I.ÚS 1476/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1476/13 ze dne 6. 9. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti B. I., t.č. ve věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Miroslavem Klusáčkem, advokátem se sídlem Rooseveltova č. 6/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2013, č.j. 8 Tdo 1201/2012-48, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2012, č.j. 3 To 51/2012-870, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2012, č.j. 39 T 1/2012-754, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí. 2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2012, č.j. 39 T 1/2012-754, byl stěžovatel uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") proto, že dne 3. srpna 2011 v době od 22:25 hod. do 22:40 hod. v B., v domě, v němž bydlela jeho manželka S. I., se kterou byl v uvedené době v konfliktu, v hádce, v úmyslu usmrtit ji bodl nožem do dolní části pravého ušního boltce, do oblasti vnitřního okraje klíční kosti, do oblasti hrudní kosti, do pravého boku při dolních žebrech, do hřbetní plochy pravého předloktí s vyústěním na malíkové hraně dlaňové plochy předloktí a do hřbetní plochy pravého předloktí, způsobil jí tak řezné poranění pravého ušního boltce, defekty po bodně řezných poraněních hrudníku a přechodu hrudníku a břicha, defekty po bodně řezných poraněních na pravém předloktí, ložiskové prokrvácení měkkých tkání stěny hrudní, protnutí I. žebra vpravo, probodnutí horní duté žíly, probodnutí horního laloku pravé plíce, krev v pravé hrudní dutině, protnutí VII. žebra vpravo, probodnutí bránice, probodnutí jater, defekty pohrudnice podél páteře po bodně řezných poraněních, snížení krevnatosti orgánů, krev v dýchacích cestách a v plicích, potřísnění břišní dutiny krví; bezprostřední příčinou smrti S. I. bylo protnutí horní duté žíly a pravé plíce se zakrvácením do dutiny hrudní a s vdechnutím krve do dýchacích cest; došlo k vážnému poranění důležitého orgánu, a to plíce a velké žíly; v kombinaci s vdechnutím krve, kolapsem pravé plíce a traumatickým šokem při probodnutí bránice, jater a pravého předloktí došlo k úmrtí řádově v několika minutách po vzniku zranění. Za tento čin soud uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání patnácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, dále pak ochranné opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, nožů značky FISKARS a ROSTFREI. Dále soud zavázal stěžovatele k povinnosti nahradit poškozeným M. I., D. I., J. U., G. U. (nar. XXXX), G. U. (nar. YYYY) a Š. I. škodu způsobenou trestným činem. 3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2012, č.j. 3 To 51/2012-870, podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako nedůvodné zamítnuto. 4. Stěžovatel využil svého práva podat proti usnesení vrchního soudu dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2013, č.j. 8 Tdo 1201/2012-48, podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto. 5. Stěžovatel shora uvedeným způsobem vyčerpal všechny opravné prostředky, které jsou obligatorním předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti. II. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že postupem soudů všech stupňů došlo k porušení jeho základních práv a svobod garantovaných Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv. 7. Shora namítaná porušení spatřuje stěžovatel především v tom, že Krajský soud v Brně v rámci zdůvodnění svého rozhodnutí zcela pominul podstatný důkaz, vyplývající z provedeného dokazování, a sice skutečnost uvedenou, resp. potvrzovanou svědkyní MUDr. Klabusayovou, že poškozená S. I. zásadním způsobem nesnášela pasivní agresi ze strany stěžovatele, spočívající v odmítání řešení problémů či nastalé situace jeho osobou, a především, že takováto pasivní agrese mohla vést k aktivní agresi poškozené vůči stěžovateli v inkriminovaný den 3. 8. 2011. 