8 Azs 172/2025 — Nejvyšší správní soud

8 Azs 172/2025- 36 - text  8 Azs 172/2025-40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Lenky Bursíkové v právní věci žalobce: M. V., zast. Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Varšavská 714/38, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti nečinnosti žalovaného a žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2025, č. j. 18 A 48/2025-33, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Posuzovaná věc se týká otázky nečinnosti, resp. nezákonného zásahu žalovaného v rámci rozhodování o žádosti cizince o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty. [2] Žalobce podal dne 5. 3. 2025 žádost o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty a současně o povolení k trvalému pobytu. O první žádosti měl žalovaný rozhodnout do 60 dnů ode dne jejího podání dle § 169t odst. 6 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobce podal dne 24. 5. 2025 žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti žalovaného dle § 80 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „komise“) žalobci usnesením ze dne 9. 6. 2025 nevyhověla. Žalovaný prý totiž o jeho žádosti již rozhodl, ač nepravomocně, a to dne 8. 4. 2025, kdy vydal předkládací zprávu k prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty, resp. záznam dle § 169t odst. 8 zákona o pobytu cizinců. Z obsahu správního spisu dále plyne, že dne 21. 7. 2025 žalovaný vyzval žalobce, aby se dne 21. 8. 2025 dostavil na příslušné pracoviště odboru azylové a migrační politiky. Žalobce v tento den obdržel rozhodnutí žalovaného o udělení trvalého pobytu, čímž došlo ex lege k zastavení řízení o původní žalobcově žádosti ve smyslu § 169r odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. [3] Žalobce podal dne 1. 7. 2025 žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Požadoval, aby městský soud uložil žalovanému povinnost rozhodnout o žádosti týkající se zaměstnanecké karty do 30 dnů ode dne právní moci rozsudku. Eventuálně pak žalobce navrhl určení, že pasivita žalovaného v období mezi dny 8. 4. 2025 a 1. 7. 2025, který v tomto období nevyzval žalobce k dostavení se k sejmutí biometrických údajů pro vydání průkazu o povolení k pobytu, byla nezákonným zásahem. [4] Městský soud se nejdříve věnoval meritornímu přezkumu nečinnostní žaloby. Žalobce ji svým vyjádřením ze dne 5. 10. 2025 nevzal zpět, ač ji vzhledem k procesnímu vývoji již nepovažoval za aktuální. Městský soud v souladu s judikaturou zkoumal, zda žalovaný rozhodl ve stanovené lhůtě a rovněž zda tento stav trval i ke dni rozhodování soudu. Z procesního vývoje bylo zřejmé, že v době vydání napadeného rozsudku již žalovaný nebyl nečinný. Řízení o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty bylo totiž zastaveno dle § 169r odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, a to okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí žalovaného, kterým bylo žalobci uděleno povolení k trvalému pobytu. Mezi stranami nebylo sporné, že si žalobce dne 21. 8. 2025 toto rozhodnutí převzal. Městský soud považoval za nadbytečné zkoumat, zda byl žalovaný předtím v řízení nečinný. Za bezpředmětnou označil také skutečnost, že předkládací zprávu dle § 169t odst. 8 zákona o pobytu cizinců nešlo označit za rozhodnutí o žalobcově žádosti. Rozhodným okamžikem bylo až převzetí průkazu o povolení k pobytu dle § 169t odst. 9 téhož zákona. V žalobcově věci bylo rozhodnuto až dne 21. 8. 2025, tedy po podání žaloby. Dodal, že posouzení, zda bylo rozhodnuto až po uplynutí lhůty k vydání rozhodnutí, nemohlo nic změnit na nedůvodnosti žaloby. Městský soud proto nečinnostní žalobu zamítl. [5] Ohledně druhého stěžovatelova návrhu uvedl, že rozhodnutím o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného byl zásahový petit fakticky konzumován. Odkázal na obdobnou věc řešenou městským soudem v usnesení ze dne 5. 12. 2024, č. j. 17 A 50/2024-30. Vzhledem k tomu, že městský soud rozhodl meritorně o nečinnostní žalobě, nebylo třeba rozhodovat o zásahovém petitu. Žalobce uplatnil svůj druhý petit pouze jako náhradní (eventuální), nikoliv jako alternativní, tj. samostatný s možností volby soudem. Nešlo tak o samostatnou žalobu. Ostatně za ni soud ani nevybíral samostatný poplatek. Dodal, že správní žaloba s kumulativními požadavky (petity) se neřídí stejnými zásadami jako v civilních řízeních. [6] V podání ze dne 5. 