4 Azs 267/2025 – Nejvyšší správní soud

4 Azs 267/2025- 30 - text 4 Azs 267/2025-32 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: M. M. J. C., zast. Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem, se sídlem Stodolní 834/7, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2025, č. j. OAM-432/ZA-ZA11-P09-2025, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2025, č. j. 19 Az 23/2025-49, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 6. 2025, č. j. OAM-432/ZA-ZA11-P09-2025, neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). [2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 30. 10. 2025, č. j. 19 Az 23/2025-49, zamítl jako nedůvodnou. [3] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její odmítnutí pro nepřijatelnost nebo zamítnutí, neboť jeho rozhodnutí i napadený rozsudek byly vydány v souladu s právními předpisy. [4] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zastoupen advokátem. [5] Kasační stížnost byla podána ve věci, v níž před krajským soudem rozhodovala specializovaná samosoudkyně, a proto se musel Nejvyšší správní soud dále zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou. [6] O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, ve světle odstavce 52 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, č. 4170/2021 Sb. NSS). [7] Krajský soud v napadeném rozsudku nepřisvědčil žalobní argumentaci stěžovatele a uvedl, že v průběhu správního řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by ve své vlasti vyvíjel jakékoli politické aktivity, za něž by mohl být následně azylově relevantním způsobem pronásledován. Kromě účasti na jedné demonstraci v roce 2022 nebyl nijak politicky aktivní a nebyl ani členem žádné politické strany či skupiny. Kvůli účasti na demonstraci byl předvolán na policii, kde mu policisté vytkli účast na této demonstraci, ovšem následně z toho žádný jiný problém neměl, rovněž neměl žádné potíže se státními či bezpečnostními orgány. Nikdy nebyl ve vlasti trestně stíhán ani odsouzen, ani nebyl z ničeho obviněn. Bez problému získal v roce 2023 cestovní pas a odcestoval z Kuby přes oficiální hraniční přechod na mezinárodním letišti v Havaně. Tvrzení, že v zemi původu přišel o práci z důvodu „požadování svobody“, nebyl pro úřady důvěryhodný. Další tvrzení, že byl krátce uvězněn za jeho protirežimní aktivity, úřady jej sledovaly, musel se skrývat a často mu byly ukládány pokuty a jeho život se stal peklem, krajský soud shledal jako nová a účelová, která stěžovatel uplatnil až v řízení před soudem, a proto k nim nepřihlédl. Dále konstatoval, že stěžovatel nepatří mezi osoby, o něž by kubánský režim projevoval zvýšený zájem, a že do Česka přicestoval zjevně z ekonomických důvodů, nikoli kvůli strachu z pronásledování. Nebyly tak splněny podmínky pro udělení mezinárodní ochrany v podobě azylu podle § 12 zákona o azylu ani humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, přičemž správní orgán řádně posoudil všechny okolnosti a nevybočil z mezí správního uvážení. Nebyly splněny ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, protože tvrzené obtíže nedosahovaly intenzity vážné újmy. [8] Podle stěžovatele se však krajský soud nevypořádal se žalobní argumentací a všemi skutečnostmi, které jsou částí správního spisu nebo vyšly najevo v rámci řízení před soudem. Krajský soud nesprávně posoudil podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, protože správní orgán podle něj nezjistil stav věci bez důvodných pochybností, a porušil tak zásady správního řízení. Žalovaný i krajský soud se omezili na obecné závěry o ekonomických motivech žádosti a bagatelizovali jeho individuální zkušenosti s represí po účasti na demonstraci, včetně zadržení, výslechu a finanční sankce, které stěžovatel považuje za politicky motivované zásahy relevantní pro posouzení rizika pronásledování. Stěžovatel dále namítl, že krajský soud nesprávně odmítl jeho doplňující tvrzení jako účelová, ačkoli šlo jen o konkretizaci již dříve uvedených obav. Žalovaný i soud nesprávně vytrhli závěry ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí o situaci na Kubě, když zohlednili jen část informací a nevěnovali se pasážím popisujícím represivní praxi vůči odpůrcům režimu. Žalovaný i krajský soud měli případ stěžovatele posoudit individuálně a porovnat jeho situaci s oficiálně doloženými praktikami kubánského režimu, což neučinili, a proto dospěli k mylnému závěru, že mu nehrozí vážná újma. Krajský soud nesprávně při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí odkázal v otázce udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 zákona o azylu na odůvodnění rozhodnutí žalovaného, což nelze považovat za dostatečné a je v rozporu s povinností podrobně se vypořádat se všemi skutečnostmi, které vyšly najevo. Žalovaný ani krajský soud nevzali v potaz osobní a rodinné poměry stěžovatele v České republice. Nakonec se náležitě nevypořádali s definicí bezpečné země či pojmem pronásledování, čímž zatížili svá rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. [9] V prvé řadě Nejvyšší správní soud k namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku odkazuje na rozsudky ze dne 19. 12. 2013, č. j. 9 Azs 16/2013-26, ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003-51, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004-62, ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004-37, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008-76, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015-45, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52. S ohledem na velmi stručnou argumentaci v žalobě, ve které stěžovatel prakticky pouze konstatoval nesouhlas se svým návratem do země svého původu, znovu zopakoval a dále rozšířil svůj azylový příběh, krajský soud dostál požadavkům uvedené judikatury. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že by se krajský soud nezabýval pojmem pronásledování a s ním spojenou mezinárodní ochranou v podobě azylu podle § 12 písm. a), b) zákona o azylu, neboť tak podrobně učinil v bodech 13 až 15 napadeného rozsudku. K namítanému nevypořádání se s definicí bezpečné země původu Nejvyšší správní soud konstatuje, že se krajský soud v bodě 19 napadeného rozsudku ztotožnil se závěry žalovaného týkajícími se individuálního posouzení situace stěžovatele ve spojení s informacemi o zemi původu. K tomu lze jen uvést, že krajský soud se tímto postupem nedopustil žádného pochybení, neboť není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi jeho názorem a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění, popř. konstatovat, že se s jeho závěry ztotožňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005130, publ. pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007