8. Dále stěžovatel namítá, že část závěrečné řeči jeho obhájce, ve které argumentoval o možné agresi poškozené na pasivní agresi stěžovatele, není součástí protokolu o hlavním líčení, ačkoli na zvukovém záznamu tato část zachycena je. Krajský soud se touto skutečností v odůvodnění rozsudku nezabýval, což jako celek považuje stěžovatel za vědomé pomíjení významné části důkazů. Podle stěžovatele touto vadou byla v důsledku postižena i napadená rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu. Stěžovatel namítá tuto skutečnost o to více, že výslech svědkyně MUDr. Klabusayové proběhl s vyloučením veřejnosti. 9. Stěžovatel dále uvádí, že soudy všech stupňů neprovedly jím navrhovaný důkaz - zjištění, zda byl schopen se po prvním vyskočení z okna pohybovat po nohou, případně v jaké kvalitě a s jakými omezeními, což je podle jeho názoru určující pro možnosti a limity jeho dalšího jednání a pohybu vůbec. Svědek Svoboda, který jako jediný popisuje situaci po prvním skoku z okna, jej stát neviděl. Stěžovatel je přesvědčen, že není vyloučeno, že již při prvním skoku utrpěl vážná zranění, která u něho byla při následných vyšetřeních a hospitalizaci objektivně zjištěna a za tímto účelem podle jeho názoru mělo být provedeno odborné traumatologické posouzení, zda a nakolik byla zachována jeho možnost pohybovat se samostatně již po prvním výskoku z okna. Podle názoru stěžovatele nebylo ani soudem prvního stupně, ani odvolacím soudem zdůvodněno, proč tento návrh na doplnění dokazování nebyl proveden. 10. Další námitky stěžovatele směřují proti způsobu, kterým orgány činné v trestním řízení vedly jeho výslech. Nebyly mu kladeny otázky, kterými by mohly být zcela jednoznačně a jednoduše vysvětleny okolnosti, které jsou v rozhodnutích soudu prvního a druhého stupně zmíněny jako neznámé a nezodpovězené, jako jsou například okolnosti vztahující se k jeho majetkovým poměrům a zjištění o možné ekonomické závislosti jeho osoby na poškozené. 11. Rozhodnutí dovolacího soudu pak stěžovatel vytýká formalismus spočívající v pouhém konstatování absence dovolacích důvodů. 12. Konečně stěžovatel namítá, že mediální pozornost a způsob přenosu trestního řízení od počátku prakticky v přímém přenosu způsobil porušení rovného zacházení s obžalovanými ve skutkově podobných kauzách, což se v důsledku mohlo projevit na průběhu trestního řízení, rozhodnutí ve věci a uloženém trestu. 13. Ve "vysvětlení", které stěžovatel k ústavní stížnosti připojil, pak doplnil řadu dalších námitek proti průběhu trestního řízení. Některé jsou pouze opakováním, resp. zdůrazněním shora uvedených výtek obsažených přímo v ústavní stížnosti. 14. Další výtky se týkají hodnocení skutkového stavu orgány činnými v trestním řízení, kdy stěžovatel namítá výběrový přístup k hodnocení některých důkazů, kdy jako příklad uvádí způsob, jakým měly vzniknout na těle poškozené podlitiny, které při návštěvě lékařky ukazovala svědkyni MUDr. Klabusayové, nebo jakým způsobem soudy uchopily průběh skutkového děje na místě činu krátce před smrtí poškozené, resp. jak hodnotily mechanismus vzniku jejích zranění. Namítá zde i jednostranný přístup soudů k informacím, které někteří svědci vypověděli o tom, co jim poškozená za svého života o svém vztahu ke stěžovateli řekla. Jako vadu řízení namítá stěžovatel to, že nebyli vyslechnuti svědci z protějších domů, kteří by k inkriminovanému okamžiku mohli uvést důležité skutečnosti 15. Následující pasáž "vysvětlení" se týká názoru stěžovatele na to, co se mohlo v domě bezprostředně před a při konfliktu s poškozenou, který vyústil v její smrt, odehrát. Stěžovatel nabízí k posouzení svou verzi průběhu činu. V této souvislosti zdůrazňuje, že u něho v důsledku utrpěných zranění a následného umělého spánku došlo k amnézii a průběh činu si nepamatuje. Namítá, že jeho zdravotní stav v tomto ohledu neposoudil neurolog. 16. V další části reaguje na hodnocení a posuzování průběhu manželství, finanční situace, znaleckých posudků i časových souvislostí na místě činu a uzavírá, že v trestním řízení vedeném proti němu nebyla dodržena zásada volného hodnocení důkazů, ale že jeho výsledek je projevem libovůle. III. 17. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")), a zda ústavní stížnost nepředstavuje zjevně neopodstatněný návrh ve smys