10. 2025 sice žalobce setrval na zásahovém petitu, ovšem i pokud by městský soud na toto podání pohlížel jako na novou žalobu, bylo by namístě o ní z důvodu hospodárnosti rozhodnout v tomtéž rozsudku. Zásahovou žalobu označil za opožděnou, jelikož nezákonný zásah měl spočívat v pasivitě žalovaného v období od 8. 4. 2025 do 1. 7. 2025. Zásahová žaloba však měla být dle § 84 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), podána ve dvouměsíční lhůtě ode dne, kdy se žalobce o zásahu dozvěděl. Počátkem lhůty byl den 1. 7. 2025, kdy žalobce podal žalobu. Lhůta skončila dne 1. 9. 2025. Setrváním na svém eventuálním zásahovém petitu podal novou žalobu, avšak až dne 5. 10. 2025, tedy opožděně. [7] Městský soud by nedospěl k jinému procesnímu vyústění ani v případě, že by od počátku považoval zásahový návrh za samostatnou žalobu. V takovém případě by měla být také odmítnuta, a to jako nepřípustná dle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Proti popsanému jednání správního orgánu se lze bránit pouze nečinnostní žalobou. Zásahová žaloba by v posuzovaném případě rovněž směřovala proti průtahům při vydání rozhodnutí ve věci samé. Nevyzvání žalobce k dostavení se k sejmutí biometrických údajů by soud posuzoval v rámci nečinnostní žaloby. Jde o jeden proces vydání rozhodnutí, který dle městského soudu nelze dělit na dílčí zásahy. Odkázal přitom na dříve řešené případy, kdy došlo k vydání předkládací zprávy bez vydání vlastního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) tyto případy vždy projednával na podkladě nečinnostní žaloby. Závěrem zdůraznil subsidiaritu zásahové žaloby vůči žalobě nečinnostní a žalobě proti rozhodnutí. V posuzované věci nepřipadala v úvahu ani případná změna žaloby. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [8] Proti tomuto rozsudku žalobce (dále „stěžovatel“) podal kasační stížnost, kterou opírá o důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [9] Stěžovatel shledává přijatelnost kasační stížnosti v tom, že se NSS dosud ve své judikatuře nevěnoval otázce, jaký žalobní typ je vhodné použít při obraně proti pasivitě žalovaného po učinění záznamu dle § 169t odst. 8 a 9 zákona o pobytu cizinců. [10] Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, jelikož městský soud měl stěžovatele poučit o nepřípustnosti žaloby s alternativním petitem a vyzvat ho k vyjasnění, který žalobní petit chtěl zvolit. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením, že alternativní petity nelze ve správním soudnictví uplatnit. Městský soud měl stěžovatele poučit o chybně zvoleném žalobním typu a umožnit mu na tuto skutečnost procesně reagovat. Stěžovatelovo podání ze dne 5. 10. 2025 měl, v důsledku vydání rozhodnutí o udělení trvalého pobytu, posoudit jako změnu žaloby ve smyslu rozsudku NSS ze dne 9. 6. 2020, č. j. 1 Afs 22/2020-34, č. 4040/2020 Sb. NSS. Městský soud nepostupoval souladně s judikaturou NSS. [11] Stěžovatel shrnul, že žalobu k městskému soudu podával v situaci, kdy šedesátidenní lhůta pro rozhodnutí o žádosti uplynula dne 4. 5. 2025 ve smyslu § 169t odst. 6 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Z rozhodnutí komise vyplynulo, že ode dne 8. 4. 2025 neběží lhůta pro rozhodnutí, jelikož žalovaný vydal záznam dle § 169t odst. 8 zákona o pobytu cizinců, čímž dle komise rozhodl o žádosti, byť nepravomocně. Stěžovatel tak zvolil podání nečinnostní žaloby s alternativním zásahovým petitem. Žalovaný v době po podání žaloby vydal dne 21. 8. 2025 záznam o usnesení o zastavení řízení dle § 169r odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Téhož dne stěžovatel získal povolení k trvalému pobytu. [12] Stěžovatel dále nesouhlasí s argumentací ohledně odmítnutí zásahové žaloby. Zaprvé nesouhlasí s tvrzením v bodě 12 napadeného rozsudku, že zásahový petit byl jen akcesorický a byl konzumován rozhodnutím o nečinnostní žalobě. Soud si nemá vybírat ten petit, kterému evidentně nelze vyhovět, a přitom tvrdit, že jeho zamítnutím je konzumován i petit, kterému lze vyhovět. Soud by si měl logicky vybrat ten petit, kterému lze vyhovět. [13] Zadruhé, tvrzení ohledně opožděnosti zásahového petitu je formou faktického denegatio iustitiae. Stěžovatel nesouhlasí, že by zásahový petit „aktivoval“ až vyjádřením ze dne 5. 10. 2025. Pasivní přístup žalo