3 As 138/2025 — Nejvyšší správní soud

3 As 138/2025- 43 - text  3 As 138/2025 - 45 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína, soudkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudkyně Mgr. Petry Weissové, v právní věci žalobkyně: ZPĚTNÝ LEASING, s. r. o., se sídlem Nová výstavba 218, Obrnice, zastoupená Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou se sídlem Husovo nám. 139, Ledeč nad Sázavou, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě  pobočka v Olomouci ze dne 29. 8. 2025, č. j. 78 A 1/202531, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Včasnou kasační stížností žalobkyně napadla v záhlaví uvedené usnesení, kterým Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) odmítl pro opožděnost žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2024, č. j. KUOK 28395/2024. Tímto rozhodnutím žalovaný jako odvolací správní orgán potvrdil rozhodnutí, jímž Magistrát města Přerova (dále jen „magistrát“) uznal žalobkyni vinnou spácháním přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Žalobkyně se v řízení před krajským soudem domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného s námitkou, že odpovědnost za přestupek zanikla uplynutím promlčecí doby, dříve než bylo rozhodnuto o odvolání. [2] Krajský soud zkoumal nejprve splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že je žaloba opožděná. Ze správního spisu v této souvislosti vyplynulo, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaný doručil dne 23. 2. 2024 do datové schránky V. Ch., zástupce žalobkyně v plné moci, jež byla předložena již dne 11. 11. 2023 magistrátu. Lhůta pro podání žaloby tak dne 23. 4. 2024 uplynula marně, neboť k němu došlo teprve dne 2. 1. 2025. Krajský soud proto podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. žalobu odmítl jako opožděnou. [3] Krajský soud se v úvaze nad včasností žaloby zabýval povahou žalobkyní předložené plné moci, která vzdor výslovnému označení za plnou moc prezidiální, nesplňuje obsahové náležitosti tohoto úkonu plynoucí z ustanovení § 33 odst. 2 písm. c) správního řádu. Jde předně o chybějící úřední ověření podpisu. Doložka připojená k plné moci sice osvědčuje, že byla zmocnitelkou a zmocněncem elektronicky podepsána, podle všeho však nejde o elektronický podpis vyšší úrovně a současně podpis není ověřen ve smyslu § 11a zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování, ani jako prostý elektronický podpis. Vymezení rozsahu plné moci není nadto podle soudu dostatečně určité, neplyneli z ní, zda se vztahuje na všechna řízení o dopravních přestupcích vedená v budoucnosti, či na řízení vedená jen v určitém časovém úseku, nebo na řízení již zahájená. Krajský soud proto sporný úkon posoudil alespoň jako procesní plnou moc. Uzavřel, že žalobkyně byla v odvolacím řízení řádně zastoupena V. Ch., jemuž také bylo rozhodnutí žalovaného řádně doručeno. [4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla usnesení krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Navrhla, aby kasační soud usnesení zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. [5] Krajský soud podle stěžovatelky pochybil v posouzení nedostatku úředního ověření podpisu plné moci. V této souvislosti poukázala na ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby, podle něhož lze úřední ověření uznávaného elektronického podpisu nahradit ověřením údajů v registru obyvatel, tj. zda kvalifikovaný certifikát pro elektronický podpis, na jehož základě podepisující vytvořil uznávaný elektronický podpis na dokumentu, patří podepisujícímu. Právě podle tohoto pravidla měl správní orgán postupovat a za tím účelem založit ve vztahu k podepisující osobě do spisu výpis z registru obyvatel. [6] Podle stěžovatelky byl dále nesprávný rovněž úsudek krajského soudu, jdeli o otázku, zda byl rozsah předmětné plné moci vymezen dostatečně určitě. Nelze činit rozdíl mezi situací, kdy je plná moc výslovně omezena na řízení zahájená v budoucnu a situací, kdy je toto omezení učiněno odkazem na ustanovení zákona, z něhož plyne totéž. Plná moc v daném případě neuvádí žádné omezení, proto je třeba vyjít z účinků, které jí přikládá sám zákon. Předmětná plná moc není procesní plnou mocí, jak ji nesprávně kvalifikoval krajský soud a jako prezidiální plná moc se na aktuálně vedené řízení vztahovat nemůže. Stěžovatelka ostatně plnou moc vystavila až po zahájení odvolacího řízení. V době jejího udělení tedy správní řízení, jehož se plná moc podle náhledu krajského soudu mohla týkat, již neprobíhalo. Účinky proto mělo teprve doručení rozhodnutí žalovaného učiněné přímo do datové schránky stěžovatelky dne 1. 