrem městského soudu, že přestupky zjištěné při dané kontrole nebyly spáchány ve stejné oblasti veřejné správy. Všechny byly spáchány na úseku ochrany životního prostředí (integrovaná prevence a omezování znečištění) a k jejich projednání byla příslušná ČIŽP. Proto mělo být vedeno společné řízení, respektive alespoň respektována absorpční zásada při ukládání trestu. Dále stěžovatelka městskému soudu vytýká, že při posouzení odchylky měření nerespektoval zásadu in dubio pro reo a princip presumpce neviny. Pokud by tak učinil, dospěl by k závěru, že k překročení ukazatele znečištění (dle podmínek nastavených v integrovaném povolení) došlo toliko jednou (nikoliv čtyřikrát). Namísto toho, aby trval na zjištění materiální pravdy, však městský soud akceptoval právní fikci v nařízení vlády č. 401. Nebylo tak se 100% jistotou prokázáno, že stěžovatelka ve třech případech ze čtyř nedodržela hodnotu „m“ předmětného emisního limitu. Nadto nebylo ani prokázáno, že by Krajský úřad Zlínského kraje při stanovení limitu v integrovaném povolení jakkoliv zohlednil nejistotu měření. Tímto poukazem přitom stěžovatelka pouze rozvíjela svou původní námitku. Pro výše uvedené stěžovatelka navrhuje, ab