2 Azs 71/2006 — Nejvyšší správní soud

57 Ad 2/2024- 28 - text  8 57 Ad 2/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudce Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka v právní ve věci žalobkyně: M. V. bytem zastoupené Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem Krajinská 224/37, 370 01 České Budějovice proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2024, č. j. MPSV-2024/93960–422/1, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2024 č.j. MPSV – 2024/93960–422/1 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a stručný obsah žaloby 1. Žalobkyně si podala dne 3. 1. 2024 žádost o uspokojení mzdových nároků za měsíc srpen 2023 ve výši 37 276 Kč a dále požadovala náhradu mzdy v souvislosti s okamžitým zrušením pracovního poměru, a to ve výši 70 472 Kč. Mzdové nároky jí nebyly vyplaceny zaměstnavatelem HANZALIUS – INVEST s.r.o. se sídlem Žižkova třída 309/12, České Budějovice, který je v platební neschopnosti dle oznámení insolvenčního řízení vyhláškou č.j. KSCB 46INS 19123/2023–A-4 ze dne 1. 12. 2023. 2. K žádosti žalobkyně připojila pracovní smlouvu ze dne 2. 1. 2023 na pozici administrativní pracovník s měsíční hrubou mzdou 35 000 Kč, dále výplatní pásky od ledna 2023 do června 2023 a okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 6. 9. 2023, které bylo doručeno zaměstnavateli do datové schránky dne 10. 9. 2023. 3. Dne 4. 1. 2024 vyzval prvostupňový správní orgán zaměstnavatele žalobkyně k předložení písemného seznamu dlužných mzdových nároků zaměstnanců. Zaměstnavatel žalobkyně na výzvu nereagoval, proto úřad práce opakovaně dne 14. 2. 2024 učinil výzvu k předložení písemného seznamu dlužných mzdových nároků zaměstnanců, na kterou zaměstnavatel žalobkyně opětovně nereagoval, přestože mu tato výzva byla doručena do datové schránky dne 15. 2. 2024. 4. Prvostupňový správní orgán vydal dne 28. 2. 2024 rozhodnutí, kterým byla žádost žalobkyně o uspokojení mzdových nároků za měsíc srpen 2023 zamítnuta z důvodu, že uplatněné mzdové nároky za měsíc srpen jsou mino rozhodné období stanovené zákonem. Žalobkyni byl přiznán nárok na náhradu mzdy odpovídající dvouměsíční výpovědní době dle ustanovení § 56 odst. 2 zákoníku práce, a to ve výši dvojnásobku minimální mzdy. 5. Dne 2. 4. 2024 zaměstnavatel žalobkyně zaslal vyjádření, kde uvedl, že nemá žádné jiné mzdové nároky zaměstnanců s tím, že s žalobkyní bude věc vyřešena s jejím právní zástupcem. Pracovní poměr byl ukončen k 30. 6. 2023 s tím, že společnost se dostala do problémů z důvodu úmrtí jednatelky společnosti. Jako přílohu zaměstnavatel zaslal potvrzení o zaměstnání, kde je uvedena doba zaměstnání žalobkyně od 2. 1. 2023 do 30. 6. 2023, dále pracovní smlouvu, okamžité zrušení pracovního poměru a insolvenční návrh věřitele. 6. Žalobkyně se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolala, kdy namítala, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a v rozporu s právními předpisy. Poukázala na příslib zaměstnavatele uhradit jí dlužnou částku 118 000 Kč. Dále uvedla, že není schopna předložit doklady od mzdové účetní, která byla externistkou, neboť nereagovala na její výzvu. Má za to, že předložila dostatek dokladů k prokázání výše mzdových nároků. 7. Napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobkyně zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno s odůvodněním, že měsíc srpen 2023 není v rozhodném období, neboť nespadá do výše uvedeného limitu rozhodného období, které se odvíjí od oznámení zahájeni insolvenčního řízení, tedy od měsíce prosince 2023. Žalovaný rovněž považoval za správný postup prvostupňového správního orgánu, že žalobkyni byl přiznán mzdový nárok s odkazem na ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 118/2000 Sb. v podobě minimální mzdy a jejího dvojnásobku, neboť nebyl úřad práce oprávněn s ohledem na specifika insolvenčního řízení uspokojit její mzdové nároky tak, jak požadovala v odvolání. 8. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2024 žalobou, a to pouze proti výroku, kterým bylo odvolání zamítnuto a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a to v rozsahu týkajícím se mzdového nároku s okamžitým zrušením pracovního poměru, neboť považuje rozhodnutí za nezákonné. 