6 As 161/2013 – Nejvyšší správní soud

60 A 14/2024- 40 - text  7 60 A 14/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobce: X, narozen dne státní příslušnost bytem zastoupen advokátem Mgr. Lukášem Kockem sídlem Na Střelnici 522/6, 186 00 Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. OPZUspráv. 115263/2024/paho1 SO2, čj. KUJCK 122458/2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Městský úřad Strakonice rozhodnutím ze dne 9. 9. 2024, sp. zn. MUST/027538/2024/OD/kop, čj. MUST/039247/2024/OD/kop, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Tohoto přestupku se dopustil z vědomé nedbalosti tím, že dne 15. 6. 2024 ve 14:42 hodin, na silnici č. I/4, ve směru jízdy na Prahu, v okrese Strakonice, řídil motorové vozidlo tovární značky X, registrační značky X, v úseku u obce Brusy (poloha měřiče: E 14°0'15.87", N 49°18'19,00"), přičemž mu policejní hlídka naměřila silničním rychloměrem rychlost jízdy 152 km/h, po odečtení možné odchylky (+/- 3 %) 147 km/h. Žalobce tedy překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy mimo obec, kde je nejvyšší dovolená rychlost jízdy stanovena na 90 km/h, a to nejméně o 57 km/h, čímž porušil § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu. Správní orgán prvního stupně žalobci za uvedený přestupek uložil pokutu ve výši 8 000 Kč, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců a náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. 2. Žalobcovo odvolání žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. II. Shrnutí žaloby 3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 9. 12. 2024 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. 4. Žalobce má za to, že napadené rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně trpí zásadními vadami formálního i obsahového rázu a žalobce jimi byl zkrácen na svých právech. Obě uvedená rozhodnutí jsou podle žalobce nezákonná, protože nebyl řádně zjištěn skutkový stav, správní orgány nesprávně právně posoudily předmětný skutek a v rámci jeho posouzení překročily meze správního uvážení, když rozhodly v rozporu s právní úpravou i ustálenou judikaturou. Obě správní rozhodnutí nemají oporu v provedeném dokazování, z jejich výroků a odůvodnění není zřejmé, jakými podklady se správní orgány při rozhodování řídily, protože učiněné skutkové závěry jsou převážně spekulativní. Obě správní rozhodnutí jsou tak dle žalobce nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. 5. Žalobce má pochybnosti o tom, zda je přestupek řádně zdokumentován. Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2011, čj. 7 As 102/2010-86, podle něhož je nutné, aby závěr o spáchání přestupku byl dostatečně podložen věrohodnými a relevantními důkazy. Ty ve vzájemné provázanosti tvoří vnitřně nerozporný systém dílčích informací, které nemohou vést k jinému závěru, než že se žalobce předmětného přestupku dopustil. 6. Dále žalobce zpochybňuje validitu vydaných pokutových bloků, neboť dle jeho názoru nebyly způsobilým podkladem k provedení zápisu bodů do registru řidičů ve smyslu § 92 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), ve znění platném do 31. 12. 2024. Žalobce má za to, že ne všechny zákonem vyžadované údaje jsou v nich uvedeny. 7. Následně žalobce namítá, že správní orgán neprovedl jím navrhované doplnění dokazování, a proto se žalobce nemohl osobně k věci ve své výpovědi vyjádřit. Rovněž již v počáteční fázi řízení nemohl žalobce tvrdit, že se žádného bodovaného přestupku nikdy nedopustil. Jelikož správní orgán v té době neměl k dispozici pokutové bloky, na které by se žalobce mohl podívat a ověřit pravost svého podpisu na nich. Vzhledem k „značné časové prekluzi od údajného spáchání přestupků“, si žalobce nepamatoval, zda údajné přestupky spáchal či podepsal pokutové bloky, neboť se těchto údajných přestupků měl dopustit před 4 lety. 8. Žalobce na závěr žaloby navrhl, aby krajský soud opatřil znalecký posudek z oboru grafologie pro ověření pravosti podpisu žalobce a navrhl též svůj účastnický výslech. 9. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. III. Shrnutí vyjádření žalovaného 10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobní námitky nejsou důvodné a na svém rozhodnutí trvá, když žalobce neuvádí v žalobě žádnou novou skutečnost, námitku či návrh. V napadeném rozhodnutí žalovaný popsal veškeré správní úvahy, včetně hodnocení podkladů. Skutkový stav byl zjištěn dostatečně ze spisového materiálu postoupeného Policií České republiky. 11. K námitkám ohledně nedostatků příkazových bloků a tvrzených nedostatků souvisejícího rozhodnutí, kterým byly námitky proti zápisu bodů zamítnuty, žalovaný uvedl, že se v daném přestupkovém řízení žádný příkazový či pokutový blok nenacházel. O záznamu bodů správní orgány nerozhodovaly a žalovaný nemá o existenci takovéhoto rozhodnutí žádné vědomí. Žalovaný má proto tyto námitky za irelevantní, neboť se nevztahují k nynějšímu přestupkovému řízení. 12. Žalovaný odmítá, že provedené důkazy nejsou dostatečné, a netvoří ucelený řetězec, neboť provedené důkazy jsou velmi podrobně hodnoceny již v prvostupňovém správním rozhodnutí. Žalovaný se s tímto hodnocením ztotožnil, jelikož posuzované podklady jsou ve vzájemném souladu. 13. Žalovaný rovněž opakuje, že provádění ústního jednání by bylo nadbytečné, když skutkový stav byl bez pochybností zjištěn z provedených listinných podkladů. Není pochybnosti o místě a způsobu změření, změřeném vozidle a jeho řidiči – osobě žalobce, a výši naměřené rychlosti. Na základě daných důkazů bylo dle žalovaného možné vyslovit vinu, a proto by bylo další doplnění spisu či dokazování zcela nadbytečným. 14. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl. IV. Právní hodnocení krajského soudu 15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s. 16. Žaloba není důvodná. 17. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti; této námitce nepřisvědčil. 18. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013 25). 19. Je třeba také připomenout, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné představy účastníka řízení, jakým způsobem nebo jak podrobně měl správní orgán své rozhodnutí odůvodnit, ale vadou, která soudu brání přezkoumat jeho rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, čj. 3 Azs 69/2016-24, či ze dne 27. 9. 2017, čj. 4 As 146/2017‑35). 20. Žalobce námitku nepřezkoumatelnosti nikterak blíže nespecifikoval. Krajský soud proto ve stejné míře obecnosti uvádí, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů shora uvedeným kritériím vyhovují. 21. Žalobce v žalobě především zpochybňuje validitu blíže nespecifikovaných pokutových bloků, kdy obecně namítá, že pokutové bloky nesplňují zákonem vyžadované náležitosti. Žalobce má za to, že některé z povinných údajů, jejichž výčet stanovuje § 92 odst. 2 přestupkového zákona, nejsou v pokutových blocích uvedeny. Tato námitka je zcela mimob