11. 2024. Žaloba byla proto podána včas. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí a ztotožnil se se závěry, vyslovenými krajským soudem. Tvrzení stěžovatelky, podle níž V. Ch. nebyl v rozhodné době zástupcem stěžovatelky, je zcela účelové. Dne 11. 11. 2023, tj. v době předložení plné moci, bylo přitom se stěžovatelkou před správním orgánem prvního stupně vedeno pouze jediné správní řízení. S odkazem na závěry poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu žalovaný zdůraznil, že v případě udělení prezidiální plné moci v průběhu již zahájeného správního řízení se taková plná moc posoudí pouze jako plná moc procesní. Stěžovatelka nadto používá zastoupení na základě plné moci, kterou označuje za prezidiální, pouze k obstrukcím, jichž se dopouští pravidelně. [8] V replice pak stěžovatelka poukázala na recentní judikaturu Nejvyššího správního soudu, která se podle ní příčí argumentaci žalovaného a zdůrazňuje nutnost důkladně rozlišovat mezi jednotlivými druhy plných mocí. Stěžovatelka současně odmítla, že by její jednání mohlo být obstrukční. [9] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k přezkoumání napadeného rozsudku z hlediska uplatněných stížnostních bodů, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti. [10] Podle ustanovení § 104a odst. 1 s. ř. s. platí: „[j]estliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ [11] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006  39. V něm vyslovil, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je  kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce  pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ Tyto závěry jsou plně použitelné i po novele soudního řádu správního provedené zákonem č. 77/2021 Sb. [12] Kasační soud pro pořádek shrnuje, že podstatu kasační stížnosti představuje argumentace stěžovatelky směřující k závěru, že krajský soud nesprávně posoudil rozsah zmocnění V. Ch., jak byl zakotven v plné moci, předložené dne 11. 11. 2023 magistrátu. Pochybit měl hodnocením, že je tato plná moc pouhou procesní plnou mocí namísto plné moci prezidiální, a to jednak pro nesprávný úsudek, že podpisy na plné moci nebyly úředně ověřeny, jednak závěrem o neurčitosti vymezení jejího rozsahu. [13] K věci Nejvyšší správní soud předesílá, že krajský soud se ve svém rozhodnutí nejprve srozumitelně a dostatečně podrobně vypořádal s otázkou, proč nelze digitální podpis stěžovatelky v roli zmocněnkyně mít za úředně ověřený coby náležitost prezidiální plné moci podle ustanovení § 33 odst. 2 písm. c) správního řádu. Vyšel přitom z pravidel ověřování elektronicky učiněného podpisu, jak se podávají z ustanovení § 11a zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování, ve spojení s ustanovením § 12 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Krajský soud jasně popsal, proč podmínku úředního ověření nemá za splněnou, což ostatně stěžovatelka ve vztahu k samotnému podpisu ani nerozporuje, tvrdíli, že tento nedostatek bylo možné překonat ověřením identity podepisujícího z údajů registru obyvatel v souladu s ustanovením § 6 odst. 2 zákona č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby a že ono ověření bylo úkolem procesního správního orgánu. Stěžovatelka nadto ani netvrdí, že dokument plné moci, který je opatřen elektronickým podpisem uživatele, v daném případě skutečně byl nedílně spojen se záznamem informačního systému veřejné správy a že by touto cestou za úředně ověřený mohl být uznán. Závěry krajského