1 As 79/2008 — Nejvyšší správní soud

54 Ad 5/2018- 24 - text  7 54 Ad 5/2018 č.j. 54 Ad 5/2018 - 24 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem ve věci žalobce: Ing. V. K., bytem proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 2. 2018, č.j. X, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Účastníci řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobou ze dne 28. 3. 2018 se žalobce domáhá, aby Krajský soud v Českých Budějovicích zrušil rozhodnutí žalované, jímž byly zamítnuty námitky žalobce a potvrzeno její rozhodnutí ze dne 29. 11. 2017, čj. X, kterým zamítla žádost žalobce o přiznání starobního důchodu pro nesplnění podmínek § 28 a § 74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o důchodovém pojištění“). II. Shrnutí žaloby 2. Žalobce shledává rozhodnutí žalované za nezákonné, jelikož nesprávně posoudila právní otázky v dané věci a nepřesvědčivě a nedostatečně odůvodnila zamítnutí podaných námitek. Žalobce pro přiznání starobního důchodu přiložil osvědčení ze dne 28. 11. 1991, o propuštění ze služebního poměru vojáka z povolání, ke kterému došlo neoprávněným způsobem. Podle § 21 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“), se za neplatný považuje právní úkon, jímž došlo v rozhodném období ke skončení služebního poměru z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, což byl i žalobcův případ. 3. Žalovaná dále nedostatečně reflektovala skutečnost, že bylo žalobci rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Praha, vydaného dne 24. 6. 1992, o realizaci opatření podle zákona o mimosoudní rehabilitaci započteno 15 roků 7 měsíců a 4 dny služby v I. kategorii, čímž žalobce splnil podmínky pro přiznání důchodu, což mu bylo připomenuto při návštěvě pracoviště správy sociálního zabezpečení. Žalovaná přesto žádost zamítla, aniž by vysvětlila, proč je nynější výpočet doby služby v I. kategorii funkcí odlišný od výpočtu použitého v roce 1991, který zakládá legitimní očekávání vzniku na starobní důchod. 4. Vzhledem k okolnostem propuštění žalobce ze služebního poměru ke dni 31. 8. 1987, který byl předmětem soudní rehabilitace, nebylo v moci žalobce již jakkoliv ovlivnit dobu odpracovanou v I. kategorii funkcí. Žalobce je po celou dobu přesvědčen, že splňuje podmínky pro vznik nároku na starobní důchod dle zákona o důchodovém pojištění. Byl-li výpočet z roku 1991 chybný, a žalovaná nyní tvrdí, že žalobci chybí 145 dní ke vzniku nároku na starobní důchod, žalobce se domnívá, že v takovém případě je nutno zohlednit legitimní očekávání žalobce a princip dobrých mravů, jelikož to byl správní orgán, který jej uvedl v případný omyl. Žalobce není schopen ověřit správnost či neprávnost výpočtů započitatelné doby odpracované v I. kategorii funkcí v roce 1991 a nyní, či případné změny v tom, co se do doby započítává, či zda a do jaké míry se započítává doba studia na vojenských školách. Žalobce vycházel z předpokladu správnosti úředních dokumentů a nehodlá nést následky v podobě nepřiznání starobního důchodu za případné pochybení správních orgánů. 5. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. III. Shrnutí vyjádření žalované 6. Žalovaná ve svém vyjádření uvádí, že žalobce uplatnil dne 20. 9. 2017 žádost o starobní důchod s datem přiznání od 15. 2. 2016 (tj. od 59 let věku). Téhož dne uplatnil i žádost o úpravu důchodu podle zákona o mimosoudní rehabilitaci, v níž žádal o zápočet doby od skončení neplatného služebního poměru. K žádosti o starobní důchod žalobce přiložil osvědčení Federálního ministerstva obrany dne 22. 10. 1991, dle něhož byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání dne 31. 8. 1987 z důvodu uvedených v § 21 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to z funkce I. kategorie, rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Praha o realizaci opatření podle zákona o mimosoudních rehabilitacích ze dne 24. 6. 1992, kterým byla žalobci započtena doba od 1. 9. 1987 do 31. 3. 1991 (v rozsahu 15 roků 7 měsíců a 4 dnů) jako doba služby v I. kategorii funkcí, sdělení Ministerstva obrany ze dne 30. 8. 2017, v němž je potvrzena doba pojištění od 1. 9. 1987 do 31. 3. 1991 a vyměřovací základ za toto období upravený podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a evidenční list důchodového zabezpečení vydaný Ministerstvem obrany dne 31. 