9. V žalobě uvádí, že v rámci posouzení mzdových nároků za měsíc září 2023 žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, který přiznal žalobkyni mzdový nárok ve výši dvojnásobku minimální mzdy podle § 9 odst. 4 zákona č. 118/2000 Sb. Podle žalobkyně nebyla aplikace tohoto ustanovení namístě, neboť správně mělo být postupováno dle ustanovení § 9 odst. 3 citovaného zákona, neboť žalobkyně doložila veškeré relevantní podklady pro potřebné vyčíslení mzdového nároku. Žalobkyně nebyla schopná jiné podklady od mzdové účetní zajistit, neboť ta ztratila přístup do programu na zpracování mezd, které bývalému zaměstnavateli žalobkyně poskytovala společnost SLIM, s.r.o. V souvislosti s tím žalobkyně poukázala na rozsudek NSS č.j. 5 Ads 244/2019–51, kde je uvedeno, že ustanovení § 9 odst. 4 zákona ochraně zaměstnanců se uplatní pouze v případech, kdy zaměstnanec nedodá žádné přesvědčivé doklady o výši mzdy, kterou měl obdržet, kdy jsou jeho tvrzení v rozporu s dodanými podklady a nelze jim tak bez dalšího uvěřit. 10. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí k argumentaci žalobkyně, ohledně rozsudku 2 Ads 273/2018–45, na který poukazovala ve svém odvolání, nevyjádřil. Rovněž neuvádí žádná zákonná ustanovení, o které upírá své úvahy, když pouze konstatuje průměrný výdělek dle ustanovení § 353 zákoníku práce a uzavírá, že neměl k dispozici doklad o odpracované době zaměstnance, a proto nemohl žádným způsobem dovodit výši průměrného výdělku. Zaměstnavatel nepředložil informace k mzdovému nároku z měsíce září 2023. 11. Žalobkyně má však za to, že přesně doložila výplatní pásky za rozhodné období pro výpočet průměrného výdělku pro určení náhrady mzdy v souvislosti s okamžitým zrušením pracovního poměru, když z těchto výplatních pásek je evidentní kolik dní žalobkyně v jednotlivých měsících odpracovala. Dále doložila výpočet průměrného výdělku a uvedla důvody proč nebylo v jejích silách získat jiné dokumenty. Žalovaný tak měl dostatek podkladů k tomu, aby mohl vycházet z průměrného výdělku. Dále uvedla, že evidence pracovní doby a docházky je v gesci zaměstnavatele a žalobkyně proto jimi nedisponuje. Za situace, kdy je její zaměstnavatel nekontaktní, nepředložil jediný doklad, kdy jeho pasivita se přenesla i do insolvenčního řízení, považuje žalobkyně za absurdní, aby jí bylo kladeno k tíži, že nedoložila docházkový list. 12. Dále poukázala na rozsudek NSS č.j. 1 Ads 114/2019–41, dle něhož je povinností správního orgánu zabývat se tím, zdali žadatel prokázal mzdové nároky v jiné než v jím tvrzené výši a odmítl závěr, že v případě, kdy se uplatněné mzdové nároky zaměstnance neshodují s vykázáním mzdových nároků stran zaměstnavatele nelze automaticky přiznat žadateli mzdové nároky ve výši minimální mzdy dle ustanovení § 9 odst. 1. Tento závěr Nejvyšší správní soud učinil za situace, kdy žadatel prokazoval své mzdové nároky pouze okamžitým zrušením pracovního poměru a výpisy z účtů na rozdíl od žalobkyně. Proto žalobkyně nemůže souhlasit se žalovaným, že si nemůže sám úřad práce stanovit průměrný výdělek, jestliže nezná potřebnou informaci, a to docházku a odpracované hodiny v rozhodném období, pro určení průměrného výdělku dle § 353 zákoníku práce. Tento postup žalovaného je proto v přímém rozporu s judikaturou, a to s rozhodnutím NSS č.j. 1 Ads 114/2019-41, kde NSS v bodě 47 uvedl a pokud by žalobkyně byla schopna prokázat počet odpracovaných hodin a správní orgán by vyhodnotil jako dostačující jím uvedené podklady týkající se výše jeho příjmu, bylo by možné vypočítat výši odstupného na základě průměrného výdělku, proto považuje žalobkyně napadené rozhodnutí za nesprávné a nezákonné a navrhuje tedy jeho zrušení a rovněž tak i zrušení prvostupňového rozhodnutí, a to v rozsahu části výroku týkající se mzdových nároků za měsíc září 2023. II. Stručný obsah vyjádření žalovaného 13. Žalovaný ve vyjádření odkázal na ustanovení § 9 zákona č. 118/2000 Sb., dle něhož úřad práce není povinen přiznat mzdový nárok ve výši průměrného výdělku, a to ani v situaci, kdy by neměl podklady od zaměstnavatele insolvenčního správce či se ocitl v důkazní nouzi. Naopak zákon výslovně hovoří v ustanovení § 9 odst. 4 zákona o přiznání mzdového nároku z minimální mzdy. V souvislosti s tím pak žalovaný odkázal i na § 2 odst. 1, 2 správního řádu. 14. Dále žalovaný odkázal na § 246 odst. 1 insolvenčního zákona a na § 151 zákoníku práce, s tím že je oprávněn postupovat jen tak jak mu ukládá zákon č. 118/2000 Sb.