8. 2017. 7. Podle evidenčního listu z důchodového zabezpečení ze dne 31. 8. 2017 žalobce v I. kategorii funkcí v období od 27. 8. 1976 (započetí základní vojenské služby) do 31. 3. 1991 celkem odpracoval 14 roků a 220 dnů (jedná se o dobu od 27. 8. 1976 do 31. 8. 1987, kdy byl z činné služby propuštěn, a dobu od 1. 9. 1987 do 31. 3. 1991, která byla žalobci započtena v rámci mimosoudní rehabilitace). Tato doba odpovídá 5 330 kalendářním dnům, tzn. pouze 14 rokům a 220 dnům. Z toho důvodu žalobce nesplňuje podmínku získání alespoň 15 roků ve službě I. kategorie funkcí podle § 174 odst. 1 písm. d) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění zákona č. 235/1992 Sb. (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“) a údaje uvedené v osvědčení Ministerstva obrany ze dne 22. 10. 1991, že žalobce v uvedeném období získal 15 roků 7 měsíců a 4 dny v I. kategorii funkcí nelze považovat za relevantní. 8. Dále žalovaná upozorňuje, že v rámci mimosoudní rehabilitace se neplatnost právního úkonu, na jehož základě skončil pracovní vztah, považuje pro účely důchodového zabezpečení za dobu zaměstnání nejdéle do účinnosti tohoto zákona, tzn. do 31. 3. 1991. 9. Žalovaná ve věci dále odkázala na obsáhlé odůvodnění napadeného rozhodnutí. IV. Právní hodnocení krajského soudu 10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání postupem dle § 51 s. ř. s. 11. Žaloba není důvodná. 12. Pro přiznání starobního důchodu osobám, jež vykonávali před 1. lednem 1993 zaměstnání I. pracovní kategorie, popřípadě službu I. nebo II. kategorie funkcí, je rozhodný § 174 zákona o sociálním zabezpečení, ve znění zákona do 31. 12. 1992, který upravuje podmínky vzniku nároku na starobní důchod. Dle citovaného ustanovení platí, že „[o]bčan, který vykonával před 1. lednem 1993 zaměstnání I. pracovní kategorie, popřípadě službu I. nebo II. kategorie funkcí, má po 31. prosinci 1992 nárok na starobní důchod též, jestliže byl zaměstnán nejméně 25 roků a dosáhl věku alespoň: a) 56 let, byl-li zaměstnán nejméně 14 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. a), popřípadě 9,5 roku, jde-li o takové zaměstnání v uranových dolech, nebo 19 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. b) až h) anebo 19 roků ve službě I. kategorie funkcí b) 57 let, byl-li zaměstnán nejméně 13 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. a), popřípadě 9 roků, jde-li o takové zaměstnání v uranových dolech, nebo 18 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. b) až h) anebo 18 roků ve službě I. kategorie funkcí, c) 58 let, byl-li zaměstnán nejméně 12 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. a), popřípadě 8 roků, jde-li o takové zaměstnání v uranových dolech, nebo 16 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. b) až h) anebo 16 roků ve službě I. kategorie funkcí nebo 17,5 roku ve službě II. kategorie funkcí, nebo d) 59 let, byl-li zaměstnán nejméně 11 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. a), popřípadě 7,5 roku, jde-li o takové zaměstnání v uranových dolech, nebo 15 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. b) až l) anebo 15 roků ve službě I. nebo II, kategorie funkcí. (2) Podmínkou vzniku nároku na starobní důchod podle odstavce 1 je, že zaměstnání I. pracovní kategorie nebo služba I. nebo II. kategorie funkcí trvaly ke dni 31. prosince 1992; za zaměstnání se pro tyto účely považují i náhradní doby a doby uvedené v § 5 odst. 1 a v § 6 odst. 1 nařízení vlády Československé socialistické republiky č. 117/1988 Sb.“ 13. Aby tedy žalobce mohl odejít do důchodu ve věku 59 let, musely by být naplněny následující podmínky: 1) žalobce byl zaměstnán nejméně 25 roků, 2) z toho alespoň 15 roků v zaměstnání uvedeném § 174 odst. 1 písm. d) zákona o sociálním zabezpečení, a 3) zaměstnání I. kategorie trvalo ke dni 31. 12. 1992. O splnění první z podmínek není mezi stranami sporu, nicméně žalobce má na rozdíl od žalované za to, že naplnil i zbylé podmínky pro přiznání starobního důchodu. 14. V případě posouzení odpracovaných let v zaměstnání I. kategorie jsou podklady rozhodnutí žalované ve vzájemném rozporu. Zatímco dle evidenčního listu důchodového zabezpečení ze dne 31. 8. 2017 žalobce odpracoval 14 let a 220 dnů, dle rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Praha ze dne 24. 6. 199